Město lásky „z donucení“. Zadaní si v Paříži snadněji najdou bydlení

Vysoké ceny nájemného v Paříži a celková nedostupnost bydlení dohání stále více mladých párů ke společnému bydlení dřív, než původně plánovaly. Sdílení nákladů je pro mnohé z nich jedinou cestou, jak finančně dosáhnout na byt o přijatelné výměře nebo v lákavější čtvrti, píše deník Le Monde.

„Paříž není pro nezadané. Když budete sama, bydlení nikdy nenajdete. Jděte do (obchodu pro kutily) Leroy-Merlin nebo na Tinder, ale najděte si partnera!“ Právě tuto radu si nevěřícně vyslechla 28letá programátorka Marine s platem 2700 eur (67.800 Kč) měsíčně, když se obrátila na realitního agenta s žádostí o pomoc s hledáním bydlení. Po čtyřech měsících si nakonec sama našla slušné bydlení v Courbevoie v departementu Hauts-de-Seine, severozápadně od Paříže. V samotné metropoli se jí to nepodařilo.

Podmínky, které si kladou pronajímatelé, jsou nepříznivé zejména pro mladé lidi. „Žádají vysokou kauci a zálohu na několik měsíců dopředu. Spolu se zhoršujícím se přístupem lidí na začátku kariéry na trh práce a růstem počtu mladých s nevýhodnými pracovními smlouvami rostou i požadavky pronajímatelů. Mladí jsou tak v přístupu k samostatnému bydlení stále zranitelnější,“ míní socioložka Emmanuelle Maunayeová, odbornice na migrační trendy a sociální integraci mladých lidí.

Sdílení jako cesta k bydlení

V Paříži a na jejích předměstích může realitní kancelář na nabídku zveřejněnou na internetu během několika hodin obdržet až 300 odpovědí, jak je trh přetížený. Není proto překvapením, když zájemce o bydlení napadne se o náklady podělit.

Třiadvacetiletá novinářka na volné noze Lola si nedávno uvědomila, že by si mohla zajistit větší pohodlí, kdyby bydleli s partnerem společně. Dosud žila v zahradním domku ve 14. pařížském obvodu. Přítel, s nímž chodí už čtyři roky, platil za devítimetrový pokoj pro služku v 16. obvodu 600 eur (15.000 Kč) měsíčně. A pak se přestěhoval k Lole, která tak objevila „luxus“ sdílení svého 18metrového mezonetového bytu.

O nájem 900 eur (22.600 Kč) se totiž v době inflace dělili napůl, stejně jako o výdaje na nákupy. Později si pár našel pohodlnější dvoupokojový byt v Boulogne-Billancourt. „Bylo to jednoznačně společné bydlení, nebo bydlení hodinu cesty od Paříže,“ říká Lola.

Lola uvádí, že si sestěhování s partnerem dobře promyslela, protože už viděla mnoho párů, které se kvůli společnému bydlení rozešly. „U některých rozchodů byli i soudní vykonavatelé a četníci, je to šílené,“ říká Lola, která má sama právnické vzdělání. Kdyby měli s přítelem možnost volby, možná by se sestěhovali později. Lola se teď obává, že pokud by se s přítelem rozešli, kvalita jejího života by se snížila a možná by se musela vzdát i života v Paříži.

Život se stává monotónním

Šestadvacetiletá Floriane, původem z pařížského regionu, nakonec „rutinní“ soužití s partnerem odmítla. Žena na závěr svých studií marketingu na obchodní škole nastoupila na stáž do makléřské společnosti. Právě tam potkala svého partnera, který tam byl rovněž na stáži. Zatímco ona dostala ve firmě nabídku práce, on nikoliv, a tak odjel do své vlasti – Lucemburska. Floriane si našla své první bydlení, dvacetimetrový byt v 17. pařížském obvodu.

„O něco později dostal přítel smlouvu na dobu neurčitou u naší firmy. Na přechodnou dobu se ke mně nastěhoval. Šlo nám to spolu dobře a bylo to finančně výhodné. S poplatky jsme platili 900 eur (22.600 Kč), takže 450 eur (11.300 Kč) každý,“ pochvaluje si Floriane.

Po více než dvou letech vztahu se pár dohodl, že si v 16. obvodu najde větší byt. Nájem tam byl 1600 eur (40.200 Kč) měsíčně a po vydělení dvěma tak každý platil 800 eur (20.000 Kč), což představovalo třetinu jejich platů. „Byl to byt, který bychom si každý sám nemohli dovolit. Byl krásný, měl 43 metrů čtverečních, nově opravený a s balkonem,“ říká Floriane.

Po dvou letech v práci a roce společného bydlení se ale Floriane rozhodla, že dá výpověď a z partnerského spolubydlení odejde, aniž by se ale s přítelem rozešla. Rozhodla se vrátit k rodičům do Asnières-sur-Seine na předměstí Paříže.

„Měla jsem smlouvu na dobu neurčitou, všechno nalinkované, velmi spolehlivého partnera, přátele co bydlí nedaleko… Můj život se stal příliš monotónním. Řekla jsem si, že je potřeba to změnit, než úplně ustrnu,“ uvádí Floriane.

„Když s někým žijete, tak se tak trochu vzdáte toho, co byste dělali, kdybyste byli sami: malování, sledování nezávislého filmu, čtení dobré knihy. Místo toho se společně díváte na film, na kterém se musíte shodnout, hrajete společenské hry… Přizpůsobíte se a máte méně prostoru sami pro sebe. Teprve když ten druhý vyrazí ven, znovu objevíte své koníčky,“ pokračuje Floriane.

Po návratu k rodičům na předměstí získala Floriane zase větší chuť do života a „pikantnost“ se vrátila i do jejího partnerského vztahu. „Když jsme spolu, máme víc témat k povídání. Máme víc než jen rutinní hovory o tom, co kdo dělal přes den.“ Teď je Floriane přesvědčena, že jejich ideálem jako bezdětného páru by bylo, kdyby každý z nich měl svůj vlastní prostor, aby se mohl rozhodnout, kdy se s tím druhým uvidí a kdy bude sám.