Z rozhledny na Závisti shlížíme do krajiny i do dávné minulosti

Zalesněné návrší pár kilometrů za Prahou bylo poprvé osídleno už ve střední době bronzové. Později se zde usídlili první Keltové, poté místo dobyly germánské kmeny, následně tu nějakou dobu žili Slované. Z pouhého výčtu je zřejmé, že pro archeology bylo místní naleziště Závist doslova zlatým grálem.

Jakým způsobem lze historicky cennou lokalitu zatraktivnit i pro běžného turistu a zároveň nenarušit působivou atmosféru místa? S tím se musela popasovat architektonická kancelář Huť architektury Martin Rajniš.

Archeologický průzkum v jednom z největších mocenských center své doby na českém území trval od roku 1963 do roku 1990. Na jeho konci zůstaly na místě odhalené zbytky staveb, které trpěly erozí i nájezdy vandalů. Akropole byla po průzkumu zavezena zeminou a místo tak ztratilo hodně ze své původní atraktivity.

Celý pozemek navíc začaly pohlcovat náletové dřeviny a hrozilo, že za pár let nezůstane po oppidu ani stopa. Obec Dolní Břežany, v jehož katastru se naleziště Závist nachází, se proto rozhodla ve spolupráci s Akademií věd a Středočeským krajem vybudovat v těchto místech keltský archeopark.

Nic navíc

V roce 2010 byla také oslovena architektonická kancelář Huť architektury Martin Rajniš, aby navrhla studii dřevěné rozhledny, která by vyrostla v nejvyšší části akropole. K její výstavbě pak došlo až o 11 let později a zpřístupněna byla 19. března 2022.

„Tomuto místu sluší racionální, jednoduchá konstrukce, kde není nic navíc,“ zdůvodňuje Martin Rajniš, proč se rozhodl pro trojbokou nosnou konstrukci rozhledny, která je tvořena tlakově impregnovanou modřínovou kulatinou spojovanou ocelovými styčníky.

Sloupy jsou rozestaveny do trojúhelníku o velikosti strany 4m a jsou navzájem propojeny kulatinou a ocelovými táhly tak, aby celá struktura fungovala jako příhradový 28 metrů vysoký nosník. Ten je doplněn „sálingy“ s ocelovými táhly, systém věž stabilizuje proti silám větru.

Ve středu věže je zavěšené točité dubové schodiště a nad dřevěnou konstrukci ční stožár opatřený korouhví a signálním světlem. Pro prodloužení životnosti konstrukce jsou horizontální prvky kryté plechem.

„Rozhledna konstrukčně rozvijí řadu našich věží navržených z dřevěné kulatiny s typickým točitým schodištěm. Celý svět hledá cestu lepšího souznění s přírodou, minimalizace uhlíkové stopy a vybřednutí z hluboké krize, kterou architektura prožívá. Stavba je naší odpovědí na řadu ze zmíněných otázek,“ dodává Rajniš.

Budí emoce

Výstavba rozhledny poblíž oppida není podle Rajniše náhodou, neboť Češi jsou milovníci věží, kterých nejdeme po celé zemi přes 360. „Národ neznabohů, a i v tom si s Čechy rozumím, se dostává na vrcholu rozhledny do jiného rozměru života. Najednou cítíme, že jsme součástí široké krajiny, cejtíme v sobě poryvy svobody, poryvy odvahy, a to jsou věci, kterých je v Čechách hrozně málo,“ poznamenává Rajniš.

Ne všichni však tvůrcovo okouzlení rozhlednami sdílí. Jak jeho realizace rozhledny na Závisti, tak i navazující projekt Josefa Pleskota, který měl pomocí betonu zhmotnit zasypané půdorysy, vyvolal mezi místními, ale i některými odborníky vlnu nevole. Vznikly dokonce i petice proti tomuto záměru. Jak se ukazuje, architektura dokáže i v Čechách v lidech stále vyvolat emoce.