Pražský územní plán – znovu a lépe?
Tiskem v lednu proběhla zpráva o tom, že rozpracovaný koncept pražského územního plánu s novou koalicí na magistrátu končí a že se začne znovu – a prý lépe. Ohlasy jsou chabé. Pro zasvěcené je to vesměs úleva doprovázená zvýšenou nervozitou, co bude dál, ale pro zbytek odborné, natož laické veřejnosti se jedná o informaci bez pointy. I na specializovaných doménách, kde jsou lidé ochotni diskutovat o čemkoliv, prošla tato zpráva stranou zájmu grafomanů. Dokládá to, jak moc se územní plán Prahy vzdálil, respektive nikdy nepřiblížil živému a smysluplnému dokumentu, kterým by mohl být, a jak těžkou startovní pozici má jakákoliv ambice jej rehabilitovat. A není se čemu divit.
Vždyť poslední „komunistický“ pražský územní plán byl určen jen „pro vnitřní potřebu státních orgánů a socialistických organizací“ [1] a byl tedy přímo tajným dokumentem. Porevoluční plán, v obměnách platný doposud, je zase nesrozumitelnou abstrakcí kdysi účelně zaváděného, ale dnes mrtvého zónování měst. Pro veřejnost byl redukován prakticky na mlhavou garanci, že se v mém sousedství „podle plánu“ nemá nic nečekaného dít. To ale v období dvaceti let boomu stavebních investic z celého světa nutně vedlo pouze k frustraci a sérii deziluzí z plánu. Ten se, byť i neprávem, zapsal jako nejistý a manipulovatelný dokument, který v podstatě garantuje pouze to, že se vším budou problémy – ať již chcete kvalitu stavět nebo udržovat. A příliš tomu nepomohla ani poslední dvouletka, kdy nový plán vznikal za ostentativního nezájmu politické reprezentace města o jeho kvalitu a důstojné pracovní podmínky jeho zřizovatelů. Aktuálně odmítaný koncept je nedotaženým pokusem plán reformovat, přičemž se nedokázal vyvázat ani z přehnané podrobnosti, ani z formalistického dědictví funkčních zón. Vůči největší pražské výzvě – potenciálu periferií – navíc zůstává stejně bezradný jako jeho předchůdce.
Co chtít?
Jaké naděje lze vkládat do přípravy další varianty pražského plánu? Například zadání – tam je potřeba začít: poslední zadání představovalo neuvěřitelnou stovku stran floskulí, z nichž nebylo těžké nabýt dojmu, že vyřešením plánu se vyřeší globální problémy lidstva, ne-li vesmíru. Základem je na plán naložit pouze to, co mu přísluší. Dál podrobnost: plán miliónového města nedokáže řešit problémy každé zahrádky, a proto by se měl takové ambice vzdát. Na čem se mohou dohodnout sousedé, to do plánu nepatří. Podrobných plánů přece může být mnohem více než jeden, proč by si městské části nebo závislá sousedství nemohla dotvořit základní kostru města vlastní dohodou? Pak třeba smysl: pořizovatel musí dostat šanci použít selský rozum, nejde o žádné módní koncepce nebo vize, jde o prostou kontrolovatelnost celkových záměrů, která se nesmí rozpadnout na náhodnou výslednici sil vzniklou z průmětu požadavků jednotlivých resortů a zájmových skupin, protože pak jde nakonec proti všem. A ještě demokracie: metodiky, jak komunikovat detaily parteru s jeho obyvateli, se již v Praze objevily. Jejich použitelnost vyděsila třeba radní Prahy 10 natolik, že se jich raději pro zřekli. Proč? Zeptejte se jich. Čili – jde to a mouchy je možné doladit. Metoda a proces: k tomu stačí dodat citát Alberta Einsteina: „Problémy nejdou vyřešit způsobem myšlení, kterým vznikly.“ A nesmíme zapomenout na právo na omyl: kdo mívá ve svých smlouvách zakotvené právo udělat chybu? Nejsou to ti nejhorší, právě naopak. Není to tak, že si světově prověření architekti mohou dovolit chybovat, ale vědí, že chyba se při hledání kvality riskovat musí. Adjustovaný názor, konkrétní představa, jasná myšlenka – to vždy zvyšuje pravděpodobnost, že výsledek půjde kritizovat, označit za chybu. Proti tomu stojí nejednoznačnost a neforemnost, která nemá pro jistotu žádnou zřetelnou ambici, a tak se vyhýbá měřitelným výsledkům. Zůstává po ní vekslácký Václavák, bezzubý Pankrác, rozsekané Bubny, vylidněný Rohan nebo stagnující Vršovice.
Celistvý nadhled územního plánu pro skutečnou metropoli 21. století, to je naše naděje. Co ji může zhatit? Třeba peníze, moc i málo – profesionál se od amatéra liší tím, že pracuje za spravedlivou mzdu. Zhatit naděje může i cokoliv jiného. Teď, na konci ledna, není oficiálně jisté prakticky nic.
Jak se do lesa volá
O něčem se už ale ví. Vedlejším projevem přípravy polepšené verze územního plánu hl. m. Prahy je masová diskusní skupina, tzv. ozvučná deska, složená ze zástupců řady iniciativ a autorit z mnoha oborů. Tato skupina údajně bude nezávisle poskytovat jakousi myšlenkovou reflexi zpracovatelům zadání, a tím i zpracovatelům plánu (nebo plánů?). Tak to alespoň prezentuje Tomáš Hudeček, aktuální pražský radní pro územní plán. [2] Ať je to již nápad kohokoliv z jeho oficiálních či neoficiálních poradců, má to hlubší dopad. Sympatické na této myšlence není ani tak to, že bude další část angažované odborné veřejnosti vtažena do pravděpodobně paralyzujícího tlachání, místo aby zaměřila svou energii na reálný vznik hodnot, ale přihlášení k názoru, že plán je uspořádáním myšlenek a myšlenky je třeba mít. Je to povzbudivá zpráva, že se územní plán opravdu odklání od interpretace technicko-dopravního výkresu, ležícího v rukou anonymních rádoby expertů, jejichž posláním je ochránit se valem byrokracie před složitostmi a protiklady současného urbanismu.
Křik má svoje rizika
Projekt ozvučné desky dokládá skutečnost, že pokud lze v urbanismu něco postrádat, jsou to konsenzuální hodnoty. Myšlenky a vize rozvoje měst bývají nahrazeny pouhými výslednicemi náhodně působících sil. Projekt diskusní skupiny, která reflektuje spíše Prahu než samotný vznikající plán, má minimálně šanci demaskovat bezradnost případného plánu špatného. Urbanismus se ale na rozdíl od architektury provozuje v delším časovém horizontu a jakékoliv teze jsou v tomto ohledu hůře ověřitelné. Tím se otevírá prostor pro demagogii a velkohubá vyjádření. Mezi nimi i jinak tiší musejí křičet a jejich sdělení se transformují: forma se stává sdělením – „medium becomes a message“. A to nese rizika. My architekti jsme přímo mistři extrémů a barvitých přirovnání. Snad tomu přivykáme v nutnosti komunikovat s nepoučenými klienty nebo dělníky na stavbách. Už historiky architektury zbožňovaný Adolf Loos urážlivě přirovnával své spoluobčany tíhnoucí k ornamentu k tetovaným zločincům a primitivním divochům [3], Le Corbusier vydíral vyšší střední „třídu“ strašením, že (jeho) architektura je jedinou alternativou (krvavé) revoluce [4], a přestože své sluneční město obhajoval humánností prostředí, nepřišlo mu nehumánní litovat, že architekturu nepostihla „užitečná válka, jako v případě letadel“ [5]. To nám připomíná, že my architekti (čili urbanisté) prostě nebýváme důslednými strážci hodnot. Vždyť jen provozovat úspěšně a svobodně architekturu znamená jinými slovy úspěšně podnikat – a to prostě nikdy není zadarmo. V našich profesních etických systémech bývá hned základním tabu hygiena práce. Jak můžeme pracovat nezřídka šestnáct hodin denně, nechat své životy „dotovat“ obětí svých blízkých a současně si myslet, že dokážeme definovat ty správné hodnoty pro lidi, kteří jsou doma u rodin po páté odpoledne? Projekt ozvučné desky si zaslouží šanci, a čím méně je v něm architektů, tím lépe. Když Loos nakonec stejně nosil boty s ornamentem a Corbusier navrhoval i romantické chalupy se sedlovou střechou [6], proč se také nebrat trochu s nadhledem?
Amatéři sobě
To však neznamená, že by plán neměli dělat profesionálové. Přes všechny ozvučné desky je dobré nahlas říct, že by za plán měli ručit ti nejlepší z architektů. Nelze se skrýt za ekonomy, geografy, filozofy a dopraváky a neúspěch pak hodit na politiky. Nikdo na to není lépe připraven než architekti. Proto to mohou taky tolik „zvorat“. Přesto na metropolitním plánu pro Prahu musejí participovat alespoň ti jednoocí mezi slepými. Postačí si nemyslet, že vidí i dozadu.
Amatérismus končí tam, kde začíná odpovědnost.
Jakub Filip Novák
Foto: Wikimedia/Lukáš Hron
Autor je architekt, provozuje kancelář No architects., podílí se na organizaci konferencí Inventura urbanismu a pracuje na dizertaci s názvem Periferie, naděje města Prahy na FA ČVUT v Praze.
Literatura
1. Směrný územní plán hl. m. Prahy, Útvar hl. architekta hl. m. Prahy, měřítko 1 : 10 000 a 1 : 25 000, vypracován v r. 1975, schválen vládou ČSR v r. 1976.
2. Hospodářské noviny, 24. 1. 2012, s. 6–7.
3. Loos, A.: Ornament a zločin. In: Řeči do prázdna. Praha: Orbis, 1929, s. 139 – 151.
4. Le Corbusier-Saugnier: Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005, s. 230.
5. Cit. dílo, s. 88.
6. Sokol, J.: Dlouhá léta s architekturou, 1. svazek edice Texty, rukopisy. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1996.
