Konverze průmyslových staveb pro kulturní využití

Zatímco jedni dnes už vnímají konverze průmyslových budov jako samozřejmé a nejlepší možné řešení, druzí takové projekty vnímají jako romantizující a iracionální. Jako pouhou zábavu pro přesycené publikum. Proto je diskuze o záchraně průmyslového dědictví stále aktuální.

První vlaštovky

Konverze budov na kulturní funkci je bezesporu jednou z nejrozšířenějších forem nového využití industriálního dědictví. První příklady konverzí průmyslových budov na muzea, jako je například Muzeum železa zřízené v bývalé železárně v Coalbrookdale, se začaly objevovat již v sedmdesátých letech minulého století.

Otázka nakládání s průmyslovým dědictvím byla poprvé veřejně diskutována během prvního mezinárodního Kongresu věnovaného uchování průmyslových památek, od jehož konání uplynulo čtyřicet devět let. Až mnohem později se odborníci začali zaobírat závažnějšími otázkami než zdali obnovovat, či nikoli, ale také jak a do jaké míry.

Za počátek zájmu o průmyslové dědictví v České republice lze považovat výstavu Industriální architektura/Nevyužité dědictví, která se konala v roce 1990 v Národním technickém muzeu. Na výstavě bylo nabídnuto řešení, jak zachránit průmyslové dědictví, a to hledáním nového využití.

Od té doby se léta trvající snaha najít rovnováhu mezi památkovými, architektonickými, finančními a sociálními hledisky vyvinula v pestrou škálu způsobů zacházení s průmyslovými budovami od konzervace po radikální přestavby v kombinaci s moderní architekturou. Byly vyzkoušeny všechny možné způsoby nového využití industriálních objektů, avšak kulturní funkce má v tomto ohledu jedinečné místo.

Kultura industriálu sluší

Na místo dlouhotrvajícího odporu a obav přichází prostor pro porozumění podstatě industriálních staveb. Průmyslová architektura se vždy řídila principy racionality a ekonomie, a proto je unikátní ve své pravdivosti. I když to ve většině případů nebylo cílem architektů a inženýrů, lidé jsou dnes okouzleni její estetikou. Uchovává v sobě část historie a lidských osudů odrážejících se ve stopách zaniklé činnosti, čímž pomáhá k zachování kulturní diverzity.

Proměna na kulturní využití je pravděpodobně nejvhodnějším způsobem, jak přiblížit zájem o průmyslové památky co největšímu počtu lidí. Taková místa jsou otevřena pro veřejnost a publikum je zároveň připraveno vnímat a pozorovat prostředí, ve kterém se nachází. Spojení syrové architektury a kultury oslovuje diváka na emocionální úrovni, vytváří jedinečnou atmosféru a stává se tak neopakovatelným zážitkem.

Jednou z nejdůležitějších vlastností průmyslových budov je přizpůsobivost. Industriální budovy, s výjimkou speciálních staveb, byly navrženy tak, aby mohly pojmout různé technologie a počítalo se s tím, že stroje budou postupem času nahrazovány modernějšími. Díky tomu jsou staré fabriky schopny sloužit skoro jakékoliv funkci a v případě proměny na galerii se přirozeně stávají chrámy umění. Třeba platforma Telegraph v Olomouci od architektonického studia Ječmen má díky otevřené dispozici odlišnou funkci v každém patře. Slučuje v sobě galerii v podobě otevřeného prostoru, „coworking“ i kavárnu.

Syrová průmyslová architektura může sloužit jako zajímavý podklad pro umění. Výrobní stroje, transmise nebo obecně stopy zaniklé činnosti můžou být zachovány a tím pádem se samy stávají exponátem. Každý prostor se tak může v případě dobrého zorganizování expozice stát uměleckým dílem. Navíc i průmyslové objekty s nízkou adaptabilitou, jako jsou komíny nebo vápenky, se mohou stát pozoruhodným podkladem pro umělecké instalace. Příkladem může být úspěšná proměna vodárenské věže ve výstavní sál současného kulturně-uměleckého prostoru KUPE v Opavě, ve kterém jsou umístěny instalace sochaře Kurta Gebauera.

Po odstranění původních technologií nalézáme velkorysé haly, které jsou jedním z významných charakteristických rysů industriální architektury. Působení velkých, světlem zalitých prostorů uchovávajících v sobě část historie se dá přirovnat k působení sakrální architektury. Takové haly se překvapivě dobře hodí ke kulturním akcím a velkoformátovým instalacím. Tyto funkce jsou jedinečné v tom, že dovolují ponechat prostor viditelný v celém svém měřítku a maximálně původním stavu. Příkladem je kotelna v Libčicích nad Vltavou, která byla s citem proměněna ateliérem Hoffman na prostor pro společenské akce.

V českém prostředí existuje již několik případů přeměn průmyslových budov na knihovny. V létě se znovu otevřely dveře Velkého Löwitova mlýna, svou realizací potvrzující, že konverze průmyslové budovy může působit útulným dojmem.

Nesmíme zapomenout na případ konverze, který v nejvyšší možné míře uchovává vzpomínku zaniklé činnosti. Jedná se o případ unikátních staveb s velkou mírou zachovalosti konstrukcí a technologií, které můžou být proměněny v muzeum dokládající provoz a výrobu, které v této budově probíhaly. V Česku to jsou většinou vodní mlýny, jelikož žádné z nich již neplní svou původní funkci.

Kromě proměn jednotlivých budov je také důležité zmínit konverze velkých areálů a souborů staveb. Díky svému měřítku působí ohromujícím dojmem a jsou skvělým prostředím pro kulturní akce. Dolní oblast Vítkovice je jedním z nejrozsáhlejších areálů, který postupně prochází výraznou proměnou. Ve Vítkovicích probíhá mezinárodní hudební festival Colours of Ostrava, který je schopen vytěžit maximum z prostředí bývalého dolu. Pro tisíce lidí je to unikátní příležitost se na několik dni ocitnout v úplně jiném světě se svojí „steampunkovou“ estetikou.

Potenciál a udržitelnost

Velkým nevyužitým potenciálem u nás je dočasné využití opuštěných budov. Jedním z úspěšných příkladů je Radlická kulturní sportovna, která byla zřízena v budově drážního skladu na pražském Smíchově. Pozoruhodné je, že vznikla v pronajaté budově, která měla být podle nového developerského záměru zbourána, ale díky lidem a jejich iniciativě zůstane zachována. Dočasné využití je skvělým nástrojem nejen jak zachránit budovu před zbouráním, ale pomáhá i předejít chátrání. Není potřeba velkých investic, aby se dal do budovy vrátit život. Častokrát postačí budovu zpřístupnit lidem a jejich kreativita může dělat divy.

Dalším potenciálem výjimečně se objevujícím v tuzemském prostředí a schopným výrazně přispět k ekonomické udržitelnosti je postupné přestavovaní budov. To je potenciál, který není možný u novostaveb, ale perfektně funguje v industriálních prostorách.

Třeba divadlo Jatka78, nacházející se v původních městských jatkách v Holešovicích, se od roku 2014 průběžně přestavuje, čímž se přizpůsobuje novým potřebám a zvyšuje komfort diváků a účinkujících. Tato konverze je příkladem toho, že ne vždy je potřeba velkých investic pro definitivní proměnu stávajícího objektu. Občas je vhodnější postupné přestavování právě i pro ověřování toho, jak změny fungují.

Nové využití průmyslového dědictví úzce souvisí s tématem udržitelnosti. Konstrukce průmyslových staveb mají zpravidla obrovskou pevnost a můžou vydržet ještě dlouhá léta. Znovuvyužití stávajících budov přispívá nejenom k ekologické udržitelnosti tím, že snižuje množství odpadu, ale může napomáhat i k udržitelnosti sociální.

Má to význam především pro menší sídla, kdy místní komunity usilují o záchranu historických staveb a „vdechují“ do nich umění a společenský život. Tak byla zachráněna budova skladu v Řevnicích, která byla původně odsouzena k demolici. Teď se z ní stal multifunkční prostor, který přináší do města kulturní život, posiluje se tak díky tomu identita místa a zachovává se historická kontinuita.

Rizika

Pravděpodobně největším rizikem, se kterým se může setkat nápad proměny průmyslového objektu na kulturní využití, je ne vždy schopnost přinést přímočarý zisk. Po celé republice již vznikají developerské projekty umístěné na brownfieldech. Developeři přestávají vnímat průmyslové objekty na stavebních parcelách jako překážku a zakládají na nich svoji identitu.

Nicméně pokud nejsou donuceni, ponechávají z celého souboru staveb většinou jednu nejhodnotnější budovu nebo komín. Avšak v případě, že existuje snaha o zachování historického objektu, přichází varianty financování nejen ze soukromého, ale i z veřejného a neziskového sektorů. Všechny tyto způsoby financování byly využity během přestavby Automatických Gočárových mlýnů v Pardubicích, které byly slavnostně otevřeny na konci září loňského roku.

Představa, že každou budovu by se dalo zachránit proměnou pro kulturní využití, je samozřejmě idealistická. Nová funkce přináší nové nároky, a proto je potřeba zohledňovat stávající dispozici při jejím výběru. Přestože průmyslová architektura je jedinečná ve své přizpůsobivosti, je potřeba si uvědomit, že současné požadavky na provoz, hygienu, ale třeba i vystavování a skladování některých uměleckých děl můžou vyžadovat její podstatnou proměnu. Avšak nejen současné normy mohou přispět k výrazné proměně stávající budovy.

Nebezpečí může také spočívat ve snaze vylepšovat historickou architekturu podle současných představ o tom, co je krásné. Při nahrazení původní vrstvy se stopami stáří novou vrstvou není vždy jasné, jestli se jedná o historickou budovu, nebo o stylizovanou novostavbu. Hrozí tak, že prostředí přestává být snadno čitelným a ztrácí se tak kontakt mezi budovou a její pozorovatelem. Jedním z nedávných příkladů takové konverze je proměna starého lihovaru na Musoleum, kdy při porovnání s původním vzhledem budova ztratila veškerý půvab syrovosti a drsného vzhledu.

Budoucnost

S velkou mírou jistoty se dá tvrdit, že i nadále se bude rozšiřovat škála přístupů zacházení s průmyslovým dědictvím. Na jedné straně bude nastávat větší tolerance k nedávným vrstvám.

Stejně jako se to stávalo v historii, i dnes se posune hranice toho, co je považováno za důstojné záchrany, a co ne. Namísto snahy o očištění budovy od „nevhodných“ úprav přichází snaha o jejich ochranu. Týká se to nejen povrchových úprav a přestaveb, ale i celých budov. Za záchranu by měly stát nejen památkově chráněné nebo něčím zajímavé budovy. Každá budova má svůj příběh a měla by mít šanci jej světu povědět. Tímto přístupem se řídili architekti ze studia KOGAA, když se zabývali přeměnou bývalého brněnského lihovaru na Sociální reaktor. Zachovali co nejvíce původních prvků, vložili do nich nové funkce a doplnili je moderními detaily.

Na druhé straně spektra se bude dále rozvíjet přístup, který se bude snažit oprostit se od uctívání starého a vyjít za rámec původního nějakou radikální intervencí. Takovým příkladem je u nás Zengrova transformační stanice proměněná na KUNSTHALLE. I když se jedná o kvalitní výsledek, je stále otázkou, zda byly potřebné tak radikální změny.

V nejbližší budoucnosti se budou průmyslové objekty mimo město stále rozpadat a ve městech bude pokračovat jejich bourání za účelem uvolňování stavebních parcel. Část budov se podaří zachránit. Nicméně je důležité si uvědomit, že průmyslové budovy v takové kvalitě, ve které je vidíme teď, jsou neopakovatelné a nové už nevzniknou. Současné průmyslové budovy jsou většinou koncipovány na omezenou životnost. Průmyslové objekty, které vznikaly v minulém a předminulém století, nemohou být zcela nahrazeny současnou architekturou. Pokud je zbouráme nebo je necháme zchátrat, přijdeme nejen o část naší kultury, ale také o zážitky, které nám jejich přítomnost může poskytovat.

Viktoriia Sýkorová

Článek vyšel v časopisu ASB 5/2023.