Promarněná šance nového stavebního zákona

Nový stavební zákon ve své současné podobě má k té ideální velmi daleko a v tomto směru jde o promarněnou šanci. Přesto jako takový přináší některé potřebné významné změny oproti současnému stavebnímu zákonu, což jej de facto poněkud ambivalentně ospravedlňuje jako krok správným směrem.

Český proces povolování staveb se řadí mezi složitější a pomalejší. Jedním z důvodů je atomizace stavebního práva do mnoha dílčích povolovacích subprocesů. Průtahy v povolování nejsou vyváženy ani vyšší kvalitou rozhodování, ani vyšší efektivitou ochrany veřejných zájmů dotčených výstavbou. Zákonná úprava je složitá a často měněná, čehož důsledkem je převládající pomalost a formalismus. Předseda ČKA Jan Kasl přiléhavě popisuje, že „české stavební právo je především procesní, není cílem postavit kvalitní barák, ale mít jej správně povolený“.

Ambice na zeštíhlení zákona mizí

Vláda ČR přišla s přehnanou ambicí poměrně rychle a(ž) zběsile rekodifikovat českou úpravu veřejného stavebního práva. Tu se pokusila vtělit do věcného záměru stavebního zákona s následným poměrně útlým a odvážným návrhem zákona samotného.

Téměř obdivuhodně byl jeho rozsah zhruba poloviční oproti stávajícímu znění. Tento ambiciózní a progresivní plán neustál křehkost kompromisu, ve kterém vznikl. Do poslanecké sněmovny putuje značně pozměněný a o mnohé ambice okleštěný návrh zákona, mimo jiné také výrazně nabobtnalý. Z odvážných cílů zůstalo jen torzo výrazných pozitiv jako např. digitalizace agendy nebo zakotvení hmotného stavebního práva.

Není v zájmu české státní byrokracie vzdávat se vlivu, který jí je současnou stavební legislativou propůjčen. Je totiž diskutabilní, do jaké míry opravdu došlo ze strany rezortů a dalších zainteresovaných státních institucí k naplnění ve věcném záměru uvedeného politického zadání zeštíhlení stavební agendy.

Boj o kompetence

Politická realita, včetně vlivu gesčního MMR, do návrhu nového stavebního zákona vnesla mnohé nesrovnalosti. A to nejen formální, ale zejména koncepční. Návrh zákona tak byl předložen s rozpory.

Poměrně přiléhavě to shrnul právník Petr Petržílek:
„Připomínková místa veřejné moci mnohem sofistikovaněji než dříve uplatňují námitky, za kterými se skrývá boj o kompetence, které vedou ke kompromisům, jež mají potenciál celý návrh buď učinit bezzubým, nebo jej zcela shodit.“ A to není konečné znění kompromisů, neboť je očekávatelné, že v rámci dalšího legislativního procesu „v zájmu zajištění průchodnosti zákona“ další více či méně nekoncepční zásahy a kompromisy přijdou.

V původním plánu institucionální reformy s důsledným oddělením stavebních úřadů od samospráv byly jak změny v působnosti mezi státními orgány navzájem, tak řešení přetrvávajícího problému systémové podjatosti.

Za předpokladu ponechání pravomocí a odpovědnosti za „rozvoj“ měst a obcí na územní samosprávě bylo smysluplné ponechat státu „pravomoc a dohled“ nad technickou a správní stránkou povolovacího procesu. V takovém případě by měla nově zřizovaná specializovaná a jednotná soustava státní stavební správy opodstatnění v efektivitě jednotného technického vybavení a metodického řízení, včetně potřebných konkrétních odborných specializací úředníků.

Oddělení státní správy a samosprávy se nekoná

Nicméně k důslednému oddělení státní stavební správy a samosprávy, včetně výše předpokládané dělby pravomocí a odpovědnosti, nedošlo. Kvůli politické realitě je v tomto ohledu návrh hybridem obojího. Nově vzniklá státní soustava stavebních úřadů nejen postrádá svůj původní, hlavně „specializací“ zdůvodněný účel, ale dokonce (a je jedno zda záměrně, či náhodou) je v ní centrálně ukotvena téměř všechna rozhodovací moc.

Pochybnost k věci vyjádřil ředitel ostravské MAPPA Ondřej Vysloužil.
„V komunikaci nového stavebního zákona je neustále akcentováno zvýšení rychlosti výstavby, ale nemluví se o kvalitě vystavěného prostředí. Jako by nezáleželo na tom, co budujeme, hlavně že to budujeme rychle. Třistatisícovou postindustriální metropoli v případě Ostravy nelze poměřovat stejnou šablonou jako malou dvoutisícovou obec.“

V podstatě obdobné stanovisko zaujímá ředitel brněnské KAMu Michal Sedláček: „Statutární města ČR si naopak přála rozšířit možnost vydávat vlastní městské stavební předpisy, aby mohla reagovat na individuální situaci měst. MMR prosby praxe nevyslyšelo, naopak ruší i Pražské stavební předpisy. Prosadilo tak úřední, byrokratický přístup, určující požadavky na výstavbu shora, centrálně.“

Z pohledu institucí, které mají na starost rozvoj největších českých měst, je nový stavební zákon nešťastným krokem, který zhoršuje současný stav.

Procesněprávní zjednodušení

Pozitivem návrhu nového stavebního zákona je však zásadní procesněprávní zjednodušení, a to díky zrušení všech dosavadních druhů povolovacích procesů a jejich nahrazení jediným povolovacím režimem vedeným stavebním úřadem. Spojení územního a stavebního řízení odstraní současnou dualitu procesů, což je v souladu i s evropským trendem. V rovině hmotněprávní pod označením „požadavky na výstavbu“ jsou na úrovni zákona stanoveny základní podmínky pro územní plánování i pro povolování záměrů v území.

Digitalizace stavební agendy

Nový stavební zákon rovněž plánuje celkovou digitalizaci stavební agendy. Byla zde i ambice zcela nahradit spis papírový plnohodnotným elektronickým správním spisem. Je otázkou, budou-li, kdy a za jakých podmínek, naplněny proklamované cíle, že jednotlivé úkony či výstupy oprávněných úředních osob v elektronickém správním spise by měly mít nezměnitelnou auditní stopu, která by umožnila zpětnou identifikaci.

Dá se očekávat, že technologický vývoj zvýší procesně komunikační požadavky na profesionály v oblasti stavebního práva (projektant, geodet atd.), např. na úroveň srovnatelnou s datovou schránkou. Součástí projektu digitalizace je zřízení několika nových informačních systémů veřejné správy, jako jsou geoportál územního plánování, digitální technická mapa a úložiště elektronických projektových dokumentací.

Sjednocení projektové dokumentace

Digitalizace procesů je žádoucí trend, nicméně se zatím příslušným rezortům nedaří provázat jej ve funkční celek, jako např. digitalizace stavebního řízení (DSŘ) a informační modelování (BIM) atd. Z toho plynou nevyhnutelné důsledky, jako např. v návrhu nového stavebního zákona uvedené rozdílné požadavky na dokumentaci.

Zatímco na dokumentaci pro územní plánování (geoportál územního plánování) jsou požadavky „strojově čitelného formátu, včetně prostorových dat ve vektorové formě“, tak dokumentaci pro povolení záměru lze podat i nakreslenou v listinné podobě (§172).

Po dobu přechodných ustanovení je nejednotnost zdůvodnitelná, ale pro projekční praxi se jeví obecné sjednocení požadavků na formáty projektové dokumentace, resp. informační rozhraní informačních systémů veřejné správy pro DSŘ, jako koncepčně vhodnější řešení.