Olympijské (ne)úspěchy: Opuštěná sportoviště i navštěvovaný přírodní park
Největší sportovní událost planety přináší nejen grandiózní výhry a prohry na sportovištích, ale také na poli architektury a územního rozvoje hostitelských měst. Olympijské hry jsou pro města obří výzvou a stejně jako v jednotlivých disciplínách, ani v pořadatelství her to nejsou pokaždé výkony na medaile.
Londýn 2012
Procházíme přírodním parkem podél řeky Lea, kde ptáci obývají divoké mokřady a brání svá hnízda, zatímco lidé opodál sedí na dekách s piknikem. Po zpevněných cestách jezdí lidé na kole a bruslích, na každém kroku míjíme nespočet běžců. Na obzoru se tyčí bývalý olympijský stadion, nyní domov fotbalového týmu West Ham. Park žije na pomezí přírody a sportu, odkazující na dědictví olympijských her z roku 2012.
Ještě sedm let před konáním her byla tato oblast Stratfordu nepřístupným brownfieldem, kde opuštěné industriální stavby připomínaly století těžkého průmyslu. Těžké kovy kontaminovaly stovky tisíc tun zeminy, kanály byly plné odpadků a mrtvých krys.
Tento prostor, snadno dostupný z centra města a ležící na trase vysokorychlostní železnice Londýn-Paříž, byl zablokovaný dalšímu rozvoji. Okolní rezidenční zástavba bývalé pracující třídy se po skončení výroby v šedesátých letech stala zanedbanou a nebezpečnou čtvrtí. To vše se mělo změnit, když v červnu 2005 Londýn porazil Paříž a získal právo hostit letní olympiádu a paralympiádu v roce 2012.
Po získání titulu pořadatelského města se Londýn okamžitě pustil do práce. Silnou stránkou londýnského pořadatelství bylo důkladné plánování nejen na rok 2012, ale i na vzdálenější horizonty. Od počátku byl kladen důraz na následné využití místa po skončení her. Nejnázornějším příkladem je nejspíš plavecký stadion Aquatic Centre, navržený Zahou Hadid a Space & Place. Díky dočasným tribunám měl během her kapacitu 17 500 diváků, přičemž návrh počítal s redukcí na 2 800 míst po skončení her. Hlavní olympijský stadion, nyní domov klubu West Ham, byl postaven s lehkou trubkovou konstrukcí, ve které byl v rámci udržitelnosti použit zbytkový materiál ze stavby plynového potrubí. Většina sportovišť a návštěvnických zařízení v této oblasti byla koncipována jako dočasné stavby.
Zásadní změny byly potřeba i v infrastruktuře města. 6,5 miliard liber bylo alokováno pro úpravy železničního systému. Zcela přebudovaná stanice Stratford International, rozsáhlé úpravy na Jubilee Line a prodloužení Docklands Light Railway (DLR) umožnily takovou kapacitu, že během her do oblasti Stratfordu přijížděl vlak plný lidí každých patnáct vteřin. Ulice v širším území parku byly navrženy jako kapacitní silnice pro obsluhu během her, ale už při jejich stavbě existoval plán na jejich redukci. Byly konstruovány s projektovaným prostorem pro stromořadí, široké chodníky a cyklostezky, které byly vybudovány později.
Po skončení her byl olympijský park na dva roky uzavřen a podle plánu prošel proměnou v přírodní park s intenzivním sportovním a kulturním využitím. Několik sportovišť bylo zcela odstraněno a materiál z tisíců metrů čtverečních zpevněných ploch byl po hrách použit na místě ke zpevnění břehů řek a kanálů a například i v gabionech opěrných zdí. Zbývající sportoviště jsou dodnes využívána pro kulturní a sportovní akce, které každý rok přitáhnou až dvacet milionů návštěvníků – více než během her samotných.
Rozvoj Stratfordu ale nekončí. V okolí probíhá koordinovaná výstavba rezidenčních čtvrtí, které ještě dekády po konání her budou denně využívat infrastrukturu, kterou po sobě olympiáda zanechala.
Atény 2004
Pokud bychom se během konání Londýnských her rozhodli navštívit opuštěný sportovní komplex na sever od centra Atén, jistě bychom zažili vystřízlivění z olympijské horečky. Volejbalovým kurtem prorůstá tráva a keře, tribuny jsou zanedbané a rozpadají se. Části areálu jsou nepřístupné z bezpečnostních důvodů. Dvacet z jednadvaceti olympijských sportovišť je nevyužito. Při procházce areálem pravděpodobně nikoho jiného nepotkáte.
Atény se o pořadatelství her ucházely před rokem 2004 několikrát. Vzhledem k odkazu města, ve kterém se pořádaly první olympijské hry vůbec v roce 1724 a také první moderní olympijské hry v roce 1896, byl tlak na pořadatelství při výročí 100 let enormní. Kromě velkého očekávání od stého výročí her ale nedošlo v řeckém hlavním městě k dostatečné přípravě a ve finále bylo pořadatelství her přiděleno americké Atlantě. Atény se nicméně dočkaly a o osm let později hry skutečně uspořádaly.
Pořadatelství her si, podobně jako v jiných městech, vyžádalo obří investice. Modernizace letiště, úpravy sítě metra, tramvaje, zřízení nové příměstské železnice, stavby a rozšíření silniční sítě a v neposlední řadě výstavba sportovišť včetně přestavby hlavního olympijského stadionu navržené Santiagem Calatravou.
Podle odhadů olympiáda stála až patnáct miliard dolarů, přičemž tato částka neobsahuje úpravy dopravní infrastruktury – ve své době se jednalo o nejdražší hry historie. Nedlouho po jejich pořádání se řecká ekonomika dostala do recese a dodnes se ve společnosti hovoří o tom, že hry byly jejím spouštěčem. Vzhledem k tomu, že státní dluh Řecka je ještě dnes téměř čtyři sta miliard dolarů, je nepravděpodobné, že konání her bylo hlavním důvodem recese, byť nejspíš celkovému stavu státní kasy nepomohly.
Nelze říct, že by Atény se svým dědictvím her neměly plány. Například centrum pro kanoistiku mělo být po hrách přebudováno na akvapark pro veřejnost, nicméně v době ekonomické krize se pro záměr nenašel investor – situace, která se opakovala i u dalších plánů na zpřístupnění sportovišť veřejnosti.
Hlavní olympijský stadion je sice v provozu, ale v loňském roce byl dočasně uzavřen po inspekci, která odhalila zásadní nedostatky v údržbě Calatravovy ikonické konstrukce zastřešení. Znovuotevření se dočkal letos na jaře. V desátých letech pak měly Atény ambiciózní plán výstavby sociálního bydlení, nicméně až plány na výstavbu luxusního rezortu s obřím kasinem našly dostatečný zájem investorů a v následujících letech se má prostor výrazně proměnit. Zda to bude pro oblast a město přínosem, je s otazníkem.
Paříž 2024
Olympijské hry jsou pro pořadatelská města velkým riskem a stejně jako v jednotlivých disciplínách, ani v pořadatelství her to není vždy na medaile. Olympijský park v Londýně každoročně navštíví přes dvacet milionů lidí – více než původní počet návštěvníků her, zatímco v Aténách se s odkazem her potýkají dodnes – konečná cenovka byla přitom v obou městech přibližně stejná – cca patnáct miliard dolarů.
Možná proto nemá každé město ambici hry hostit. Města jako Stockholm, Oslo i Krakov vycouvala z pozice kandidátských měst pro olympiádu v roce 2022. V Mexico City před pořádáním her v roce 1968 došlo k masivním násilným protestům, proti investici do her v době, kdy velká část populace strádala.
Paříž neplánuje za hry utratit více než deset miliard dolarů, naopak má ambici udržet konečnou bilanci her na nule. Celých 95 % sportovišť a zázemí pro hry bude buď ve stávajících, nebo dočasných stavbách. V centru města probíhá masivní investice do vyčištění řeky Seiny, jejíž voda byla tak toxická, že v ní bylo před sto lety zakázáno koupání.
Právě na řece Seině a v jejím okolí se netradičně bude konat úvodní ceremonie, v plánu je využít řeku i pro některé sportovní disciplíny, jako například triatlon. Paříž míří na pořadatelství nejzelenějších Olympijských her v novodobé historii, zásadní zlepšení vlastního města a nechce u toho utratit ani korunu. Zda se Paříži povede nastavit laťku dalším pořadatelským městům, můžeme společně začít sledovat hned poté, co se udělí poslední medaile a skončí přímý přenos závěrečné ceremonie.
Vojtěch Benedikt
Text vyšel v časopisu ASB 3/2024.
