Chyby při provádění hydroizolace bazénů

Ačkoliv existuje několik alternativ utěsnění a finálního povrchu bazénových těles, je železobetonová vana utěsněná stěrkovou hydroizolační vrstvou s povrchovou úpravou keramickou (event. mozaikovou) dlažbou zcela jistě nejpoužívanějším řešením. Tento způsob hydroizolace je vhodný pro malé i velké bazény, interiér i exteriér. Rovněž poskytuje velkou variabilitu architektonického řešení.

Vyrovnání podkladu

O ideálním stavu lze hovořit, když vyrovnání podkladu není nutné. To se ovšem stává jen zřídkakdy a vyrovnání podkladu je nedílnou součástí většiny realizací. Snahy o vyrovnání cementovou omítkou apod. jsou nepřípustné. Naopak je nutné zajistit standardní reprofilaci betonu s deklarovanou přilnavostí reprofilačních malt minimálně 1,5 MPa.

Při plánování vlastní realizace je tento krok bohužel často opomíjen, což vede jak k termínovým, tak finančním komplikacím.

Utěsnění bazénové vany a přilehlých ochozů

Postup při stěrkových hydroizolacích lze rozdělit do čtyř etap:

• příprava podkladu,
• dotěsnění všech prostupů v hydroizolaci (trysky, světla apod.),
• plošné utěsnění betonové konstrukce,
• montáž flexibilních těsnicích pásů přes všechny dilatace a pracovní spáry.

Příprava podkladu spočívá především v důsledném odstranění všech separátů (prach a další nesoudržné částice, zbytky odbedňovacího oleje apod.). Následná penetrace jednak zpevňuje podklad a zvyšuje přilnavost dalších vrstev a jednak snižuje savost podkladu, a tím snižuje rychlost vysy­chání a pravděpodobnost tvorby trhlinek.

Utěsnění prostupů je stěžejním úkonem při provádění hydroizolačních prací a tento krok nelze podcenit.

Vlastní doporučený způsob utěsnění závisí na konkrétním tvaru prostupu. Není-li prostup opatřen přírubou v ploše stěrkové hydroizolace, je třeba dotěsnit technologické prvky bez přírub. V žádném případě se nelze spokojit s prostým „opatláním“ prostupu hydroizolační stěrkou. Z hlediska jednoduchosti realizace a funkčnosti utěsnění je vhodné řešení uvedeno na obr. 1.

Plošné utěsnění se zpravidla provádí flexibilní minerální stěrkou a to minimálně ve dvou až třech vrstvách při celkové požadované spotřebě asi 4–5 kg/m² v závislosti na použitém materiálu a konkrétním výrobci. Finální tloušťka hydroizolační vrstvy se pohybuje v rozsahu 2–3 mm.

Již provedenou hydroizolaci lze z hlediska konečné tloušťky zkontrolovat jen velmi orientačně. Proto je důležité dodržet požadovanou spotřebu.

Problematické detaily, jako jsou dilatace, pracovní spáry, vnitřní rohy apod., řeší flexibilní těsnicí pásy. Montáži těsnicích pásů je třeba věnovat velkou dávku pečlivosti, protože chybně zapracovaná bandáž může být při následném obkládání podstatným problémem ohrožujícím funkčnost celého systému.

Problematika těsnicích pásů úzce souvisí s předpokládanou flexibilitou stěrkové hydroizolační vrstvy. Většina výrobců deklaruje ve svých technických listech schopnost překlenout trhlinky v podkladu. To sice na první pohled vypadá velice optimisticky (zpravidla se pohybuje okolo 1 mm), ale skutečností je, že především při nižších teplotách je tato vlastnost přece jen omezena. To je třeba vzít v úvahu zejména při statickém řešení konstrukce a plánování funkčních dilatačních celků.

Samozřejmostí je provedení zátopové zkoušky bazénové vany včetně přelivných kanálků.

Lepení obkladů

Právě lepení obkladů je položka, na které se nevyplatí šetřit; vzhledem k celkové ceně díla je cenový rozdíl zanedbatelný.

Běžný způsob montáže spočívá v natažení lepidla hřebenovou stěrkou a osazení dlaždice. Řemeslník musí ovšem zajistit plnoplošné přilepení dlažby bez vzniku dutin po hřebenové stěrce. V praxi se bohužel běžně vyskytují případy, kdy obklady (resp. dlažby) jsou přilepeny pouze na 30–50 % plochy. A protože spáru mezi jednotlivými dlaždicemi nelze považovat za stoprocentně vodotěsnou, dochází po čase k podmáčení dlažby. Nakumulovaná voda pod dlažbou je z hygienického hlediska nepřijatelná a neprospívá ani dlaždici samotné.
Spárořez dlažby musí respektovat průběh dilatací v konstrukci a spára musí umožnit dilatační pohyb. Nedodržení této zásady vede k prasklinám a odseparování keramické dlažby.

Spárování

Vzhledem k charakteru chemického a mechanického zatížení je vhodné provést finální spárování keramiky v ploše bazénové vany i na přilehlých ochozech jednoznačně materiálem na bázi epoxidové pryskyřice. Časté používání agresivních čisticích pro­středků na bazénových ochozech je pro chybně navrženou spárovací hmotu doslova tragické.

Jen u bazénů, kde není kladen tak vysoký důraz na užitnou hodnotu, je možné se smířit se spárovací hmotou na cementové bázi.

Několik doporučení pro spárování hmotou na bázi epoxidu:

• Již při plánování realizace zohlednit cenu spárovací hmoty a vyšší pracnost.
• Při práci použít nářadí určené pro tento způsob spárování (speciální tuhá stěrká a vymývací drátěnky).
• Teoretické spotřeby uvedené v technických listech většinou odpovídají jen u hladkých dlažeb. Protiskluzný povrch spotřebu materiálu podstatně zvyšuje.
• Vyvarovat se jakýchkoliv pokusů upravit recepturu s cílem vytvořit snáze zpracovatelnou směs.
• Spárovat až po dokonalém proschnutí a dotvarování podkladních vrstev.
• Důsledně odstranit veškeré zbytky spárovací hmoty a zamezit její roznesení na podrážkách bot apod.
• Dilatační spáry jsou většinou na bázi speciálního silikonu. Bohužel, takto provedené spáry bývají z hlediska trvanlivosti považovány za nejslabší článek celého systému.
  Jejich životnost lze prodloužit použitím adhezního základního nátěru a volbou příslušného kvalitního spárovacího materiálu, vhodného pro daný způsob použití.

Ing. Vítězslav Haiker
Obrázek: archiv společnosti Remmers CZ

Autor je technickým poradcem pro architekty a projektanty ve společnosti Remmers CZ.