Miroslav Mareš: Energii nelze spořit za každou cenu

Pane řediteli, divizi energetických služeb jste v projektové a inženýrské společnosti Tebodin Czech Republic založil už v roce 1991. Tehdy to byl poměrně vizionářský počin. Co vás k němu inspirovalo?

Já měl o energetice v průmyslu a stavebnictví v té době už docela slušný přehled. Předtím, než jsem v roce 1989 nastoupil do podniku Projekta, dnešního Tebodinu, jsem měl za sebou letitou praxi podnikového energetika. Věděl jsem, že energetická náročnost v české ekonomice je vysoká, že ceny energie porostou a že se tím lidé začnou čím dál více zabývat.

To se potvrdilo, ale také jsem pochopil, že projektant není stejná profese jako konzultant. Každý z nich má jiný přístup, jinak chápe své zadání. To byl také jeden z důvodů, proč jsme v roce 1991 v podniku vyčlenili divizi konzultačních služeb v energetice a v roce 1999 jsme k této divizi ještě přičlenili aktivity v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Tím dalším důvodem byl růst poptávky po službách tohoto druhu. Tato divize neprojektuje, ale zabývá se nejrůznějšími poradenskými službami, zejména energetickými audity, optimalizačními studiemi, regionálními koncepcemi, environmentálními projekty, zkrátka připravujeme zákazníkům korektní podklady pro rozhodování.

Společnost Tebodin Czech Republic je součástí sítě holandské společnosti Tebodin B.V. Do Projekty vstoupila v roce 1996 a právě v roce 1999 akvizici ukončila. Bohaté zkušenosti zahraničních kolegů naše organizační kroky podpořily.

Energetické audity jsou od roku 2001 povinné. Jaké tato povinnost přináší výsledky?

V zákoně 406/2000 Sb. o hospodaření energií, na jehož přípravě jsem se také podílel, je, mimo jiné, zakotven institut energetického auditu. Jeho cílem je jednak zjistit stávající stav budovy či energetického hospodářství, a jednak navrhnout ekonomicky efektivní řešení. Naše představa byla taková, že energetický audit bude sloužit spotřebiteli jako vyznačená cesta, kudy se má na cestě k hospodárnějšímu užití energie ubírat. On sám se pak bude rozhodovat podnikatelsky, jaké kroky, v jakém pořadí a kdy uskuteční, aby byly efektivní. Bude se rozhodovat na základě výhodnosti investic do úspor. Realita je ale poněkud jiná. Zákon byl pochopen tak, že „audit každý musí mít“, takže požadavky zákazníků nyní často vypadají ve stylu „udělej mi audit, ať splním zákon“. V řadě organizací, zejména ve státních a veřejných institucích, bývá energetický audit budov a ostatního majetku zpracován a založen mezi vyřízené záležitosti, které se ukazují kontrolám. Při nich bývá nejdůležitější, aby audit měl všechny povinné kapitoly a aby byly správně nadepsány. Když dostane audit manažer, který skutečně chce uspořit energii, objedná si konzultanta, nechá si zpracovat varianty řešení, některé vybere a uskuteční. A nepotřebuje nad sebou bič zákona.

Nyní jsou nově povinné průkazy energetické náročnosti budov. Nehrozí jim podobný osud, jako povinným energetickým auditům?

Historie této normy začíná v roce 2001, kdy byla přijata směrnice Evropských společenství číslo 91. Průkazy o energetické náročnosti budov do právního řádu ČR přinesla až novela zákona o hospodaření energií přijatá v roce 2006. To už ale vrcholila kampaň za energetické audity. Teď zákonodárce požaduje, aby průkaz zároveň navrhoval řešení energetické úspornosti. To ale není účelem, energetické průkazy by pouze energetickou náročnost budovy hodnotily a zařadily ji porovnáním s referenčními hodnotami do příslušné kategorie vyjadřující stupeň hospodárnosti užití energie ve formě tak zvaného energetického štítku. Principiálně jsou průkazy dobrým nápadem, ale nemohou se zaměňovat za energetické audity, které navrhují řešení. Právní úpravu průkazů bude zapotřebí ještě doladit.

Jak se za poslední léta změnil přístup k energetice budov a k úsporám?

Přístup se změnil, o zvyšování energetické efektivnosti a o projekty úspor je zájem. Ale nesmějí to být úspory „ať to stojí, co to stojí“. Investice jsou poměrně náročné a vždy je nutné poměřovat konečný efekt.

Tebodin Czech Republic má celkem šest energetických auditorů. Od roku 2002 jsme uskutečnili přibližně sedm set auditů. Mezi nimi byly i velice náročné a komplexní práce pro hutní, chemické a strojírenské podniky, ale i audity administrativních i bytových domů, škol či zdravotnických zařízení. Dělali jsme také například audit Pražského hradu a zámku v Lánech nebo audity několika zoologických zahrad.

Dále jsme autory územních energetických koncepcí několika krajů a statutárních měst, kde jedním ze základních nástrojů k realizaci doporučené strategie je rovněž realizace energetických auditů. Zkušenosti jsme tedy nasbírali opravdu bohaté. Některá navrhovaná řešení se mohou jevit jako vysoce úsporná, ale investice do nich nakonec vykazují příliš dlouhou návratnost. Teď to bude vypadat, že jsem zastánce názoru „ekologie, až si na ni vyděláme“, ale ekonomické mantinely jsou v auditech jednoznačně dány. Zákazník by nakonec vždy měl volit řešení nejefektivnější. V tom také spočívá velká odpovědnost auditorů. Osobně odpovídají za škody, které způsobí svou případnou profesionální chybou.

Jsou možná bohatší společnosti, které si mohou dovolit některá opatření podporovat. Prosím, nic proti tomu. Ale i tady se musí poměřovat efektivnost, a to leckdy, zejména když se jedná o dotace z veřejných prostředků, nefunguje. Často jsme svědky neekonomického chování ze strany správců majetku ve vlastnictví státu či obcí.

Kromě zákonů, které k určitému chování spotřebitele nutí, se také zpřísňují závazné stavební normy. Jak vidíte nejbližší vývoj ve stavebnictví ve vztahu k energetickým úsporám?

Je celkem zřejmé, že se dnes nemůže schválit a zkolaudovat stavba, která nesplňuje normami definované tepelněizolační vlastnosti, která nesplňuje požadavky na zajištění mikroklimatu. Požadavky jsou vysoké a z hlediska investičního relativně drahé. Tlak na kvalitu stavebních objektů a jejich vybavení se evidentně bude stupňovat. Ale na druhou stranu nikdo nebude chtít stavět něco, co bude nad zákon, co bude normy překračovat. Do budoucnosti investuje málokdo jen proto, že se to „hodí“ a že je to „in“.

Setkali jsme se například se zahraničními investory, kteří přicházejí do České republiky s cílem co nejefektivněji tady vyrábět. Chtějí co nejméně investovat a maximálně šetřit i náklady provozní. „Proto jsme přišli do Česka“, říkávají, a netají se s tím, že také energetické řešení proto budou volit to nejlevnější. U auditů státního majetku a u regionálních rozvojových koncepcí, které se schvalují v zastupitelstvech a různých orgánech veřejné správy, se také často potýkáme s nejrůznějšími skupinovými zájmy, které mnohdy nejsou s efektivitou a společenskými potřebami v souladu. Takže i v těchto případech se setkáváme s omezeními při navrhování, volbě a realizaci řešení energetické efektivnosti.

Návratnost investic se ovšem odvíjí od cen energie. Zdá se vám tedy energie stále ještě příliš laciná?

Platí, že čím dražší je energie, tím efektivnější jsou investice do jejích úspor. Cena ovlivňuje pravděpodobnost realizace úsporných opatření. Jsou tedy teď ceny energií vysoké, nebo nízké? Já bych řekl, že nízké nejsou, ale ve vztahu k ostatním nákladům nejsou ve správném poměru. Jejich podíl v celkových nákladech zatím není takový, aby realizace úsporných opatření urychloval.

Příliš je neurychlí ale ani případná dotace na určitá opatření. S obavami hodnotím například některé státní intervence v elektrárenství. Jako auditoři jsme se například setkali se zákazníkem, který se připravuje ke stavbě energetického zdroje a chce jej postavit tak, aby dostal nějaký příspěvek, ale na konečné energetické efektivnosti tohoto zdroje už mu tolik nezáleží. Svojí pozornost soustřeďuje výhradně na maximalizaci příspěvku. Je třeba říci, že jakékoliv státní či jiné intervence vedou k narušování ekonomické rovnováhy. Společnost si často neumí ochránit vložené prostředky.

Miroslav Mareš

Narodil se roku 1954 v Praze. Vystudoval ČVUT v Praze, obor ekonomika a řízení energetiky a elektrotechniky a postgraduálně obor Systémové řízení v palivoenergetickém komplexu. Pracoval nejprve ve státním podniku Mototechna, kde se zabýval řízením procesů a investic do energetiky. Později se stal technickým ředitelem.
V roce 1989 nastoupil do Projekty jako hlavní inženýr projektu. O dva roky později zde založil divizi energetických služeb. V roce 1996 Projekta fúzovala s nizozemskou skupinou Tebodin. Od roku 1991 pracoval M. Mareš ve funkci ředitele divize konzultačních služeb, od roku 2004 je zastupujícím generálního ředitele Tebodin Czech Republic a od roku 2006 i generálním ředitelem společnosti Tebodin Slovakia.
Je členem Asociace energetických manažerů a Asociace energetických auditorů, kterou od roku 2004 řídí ve funkci předsedy Správní rady. Od roku 1993 vydal více než dvacet odborných článků a publikací na téma energetické efektivnosti, energetických auditů a řízení energetických systémů v organizacích.

Jan Pekař
Foto: archiv společnosti Tebodin

Autor je spolupracovníkem redakce.