Veřejný prostor chce hlavně pozornost a nápady

Veřejnost více než kdy dříve věnuje pozornost veřejnému prostoru. Ještě před nějakými deseti patnácti lety to bylo téma pro odborníky; architekty, urbanisty a veřejnou správu trošku. Ale i díky jejich osvětové práci zpozorněli i laici, občané i politici. Nejen městští, ale i venkovští.

Ač zůstává vysoce odborným, je téma veřejného prostoru skutečně velmi široké a dostupné. Existuje definice, pochopitelně, a ne jedna. Citujme tu ze zákona o obcích, která říká: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“

Ale výčet nebo charakteristika je výmluvnější. Nejeden urbanista by do veřejného prostoru zahrnul i veřejně přístupné dvory, tramvajové zastávky i nádraží, ale dokonce i předzahrádky soukromých domků, kolem kterých chodí lidé při procházkách. Veřejným prostorem jsou i obchodní domy a pasáže, parkoviště, atd…

Lidé se učí rozpoznat kvalitní veřejné prostranství

Veřejná prostranství tvoří základní strukturu města. Neboť, kupodivu, jsou to místa, jimiž se neprochází, ale kde se bydlí. Či přesněji – žije. Od dětství do pozdního věku se právě „venku“ sbírají známosti, přátelství, dobrodružství, zážitky… alespoň ještě v době před covidem.

Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy (IPR) k tomu říká: „Obytné prostředí je bezpečné, zdravé, živé, komunikativní a krásné. Veřejný prostor města musí vybízet k pěšímu pohybu a k pobývání, základem jeho tvorby je lidské měřítko a lidské smysly. Kvalitativnímu standardu veřejných prostranství a jejich logice je třeba podřídit jak vedení dopravní i technické infrastruktury, tak jednotlivé stavby a stavební celky.“

O tom, jakou důležitost IPR veřejnému prostoru uděluje, svědčí i to, že v roce 2013 založil Kancelář veřejného prostoru. To samo o sobě už je ale odezva na sílící společenskou poptávku. Lidé se učí posuzovat jednotlivá města podle kvality jejich veřejných prostranství, existence či neexistence pěších zón nebo klidových náměstí a podle těchto zážitků hodnotí město a život v něm jako jeden celek.

Problematika veřejných prostorů už není jen problémem úzké skupiny architektů a komunálních politiků. Veřejné prostory jsou v popředí bádání celé řady profesí – sociologů, psychologů, ekologů či dopravních inženýrů.

Není veřejné prostranství jako veřejné prostranství

Základní charakteristikou veřejného prostranství je tedy jeho „životnost“. Komunikativnost. Mohou se jím stát i prostory poloveřejné, nebo dokonce soukromé. Oč se jedná? Krčský les je například jistě veřejně přístupný. Lidé si tam chodí zasportovat, zajezdit na kole, vyvenčit pejsky. Při tom si ale mnoho komunikace neužijí.

Avšak na jedné malé pasece je bufet a lavičky, herní nářadí pro děti a ohniště pro volné použití. A tady to žije, zde se scházejí rodiny, přátelé, party. Podobně zelené plochy mezi panelovými domy na sídlišti slouží spíše k obcházení po otravných pravoúhlých chodníčcích.

Dokud před jedním z domů nevznikla květinová zahrádka, k níž pak přibyl dřevěný stůl, lavičky a pícka. Zde se také odehrávají setkání, dokonce společenské oslavy. Vznikl veřejný prostor, a to ne ve vzdáleném lese, ale bezprostředně před domem.

Městská veřejná prostranství mají svou typologii. Lze vyjmenovat: městská třída, obytná ulice, náměstí, pěší zóna, městská zeleň, park. Sportoviště, dětská hřiště, odpočinek a posezení. Obchodní třída, pasáž, dopravní tepna.

Důležitá veřejná prostranství vznikají také v okolí veřejných budov, jako jsou kostely, koncertní sály, divadla, knihovny a podobně. Slouží především jejich návštěvníkům a jedním z jejich základních účelů je pojmout velké množství lidí.

Diskuse je základ vize rozvoje města

Každé veřejné prostranství má svou funkci. Je předmětem architektonických analýz, má-li takové místo vzniknout nově, nebo v rámci revitalizace a změny funkce již existujících míst. Je nutné zjistit, zda by místo bylo schopné plnit funkci veřejného prostranství a zda je o ni zájem.

Diskuse nejen mezi urbanisty, ale i s občany je proto v počáteční fázi velmi užitečná. Veřejná diskuse se může stát základem vize rozvoje města. K dalším zásadám plánování veřejných prostor patří propojování jednotlivých míst a jejich funkcí, město musí zůstat „průchozí“. Zároveň by se ale neměly prolínat funkce neslučitelné, např. obytná zóna s dopravní tepnou.

Na různé sociální funkce různých společenských prostor klade silný důraz nizozemský urbanista a architekt Jan Gehl. U nás asi nejznámější je jeho kniha Město pro lidi. Čtenář může mít mnohdy pocit, že vše je jasné a zřejmé.

Například to, že jinak vypadá a funguje prostranství pro velká veřejná shromáždění a jinak pro sousedské posezení. Nedávná historie a realizace mnohých veřejných míst ale naznačují, že až tak jasné to vždy nebylo.

Veřejný prostor je určen k životu lidí a měl by tedy mít i lidská měřítka. Zásadou je přiměřenost v rozlehlosti, luxusu, výšce budov, vzdálenostech aj. Ze stejných důvodů není dobré nutit lidi nadcházet a podcházet různé překážky. Jsou zvyklí chodit po zemi. Ani sebekrásnější nadchod nebude ničím jiným než překážkou.

Vznikají i manuály

Akademie městské mobility, která sdružuje odborníky na urbanismus, techniku, ekonomii a další, vydala nedávno 15 principů pro kvalitní veřejný prostor. Už ten první – Budujte náměstí na křižovatkách tras pro pěší – vypadá samozřejmě. S tím souvisí další princip: Maximalizujte počet přístupových míst.

A z dalších: Zajistěte přístup lidí v denních i nočních hodinách. Aby se z veřejného prostoru nestalo ghetto nebo kancelářský downtown. Dbejte na obrazovou posloupnost a viditelnost okolních budov. Zachovejte charakter a ducha místa. Zajistěte čitelnost místa – zřiďte orientační body.

O poznámce k mimoúrovňovým překážkám Akademie dodává zásadu umožnit lidem oční kontakt. „V dnešní době, kdy se pohledy všech upírají směrem dolů k mobilním telefonům, je ještě důležitější nestavět ve veřejném prostoru překážky, které brání viditelnosti, ale naopak umožnit lidem kontakt z očí do očí. Vidět oči ostatních lidí ve městě nepomáhá jen zajistit větší bezpečnost, ale je to první krok k tomu, abychom poznali své přátele a známé a posílili své sociální vazby. Proto je dobré se vyhnout větším výškovým a úrovňovým rozdílům (samozřejmě pokud nejsou opravdu skvěle promyšlené) a zachovat zorné pole napříč celým náměstím v přirozené úrovni očí,“ vysvětluje Akademie ve svých 15 zásadách.

Porušování těchto principů (a zdaleka jsme nevyjmenovali všechny) se odvíjí od nezájmu veřejné správy, nezájmu občanů či naopak od silných komerčních zájmů soukromých investorů. Nicméně u nových projektů již dochází ke sladění potřeb a pohledů na rozvoj území. Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že kvalitní veřejný prostor přináší nejen estetický a společenský benefit, ale také ekonomické zisky.

Venkov nezůstává stranou

Péče o veřejný prostor je většinou vnímána jako městská otázka. Je to dáno historicky, velikostí těchto prostor, sdružováním velkého počtu obyvatel, množstvím různých funkcí města, které se navíc neustále mění, a anonymitou velkých sídel.

V posledních letech se téma péče o veřejný prostor dostává i do menších, venkovských sídel. A je to opět dáno změnami v nich, ať už se jedná o změny demografické, nebo ekonomické. V závislosti na své poloze ztrácejí vesnice ve větší či menší míře své původní usedlé obyvatelstvo, mizí z nich pracovní příležitosti a s tím také ubývají příležitosti setkávání se sousedy: v zaměstnání, při práci na poli, na zahrádce nebo v hospodářství. Ve vsích se méně žije, častěji „jen“ bydlí.

Tyto změny s sebou přinášejí obyvatelé, kteří do vesnic naopak přesidlují z měst, přičemž si do značné míry zachovávají městský způsob života. Ten se mění také např. s rozvojem turistiky, vznikem rekreačních objektů a podniků apod. S těmito zvyky ale do vesnic přinášejí také svou potřebu – potřebu kvalitního veřejného prostoru.

„Veřejný prostor významným způsobem utváří vztah člověka k místu, ve kterém se nachází,“ říká Věslav Michalík, starosta Dolních Břežan, nevelké obce v sousedství Prahy, v rozhovoru pro časopis ASB. „Proto ve své roli starosty věnuji veřejnému prostoru velkou pozornost. Aby byl kvalitní. A to pro mě znamená, že se v něm člověk dobře cítí, aniž by věděl přesně proč.“

Vzpomíná si, že když se stal starostou poprvé, téma veřejného prostoru na vsi bylo skutečně exotické. „Hodně se to změnilo díky architektonické obci. I my, starostové, jsme o tom začali více mluvit a téma se přeneslo do veřejného prostředí.“

Jak takový přenos a jak vytváření veřejného prostoru postupuje? Obec například potřebuje opravit obrubníky podél chodníků. Přijde idea, zda chodníky nerozšířit. Jestli by nebylo dobré zároveň vysadit stromořadí. Upravit křižovatky, rozhodnout, jestli přednost bude mít chodec nebo auto – a hle, vzniká veřejné prostranství atd…

„Na venkov poměrně silně pronikají zvyky, tlak i nápady z městského prostoru. Lidé mají potřebu mít tady lavičky, dětská hřiště a podobně. To dříve nebylo,“ říká V. Michalík.

Na veřejný prostor je potřeba myslet už při územním plánování

Dobrý veřejný prostor i na vsi vzniká při tvorbě územního plánu. Už ten definuje plochy, které budou mít charakter veřejného prostoru. Základem je ulice, její šířka, vymezení uliční čáry, výška domů, nároží – vše musí mít vyhovující poměry.

„To je rovina urbanistická, a už tady by obecní rada měla spolupracovat s odborníkem-urbanistou,“ vysvětluje starosta Michalík. „Pak je tu rovina architektonická. Z pohledu veřejné správy není jejím úkolem nařizovat stavebníkům, jak má vypadat jejich dům. Ale pokud staví obec, ta by jako veřejný zadavatel měla vybírat architektonické návrhy ve veřejných soutěžích a spoléhat se přitom na součinnost odborné poroty. A to se nám daří. Pak je tu ještě rovina obecního architekta. Dolní Břežany ho mají, velice nám pomáhá komunikovat se soukromými stavebníky a pečuje o architekturu obce.“

V souvislosti se soutěžemi se starosta Michalík podělil o důležitou zkušenost. „Nejsou ani pomalé, ani drahé.“ A podobně shovívavý je k vytváření veřejného prostoru v poměru k obecnímu rozpočtu. „Peníze navíc tam jistě nějaké jsou, ale ne v tom smyslu, abyste při nějakém záměru, který obec stejně má a potřebuje ho realizovat, mohli navyšovat rozpočet. Nejde tady o dramatické peníze navíc, ale dramaticky se mění výsledek.“

Jako dlouholetý starosta může Věslav Michalík pozorovat a hodnotit už i dlouhodobé výsledky. „Peníze, které jsme dali do veřejného prostoru, se vracejí obyvatelům mnohonásobně v růstu cen jejich nemovitostí. To je prokázané. A také kvalitní veřejný prostor občané hodnotí vysoko, cení si ho, Dolní Břežany se mohou pochlubit vysokou rezidenční stabilitou.“