Architektonické soutěže otevírají oči

Hlavně rychle a levně? Ne, to architektonická soutěž nezajistí. Ale kdo z investorů ji zkusil, nelituje.

Mladý architekt a profesor pozemního stavitelství Zemského polytechnického ústavu v Praze Josef Zítek byl v roce 1866 postaven před nesnadný úkol: na malé ploše lichoběžníkového tvaru a s minimálními náklady navrhnout reprezentativní stavbu s velkými vnitřními prostory a vysokou uměleckou hodnotou. Svůj návrh obhájil ve veřejné soutěži a v roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla.

Ve 20. letech minulého století se v bouřlivě rostoucím Brně konají tři veřejné soutěže na dopravní a komunikační plán, kterých se účastní tuzemští i zahraniční architekti a urbanisté, mezi nimi Adolf Loose, J. P. Oud či Mies van der Rohe.

Čilý stavební a umělecký ruch sem přivádí i Le Corbusiera. V roce 1923 vypisuje Moravský zemský výbor soutěž na urbanistické řešení areálu na kraji města v Pisárkách v údolí řeky Svratky. Soutěží se zároveň o ústřední budovu Obchodně-průmyslového paláce.

Z celkového množství 31 návrhů zvítězil návrh pražského architekta Josefa Kalouse, čímž byl dán základ moderního výstavního areálu. Většina jeho objektů reprezentuje to nejlepší z meziválečné funkcionalistické a avantgardní architektury a je dnes památkově chráněna.

To jsou jen dva příklady z mnoha, kdy architektonická soutěž dala vzniknout reprezentativním a vysoce hodnotným dílům. Uvedené příklady nejsou výjimkou a dokazují, že soutěže mají v českých zemích svou tradici i výsledky. Poslední desetiletí však jako by soutěžím nepřála.

Spíše než na moderní stavbu vzešlou z veřejné soutěže si asi většina lidí vzpomene na stavbu, která ze soutěže už asi nikdy nevzejde: Národní knihovnu České republiky v Praze. Soutěž proběhla v letech 2006 až 2007. Ze všech 355 návrhů jednohlasně zvítězil návrh britského architekta českého původu Jana Kaplického z ateliéru Future Systems. Návrh po svém zveřejnění vzbudil obrovskou vlnu nadšení i odporu v odborné i laické veřejnosti i v politických kruzích. V roce 2008 byl záměr výstavby nové knihovny ministrem kultury definitivně odpískán.

Tento příběh, byť nehezký, dokládá, jak velmi neotřelé a zajímavé náhledy na řešení zadaného „úkolu“ zpravidla architektonické soutěže přinášejí. Česká komora architektů i oslovení odborníci si ale neustále naříkají, jak málo soutěží je u nás vyhlašováno a jak pochybné jsou jejich výsledky ve smyslu jejich dotažení k realizaci staveb.

Rozpočet už nekraluje

Problémy odrazující investory od pořádání architektonických soutěží jsou v zásadě tři: jsou pracné, nákladné a časově i organizačně náročné. Investor, vyhlašovatel soutěže, musí velmi pečlivě připravit zadání. To obnáší nejen ujasnit si, co přesně chce postavit, ale i definovat podmínky soutěže v souladu s obecnými pravidly architektonických soutěží, která jsou poměrně striktní.

U investorů z veřejné sféry pak také se zákony o zadávání veřejných zakázek. Zadavatel musí dát uchazečům dostatek času na přípravu návrhů a sám si musí ponechat přiměřenou lhůtu na jejich vyhodnocení. Pak teprve může dojít na jednání a uzavírání smluv. Organizačně musí zvládnout vše výše jmenované, a navíc obsazení a práci poroty. Nákladné jsou i honoráře pro úspěšné soutěžící, které se hradí vítězi soutěže a ještě dalším dvěma v pořadí.

„Je však třeba uvážit, kolik investor vynaloží prostředků do jednotlivých fází přípravy a realizace projektu,“ říká architekt Jaromír Hainc, ředitel sekce detailu města Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). „Soutěže v tom představují relativně malý náklad, který ale ve výsledku může významně zvýšit finální hodnotu produktu.“

Veřejné investory často od soutěží odrazuje také zákon o zadávání veřejných zakázek. Je vykládán tak, že vybrán musí být nejlevnější návrh. V několika posledních letech ale tlak odborníků, hlavně architektů a projektantů, vedl ke snížení váhy cenového kritéria v hodnocení návrhů ve prospěch celkové efektivnosti a kvality projektu. Ceny se naopak mohou důrazněji prosadit při výběru dodavatele stavby.

„Už se to posunulo,“ potvrzuje J. Hainc. „Stále více zadavatelů postupuje tak, že vybírá návrhy se zaměřením více na kvalitu, ne nejnižší cenu. Soutěž je soutěž – kvalita může být vyjádřena vícero kritérii: udržitelností, stálostí, kvalitou veřejného prostranství a jinými hledisky. Stavba tu přece bude několik desítek, ideál­ně stovek let.

Premiéra v maloměstě i kraji

V Nové Pace, městě s necelými deseti tisíci obyvatel, byla nedávno ukončena soutěž o návrh sportovní haly pro tělesnou výchovu. Hala se bude přistavovat ke gymnáziu, jehož budova z roku 1913 je považována za ozdobu města. Zřizovatelem gymnázia, majitelem budovy a tedy také investorem a vyhlašovatelem soutěže byl Královéhradecký kraj.

Pro něj i pro město to byla první zkušenost s veřejnou architektonickou soutěží. Celý proces zabral přibližně jeden a půl roku a teprve se bude projektovat. Ta doba byla ale asi jediným vážným důvodem k nespokojenosti. „Ředitelé středních škol by to rádi vyřešili rychleji, ale výsledek nakonec přesvědčil, že soutěž byla správná cesta,“ říká Josef Cogan, starosta Nové Paky a člen soutěžní poroty.

Zároveň uznává, že pro jiné projekty měst a obcí může být časové hledisko rozhodující. A to zejména v případě, kdy se počítá s dotací, která eventuálně podmiňuje realizaci projektu, protože bez pomoci by jej obec z vlastních prostředků nepostavila. „Je vypsán nějaký dotační titul a podmínky jsou takové, že si nemůžeme dovolit rok a půl soutěžit architektonický návrh, rok dolaďovat projekt, pak zařizovat stavební povolení – po čtyřech letech by nám dávno ujel vlak,“ vysvětluje

J. Cogan v rozhovoru pro ASB. „Přestože připravujeme hodně projektů, tak kvůli složitosti procesů často nestíháme termíny dotačních titulů.“ To ale nebyl případ školní sportovní haly. Starostu J. Cogana výsledek soutěže nadchl: „Obdrželi jsme třicet pět soutěžních návrhů, porota všechny důkladně probírala a vítězný návrh byl vybrán poměrně jednoznačně, shodla se na něm odborná i laická část poroty. Je kvalitní, reálný, účelně i citlivě řeší propojení sportovní haly s budovou gymnázia a prostor využívá na maximum.“

Pozoruhodných i reálných návrhů bylo v soutěžní kolekci povícero. Starosta uznává, že probírání různých pohledů a názorů na řešení zadání bylo poučné a zajímavé. Některé byly i trochu zvláštní a radikální, podle slov starosty ale zapomínaly na užitnost.

„Vítězný návrh vynikal i v ceně, ale to při hodnocení nehrálo zásadní roli. Cena se odvozovala od obestavěného prostoru – a ten v tomto případě nebyl velký. Architekti skvěle propracovali připojení dostavby ke škole, hodně pracovali na interiéru a zejména využití prostoru stávající školní kotelny, která je nyní téměř k ničemu,“ popisuje J. Cogan. „Obestavěný prostor byl tak vlastně menší.“

Velké zásluhy za úsilí a práci patří Martině Berdychové, radní a náměstkyni hejtmana Královéhradeckého kraje pro oblast školství, kultury a sportu. Krajský úřad je investorem projektu a vyhlašovatelem soutěže. „Obdivuji, že soutěž dotáhla a dokázala, že je to správná cesta,“ zdůrazňuje Josef Cogan.

„Kdo jiný než veřejný zadavatel by měl soutěže dělat?“ komentovala krajskou premiéru M. Berdychová v rozhovoru pro ASB. „Výběr architektů, zpracovatelů projektu se v našem kraji zatím soutěžil hlavně na cenu, a to si nemyslím, že je správná cesta. Dobrá architektura se tak do veřejného prostoru často nedostane.“
Paní náměstkyně je přesvědčena, že čas i peníze investované do soutěže se vrátí.

Přesto není zastáncem myšlenky, že veřejní investoři by měli soutěže vyhlašovat povinně. Když je něco nakázáno, lidé se bojí a nevede to ke kýženému výsledku. Je zapotřebí brát ohled na časové a finanční možnosti investorů i na podmínky dotací, míní M. Berdychová. „My jsme nebyli omezeni dotacemi, tak jsme do toho šli a vyšlo nám to,“ říká. „Sešly se krásné návrhy, i ze zahraničí, podařilo se snížit předpokládanou cenu ze 78 milionů korun na 55 milio­nů, i když to nebyl hlavní účel. Soutěže tedy určitě ano, i s tím rizikem, že to nemusí vždy vyjít.“

Zkušenosti vedou až ke škole

Obec Dolní Měcholupy je městskou částí Prahy. Nachází se na jejím východním okraji, do roku 1968 byla samostatnou obcí. Dnes mají Dolní Měcholupy přibližně 3 000 obyvatel. Rychle rostou – tak jako asi všechny pražské příměstské části. Pro obyvatele v nové zástavbě obec hodlá vybudovat mateřskou a základní školu. Partnera pro vybudování „občanské stavby zásadního společenského významu“ hledá cestou architektonické soutěže.

Starosta obce Jiří Jindřich tento způsob považuje za zcela samozřejmou věc. „Jinak bych to ani nepovažoval za správný výkon veřejné správy s péčí dobrého hospodáře,“ říká v rozhovoru pro ASB. „Veřejná správa má jít příkladem v kultuře veřejného prostoru. Architektonická soutěž je způsob, jak se dobrat nejlepšího výsledku.“

To, že soutěže zabírají poměrně dost času, starosta nepovažuje za minus. „Kdysi jsem si také myslel, že soutěže jsou drahé a pomalé. Ale výsledek je natolik pozitivní, že se to vyplatí.“ Starosta mluví ze zkušenosti – nová škola není první veřejná architektonická soutěž v obci. Ale nebude to ani první škola.

„My tu máme školu z roku 1899. Naši předkové si na ni sehnali peníze, stala se středobodem obce, je to nadčasová budova,“ říká J. Jindřich. „Nová vzniká téměř na zelené louce – v bývalém nedostavěném skladovém areálu. Dnes jsou tam nové bytové domy a chybí zde sdílený společenský prostor. Představujeme si, že by mohl vzniknout právě tam. Se zastupiteli jsme se vydali na prohlídku nových škol. Ty v Chýně a Psárech vznikly ze soutěží a nedají se porovnat s těmi, které se postavily z přímo zadaných projektů. Je vidět, že rozhled jednoho projektanta je jiný než řada pohledů mnoha projektantů.“

Ač soutěž měla být v dubnu uzavřena a vyhodnocena, pandemie nového korona viru závěr oddálila. Vysoká očekávání výsledku se opírají o dřívější zkušenosti mj. i z veřejné soutěže na řešení návsi. „Sešlo se tehdy sedm nebo osm návrhů, kvalita byla velmi různá. Ale několik z nich bylo velmi kvalitních a nám to otevřeno obzory, jak řešit celé toto území.

Názorů se sejde tolik, že si musíte poopravit ten vlastní a vybíráte nejlepší řešení, které nejlépe vyhoví požadavkům pro konkrétní lokalitu. Porotu tvoří nezávislí odborníci s různými zkušenostmi a vysoce kvalifikovanými názory. Diskuse s nimi pak také otevírají nové pohledy na to, kam směřovat rozvoj obce. Díky diskusi se otevírá nový pohled na okolnosti, které si starosta malé obce nedokáže bez nich uvědomit.“

Praha to má složité

Návrhy uzákonit povinnost pořádat veřejné architektonické soutěže přinejmenším tam, kde se řeší veřejný prostor a kde investorem je veřejná správa, propaguje Česká komora architektů. Nikde to není oficiálně zmíněno, ale nebylo by s podivem, kdyby tyto snahy nebyly inspirovány či posilovány situací v Praze.

Stavební ruch v hlavním městě je přes drobné klidnější epizody docela bouřlivý a při pohledu o několik desetiletí nazpět se nelze divit, že většina odborníků by chtěla nějakým systémovým způsobem zlepšit kvalitu projektů. Veřejné soutěže by mohly být tím nástrojem, kterého by bylo vhodné častěji využívat. Svého času v IPR Praha vznikl pro ten účel zvláštní odbor, později však při reorganizaci úřadu zanikl. Ne ale snaha jej více a lépe využívat.

„Dnes jsou veřejné soutěže častý a legitimní nástroj k získávání kvalitních návrhů, které IPR organizuje a pořádá,“ říká architekt Jaromír Hainc. „Je nutné soutěže organizovat spolu s orgány města a městských částí. Snažíme se je propagovat a spolupracovat na nich – a daří se.“

Není to však jednoduché, zejména při plánování veřejného prostranství nebo celých městských tříd. Do jednání přitom vstupuje mnoho zájmových skupin: obyvatelé, obchodníci, restauratéři, památkáři, dopravní podnik a řada dalších. „Je otázkou, zda architektonická soutěž je tou nejvhodnější cestou. Připraví se zadání, vzniknou a vyberou se návrhy, ale ty nemohou být zásadně měněny,“ upozorňuje J. Hainc.

Příkladem může být rekonstrukce Václavského náměstí. Vítězný projekt z otevřené architektonické soutěže pochází z roku 2005 a podal jej ateliér Cigler Marani. A dále se řešila automobilová doprava a parkování, vjezdy do podzemních garáží, vedení tramvajových tratí. Celý proces trval 15 let.

„Václavské náměstí se vyjednávalo i s lokálními partnery, kteří se sami chopili iniciativy a snažili se řešit zejména dolní část,“ popisuje architekt J. Hainc. „Vedení tramvají je alternativní, propojí Vinohradskou třídu s náměstím a vyřeší se přetížení tratí souběžných, což je pro město důležité. Ale projekt stále zůstává projektem architekta Jakuba Ciglera.“

Jaromír Hainc připomíná, že doba přípravy realizace projektů je u nás extrémně dlouhá, pohybuje se od pěti až do deseti let. Od první ideje se změní kontext, někdy i podstatně a nepředvídatelně. To komplikuje realizaci architektonických návrhů, byť byly vybrány v soutěži a jsou vysoce kvalitní.

„Obecně se soutěže vyhlašují pro nejrůznější projekty, od řešení velkých urbanistických celků a veřejných prostranství po malé a jednoduché stavby, aby i malá studia a začínající architekti měli šanci podat své návrhy a uspět,“ říká J. Hainc v rozhovoru pro ASB. „Obecní dům a hospoda v Máslovicích je dílem mladých architektů, všichni jsou spokojení a obec je šťastná, že ji má.“

Některé soutěže organizované IPR nejsou čistými architektonickými soutěžemi. Například na úpravu a revitalizaci Karlova náměstí proběhl tzv. soutěžní dialog. Ale i ten přinesl kýžený efekt. „Sešlo se čtrnáct podání, převažovali zahraniční autoři. Bylo velmi užitečné vidět jejich návrhy,“ říká J. Hainc.

Ideální je, pokud před architektonickou soutěží během přípravy projektu proběhne veřejná diskuse, na kterou naváže veřejné vystavení soutěžních návrhů a poté veřejné projednání vítězného návrhu. Může to znamenat další zdržení v přípravě projektu, ale sníží množství následných námitek, riziko občanských protestů a zdržování při realizaci.

Jedním z nejrozsáhlejších projektů, které jsou nyní v běhu, je urbanistická přeměna čtvrti Nový Smíchov. Městu velmi záleželo na tom neponechat vše v rukách soukromých developerů, byť jako vlastníci zdejších nemovitostí mají rozhodující slovo. „Je to příklad ukázkové spolupráce mezi municipálem a soukromými developery.

Investor šel cestou veřejných soutěží, ale oslovil i městskou část Praha 5, místní obyvatele a spolupracoval i s IPR. Byly veřejné prezentace, setkání s obyvateli, vznikly návrhy a prodiskutovaly se potřeby a názory. Pak teprve se žádalo o územní rozhodnutí,“ popisuje architekt ­Hainc. „Nebylo žádných námitek, a to je v Praze zcela unikátní! Investor do toho vložil hodně času, úsilí a nešetřil na přípravách. Rýsuje se tu velmi dobré řešení nového města, které bude velmi životaschopné.“

Doufejme, že podobné srozumění nastane i u dalších velkých akcí, které Prahu čekají, např. revitalizace bubenského nádraží, Nákladového nádraží Žižkov, pobřežní území Rohan City nebo okolí nádraží Holešovice aj.

Podle statistiky ČKA k roku 2017 bylo za předcházejících 25 let vypsáno 648 soutěží, z toho 41 % ideových, 40 % projektových a 11 % z nich bylo studentských přehlídek. Z celkového počtu 511 soutěží mohlo vést k realizaci projektu. Otevřených soutěží bylo 72 % a 16 % na vyzvání, necelých 10 % bylo kombinovaných.
Nejčastěji, a to ve 33 % případů, soutěž vyhlašovala obec.

Statutární města vyhlásila 25 % soutěží, hlavní město Praha se podílelo na celkovém počtu soutěží 10,5 %. Soukromý sektor vyhlásil 8 % soutěží. Achitektonické soutěže se týkaly občanských staveb ve 37,5 % případů, o veřejný prostor se jednalo ve 26 % soutěží. Výtvarné dílo se soutěžilo v 5 % soutěží, po 4 % se na počtu soutěží podílely dopravní stavby a bytové stavby, 3,5 % soutěží se týkala územních plánů. O průmyslové stavby se jednalo u 0,5 % soutěží.