Jak na veřejnou zakázku

Otázka, jakým způsobem by se zastupitelstva měla vypořádat s výběrem projektanta veřejných staveb, je jednou z nejdůležitějších otázek současného stavebnictví. Na jednu stranu zde existuje požadavek rozumného využívání dostupných finančních prostředků, který často vede k výběru podle ceny. Na straně druhé leží snaha obohatit česká a moravská města o kvalitní, provozně promyšlené a architektonicky cenné budovy, které ustojí zkoušku časem.

Architekt pořád stojí oběma nohama na zemi

Podle Murphyho zákonů instituce staví svá nejhonosnější sídla v období svého úpadku a těsně před zánikem. Takže bychom měli být spíš rádi, že nemáme nový koncertní sál pro státní filharmonii, že vládní čtvrť v Letňanech vyznívá do ztracena nebo že pražský magistrát asi nepostaví nový magistrát v Bubnech.

Ovšem mezi těmito mediálně rozjařenými akcemi málem zapadla zpráva, že nové sídlo si zbuduje městská část Praha 12. Nalézá se na jižním okraji hlavního města, na pravém břehu Vltavy. Má skoro 62 000 obyvatel, z nichž zhruba polovina bydlí v Modřanech. Praha 12 je čtvrtá největší městská část Prahy.

Své úřady má zatím rozptýleny po sedmi budovách. Před dvěma lety proto tehdejší zastupitelstvo dohodlo, rozhodlo a schválilo, že si radnice postaví nové sídlo, do kterého sestěhuje všechno své úřednictvo, což je nějakých 215 lidí.

Nestálo by to za článek, kdyby stavbu radnice Prahy 12 doprovázely obvyklé skandály, pochyby a trestní oznámení. Akce vzbuzuje pozornost tím, že byla soutěžena v režimu Design and Build (D&B), že se kompletně projektuje a bude stavět v režimu BIM a že se jinak vůbec nic zajímavého kolem toho zatím nestalo.

Drahé, ale efektivní

Petr Šula je místostarostou a zastupitelem v Praze 12 za stranu TOP 09. Má výstavbu nové radnice na starosti. „Režim D&B zjednodušil celý proces,“ říká v rozhovoru pro časopis ASB. „Praha 12 soutěžila jen jednoho partnera, který zajistí celý proces, a tím jsme ušetřili spoustu času. Jinak by bylo nutné pořádat zvlášť soutěže o projekt, o zhotovitele…“

Obvyklý způsob investování ve veřejné sféře je, že zadavatel vypracuje návrh a ve veřejné soutěži hledá zhotovitele za nejnižší cenu. V režimu D&B, stručně řečeno, investor definuje své potřeby a je pak na zhotoviteli, aby navrhl, jaká budova, jak technicky vybavená, s jakými vnitřními dispozicemi atd. tyto potřeby nejlépe uspokojí.

Poskytnutá služba D&B zpravidla zahrnuje nejen architektonický návrh, projekt a realizaci, ale také všechny administrativní fáze, tj. především vyřízení stavebního povolení. Cena i v tomto případě byla hlavním kritériem, nicméně dopředu byla známa technická specifikace budoucího objektu, způsob vytápění a další atributy.

„V případě radnice Prahy 12 se společně s externí firmou připravilo podrobné technické zadání a v předsoutěžních konzultacích se s ním všichni účastníci seznámili,“ popisuje Petr Šula. „Tím se předešlo předkládání nekvalitních, extrémně levných nabídek.“

Nabídek se sešlo pět, jeden z účastníků byl vyloučen pro nesplnění technického zadání. Jeden z účastníků výsledky soutěže napadl, nicméně jeho odvolání bylo zamítnuto. S cenou naopak nebyli spokojeni někteří zastupitelé, zdála se jim vysoká.

Není divu, investice ve výši vysoutěžených 442,3 milionu korun je pro městskou část hodně peněz. „Myslím si, že z pohledu dnešních cen je ta cena adekvátní,“ říká P. Šula, jenž byl před dvěma lety, kdy soutěž probíhala, opozičním zastupitelem. „Dnes už bychom takovou cenu nezískali.“

K celé soutěži dodává: „Překvapilo mě, jak to šlo rychle, s celým procesem soutěže D&B můžeme být spokojeni. Zatím jsme narazili pouze na jeden problém, a to na ekologickou zátěž na pozemku budoucí radnice, což nám nyní navyšuje původně vysoutěženou cenu. Na pozemku se zjistila přítomnost ropných látek a v jedné ze stávajících hal se našel azbest. “

Náročné je začít

Vítězem soutěže se stal tandem dodavatele a architekta – v tomto případě se jednalo o Společnost radnice Praha 12 složené ze společností Klement, a. s., a Geosan Group, a. s., a architektonického a projekčního studia LOXIA, které vymyslelo a navrhlo budovu radnice Prahy 12 kompletně v systému BIM.

Sídlo radnice je navrženo jako vzájemně propojené tři kostky cukru, které tak upomínají na cukrovarnickou tradici pražských Modřan, v jejichž katastru budova vzniká. Ve čtyřech až pěti nadzemních podlažích bude přibližně 8 000 m² administrativních ploch a dále společenský a víceúčelový sál, obřadní síň, restaurace, menší obchody, kavárna a dětský koutek.

Součástí projektu je i zeleň obklopující radnici.

BIM je ve stavebnictví silně prosazovaný informační systém. Podle doporučení Evropské komise z roku 2014 by se měl využívat u všech nadlimitních zakázek veřejné sféry. Co je na něm tak přitažlivého?
BIM je zkratkou z anglického názvu Building Information Model, případně Management, česky Informační model budovy.

Je to digitální databáze obsahující veškeré informace o objektu, od urbanistického přes architektonický návrh až po jednotlivé prvky budovy, jako jsou elektroinstalace, vodní a odpadové hospodářství, ale také použité stavební materiály, typy dveří a oken, podlahové krytiny atd.

Nad touto databází pracuje software, který z informací modeluje budovu nebo její části ve třech rozměrech.
Digitální model slouží oprávněným uživatelům jako otevřená databáze informací o objektu pro jeho navrhování, výstavbu a provoz po dobu jeho životního cyklu, tj. od konceptu po odstranění stavby.

Postupně se vytváří komplexní virtuální model stavby umožňující vkládání a správu informací o fyzikálních a funkčních vlastnostech prvků a celé stavby ve vhodných datových souborech. Soubory lze extrahovat, měnit, propojovat a vkládat pro zlepšení rozhodovacích procesů při navrhování, schvalování, realizaci, správě a údržbě stavby.

Americká komise pro standardizaci BIM užívá tuto definici: Informační model stavby (BIM) je digitální reprezentací fyzických a funkčních charakteristik prostoru, stavby a vybavení. BIM je sdílený zdroj informací o stavbě vytvářející spolehlivý základ pro rozhodování během životního cyklu stavby; je definován od raného počátku, záměru, až po její odstranění.

Model ovšem zohledňuje vývoj fyzických a funkčních charakteristik v čase. Proto se obvykle hovoří ne o třírozměrném, ale o čtyřrozměrném (4D) modelování. Model doplňují ještě náklady (5D), další informace o stavbě (6D – udržitelnost, 7D – provozní a výrobní údaje stavby a zabudovaných zařízení) atd. Pak se hovoří o n-D modelu.

„Možná to vypadá jako výkresy vytažené do třírozměrného modelu. Ale je to něco úplně jiného,“ říká o práci v BIM Jana Mastíková, vedoucí architektka studia LOXIA. „Musíte si představit, z čeho se dům skládá a jak by se reálně stavěl. To jsou podlahy, stěny, schodiště, izolace, okna, dveře, potrubí, rozvody…

Poté dům virtuál­ně stavíte za pomoci definovaných nástrojů, kterým přiřazujete BIM informace: z čeho jsou stěny, jaké omítky, jaké cihly, jakou mají únosnost… A tím na konci vznikne BIM model nesoucí o domě všechny požadované informace.

BIM je databázový systém, taková virtuální kartotéka, kde pod příslušnou záložkou najdete všechny informace o daném prvku. S ním pracuje nějaký software, kterých je na trhu více, my v LOXIA používáme Revit, jenž informace zpracovává, propojuje, uvádí do vztahů.

Začátek práce v BIM je obtížný, náročný na kázeň. Ale pak o tom domě víte úplně všechno a vynaložené úsilí se vám mnohokrát vrátí.“ Vznikající databázi používají a informacemi do ní přispívají jednotlivé odborné profese: elektrikáři, energetici, statikové… Každý z nich může používat vlastní vhodný software.

Aby všichni mohli vzájemně komunikovat, aby informace byly vždy sdělitelné, používá se jednotný datový formát, nejčastěji IFC (Industry Foundation Classes).

Je to „… otevřený, na vývojářích programů nezávislý souborový formát, který s sebou nenese pouze informace o prostorových vazbách (3D model), ale též dovoluje ke každému stavebnímu prvku přiřadit další potřebné informace, metadata, jako například typ výrobku, výrobce či jeho cenu, případně další potřebné a užitečné informace,“ poučí nás Wikipedie

. „Díky otevřenému formátu IFC je zajištěna obousměrná komunikace mezi spolupracujícími uživateli různých softwarových řešení.“
Z pohledu architekta může být BIM buď systém podněcující ke kreativitě, nebo naopak, systém, který prostě jiné než optimální řešení nedovolí. Jana Mastíková z LOXIA ale tento pohled vyvrací.

„Je to nástroj. Tak jako tužka je nástroj a je jen na architektovi, jakou čáru tužkou povede po kreslicím papíře, tak i BIM není nic více než můj nástroj. My architekti už běžně pracujeme ve 3D, ale program Revit používáme v úvodních fázích jen výjimečně. Častěji po­užíváme jednodušší programy, které nemusíme tolik ‚zmermomocňovat‘, aby nás poslouchaly tak, jako ta tužka po papíře. Návrhy v úvodních fázích se také často mění a my na to musíme umět pružně reagovat. Návrh převádíme do Revitu a do BIM, až když je usazený, jasný a nebude se zásadně měnit.“

„Projekt modřanské radnice je sice sdružen do jednoho centrálního modelu BIM, ale existují i další modely dílčí, které využívají jednotlivé profese podílející se na projektování. Máme tak model pro samotnou stavbu, pro vzduchotechniku, chlazení a vytápění, sprinklery, silnoproudé a slaboproudé rozvody a podobně.

Pro každý stupeň dokumentace bylo s investorem dohodnuto tzv. LOD (Level of Development). Tento ukazatel určuje míru detailní propracovanosti jak v grafické, tak v negrafické části,“ říká architektka Jana Mastíková.

Pro modřanskou radnici byl stanoven stupeň prováděcí dokumentace na úrovni LOD300+, což konkrétně znamená, že při tomto nastavení je v modelu vidět doslova každá klika, veškerá technologie a rozvody k ní, jsou v něm kompletně vymodelovány kotelna a strojovny VZT, takže je možné rozeznat a identifikovat také každý ventil nebo páku.

Z projektu je rovněž možné získat podrobné výpisy prvků nebo výměry a objemy materiálů a konstrukcí. Začátek práce tedy není snadný. Ale pak už má pro BIM architektka Mastíková jen superlativa. „Je to fascinující. Zpracování informací, jejich dostupnost, způsob zobrazení… Vše navíc v reálném čase! BIM může dále fungovat i pro provoz a údržbu budovy. Například zobrazí zařízení, která potřebují pravidelnou údržbu a revize, a sdělí termíny. Jako architekt a člověk, který se navrhování a stavění budov věnuje již přes 10 let, vidím v BIM jasnou budoucnost.“

Kreativita a představivost, zdůrazňuje J. Mastíková, však zůstává v rukou architekta. Ona sama ke skicování návrhů v té úplně první fázi stále používá tužku a skicovací blok a počítačový program až poté, co si návrh v hlavě utříbí. „Architekt pořád stojí oběma nohama na zemi,“ říká.

Komu patří?

Jako každý informační systém, i tento musí mít vyřešenu otázku vlastnictví dat. V našem ilustrativním příkladu nové radnice Prahy 12 databáze patří do konce projektování architektům, tedy studiu LOXIA. Data sdílejí se všemi spolupracujícími organizacemi a experty na technologie. Přístupy jsou autorizované a možnost vkládat nebo měnit data je každému přesně vymezena.

„Změníte jeden parametr, například délku stěny, šířku dveří nebo typ cihel, a BIM tuto změnu přepočítá do všech důsledků, které vám také trojrozměrně zobrazí. A upozorní i na případné kolize, někdy opravdu vehementně a ve velkém počtu. To ohromně šetří čas a omezuje dělání chyb. Všichni se připojují k jednomu modelu a ten i tvoří. Ve výsledném projektu je chyb velmi málo a nejsou fatální,“ vysvětluje J. Mastíková.

Model pak obdrží zhotovitel stavby. „Místo obrovského stohu výkresů a dokumentace mu předáme, obrazně řečeno, jednu flešku. Takže i realizace, samotná stavba, je rychlejší a přesnější. Nová radnice se již začíná stavět a my se těšíme, jak bude stavba probíhat.“

Data nakonec připadnou majiteli/investorovi a uživateli budovy. Ti, pokud budou data správně aktualizovat a používat, pokud jejich facility management bude na takové úrovni, aby mohl pracovat s BIM, je mohou využít k optimalizaci provozních nákladů, k plánování pravidelné údržby, ale i k modernizacím, přestavbám a nakonec i k demolici budovy, až doslouží. (Abychom tedy dopověděli definici BIM, jinak všichni doufají, že k tomu nedojde.)
Vlastnictví dat, přístupy k nim a jejich ochrana jsou zvláště citlivou otázkou v případě, že se v systému BIM budou realizovat například vojenské objekty, veřejná infrastruktura nebo třeba nové sídlo BIS.

Další úskalí vyplývá z výše řečeného i z definice BIM. Podle ní by měl BIM zůstat plně funkční po dobu – no, řekněme – 300 let. Jak se tedy BIM osvědčí, my už nezhodnotíme. Ale jak říkají Číňané, každá cesta tisíc mil dlouhá začíná prvním krokem.

Soutěží se ještě málo

Ovšem dlouhá je cesta nejen BIM, ale i k veřejným soutěžím, respektive k jinému způsobu výběru zhotovitele, než je ten založený na nejnižší ceně. Proto je na místě radním, kteří navrhli, a zastupitelům, kteří schválili v Praze 12 soutěžit novou radnici na Design & Build a na systém BIM, vyseknout poklonu.

V dnešní době, stále ještě rozjitřené bojem proti korupci, v době, kdy neúspěšní soutěžitelé se soudí a soudí a kdy veřejní činitelé mohou být kriminalizováni za svá i politická rozhodnutí, je třeba mít k podobnému počinu dosti kuráže. Ale chce to také hodně péče při přípravě zadání a poctivosti při vedení soutěže.

Výběr systémem D&B je založen na předkládání kreativních návrhů, tedy je z hlediska České komory architektů (ČKA) architektonickou soutěží a má svá pravidla. ČKA vyvíjí velkou snahu o to, aby se architektonické soutěže staly územ namísto výběru dle nejnižší ceny.

Její místopředseda Milan Svoboda k tomu říká: „Stále se mnoho zhotovitelů projektových prací vybírá podle nejnižší ceny. Ale prosadili jsme do novely zákona o veřejných zakázkách, že u zakázek nad 2 miliony korun v oboru architektury a jiných tvůrčích oborech se nesmí vybírat jen podle nejnižší ceny.“

Ostatně soutěže jsou pro ČKA nosné téma už od počátku jejího vzniku. Komora prosazuje, aby se konalo více soutěží o architektonické návrhy staveb. „U veřejných zakázek by soutěž o návrh měl patřit ke zvyklostem,“ říká Milan Svoboda.

„U veřejných budov a veřejných prostranství a obecně při řešení veřejného prostoru by se architektonické soutěže měly podporovat. Tady se utváří názor, společenský vkus, kvalita veřejného prostoru pro život lidí.“ M. Svoboda připouští, že pořádání soutěží je pracné, časově i organizačně náročné a pro zadavatele i nákladné, zejména v cenách a odměnách účastníkům soutěže.

Od letošního roku se podařilo ministerstvu pro místní rozvoj (MMR) spustit dotační titul pro podporu architektonických soutěží, který umožňuje veřejným zadavatelům získat finanční podporu na soutěž.

„Zároveň se snažíme s MMR dojednat, aby v příštím programovém období byly soutěže zvýhodněny i při posuzování žádostí o dotace na stavby z fondů EU. Jde o to, aby záměr, u kterého proběhne architektonická soutěž jako forma výběru návrhu a zhotovitele projektu, dostal více bodů při hodnocení při přidělování dotací,“ dodává.

„Moje představa je, že by se už v územních plánech pracovalo ve prospěch kvalitní architektury. Města si podle mého názoru mohou také vlastní vyhláškou nebo svými pravidly určit, že na městských pozemcích nebo ve veřejných prostorech se budou realizovat stavby, jejichž návrhy vzešly ze soutěží.“

Osvěta dopadá na úrodnou půdu. Některá města, například Pardubice, se snaží podobná pravidla uplatňovat. Počet architektonických soutěží také v poslední době mírně stoupá, loni jich bylo přibližně padesát.

„Snažíme se přesvědčovat zadavatele, že soutěž má své výhody. Soutěže mohou snížit náklady zadavatele, protože zadavatel ví, co vybírá, a vybraný návrh už se zpravidla nemusí zásadně předělávat. To u výběru projektanta na nejnižší cenu, popřípadě na cenu a reference, neplatí, tam vlastně zadavatel kupuje zajíce v pytli,“ říká M. Svoboda.

Nevýhodou soutěží je, že je celkem omezený okruh potenciálních účastníků. „Velké a známé ateliéry se účastní jen velmi málo, protože mají, hlavně v současné době, dostatek zakázek,“ říká M. Svoboda.

„Je ale běžné, že o soutěže je velký zájem ze strany architektů ze zahraničí. Zadavatelé ale nemusí vyhlašovat jen otevřené soutěže, mohou si vybírat účastníky předem, například na základě portfolií, nebo i vyzvat osvědčené architekty. A oni to celkem rádi dělají. Jenže to způsobuje problém, že se neprosadí mladí architekti. Například v Holandsku tomu čelí tak, že je stanoveno určité procento počtu uchazečů, kteří nemusejí prokazovat předešlé reference, soutěží na divokou kartu. Byl bych rád, kdyby se něco podobného dokázalo i u nás.“

Podle ČKA je zadání zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění navazujícím na architektonickou soutěž nejvhodnějším způsobem.

„Vítězi architektonické soutěže, tedy budoucímu projektantovi, může investor bez problémů zadat zpracování všech fází projektu,“ přesvědčuje komora. Nakonec však Milan Svoboda konstatuje, že soutěže na nejnižší cenu nebo na nejnižší cenu a „zkušenosti týmu“ zůstávají tím zcela nejobvyklejším způsobem, jak najít zhotovitele projektu.

Obavy z kriminalizace zadavatele a varování právníků, že by mohly nastat jisté potíže, kdyby nevyhrála nejlevnější nabídka, působí pořád velmi silně. „I když už se připouští, že cena nemusí být hlavním kritériem, stále má nejvyšší váhu v hodnocení, například až 70 procent,“ vysvětluje M. Svoboda.

„Další kritéria, například kvalita projektu, jsou velmi slabá. Účastníci jsou například povinni deklarovat ‚zkušenosti‘ s určitým typem staveb. Tak vyjmenují projekty, kterých se zúčastnili, ale už nikdo nezhodnotí, jak dobré ty projekty byly. Už je nikdo nenutí jejich minulé projekty prezentovat.“

Ani nízká cena, ani počet předchozích realizací nejsou pro investora zárukou, že získá kvalitní projekt. Zásadní pro něj je seznámit se s estetickým dispozičním, funkčním a konstrukčním řešením stavby, do které se chystá vložit své peníze. Takovou představu o projektu může získat prakticky pouze prostřednictvím architektonické soutěže.

Podle statistiky ČKA k roku 2017 bylo za předcházejících 25 let vypsáno 648 soutěží, z toho 41 % ideových, 40 % projektových a 11 % z nich bylo studentských přehlídek. Z celkového počtu 511 soutěží mohlo vést k realizaci projektu.

Otevřených soutěží bylo 72 % a 16 % na vyzvání, necelých 10 % bylo kombinovaných. Nejčastěji, ve 33 % případů, soutěž vyhlašovala obec. Statutární města vyhlásila 25 % soutěží, hlavní město Praha se podílelo na celkovém počtu soutěží 10,5 %. Soukromý sektor vyhlásil 8 % soutěží.

Architektonické soutěže se týkaly občanských staveb ve 37,5 % případů, o veřejný prostor se jednalo ve 26 % soutěží. Výtvarné dílo se soutěžilo v 5 % soutěží, po 4 % se na počtu soutěží podílely dopravní stavby a bytové stavby, 3,5 % soutěží se týkala územních plánů. O průmyslové stavby se jednalo u 0,5 % soutěží.

Realizováno bylo 30 %, tedy 148 soutěžních návrhů, ovšem ve 35 % případů nebylo zjištěno, zda k realizaci došlo. Z doložených realizací bylo 61 občanských staveb, 36 veřejných prostor, 14 bylo urbanistických realizací, 11 výtvarných děl, 9 dopravních staveb, 8 územních plánů, 7 bytových staveb, 4 expozice a 3 interiéry. Investiční náklady realizovaných vysoutěžených projektů dosáhly 27 miliard korun.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2019.