Patnáctiminutová města – obraz lepší budoucnosti, nebo dystopie?

Koncept patnáctiminutových měst je jednou z nejdiskutovanějších urbanistických teorií současnosti. Má své zastánce i odpůrce, na obou stranách s řadou argumentů. Zabývá se jím i česká metropole Praha.

Jak název napovídá, patnáctiminutové město je urbanistický model, v němž je vše, co obyvatelé potřebují v každodenním životě, dostupné do 15 minut chůze nebo jízdy na kole. Místo toho, aby se celé město dalo projít za 15 minut, znamená to spíše navrhovat místní oblasti tak, aby v nich bylo v této vzdálenosti umístěné vše, co občané potřebují.

Lidské měřítko urbanismu

Záměrem koncepce patnáctiminutových měst je tedy zaměřit se na „lidské měřítko“ městského provozu, jeho udržitelnost, omezení používání automobilů a místo toho podporu chůze, jízdy na kole a používání veřejné dopravy. Spíše než na silnice je důraz kladen na prvky, jako je zeleň a veřejná prostranství, cyklostezky a veřejné chodníky.

Nejde ale jen o environmentální a zdravotní přínosy. Přijetí tohoto městského modelu může podle jeho zastánců přispět k vytvoření těsněji propojených komunit, kde mají obyvatelé dostatečný výběr míst, kde se mohou scházet a vzájemně se stýkat. V menších a méně urbanizovaných oblastech by také měl podpořit větší návštěvnost jednotlivých center a posílit místní ekonomiku.

Autorem konceptu je původem kolumbijský profesor ekonomie Carlos Moreno, působící ve Francii, kde se stal poradcem pařížské starostky Anne Hidalgo. Ta se jeho koncept ve francouzském hlavním městě snaží zavést do praxe, podobně jako mnoho dalších urbanistů ve městech po celém světě.

Ve skutečnosti jde o rozšíření již existujících modelů městského plánování. Teorie, na níž byla založena kniha Ebenezera Howarda „Zahradní města zítřka“, publikovaná v roce 1902, obsahovala myšlenku základní sousedské jednotky. Tu dále rozpracoval urbanista Clarence Perry ve 20. letech 20. století v rámci pokusu o navrhování samostatných čtvrtí v době, kdy se města začala industrializovat. Je také srovnatelná s tzv. „kompaktním městem“, podobným modelem ze 70. let 20. století.

V roce 1994 dokonce na obdobném základě vzniklo na zelené louce celé nové městečko, anglické Poundbury v Dorsetu, postavené za podpory dnešního krále Karla III. I plány Poundbury dávaly prioritu snadnému přístupu ke všem základním prvkům občanské vybavenosti.

V roce 2021 Carlos Moreno svůj koncept dále rozvinul v článku, v němž vyjmenoval šest základních funkcí, které by měli mít obyvatelé k dispozici do 15 minut cesty od svého domova: bydlení, práci, obchod, zdravotní péči, vzdělávání a zábavu.

Patnáctiminutová města dneška

V Paříži dnes funguje již 50 patnáctiminutových „měst“. Jak jsme již naznačili výše, Moreno na zavedení tohoto konceptu spolupracoval se starostkou města Anne Hidalgo a poznamenal, že se stal „páteří pro vytvoření nového územního plánu“ města.

Mezi další světová města, která se koncept snaží nějakým způsobem zavádět do praxe, patří třeba Milán (vedle Barcelony a Paříže často uváděný jako vzor pro realizaci konceptu), americký Portland, nejrychleji rostoucí australské město Melbourne, hlavní město Kanady Ottawa, španělská Barcelona a dokonce i čínská Šanghaj nebo kolumbijská Bogota, kde podle statistik z roku 2019 dojíždějící do práce ztratí v autech kvůli dopravním zácpám v průměru 191 hodin ročně.

Připravuje se i Praha

Konceptu patnáctiminutových měst se věnuje i Praha. Město již před třemi lety navštívil autor konceptu Carlos Moreno, aby se účastnil debaty v centru CAMP. Loni zase Praha prezentovala dosavadní výsledky diskusí v Bruselu, kde Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) v budově Zastoupení Prahy při EU uspořádal prezentaci a panelovou diskusi s názvem „Život v 15minutovém městě – pohled Prahy“.

Zdeňka Havlová, vedoucí Kanceláře analýz města IPR Praha, představila dva projekty, které v současné době probíhají a které mají oba pomoci pochopit, jak Praze pomoci, aby se stala lepším městem pro život. Analýza „Prognóza obyvatel a veřejné vybavenosti“ slouží jako podkladový materiál pro územně plánovací dokumenty, urbanistické studie, rozvojové projekty, rozhodování a přidělování finančních prostředků magistrátu. Je v něm analyzována základní občanská vybavenost, jako jsou mateřské a základní školy, praktičtí lékaři, polikliniky, domovy pro seniory, komunitní centra, knihovny, parky, dětská hřiště, hřbitovy a obchody s potravinami.

Studie hodnotí, zda mají obyvatelé Prahy jednotlivé objekty občanské vybavenosti v docházkové vzdálenosti a zda je budou mít i v budoucnu, s horizontem roku 2050.
Druhý projekt, aplikace „Praha 15minutová“, má každému pomoci analyzovat Prahu jako patnáctiminutové město. Každý uživatel si může kalibrovat parametry tak, aby řešil své konkrétní potřeby ve městě.

Kritika ze dvou stran

Na papíře vše vypadá velmi lákavě, ale koncept má i početné řady kritiků. Daly by se rozdělit na dvě skupiny – praktické a ideové (nebo ideologické).
Část odborníků na plánování měst poukazuje na 5 základních okruhů problémů:

1. Mnozí se obávají, že realizace strategie povede ke zvýšení sociálních rozdílů a vytváření ghett podle majetkových tříd. Lidé s nižšími příjmy budou izolovanější ve svých čtvrtích.
2. Může snadno dojít k chaosu při realizaci. Zavedení tohoto modelu ve velkém měřítku – zejména ve městech a obcích, které již dobře fungují podle zavedeným a generacemi prověřeným způsobem – vyžaduje značnou koordinaci a dohled. Jde o proces, který narazí na překážky, od přepracování dopravního plánování a zajištění infrastruktury vhodné pro pěší až po regulační překážky a financování.
3. Navzdory svému cíli omezit dopravní zátěž může být jednou ze slabin patnáctiminutového modelu právě změna stávajícího dopravního plánování a tras. To může ve skutečnosti způsobit větší dopravní zátěž a přetížení mimo oblasti, kde se koncept realizuje.
4. Zatímco pro někoho může tato urbanistická koncepce zlepšit dostupnost, existují obavy, že pro jiné, zejména pro osoby se zdravotním postižením, může být dopad přesně opačný. Důraz na časovou efektivitu pro většinu populace může znamenat méně ohledů na dostupnost pro hendikepované.
5. Další potenciální nevýhodou této koncepce je její dopad na služby. Pokud budou obyvatelé podmíněni cestováním v dosahu 15 minut, může nakonec dojít k zahlcení zdravotnických služeb v oblastech s vyšší hustotou obyvatelstva – zejména v období sezónních onemocnění a v situacích, jako byla pandemie COVIDu-19.

Výše uvedené výhrady by šlo považovat za dílčí a vhodným plánováním alespoň částečně řešitelné. Druhá velká skupina kritiků, zejména z Velké Británie a USA, se ale pozastavuje nad konceptem samotným. Jde o široké spektrum lidí – od konspiračních teoretiků a krajně pravicových influencerů až po seriózní poslance britské Konzervativní strany nebo známého kanadského profesora Jordana Petersona. Podobně široká je i paleta formulací, které tato skupina používá ke kritice patnáctiminutových měst – od expresivního „totalitního spiknutí“ po uměřený „socialistický koncept“. Část kritiků se rovněž obává, že jde o první krok k zavádění „klimatických lockdownů“.

Kozlové zahradníky

Na první pohled by se nad podobnými obavami dalo mávnout rukou, leckdo by ale mohl znejistět, pokud by se podíval na to, jak se zavádění konceptu ujal například anglický Oxford. Ten se předloni rozhodl testovat na šesti přetížených komunikacích „dopravní filtry“. Řidiči soukromých vozidel by k vjezdu do nich potřebovali souhlas města, systém by hlídaly kamery. Radnice novinku nešťastně spojila se zaváděním projektu patnáctiminutového města a problém byl na světě.

Na základě obav části obyvatel už proto někteří politici či urbanisté dokonce od samotného označení „patnáctiminutové město“ upouštějí jako od zdiskreditovaného termínu (nakonec včetně Oxfordu). Je to asi podobné jako u každé dobré myšlenky – pokud se jí ujmou byrokrati s chutí všechno zregulovat dle vlastního, často rigidně ideologického modelu, nadělají víc škody než užitku. Nic to nemění na tom, že minimálně podstatné prvky z konceptu patnáctiminutových měst by si zasloužily uvést do praxe. Už proto, že naši předkové podle něj vlastně po staletí žili.