Bydlení v Praze: proč se věci nemění tak rychle, jak bychom chtěli?

Krize bydlení je dlouhotrvajícím problémem, jehož řešení není snadné ani rychlé. Jak vypadají současné statistiky týkající se dostupnosti bydlení? Může Praze pomoci nový stavební zákon a Strategie rozvoje bydlení hl. m. Prahy?

Velké množství velkých měst zemí západní Evropy se potýká s nedostatkem bytových jednotek, které by uspokojily neustále se zvyšující poptávku. Ta vzniká díky tomu, že se do měst stěhuje velké množství lidí (ačkoliv se množství lidí stěhuje pryč z měst, podle statistických údajů je počet obyvatel stěhujících se do měst stále vyšší).

Lidé se dožívají stále vyššího průměrného věku (podle dat Českého statistického úřadu je to u mužů cca 76 let, u žen cca 82 let), díky větší dostupnosti vysokoškolského vzdělání se odsouvá zakládání rodin, současně stoupají nároky na bytovou plochu v přepočtu na obyvatele a zvyšuje se také množství jednočlenných domácností. Tyto a další faktory ovlivňují dostupnost bytů na trhu. Nejinak je tomu také v Praze, Brně a dalších větších českých městech.

Přestože je bytová situace kritická již po delší dobu, její řešení spočívá v zásazích, které za současných podmínek není možné realizovat v rámci nejbližších jednotek let. Problematické je přitom nájemní i vlastnické bydlení. Podle statistik společnosti EMA průměrná měsíční splátka hypotéky v Praze převyšuje 28 000 Kč, v Jihomoravském kraji poté odpovídá cca 19 000 korun a ve Středočeském kraji se jedná o 15 760 Kč.

Situace je kritická

Podle Michala Picha, provozovatele portálu RealityČechy.cz, přitom ceny od roku 2009 lineárně stoupají. Index dostupnosti bydlení, který uvádí, jaké procento čistého měsíčního příjmu domácnosti vynaloží na splátku hypotéky, přitom v dubnu letošního roku podle měření společnosti Golem Finance překročil hranici 51 %. Což znamená, že v průměru domácnosti utratí 51 % svého čistého příjmu právě na splátku hypotéky.

V Praze je dlouhodobě situace s byty kritická, proto Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) připravil Strategii rozvoje bydlení v hl. m. Praze, ve které bylo definováno 5 prioritních oblastí: Výstavba dostupného a kvalitního bydlení, Rozvíjející se městský bytový fond, Udržitelné a standardní bydlení pro specifické skupiny obyvatel, Atraktivní bydlení na území celého města a Otevřená spolupráce města s klíčovými aktéry. Tuto strategii také na diskusním večeru Velké změny Prahy: Bydlení v Centru architektury a městského plánování (CAMP) představil Michal Němec z Kanceláře strategií a politik udržitelnosti IPRu.

Michal Němec uvedl, že objem výstavby v Praze od roku 2018 neustále roste, nicméně se v současné době staví pouze cirka 6000 nových bytů ročně. Strategie si tak klade za cíl zvýšit do roku 2030 objem výstavby alespoň na úroveň, kdy se bude zahajovat výstavba 9000 bytů ročně, stejné množství bytů se ročně dokončí a navíc bude dokončeno minimálně 500 obecních bytů ročně (v současnosti je dokončeno cca 80 obecních bytů ročně). V takovém případě tak bude v Praze do roku 2030 na 35 000 městských bytů.

Důležité je také stanovisko týkající se investiční poptávky jednotlivců a skupin, kteří vnímají nemovitosti jako konzervativní a bezpečnou investici, nicméně je toto vlastnické bydlení problematické v tom, že město nemůže regulovat ceny nájemného a poskytnout ubytovací kapacity znevýhodněným skupinám obyvatel – např. starším lidem, matkám samoživitelkám a podobně.

Návrhy řešení i kritika

V některých evropských zemích je např. zdaněno vlastnictví bytu, který není dlouhodobě obýván, či vlastnictví bytů nad určitý počet. Možným řešením je také navýšení nespekulativní výstavby – tedy takové, která nemá za cíl profit, ale poskytování nájemního (nikoliv vlastnického) bydlení. Jedná se o družstevní či obecní/městské byty, které jsou typické např. pro švýcarský Curych.

Řešení bytové krize by měl pomoci také nový stavební zákon, v případě Prahy také nový územní, tzv. Metropolitní plán (MPP), podle Michala Němce by se navíc mělo stavět město samo do pozice investora (stavebníka) a také iniciátora výstavby. V tomto posledním kroku by Praze mělo pomoci založení Pražské developerské společnosti(PDS), příspěvkové společnosti hl. m. Prahy, která má za úkol určit městské pozemky vhodné pro výstavbu dostupného nájemního bydlení a také zajistit jejich realizaci.

Mezi kritiky zmíněné Strategie rozvoje bydlení v hl. m. Praze patří např. zastupitel MČ Praha 11 Ondřej Prokop. Ten Strategii, která by měla nahradit dosavadní Koncepci bytové politiky hl. města Prahy pro rok 2004 a navazující období, kritizuje kvůli neambicióznosti. Tento objem bytových jednotek podle jeho názoru nemůže uspokojit stoupající poptávku, jelikož udává, že v současné době chybí na území Prahy na 20 000 bytů a toto číslo se bude neustále zvyšovat.

Město krátkých vzdáleností

Podle architekta a náměstka primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu Petra Hlaváčka a náměstka pro dopravu Adama Scheinherra je rovněž řešením bytové krize zahušťování města (Petr Hlaváček uvádí, že obytné budovy v západní Evropě mají zpravidla 6–8 pater) a budování města krátkých vzdáleností stejně jako posilování dopravních uzlů tramvajové a vlakové dopravy pro komfortnější přesuny obyvatel v rámci města a omezení automobilové dopravy, kterou v rámci Prahy využívá na 40 % obyvatel.

Ti se také v rámci diskusního večera v CAMPu věnovali podrobnějšímu vysvětlení příčin nedostupného bydlení (absence dohody v území, složitý povolovací proces, málo bytů v netržním režimu, údržba městského bytového fondu, větší potřeba bytové plochy a větší počet jednočlenných domácností, kolem 40 %, zvýšený investiční tlak).