Kompaktní město: Je neudržitelným fenoménem?

Říká se, že prostorová expanze měst do krajiny a s tím spojená proměna jejich center – suburbanizace – se na planetě děje všude, bez ohledu na formu státního zřízení, organizaci společnosti i míru demokracie. Většina interpretů se shodne na tom, že tento jev je spojen s převážně negativními ekologickými i sociálními důsledky. Co je však jeho základem? A lze jej zastavit?

Negativa fenoménu suburbanizace prý převažují nad pozitivy. V Česku roku 2013 tento postoj erudovaně artikuluje například Martin Ouředníček v knize „Sub Urbs: krajina, sídla a lidé“ (Academia, Praha 2013); díky jemu a kolegům za to. Bez povšimnutí ovšem nelze ponechat fakt, že při interpretaci dění v zázemí měst není pro nikoho lehké zůstat chladným. I přes vědecky opatrnou objektivnost, snadno z většiny prací o suburbanizaci – nejen ve zmíněné knize – vycítíte, že je jen málo autorů, jejichž vnitřní postoj k problematice by nebyl zatížen bytostným přesvědčením o škodlivosti tohoto rozpínání (včetně autora tohoto textu, alespoň do jisté míry). A také s ním spojeným negativním postojem (minimálně velkou nedůvěrou) k lidem, kteří bývají považováni za její motor. Tedy developeři, spekulanti s pozemky (čili jejich majitelé), střední a vyšší střední „třída“, architekti, lokální i nadlokální politici.

Zločinní investoři

Na stránkách suburbanizace.cz, publikující jinak seriózní studie, je například zveřejňován komiks o zkoumaných jevech, jenž si chvílemi nezadá s agitkou padesátých let proti zlotřilým kulakům. Tendenční obraz zkorumpovaného starosty podplaceného zločinnými investory, aby změnil územní plán proto, aby se v obci mohlo (zločinně!) stavět, je tu vykreslován bez sebemenšího zaváhání. Čím ústa mluví, tím srdce přetéká: zvolený interpretační slovník bývá oknem do duše autorů prosvítajícím mezi tabulkami sesbíraných dat. Často se operuje s terminologií propůjčenou z medicíny: města bývají „zasažena“, výstavba „bují“, často z přírodních katastrof: krajina je „zaplavována“, nebo prostě jen terminologie vyjadřuje (shovívavý) despekt, když jsou obyvatelé suburbií interpretováni jako „konzumenti dobrého bydlení“ či „hledači pevného bodu“. Aktéry suburbanizace jsou pak „ziskuchtiví vlastníci pozemků, na zisk orientovaní developeři, individuální zájmy budoucích suburbanitů, nezodpovědní zpracovatelé územních plánů, úředníci a zastupitelé při územním rozhodování.“ Takový apokalyptický obraz společnosti vzniká nejsnáze, když „chudí“ zkoumají „bohaté“ (a naopak). Granty sociální geografie nebo doktorandské stipendium na katedrách urbanismu určitě nejsou zdrojem příjmu, který by umožňoval vybírat si nový automobil každé dva roky, bydlet do třiceti ve vlastním, ale ani nechat si vozit nákupy a pravidelně si nechat doma poklízet, což mohou být stokorunové služby, ale snadno zformují psychologickou hranici mezi těmi, kdo žijí v jistotě, a těmi ostatními. Ne náhodou mnoho jmen z badatelského okruhu měst a periferií objevíte i na podpisových arších mnoha protestů proti řadě stavebních záměrů, nejsou-li přímo jejich organizátory. Je to příznak toho, že zkoumáme jevy, jichž jsme všichni sami součástí, a náš úsudek tím není nedotčen.

Stát jako strůjce ­suburbanizace

Každý stát, když už nic jiného, tak alespoň udržující cesty a infrastrukturu, si na své služby občanům půjčuje na stejných trzích, z nichž se realizují investice do developmentu. Na jedné straně je snadné chtít po developerech, aby investovali do kvalitních veřejných prostranství a experimentálních forem bydlení, ale je nemožné pro takového developera uspět v soutěži na půjčku pro rizikový projekt. Pokud tedy logicky chceme po bankách, aby s penězi více riskovaly, nemůžeme zároveň považovat za samozřejmé, že o své peníze na běžném účtu ze dne na den nepřijdeme. Mnozí z badatelů na suburbanizačním poli si tuto problematiku uvědomují a čelí jí tak, jak bychom očekávali od vědců: řada empirických studií již vyvrací mnohé mýty o suburbanizaci, zejména ty o sociální segregaci, vznikající spíše teoretickou projekcí důsledků tohoto jevu v Americe. Ale i ty lidové mýty o zlých developerech a nevinných starousedlících. Pojďme však dál od banálního konstatování, že jsme všichni jenom lidé a od relativizující míry účasti všech na všem. Jistě ani nelze jen tak snadno říci, že optimista má jen nedostatek informací o rozpadu měst, nic takového jako dostatek informací neexistuje. Zkusme se spíše podívat ještě na jeden aspekt suburbanizace. Jak to, že se (přes nemalé lokální rozdíly forem i obsahů) jedná víceméně o planetární jev? Co je tím společným činitelem, jímž jsou zasaženy všechny společnosti? Bez významu není především fakt, že všem společnostem s bujícími městy je společná existence státu. Tedy existence „suverénní“ moci na ohraničeném území. Na počátku třetího milénia, po konsolidaci polarity studené války, mělo ze 193 zemí na světě 118 demokratické zřízení. V demokracii žila poprvé většina světové populace (přesně 54,8 %). I tak málo stačilo, aby se objevily populární teorie o konci dějin, podle nichž je svět odsouzen k vítězství liberálních demokracií. V roce 2013 se situace nejeví tak jednoznačně. Čísla se mění, ale podstata zůstává: fenomén suburbanizace nelze jednoduše označit za průvodní projev demokratického uspořádání společnosti. Přesto právě existence jakékoliv formy dnešního státu je základem suburbánních projevů. Jedině hierarchicky organizovaná byrokratická státní moc má organizační kapacitu budovat a provozovat infrastrukturu pro rozpínání měst nezbytnou. Proč to ale všechny státy dělají? Pro odpověď si odskočme do starověkého Říma.

Motor rozpínání měst

Euroatlantická civilizace je prý postavena na třech pilířích, založených ve starověku: řecké kultuře, judském monoteistickém náboženství a římském právu. Jakkoliv to je složitější v případě angloamerického právního systému, přesto právě římské právo pomohlo definovat základní vztahy mezi svobodnými lidmi v doposud nejkomplexnější spleti životních situací, jaká do té doby na planetě pravděpodobně vznikla – v Římské říši. Zatímco řecká demo­kracie trvala padesát let, římská aristokratická republika trvala čtyři století a díky právním institutům, které vytvořila a které garantovaly práva svobodným jednotlivcům, přežily její praktiky hluboko do její finální monarchistické podoby. Důvodem je, že systémy římských žalob de facto udržovaly něco jako právní stát, kde bylo možné domoci se individuální spravedlnosti vůči komukoli. Politický režim, založený na právu, byl zároveň řízen zastupitelsky a nakonec i volení úředníci byly respektováni skrze svůj úřad, nikoliv individuální ctnosti. V mnohém tak byly vytvořeny kontury moderního suverénního státu. Co se plánování měst týče, každý student architektury je vzděláván především v tom, že Římané stavěli svá města podobně jako vojenské tábory. Tedy, že je zakládali na orientovaném kříži hlavních ulic cardo maximus a decumanum maximus, který dotvářela mřížka rovnoběžné uliční sítě, přičemž na průniku hlavních ulic se zakládalo náměstí – forum. Kde je ale v Římě samotném cardo a decumanum maximus? Nejsou tam, protože jeho živelný vývoj byl vývojem ve střetu jednotlivých svobodných osudů namísto nařízeného plánu. Uspořádání římských měst, stejně jako i těch dnešních, odráželo uspořádání jejich společnosti. Starověké státy byly městskými státy a římská říše nebyla výjimkou. Kontrolu nad svým obrovským územím řešil Řím kolonizací, zakládáním vojenských opěrných bodů v obsazeném a tedy nepřátelském území. Odpor se trestal velmi krutě, a tvrdá byla proto i protireakce. Proto bylo možné a nutné tato města organizovat (polo)vojensky, a proto měly i urbánně podobu vojenských ležení. Města takto půdorysně organizována měla především výhodu možnosti rychlého přeskupování obránců k obraně různých částí opevnění a k rychlým strategickým protiútokům. Naproti tomu města ležící na italské půdě a zejména Řím samotný, označovaný v pramenech prostě jako Urbs – Město, byl místem, kde žili svobodní římští občané. Řím byl přes všechnu rozporuplnost městem styku svobodných lidí, a především styku jejich majetků a stavebních záměrů, přičemž třetí stranou byl vždy římský stát. Za účelem řešení těchto styků se ve společnosti ustálila pravidla pro řešení konfliktních situací, dnes souhrnně nazývaná římské právo, které je z velké části východiskem pro kontinentální soukromé právo. Urbanismus starověkého Říma je s dostatečným odstupem dokladem toho, že společenský řád mezi lidmi postavený na rovnosti a svobodě většinou generuje chaotické město plné kompromisů, nedokončených koncepcí i promarněných příležitostí. Je to ale město, v němž se odehrává zápas s bezprávím a snahami o bezprecedentní nadřazenost jedněch nad druhými. Ani pozdější zásahy císařské moci v římské verzi absolutní monarchie neměly nikdy sílu Řím přetvořit v jednoduché a pře­hledné město, jak o tom mnozí marně snili. Dnešní státy nevznikají na základě vlastního rozhodnutí, ale uznáním ze strany států ostatních. Můžeme si o mezinárodní politice myslet cokoliv, ale od konce druhé světové války je každý stát vystaven masivnímu tlaku na respektování minimálně základních generací lidských práv. V opačném případě se dle Deklarace zásad mezinárodního práva OSN z roku 1970 vystavuje riziku intervence ostatních států na své území. Praxe mezinárodního společenství nestraní všem stejně, ale málokterý slabší stát dá zbytečně záminku k narušení vlastní suverenity, i kdyby si neuvědomoval ekonomický přínos alespoň trochu svobodného obyvatelstva. Jakkoliv polovina států nepřiznává svým občanům politická práva, tak právo na život, soukromé vlastnictví, vzdělání a svobodu pohybu můžeme v různých modifikacích najít dnes téměř ve všech zřízeních. Nemusejí to být zrovna ženy a děti, ale rodiny jako teritoriálně svobodné ekonomické jednotky reprezentované otcem (podobně jako ve starověkém Římě) mohou být motorem prostorového rozpínání sídel vždy. Není tedy cesta před rozpínání měst, aniž by to znamenalo cestu před zrušení nevolnictví, zastavit města znamená vrátit se k feudálnímu uvázání obyvatelstva k půdě.

Nerezignovat na svobodu

Druhou rovinou globální suburbanizace je politické sbližování světa na základě ekonomické spolupráce. Ekonomickou krizi 30. let 20. století se většina států pokoušela řešit politikou izolacionismu, devalvovali měnu, aby obstály v mezinárodní konkurenci. Výsledkem bylo prohloubení a prodloužení krize vedoucí nakonec k ničivé světové válce. Evropské společenství uhlí a oceli a navazující evropská integrace byla původně zamýšlena jako snaha čelit těmto zničujícím trendům ekonomicky soutěžících států. Původně ekonomická integrace se však ukázala jako nemožná bez integrace politické. Jestliže má mít občan jednoho státu, jako pracovní síla, možnost pracovat v sousedním státě, možná se zde bude chtít i oženit, nabývat majetek a časem se dokonce podílet na veřejných záležitostech. Vzniklé kolize je nutné řešit. Obdobně pokud do jednoho státu budou od souseda dováženy soukromým subjektem závadné potraviny, bude tomu chtít cílový stát zabránit – množící se míra ekonomických interakcí vyžaduje adekvátní odpovědi v interakci politicko-právní. Bez ohledu na úzkou spolupráci, jaká je charakteristická pro Evropu, je neustále postupující ekonomická globalizace normativní silou vedoucí k homogenizaci zasahující do vnitřních struktur států. Jednotlivé země jsou nuceny sledovat uniformní strategie pro udržení v globálním ekonomickém systému. Nakonec i nejúčinnějším nástrojem uplatňování mezinárodní moci jsou právě globální ekonomické sankce. Součástí těchto univerzalistických sil je opět nezbytnost umožnit obyvatelstvu nabývat minimálně základní soukromé vlastnictví. Není totiž mocnější motivace k produktivitě a bez motivace k produktivitě se do národní ekonomiky nedostanou prostředky zvnějšku, nikdo v ní nebude investovat. Dále je nezbytná přiměřená mobilita obyvatelstva, neboť bez ní je nemyslitelná tzv. „pružnost trhu pracovních sil“, která je nutná minimálně k realizaci vlastních infrastrukturních záměrů jakékoliv země, ale hlavně pro pružnost a udržitelnost smíšené ekonomiky každého státu planety. Mobilita a realizace vlastnických práv je koktejlem, který je společným základem planetárního bujení periferií lidských sídel. Nic na tom nemění fakt, že někde jsou tato práva nikoliv uznávána, ale trpěna (slumy na „ničí“ půdě, věčné uprchlické tábory). Vynásobme to rozvojem mobilních technologií a spirálou rostoucí produktivity práce a po jejím vyčerpání nárůstem produktivity zdrojů a máme růst, kterému může zamezit jen moc tak strašně koncentrovaná, že bychom si ji asi nikdo nepřáli. Taková moc by nutně musela učinit protipohyb proti složitě dosaženým základním lidským právům, taková moc by nutně musela učinit svět bezprávným. „Produktivnost našeho ekonomického systému nám dává značný prostor dopouštět se neefektivnosti a pošetilosti. Mnohem méně prostoru máme pro to, abychom se dopouštěli nespravedlnosti.“ Neznamená to však, že by rozklad měst byl výrazem spravedlnosti mezi lidmi, často je tomu spíše naopak. Je však výrazem jisté míry realizace základních lidských práv v čele s právem na soukromé vlastnictví a všudypřítomnou ochranou proti zásahu do jeho výkonu. To nutně neznamená, že skrze tuto realizaci nejsou potlačována jiná a komplexnější práva, že se nejedná o to poslední, co lidem zbylo: tedy holý život, možnost se přesunout z místa, kde by zemřeli, a realizovat majetek, který jim nikdo nevezme, protože jim ho nikdo nezávidí. Ovšem stejně jako města nikdy nebyla zdrojem ekologické stability, vždy byla zároveň zdrojem racionálně sjednaných, a proto životaschopných forem organizace společnosti. První lidé svobodní od přírodních cyklů i područí ostatních byli pravděpodobně v městských státech – ve městech. Pokud někde leží odpovědi na otázky spojené s negativními důsledky fenoménu suburbanizace, bude to přímo v jeho středu. Koncentrace protichůdných zájmů, ale i kumulace intelektu a organizačních kapacit v kombinaci se svobodnou interakcí lidí v sídlech (i řídkých) má naději na nacházení modu vivendi i pro jejich další prostorový vývoj. Důležité je však kvůli ošklivým nefunkčním městům nerezignovat na svobodu, rovnost a spravedlnost bez dalšího. Zejména ne nevědomky.

V Česku nestačí znát zákony

Jaký modus ale hledat v naší situaci? Je si především třeba přiznat, že bez zásahů do výkonů trvale narůstajících individuálních práv není město, jak jej známe, udržitelný fenomén. Stačí si v platném stavebním provozu, jak jej zažíváme v České republice, povšimnout role i práv účastníků územního řízení a extenzivního výkladu pojmu sousední pozemek skrze platnou judikaturu, abychom si připomněli, že stavět ve městě je prakticky nemožné. Natož když narazíte na motivovaného a informovaného protivníka. Prokázat, že nedochází k dotčení práv účelově ustaveného protestního občanského sdružení nebo souseda přes ulici, je téměř nemožné. Vše nakonec končí u omezování výkonu vlastnických práv, zaručených Listinou základních práv a svobod. Navíc v neproniknutelných houštinách stavebního a správního práva se čím dál zřetelněji ukazuje, že zde platí dvojí metr. Tak tomu u překombinovaných právních odvětví bývá. Málokdo z nás by si asi prosadil zbourání domu na Václavském náměstí v Praze, jakkoliv právo majitele na zbourání svého domu potvrdil i ústavní soud. A přesto se to někomu podařilo. Málokdo si dojedná pro svou realizaci uzavření stanice metra prakticky na neomezenou dobu. Ale někdo to na Národní třídě v Praze dokáže. Otázka, zda jsou ty záměry dobře nebo špatně, je irelevantní, správná otázka zní: kde je rovnost před zákonem? Kde jasná pravidla pro stavebníky? Proč to neprosadí každý architekt, nebo ten nejlepší vybraný férovou soutěží, ale jen někteří „vyvolení“? Proč je potřeba sofistikované know-how a nestačí znát zákony a mít profesní vzdělání? Proč inženýring ve všech specifických situacích stojí víc, než celý projekt? Kvalita projektu se ve městě přece zhmotní na desetiletí, inženýring nikoliv. Průvodním znakem krize je vždy stav, kdy legislativa musí sama legitimovat bezprávný stav, což se dnes děje například doplněným ustanovením, že když se do roka po nabytí právní moci rozhodnutí protiprávně opomenutý zákonný účastník řízení nepřihlásí, akt je platný. Je jedno, že byl na svých právech krácen. Důvod je zřejmý, kdyby měla být vymahatelná všechna práva na odpor zákonem přiznaná všem z nás, nic by se nedalo postavit. Takto je možné po roce od stavebního povolení začít stavět a být si jist, že když se všichni probudí a vrhnou proti Vám, již Vás nikdo nezastaví. Není to však příznak protěžování stavebníků, jak by se mohlo zdát, naopak je to výraz zoufalství schizofrenního právního řádu. Výslednice je čím dál tím méně příznivá pro kompaktní město s docházkovými vzdálenostmi, bydlením kombinovaným se službami a obchody, humánními měřítky a sevřenými veřejnými prostranstvími, kde je živo. Stavební zákon, správní řád i judikatura jako by jednohlasně křičely: „nesdružujte se, stavte na polích daleko od sebe, hlavně žádná interakce, všichni rozchod!“ Žel jim přitakávají mezinárodní smlouvy o lidských právech a Listina ústavy, ale i podzákonné předpisy a normy. A to vše ve jménu ochrany základních – vlastnických práv. Co jiného jsou požární nebo hygienické hlukové limity, osvětlení a oslunění? Chrání majetky sousedů před sebou navzájem, všechny před vlivy všech. Výsledkem je ale totální izolace. Výjimkou je dnes vyvlastňování pro účely dopravních staveb, tam se všichni shodneme, že jednotlivcova práva jsou pro nás nicotná. Dopravní stavby jsou ale nezbytnou potřebou doprovázející nekompaktní město, tedy jen průvodním jevem aplikace majetkových práv většiny proti menšině. Vlastnické právo je spolu s osobní svobodou, svobodou vyznání, projevu a právem volit a být volen řazeno mezi tzv. první generaci lidských práv, je nejstarší ze všech tří generací, konstituovalo se v evropských revolucích 18. století a je skutečně klíčové pro svobodné prožívání našich životů. Ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 je vlastnictví označeno za “neporušitelné a posvátné právo“. Jde tuto kolizi města a jednotlivce řešit?

Přemrštěná ochrana

Stavební problematika je často prezentována jako nedostatečná ochrana starousedlíků, místních spolků, sousedů, parků, obce jako celku. Opak je pravdou. Právě přemrštěná ochrana nás všech je tím, co nám města rozežírá zevnitř. Domy k sobě dnes již prostě dát blízko nejde nejen proto, že u sebe nikdo nikoho nechce, nejde to téměř ani tehdy, když se na tom dohodneme. Dotčené orgány na to nevydají souhlasná závazná stanoviska k záměru a tím pádem stavební úřad řízení ani nezahájí, případně běžící okamžitě ukončí. Proto sbírat politické body řečmi o boji proti suburbanizaci a nemít odvahu lidem říct, že to nejde bez revize jejich základních práv, je čirý populismus. Nic se nezmění bez zásahu do základů. Nic s tím nezmůže ani odbornost, ani odvážná politická vize. Znát jako urbanista v moci postavený řešení, jak vytvořit krásné, ekologicky šetrné a ekonomicky prosperující město/místo, nestačí. Je nutné, aby většina byla připravena něčeho se vzdát. Je to jako se společenskou eliminací kouření. Musí přijít čas, musí se to stát módou. Prohibice nefunguje, dobro nelze nikomu vnutit a mě osobně to nemrzí. Zadržet nároky na mobilitu lidí, obsazujících krajinu ve větší míře, si prostě nedokážu představit. Co se lidských sídel týče, když to půjde dobře, dosáhneme umírněných kompromisů skrze povedené – byť zase kompromisní – vzory. Nikdo nevyhraje a nikdo úplně neprohraje. Žádná oslava nebude. A možná, že dokud to tak zůstane, bude to vlastně to nejlepší, co se může stát. Jenom ta opravdu krásná města, o kterých sníme, u toho nebudou. Leda bychom si byli tak jistí, že je chceme, že bychom pro ně byli ochotni obětovat mnoho ze svých vlastních práv i práva svých dětí. Jenže, kdo by to udělal, když je to pouze vstupní předpoklad a výsledek stejně není zaručen? Copak padesát let porušování lidských práv nacismem, komunismem a sovětskou okupací československým městům nějak pomohlo? Je těžké se pak divit, že jsme se v Evropě pro příště rozhodli pro trvalou ochranu vlastnictví, zaštítěnou navíc nadstátní unií, na úkor možnosti mít krásná města od vzdělaných urbanistů za dohledu všemocné exekutivy. Má odpověď na vstupní otázku titulku článku zní tedy ano. Město, jak ho známe, je neudržitelný fenomén. Stejně jako společnost.

Jakub Filip Novák

Autor je architekt, absolvoval na VŠUP v Praze. Podílí se mj. na pořádání konferencí Inventura urbanismu.

foto: Thinkstock

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.