Proměny pražské čtvrti Karlín

Povodeň v roce 2002 umožnila přestavbu celé pražské čtvrti v nebývale krátkém čase a velice invenčním způsobem. Důležité objekty a místa na svou budoucnost ještě čekají.

Mezi takové nepatří Negrelliho viadukt. Tento železniční most, unikát po stránce architektonické, dopravní i urbanistické, je chráněnou kulturní památkou od roku 1958. Když se rozhodovalo o jeho rekonstrukci, nebylo pochyb o tom, že zůstane zachován nejen jako památka, ale i jako důležitý železniční most. Odpadla starost, jež pro zachování podobných objektů bývá klíčová, co s ním, jaké nové využití bude mít.

Naopak, dopravní význam Negrelliho viaduktu poroste s tím, jak se rozvíjí příměstská a vnitroměstská veřejná doprava železniční a s řešením železničního napojení Letiště Václava Havla v Ruzyni na centrum města. A tak v roce 2010 byly zahájeny přípravy na jeho generální – a za dobu jeho existence jedinou – velkou rekonstrukci. Vlastně první velkou rekonstrukci.

Projekt byl hotov v roce 2015 a s pracemi se započalo loni v létě. Dokončení je plánováno na podzim 2019. Náklady na rekonstrukci jsou rozpočteny na 1,44 mld. Kč, z toho 990,4 milionu korun tvoří příspěvek Evropské unie. Viadukt začal plánovat Jan Perner, projektant dráhy z Olomouce do Prahy, jemuž byla svěřena i severní větev z Prahy do Drážďan.

Určil viaduktu trasu a dál se nedostal, protože v roce 1845, ve svých 30 letech, tragicky zahynul. Jeho práci dokončil inženýr Alois Luigi Negrelli von Moldelbe, původem z jižních Tyrol, díky němuž na viaduktu pracovali i italští dělníci se zkušenostmi se stavbami mostů v Alpách. Negrelli se později proslavil jako spolupracovník Ferdinanda Marie, vikomta z Lessepsu, stavitele Suezského průplavu.

Stavba viaduktu započala v roce 1842. První vlak po něm přejel v červnu 1850. V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás.

Most spojuje Masarykovo nádraží v Praze, vede přes vltavský ostrov Štvanice do čtvrti Bubny, kde je nádraží, dnes mimo provoz. Stával v polích za branami Prahy. Město k němu zvolna postupovalo, a to až do nejtěsnější blízkosti. Pod oblouky si řemeslníci a speditérské firmy zřizovali dílny a sklady. Oblouky byly za tím účelem uzavřeny bedněním nebo i zazděné.

V roce 1871 most doplnil na jižní straně karlínský spojovací viadukt pro přímé spojení Buben a Libně. Měří 351 m při průměrné výšce 8 m. Jeho klenby jsou z kamene (10 oblouků) a cihel (16 oblouků). Obsahoval také dva ocelové nýtované příhradové mosty. Viadukt dnes tvoří předěl mezi Novým Městem a Karlínem.

Povodeň v roce 2002, která téměř celý Karlín zatopila, zle jej poškodila a mnoho domů zničila, most přestál téměř bez úhony. Viadukt byl totiž navržen na základě čerstvých zkušeností z povodně v roce 1845. Tehdy hladina Vltavy dosáhla jen o několik desítek centimetrů níže. Povodeň z roku 2002 nepřekročila rezervu, plánovanou v projektu mostu.

Voda tehdy dosahovala kóty 189,31, což je 2,4 m pod vrcholem klenby žulových oblouků v řece. Probíhající oprava má řešit nevyhovující stav mostní konstrukce, železničního svršku, zabezpečovacího, sdělovacího a silnoproudého zařízení a trakčního vedení, měla by být snížena i hlučnost provozu vlaků.

Některé části mostů, například nejvíce poškozené oblouky na Štvanici, mají být rozebrány, a pak z očíslovaných kamenů znovu složeny. Opravu podle projektu od SUDOP provádí Společnost „Negrelliho viadukt“, v níž jsou sdruženy stavební firmy Strabag, Hochtief a Avers.

Bezprostředně za mostem je Karlín ještě cítit svou zvláštní atmosférou periférie, do níž v náznacích, jen tak, aby prošly pod mostními oblouky, prosakuje estetika a manýry velkoměsta. Moderní skloocelová architektura hotelu Hilton (dokončen 1991) a Světového obchodního centra (1993) zastínila viadukt z jeho západní strany, do Karlína se ale nedostala.

River City

Karlín se rozkládá na nivě Vltavy, pod úpatím vrchu Vítkova (480 m n. m.). Dobře to vystihuje německý název Karolinenthal (Karlínské údolí). Území až do 19. století patřilo řádu Křížovníků a neslo místní název Zábransko (nacházelo se za městskou bránou), nebo Špitálské předměstí, podle špitálu ze 16. století, kam byli umisťováni nemocní morem. Špitál, kostel a hřbitov byly zničeny za třicetileté války.

Od roku 1737 zde však stojí invalidovna, domov pro válečné invalidy a jejich rodiny. Rozsáhlý areál je dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Obec Karlín byla založena v roce 1817 a pojmenována na počest manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty. Od roku 1903 měl status města a v roce 1922 byl připojen k Praze, už jako významná průmyslová aglomerace a dopravní uzel.

V té době už stál Negrelliho viadukt, jenž byl postupně obestavěn empírovými a klasicistními domky, mezi nimiž vznikaly parčíky a sady s empírovými kašnami. Od roku 1847 zde fungovala plynárna, která dodávala palivo plynovým pouličním lampám ve velké Praze, a František Křižík v Karlíně roku 1896 provozoval první elektrickou tramvaj, čímž položil základy budoucím elektrotechnickým továrnám.

To už tu ale hezkou řádku let fungovala továrna na potisk látek, takzvaná kartounka. V 60. letech 19. století byla v Karlíně založena Bernardova továrna na stroje. V roce 1874 byly zbořeny pražské hradby, což urychlilo přeměnu poklidné, téměř luxusní čtvrti v průmyslovou periferii.

Během třiceti let tu vznikají továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, galanterního zboží či například proslulý provoz Zát­kových sodovkáren a pekáren, který se časem přestěhoval do Holešovic. V roce 1822 byl založen říční přístav, který měl pro průmyslový rozvoj Karlína klíčový význam.

Ani otevření revuální a varietní scény, dnešního Hudebního divadla Karlín, v roce 1881 – stejně jako Národní divadlo – nezabránilo exodu zámožných měšťanů, kterým průmyslový a obchodní ruch nevoněl (míněno i doslova). Na klasicismus a empír už v Karlíně nebylo místo. Zato se našlo místo pro ústřední pražské autobusové nádraží: na Florenci, hned za divadlem. Provoz zahájilo v roce 1929.

Starý Karlín dnes sahá od Florence po barokní Invalidovnu. Za ní v 60. letech vyrostlo panelové sídliště, jedno z prvních v republice, a v roce 1971 výšková stavba hotelu Olympik, který se stal dominantou čtvrti. O tři roky později bylo do Karlína přivedeno metro, měla zde tehdy konečnou stanici Sokolovská trasa C. V roce 1985 v téže stanici byla zakončena trasa B a o pět let později byla tato linka prodloužena dále do Karlína a Libně.

Ani tyto investice však nepřinesly do čtvrti vyšší kulturu bydlení, než na jakou byl Karlín zvyklý celé století předtím. Měl pověst čtvrti sice svérázné až pitoreskní, ale také zanedbané a po setmění nebezpečné.
V 90. letech minulého století vznikl projekt River City, jenž zahrnoval několik budov administrativních, rezidenčních a hotel. Plán byl velkorysý, ale také cílevědomý.

Vznikal v době, kdy Praha potřebovala moderní kancelářské budovy a kdy bylo zapotřebí rozšířit městské centrum. Oběma požadavkům vyhovoval Rohanský ostrov, území mezi starým Karlínem a pravým břehem Vltavy, kdysi černá skládka, později deponie materiálu vyváženého ze stavby metra. Do staveb se pustili developeři, kteří prokázali podnikatelskou hbitost, ale také dostatek vkusu.

Stavěli sice na zelené louce a na zanedbaném území, ale zároveň v těsném sousedství památkově chráněné čtvrti. První z novostaveb na plošině za via­duktem byla administrativní budova Danube, dokončená v roce 2003. Svým tvarem obří lodi připomíná, že na této parcele se kdysi rozkládal hlavní pražský přístav. V roce následujícím začala stavba další kancelářské budovy Nile. Dům byl slavnostně otevřen v roce 2006.

Projekt River Gardens I až III byl dokončen v roce 2007 a v roce 2010 kancelářský downtown doplnil dům Amazon Court. Na projektech Danube, Nile a Amazon spolupracovala řada vynikajících architektů a inženýrských kanceláří, mimo jiné SHL Kodaň, KPF Londýn nebo pařížská RFR.

„Například u Amazon Courtu je zcela zřejmá inspirace renesančními sgrafity a českým kubismem. Je to patrné například na fasádních vertikálně členěných žulových deskách. Stejné motivy ale nacházíme i na podhledech, dlažbách, stínění nebo v parkové úpravě,“ uvádí Ing. arch. Jiří Koukolík z architektonické kanceláře ATREA, která se zahraničními architekty na stavbách spolupracovala.

Na severní straně kancelářských budov zůstalo volné prostranství sahající k vltavskému břehu s rekreačními funkcemi. A také jsou zde rezidenční budovy projektu River City. Z jižní strany je Rohanský ostrov ohraničen čtyřproudovou silniční komunikací Rohanské nábřeží a ulicí Pobřežní, ke které z jedné strany přiléhá fronta domů starého Karlína a z druhé strany sousedí s Rohanským nábřežím, od kteréžto ulice je oddělena jen chodníkem.

Na trojúhelníkovém pozemku těsně za Negrelliho viaduktem, vzniklým odklonem Rohanského nábřeží od Pobřežní ulice, byl v roce 2011 postaven největší a po architektonické stránce asi i nejzajímavější karlínský kancelářský dům Main Point Karlín.

Jedna každá z novostaveb představuje vysoce moderní způsob stavění co do estetiky, konstrukce i technologií osvětlení, topení a chlazení. Nile House obdržela v roce 2016 certifikát LEED Platinum jako první již provozovaná budova v Česku. Součet dosažených bodů ji zařadil na 4. místo ve světě a 1. ve střední Evropě. Důležitá jsou atria budov, která jsou veřejně přístupná a mají eliminovat dojem uzavřeného downtownu.

Urbanisté však často projekt River City kritizují za to, že fronta administrativních a rezidenčních domů, i navzdory multifunkčním prostorům v parteru, odděluje rekreační část Rohanského ostrova a Vltavu od ostatního města a zejména od starého Karlína. Kritik architektury Adam Gebrian navíc zdůrazňuje, že Rohanské nábřeží zde nepůsobí jako městská komunikace, ale jako dálnice. Fasády novostaveb tento dojem jen umocňují.

Karlín Group

V roce 1997 vzniká developerská a investiční skupina Karlín Group. Jejím iniciátorem je belgický podnikatel Serge Borenstein, jenž tvrdí, že do Karlína ho přivedl pohled na tuto čtvrť z letadla. Začal zde podnikat už počátkem 90. let, první administrativní budovu postavil v roce 1993. Později se mu podařilo zakoupit areál ČKD Dukla.

Rekonstrukci bývalé administrativní budovy této kdysi slavné a velké strojírny dokončil v roce 1999 a vznikl Palác Karlín. Autorem rekonstrukce byl španělský architekt Ricardo Bofill. Následovaly projekty přestaveb a rekonstrukcí Corso Karlín, Kotelna, domu Kollárova 14, stavba rezidenčního domu River Diamond IIA nebo projektu loftových bytů Cornlofts Šaldova. Projekt Corso Karlín byl vyhlášen Stavbou roku 2001 a získal i cenu Best of Realty 2001.

Borensteinova developerská firma přinesla do Prahy tehdy zcela nový koncept: nesoustředila se na jednotlivé stavby, ale na tvorbu urbanistických funkčních celků, ve kterých se propojuje bydlení, služby a pracovní příležitosti, a to vše při využití služeb špičkových architektonických studií.

„Chtěl jsem Karlín přetvořit v mix bytů, kanceláří a služeb, ve svébytný územní celek, kde by se žilo, pracovalo a také odpočívalo. To podle mého žádný developer v Praze nedělá,“ řekl S. Borenstein v interview pro server ego.ihned. „Ostatní se soustředí na jednu záležitost, buď byty, nebo kanceláře, ale já jsem chtěl realizovat všechno – takové město ve městě.“

Realizace ve starém Karlíně (ale i na Rohanském ostrově) zdržela povodeň v roce 2002. Ale zároveň projektům pomohla. „Co voda zničila, bylo zapotřebí udělat znovu, takže sítě, elektroinstalace, veškerá infrastruktura byly s pomocí evropských fondů obnoveny a teď je Karlín částí města, která má tyto důležité struktury zcela nové a moderní; díky škodám jsme získali nejmodernější vybavení,“ říká S. Borenstein.

„Povodně také zpočátku lidi odrazovaly. Ale právě tehdy nám hodně pomohla Kooperativa, která se usídlila vedle řeky (v Main Point – pozn. red.) a tím sdělila ostatním: my, pojišťováci, se nebojíme postavit si sídlo v záplavové oblasti, protože vše je bezpečné. To byl opravdu počin, který našemu záměru velmi prospěl.“

Pomohlo i město Praha, které v roce 2006 dokončilo protipovodňovou ochranu Rohanského ostrova a tamních staveb. Zatím poslední dokončený projekt developerské firmy Karlin Group je administrativní budova Keystone od švýcarských architektů Mathiase Müllera a Daniela Niggli. Nárožní dům stojí na hranici původní karlínské zástavby, se kterou svou moderností a zároveň nápadnými odkazy na český kubismus v architektuře výborně ladí.

Noví obyvatelé

Výčet přestaveb a dostaveb v Karlíně není zdaleka úplný. Jednak tento článek nemá být jejich katalogem, jednak celý proces zdaleka neskončil. Připomněli jsme jen některé projekty, které vedly k zásadní a poměrně rychlé proměně průmyslové periferie na moderní město s docela jinými pracovními příležitostmi a tím také typem obyvatel.

Tato přeměna začala nezáměrně, byla spuštěna zánikem zde usídlených průmyslových podniků, dílen a provozů. Následoval úpadek obchodů, snížila se úroveň restaurací a hospod. Obyvatelstvo odcházelo za jinou prací, to, které zůstalo, ztrácí prostředky k udržování svých bytů a domů. Do oblasti se stahovali lidé se slabým nebo žádným ekonomickým zázemím.

Podobně spontánně se v mnoha případech různých měst může odehrávat následující fáze oživení. V Praze se tak děje částečně například ve Vršovicích, kde se začali usidlovat lidé, kteří tuto městskou část z nějakého důvodu považují za zajímavou, pro své účely nebo způsob života vhodnou, případně za nějaký druh alternativního bydlení a životního stylu.

Zakládají postupně služby, instituce a organizace, které potřebují a po nichž vzniká poptávka, například kluby, ateliéry, koncertní a divadelní sály, ale i dílny, kanceláře a obchody pro specifický druh aktivit a zboží.
S jasným záměrem naopak začalo oživení čtvrti Karlín. Přinesl jej sem jednak Serge Borenstein, jednak developeři a město Praha v projektu River City.

To, že tento projekt vznikal na zasypaném rameni Vltavy, kde dříve byl hlavní pražský přístav, může upomínat na londýnské Dock­lands. Ty byly námořním přístavem a čtvrtí s velmi špatnou pověstí. Od konce 60. let minulého století, kdy byly doky uzavřeny, začala zásadní přestavba oblasti.

Skladiště i přístavní špeluňky vzaly za své a na jejich místě vyrostly bankovní domy a sídla mediálních agentur. Ceny pozemků tu přes noc vylétly do astronomických výšin a z nejhorší adresy ve městě se stalo světové finanční centrum, které směle konkuruje londýnské City.

Oživení, nazývané také gentrifikace, je doprovázeno revitalizací jednotlivých chátrajících objektů i celých ulic, náměstí a veřejných prostranství. Vzhledem k tomu, že se odehrává v centru města, jedná se většinou o rekonstrukce, ale také dostavby, demolice a novou výstavbu. Původní objekty a volná prostranství dostávají nový účel.

Převládajícím motivem gentrifikace je komercionalizace, protože do oživované oblasti se stěhují, byty rekonstruují a podniky zde otevírají ti, kteří jsou přesvědčeni, že se to vyplatí, respektive až se to začne vyplácet. Podle zahraničních zkušeností se v městských centrech ročně obmění 6 až 7 % obyvatel. Během zhruba 15 let tak dojde ke změně celé populace. Karlín takovou proměnou prošel dvakrát.

V roce 1869, kdy byl budován movitější městskou vrstvou, měl Karlín zhruba 13 400 obyvatel. V roce 1922, kdy už jako průmyslová periferie byl připojen k Velké Praze, tu žilo více než 25 tisíc lidí. Podle sčítání lidu z roku 2001 v Karlíně žilo 12 326 obyvatel, v roce 2014 podle evidence 10 572 lidí. Gentrifikace je proces společensky velmi citlivý.

Původní obyvatelé přicházejí o své sousedy, místa setkávání a zvyky. V Karlíně levné výčepy a tradiční hospody prakticky přestaly existovat a jsou nahrazeny stylovými kavárnami či designovými bary, které sem „přišly“ za klientelou, jíž dala vznik nová administrativní výstavba. Původním obyvatelům se tato pohostinství vzdálila jak životním stylem, tak i cenově.

Podobný proces, ovšem o něco pomaleji a chaotičtěji, navíc ovlivněn silným turistickým ruchem, probíhá ve vnitřní Praze. Přitom nejde zdaleka jen o typ restaurací, ale i o jiné služby. Například rodina se dvěma dětmi potřebuje jiný servis (základní potraviny, mateřské školy, zdravotní péči…) než turista trávící zde dvě tři noci, manažer dojíždějící sem do zaměstnání, nebo právník, který se tu schází se svými klienty.

„V západních metropolích často sledujeme takzvanou pionýrskou gentrifikaci, kdy zchátralé čtvrti jako první objevují mladí lidé a alternativní umělci. U nás tato fáze takřka nikde neproběhla. Namísto toho došlo k něčemu úplně jinému: rychlé restituce uvolnily majetky v lukrativních lokalitách, ty se dostaly do rukou investorů, kteří je zrekonstruovali a obratem prodali klientům z řad nově se utvářející střední vyšší třídy.

Tedy většinou mladším, dobře placeným zaměstnancům ze sféry progresívních služeb. Ti upřednostňují městské bydlení před rodinným domem nebo větším bytem v klidné lokalitě,“ srovnává sociální geograf Luděk Sýkora a doplňuje jeden zásadní vliv gentrifikace, který je i pro Prahu typický. „Zásadním problémem gentrifikace je její sociální nespravedlnost.

V populární lokalitě jsou původní obyvatelé vy­tlačováni novými. Většinou to nemá formu zastrašování, úplně stačí ekonomický tlak rostoucích cen bydlení a služeb. Ten bývá neúprosný. Trh alokuje místa těm, kteří si je mohou dovolit. Ti ostatní se musejí přizpůsobit, a to v krajním případě tak, že odejdou z místa, kde předtím léta žili.“

Gentrifikaci lze ovlivňovat různými způsoby. Třeba regulací nájemného, usměrňováním charakteru zástavby a udržováním smíšené formy bydlení pro sociálně různorodou populaci. Karlín má na rozdíl od historického jádra Prahy tu výhodu, že nepřichází o stálé obyvatele, i když je jich méně. Vděčí za to snahám budovat a rekonstruovat objekty jako multifunkční, kde se komerční prostory mísí s bytovými.

Je-li to obtížné v jednom objektu, daří se udržovat multifunkčnost alespoň „horizontálně“ v rámci ulic a náměstí. V tomto kontextu lze přimhouřit oko i nad tím, že některé rekonstrukce historických budov, například Corso Karlín, jsou provedeny způsobem fasadismu; zůstane jen vnější původní zdivo, za kterým se skrývá (někdy vlastně ani moc neskrývá) hypermoderní stavební konstrukce.

Takto byla rekonstruována mimo jiné také Ringhoferovka na Smíchově (dnes areál Nový Smíchov) a kasárna na Náměstí Republiky (obchodní dům Palladium). Proměny Karlína budou pokračovat. Opuštěná kasárna jsou v současné době v majetku Národního divadla, které zde plánuje vybudovat servisní centrum pro své scény, to znamená pod jednu střechu usídlit dílny, výrobny kostýmů, autopark…

Nové využití se hledá pro barokní invalidovnu. Pokračovat také bude zástavba Rohanského ostrova, kde má vzniknout luxusní rezidenční zóna. Lze jen doufat, že tyto i další chystané projekty navážou na pozitivní črty revitalizace Karlína, v němž se sice už obměnilo obyvatelstvo, čtvrť ale neztratila svůj jedinečný genius loci.

Text: Jan Tesař
Foto: Shutterstock

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2018.