Dům přizpůsoben životu vs. život přizpůsoben domu. Co si z toho vybereme?

Jaké je naše dnešní moderní bydlení v civilizovaných domech? Hledíme při svém bydlení na sebe, nebo na zdraví celku – planety Země? Bereme a dáváme v rovnováze? Přijímáme voňavý vzduch z lesů, pijeme lahodnou vodu z řek a jezer, vychutnáváme si úrodu z polí a sadů, užíváme si teplo vytopených, pohodlných domovů a snadné cestování komfortními auty díky palivům z útrob naší planety.

Co dáváme Zemi na oplátku? Exhalace a emise do vzduchu, fekálie a saponáty do vod, pesticidy a jedy do půd, smetiště, vrakoviště, špínu, znečištění a spoušť. Chováme se jako zdravá buňka podporující zdraví celku, nebo jako rakovinná buňka, která nekontrolovaně bují, až nakonec zahubí celý hostitelský organismus, tedy i samu sebe?

Odhaduje se, že v těle máme kolem 30 bilionů buněk. Z pohledu jedné buňky se proto jeví naše tělo jako obrovský vesmír. A co dělají jednotlivé buňky? Všechny biliony v těle skvěle spolupracují – buňky tak představují soubor poměrně inteligentních jedinců. Výborně však spolupracují jen do okamžiku, dokud nemají problémy, strachy a fobie.

Pokud by měly buňky problémy osobní důležitosti, každá z nich by to chtěla dotáhnout co nejvýše. Buňka z močového měchýře by nechtěla být smradlavou buňkou, chtěla by být „vyšší“ a být alespoň buňkou plic, pak buňkou oka, až nakonec buňkou mozku. Nefungovalo by to. Buňky to vědí, pokud se nezbláznily. Speciální egocentrické buňky, dnes nazývané rakovinné, jsou buňky, které mají tak silné ego, že si chtějí vybudovat své vlastní území.

Chtějí vlastní svět a vlastní zákony nadřazené těm přírodním. Tyto buňky věří, že jejich důležitost je větší, vytvářejí samostatné území uvnitř těla a uniká jim jediná věc: čím je jejich území větší, tím je větší šance, že zničí celek.

Každá nová buňka v organismu má svůj záměr zrození, svůj účel a svoji funkci. Má něco dělat tak, aby obohatila celek organismu, aby byl organismus zdravý. Je pro celek důležitá, proto není možné, aby ji organismus neuživil. Není možné, aby nedostávala živiny, dokud dělá to, co má, provádí záměr zrození.

Organismus ji přestane vyživovat, pokud buňka přestane dělat to, co má – čili se zblázní, přestane být přirozená a přestane dělat to, kvůli čemuž se zrodila. Taková buňka přirozeně pocítí strach o svou existenci, protože jí už hostitelský organismus nechce poskytnout obživu. V lidském těle najdeme buňky s tisíci různých poslání.

Některé přemýšlejí (buňky mozku), jiné získávají obživu či energii (buňky žaludku a střev), jiné udržují pořádek, resp. rovnováhu (bílé krvinky) apod. Třeba však opět zdůraznit, že každá nová buňka je zdravá a plnohodnotně vyživovaná pouze tehdy, pokud dělá to, co má, pro co se zrodila. Taková buňka nemá žádné obavy o svůj život, o svou obživu. Tuto vesmírnou zákonitost zná každý živý tvor v přírodě.

Včely a vlaštovky

Včely zde existují více než sto milionů let, zažily různá kataklismata a stále jsou tu. Proč? Protože jsou pro Zemi velmi užitečné. Netouží být ptáky a létat rychleji a výše. Stovky milionů let dělají to, co mají, proto je příroda chrání a vyživuje. Pokud by se však zbláznily a namísto opylování začaly bodat vše živé kolem, zanikly by spolu s přírodou.

Pokud by se hnilobné bakterie vzbouřily a přestaly by dělat to, co mají, za miliony let by se v přírodě nahromadilo tolik biologického odpadu, že by hnilobné bakterie zanikly spolu s přírodou. Vše živé v přírodě existuje a je vyživováno právě proto, že dělá přesně to, co má, pro co se na této planetě narodilo.

Všimli jste si někdy vlaštovky? Jejího přirozeného svobodného života? Jen tak si poletuje, štěbetá a na zimu odletí. Vlaštovky žijí snadno, svobodně. Žijí podle své přirozenosti. Žijí svůj záměr zrození, chytají hmyz, protože hojný hmyz by sežral všechno, co by mu přišlo do cesty. Vlaštovky tak pomáhají udržet zdraví celku a rovnováhu.

Co by se stalo, kdyby se zbláznily a nechtěly žít podle své přirozenosti a záměru svého zrození? Nechtěly by si vždy stavět nové hnízdo. Ani by nechtěly létat a chytat hmyz či odlétat do teplých krajin. Postavily by si vytápěný hangár, kde by zimovaly. Postavily by si i jinou velkou halu, kde by chovaly mouchy pro svou obživu.

Podobně by postavily další hangár pro pěstování krmiva pro mouchy, další hangár na výrobu hangárů, strojů, kotlů a zařízení, které jim umožní postavit haly, balit mouchy, vyrábět kotle, těžit zdroje na vytápění zimovišť atd. Vlaštovky by samozřejmě již nemohly svobodně a přirozeně létat, protože část z nich by byla zaměstnána stavbou hangárů, část by krmila a balila mouchy, část by pracovala v kotelně na vytápění hangárů.

Jelikož by přestaly žít přirozeně, zcela logicky by se u nich objevil strach, zda budou mít dostatek much, pokud bude dlouhá zima, zda budou mít dostatek uhlí na vytápění hangáru apod. Začaly by vše hromadit, „křečkovat“, bít se o zdroje. Objevily by se u nich různé strachy a fobie, a to jen proto, že přestaly žít podle své přirozenosti, když jim jejich obživu poskytovala automaticky příroda.

Žádné organismy v přírodě se nebojí, zda budou mít zítra co jíst a kde bydlet, protože vědí, že vše, co pro svůj život potřebují, najdou v přírodě ZDARMA. Žijí podle své přirozenosti, dělají to, co mají dělat. A proto není důvod, aby je příroda neuživila.

Přirozené obydlí

Čáp si staví hnízdo, liška si hloubí noru, medvěd si najde doupě. Čáp nežere trávu a ani nehloubí noru. Každý živý tvor má své přirozené potřeby, přirozený způsob obživy a stejně i přirozený způsob bydlení. Jaký je přirozený způsob obživy u člověka? A jaký je jeho přirozený způsob života a bydlení? Vypadá to tak, jakoby člověk ve srovnání s jinými tvory v přírodě nic nevěděl.

Neví, zda má být vegan, vegetarián, zda má lovit, chovat a zabíjet zvířata. Podobně dnes člověk ani přesně neví, jestli potřebuje bydlet ve „skromné“ chaloupce nebo v rozlehlé luxusní vile s robotickým vysavačem a s přilehlou jadernou elektrárnou, která tento vysavač pohání. Co je tedy pro člověka přirozené?

Pozorný čtenář si z dosud uvedeného určitě všiml, že přirozené jde snadno, přirozeně. Co je nám nepřirozené, to nám jde těžko. Pokud se člověk zrodil s talentem obohatit lidi zpěvem, zpívání mu jde snadno. Takový člověk se možná naučí počítat trojité integrály nebo pracovat v bance, ale nepůjde mu to tak snadno. Zkouška správnosti je proto velmi jednoduchá.

Pokud žijeme, bydlíme, pracujeme tak, jak máme – podle naší přirozenosti, našich vloh a talentů, resp. děláme to, pro co jsme se zrodili –, žije se nám snadno a s největší pravděpodobností jsme šťastní. Každý z nás proto snadno posoudí, zda je v práci z donucení, strachu, závislosti, nebo proto, že to opravdu chce, že ho práce baví a naplňuje.

Umí snadno posoudit, zda je v souladu s tím, co dělá, jak žije a jaké má vztahy se svým okolím. Zcela identicky umíme posoudit lidstvo jako celek, zda dělá jako druh to, co má dělat. Pokud se nám jako lidstvu žije snadno, pokud jsme jako celek šťastní, pak děláme přesně to, kvůli čemu jsme se jako druh na planetě Zemi zrodily.

Odhaduje se, že jen v 20. století zahynulo ve válkách více než 160 milionů lidí. Rovněž se odhaduje, že za posledních 500 let lidstvo vyhubilo svou činností minimálně 800 živočišných druhů. V podobných statistikách můžeme pokračovat – ať už v oblasti znečištění vzduchu, půdy, vody, nebo tvorby odpadu.

Pokud se podíváme kolem sebe, co jsme jako lidský druh udělali s naší planetou do těchto dnů, zřejmě bychom se nestrannému pozorovateli nejevili jako druh, jehož jedinci žijí a bydlí podle své přirozenosti a jsou šťastní.

„Soustřeď se!“

Už jsme se zmínili, že každá buňka v těle má svůj specifický význam. Lymfocyty (bílé krvinky) vykonávají buněčnou ochranu, rozeznávají cizí buňky, vyhledávají viry a ničí je. Naopak, trombocyty (krevní destičky) jsou jakoby stavitelé a tvůrci, když například při poranění zastavují krvácení. Podobně je i každý člověk jednou buňkou velkého živého organismu – planety Země.

Zrodil se, aby obohatil celek, aby dělal to, co má. Tehdy bude zdravý a o jeho obživu se postará zcela automaticky příroda (vesmír), ale jen do okamžiku, dokud se nezblázní (začne dělat něco jiného, ​​než kvůli čemu se zrodil). Pokud se někdo narodil se záměrem ničit a bude tento záměr vykonávat, bude se těšit zdraví, štěstí a dlouhověkosti, protože je pro celek potřebný.

Stejně i ten, jehož záměrem zrození je vysazovat stromy a tento záměr ve svém životě uskutečňuje, nebude pociťovat nouzi. Problém však nastane, pokud začneme „buňku močového měchýře učit vykonávat to, co má dělat plicní buňka“.

Jako děti jsme věděli přesně, co chceme dělat. Dělali jsme sice každou chvíli něco jiného, ale vždy v přítomném okamžiku přesně to, co jsme chtěli. Velmi rychle nás to ale odnaučili. Ve škole nám říkali: „Soustřeď se!“ My jsme v daném okamžiku ale byli soustředění, jen na něco jiného. Postupně nás naučili, co nás má zajímat a co ne. Co je důležité a co ne, co „potřebujeme“ a co ne.

Nalinkovali nám, jak má vypadat náš vlastní život, co máme dělat. Určili nám, kvůli čemu jsme se zrodili. A tak někdo pracuje dvanáct hodin jako prodavačka u pokladny, někdo jako buldozerista na skládce či jako konstruktér balistické střely, kterou stlačením jednoho knoflíku dokážeme zabít 10 milionů lidí. Narušuje tak lidstvo přírodní rovnováhu? Odpověď najdeme snadno a rychle.

Stačí se ohlédnout kolem sebe. Nemůžeme se proto vůbec divit, že máme tisíce různých chorob a miliony nemocnic. Že nám příroda vytváří nové plísně, houbovité choroby, nové odolné „škůdce“ do našich zahrad, polí a sadů. Že zažíváme taková sucha, záplavy, hurikány či tornáda, jaká ve známých dějinách nemají obdoby. Bez konspirací a domněnek můžeme podle posouzení současného stavu řízení lidstva a stavu přírody konstatovat, že většina lidstva nežije podle své přirozenosti.

Obecně můžeme z hlediska přirozenosti bydlení rozlišit dvě skupiny lidí – ty, kteří žijí podle své přirozenosti (podle záměru svého zrození), a ty, kteří podle své přirozenosti nežijí.

Dům přizpůsoben životu

První skupinu tvoří lidé, kteří jsou si velmi přesně vědomi svých individuálních životních potřeb a povinností. Vědí, co je baví (naplňuje), co mají ve svém životě dělat, a toto jejich životní poslání je majoritní, prioritní životní „aktivitou“, kterou vykonávají bez ohledu na životní okolnosti. Lidé, kteří milují cestování, využívají všechny možnosti, které se jim naskytnou.

Cestují, ať už stopem, nebo letadlem v první třídě. Malíři malují obrazy stejně ve své největší chudobě nebo slávě. Opatrovníci se starají o slabší v míru či ve válce. Ekologové chodí do práce pěšky, sbírají odpadky, pěstují si vlastní potraviny bez ohledu na to, zda se jim to finančně vyplatí nebo ne, zda je někdo za tuto práci odmění nebo se jim vysměje. Bydlení lidí znajících své poslání a vazby svého života na přírodu je přizpůsobeno právě záměru jejich žití.

Jejich bydlení je přizpůsobeno jejich životu. Domem i domovem páru cestovatelů natáčejících dokumenty ze svých cest může být téměř po celý život jednoduchý karavan, ve kterém jsou na cestách. V takovém domě mohou žít i se svými dětmi, naprosto pohodlně, luxusně, protože jejich prioritou je cestovat, a ne „mít zlaté kliky na dveřích“. Pro skupinu takových lidí se nic zásadně nemění, ani když vyhrají v loterii miliardu eur.

Možná si koupí lepší karavan, lepší plátna na obrazy, lepší nářadí do truhlářské dílny či cokoli jiného, ​​co potřebují k výkonu svého poslání, ale budou dělat stále totéž, co dělali i předtím, než peníze vyhráli. Jako příklad můžeme uvést malíře Vincenta Van Gogha, jehož obrazy patří k nejdražším na světě, přičemž sám Van Gogh byl chudý a po celý život neměl téměř nic. Prodával své obrazy, aby měl na plátno a barvy. Navíc to byl údajně mimořádně štědrý a dobrosrdečný člověk a i to málo, co měl, rozdal lidem, kteří to potřebovali.

Zcela identicky může své poslání realizovat malíř ve svém velkém domě s ateliérem a výstavní síní, vytápěném tepelným čerpadlem ovládaným přes mobil, protože malíř nemá čas (sílu a možnosti) vedle malování na přikládání dřeva do krbu apod. Domy či příbytky lidí této kategorie jsou tak velmi různorodé a často se během jejich života i výrazně mění, přičemž jsou vždy přizpůsobeny skutečným potřebám těchto lidí.

Lidé znalí svých potřeb

Bydlení pro ně není prioritou, tj. dům a bydlení jsou obecně „následkem“ přizpůsobeným a vytvořeným podle primární činnosti člověka. Potřeba, pohodlí, luxus jsou přizpůsobeny aktivitám člověka, které ho naplňují. Poslání (záměru) života je tak přizpůsoben i celý životní styl člověka. Domy těchto lidí zpravidla přesně sledují jejich potřeby, protože cokoliv jiné by představovalo zátěž a odklon od toho, co je v životě baví.

Lidé znalí svých potřeb si uvědomují (a jsou s tím smířeni), že nebudou mít každý rok napuštěný bazén se slanou vodou a protiproudem, že nebudou mít klimatizované domy nebo vytopené všechny místnosti v domě, že nebudou mít tři auta v rodině. Jsou smířeni s tím, že toto všechno mít nebudou, ne proto, že si to finančně nemohou dovolit, ale proto, že to NEPOTŘEBUJÍ mít, protože by to nevyužívali. Tito lidé berou přesně tolik, kolik potřebují.

Vědí a jsou smířeni s tím, že se nadřou, zapotí v zahradě, kde si vyprodukují zdravé potraviny. Že se zapotí při sázení stromu, pod stínem kterého budou v horkých letních dnech odpočívat, že se nadřou při kácení dřeva ze zasazených palivových stromů. Lidé, kteří znají své přirozené potřeby, respektují i ​​ekologické kapacity Země a přizpůsobují jim svůj život.

Pro mnohé je překvapením, že takové jejich ekologické životy jsou zpravidla nepoměrně komfortnější, protože udržitelnost, ekologičnost a šťastný život představují naši přirozenost. Komfort udržitelného domu se projeví ve více rovinách, ve zdraví, ve fyzické nebo psychické pohodě.

Přirozeně dům podle našich skutečných potřeb spotřebuje řádově méně než dům, který známe dnes, proto nemusíme vstávat ráno o páté a pracovat osm hodin denně pět dní v týdnu, protože „musíme“ platit vysoké účty za energie, potraviny, splachovací toaletu …

Život přizpůsoben domu

Druhou, téměř opačnou skupinu tvoří lidé, kteří neznají své individuální životní potřeby a povinnosti. Nevědí, co je baví (naplňuje), co mají ve svém životě dělat, případně vědí, co je baví, ale nevěnují se této aktivitě naplno, vnímají ji jen jako zálibu, tzn. nevykonávají záměr svého zrození, své životní poslání. Jelikož nevědí, co mají dělat a jak mají žít, je logické, že dělají a žijí tak, jak je to naučil někdo jiný.

Takoví lidé pracují v zaměstnání nejčastěji jen proto, že je dobře placené, případně proto, že si nedokázali najít práci jinde. Zpravidla stejní lidé, kteří jim určili, jak mají žít (co mají dělat), jim určili i to, jak mají bydlet. Nalinkovali jim život v bytě či v domě s malou okrasnou zahrádkou. Život s pětidenním pracovním týdnem, s dojížděním do práce, s hypotékou, s chorobami, celoživotním užíváním léků apod. Tento způsob bydlení (života) je charakteristický tím, že život je přizpůsoben domu (bydlení).

Jelikož člověk má hypotéku s přesnými splátkami, musí chodit do práce, která musí být ohodnocena vyšší částkou, než jaká je tato splátka. Jeho dům určuje výšku splátky, splátka určuje jeho zaměstnání a kolik času v něm bude trávit. Zaměstnání určuje, kolik volného času mu zůstane. Množství volného času mu určuje, zda má čas na svou regeneraci (tedy určuje jeho zdraví), zda má čas na pěstování vlastních zdravých potravin, nebo je odkázán na nákup pěkně zabaleného „chemického hnoje“.

Množství volného času mu určuje, kolik chvil bude trávit se svou rodinou, kolik času bude věnovat svým zálibám. Protože to, co člověk potřebuje, mu určil někdo jiný, obydlí těchto lidí neznalých sebe nejsou podle jejich vlastních potřeb a logicky jsou plné věcí, které zpravidla vůbec nepotřebují.

Plné věcí, které jim jen krátkodobě přinesou pocit štěstí v jejich ustrašených, nešťastných životech, v nichž mají volno až tehdy, když jim to někdo dovolil a mohou jít na DOVOLENOU. Cítíte rozdíl mezi lidmi, kteří přizpůsobili dům svému životu, a lidmi, kteří přizpůsobili život svému domu?

Svobodné vs. domestikované

Cítíte rozdíl, pokud pozorujete svobodné, divoké, volně žijící zvíře a zvíře domestikovaní nebo v ZOO? Domestikované zvíře má jakoby svou komfortní zónu, dostane nažrat, dostane náležitou péči – vše, co „potřebuje“, a pak si jen tak někde spokojeně leží, ale vidíme, cítíme, že se mu ztratila jakoby „jiskra života“. Pokud porovnáte lva v divočině a v zoologické zahradě, vidíte podobné lvy, první je však majestátní a ten druhý jakoby vyhaslý.

Úplně stejně se jevíme my – civilizovaní lidé – domorodým kmenům. Domorodci nás popisují jako jakési vyhaslé fantomy, kteří již nemají energii člověka. Přeludy, které se zde motají po planetě, vymýšlejí nesmysly a nevědí, co se sebou a se životem. Vidíme a cítíme to i my, nejen domorodí obyvatelé Země. Cítíme rozdíl mezi malým, zdravým, spontánně si hrajícím dítětem, které se dovádí se psem v přírodě, a dítětem visícím na obrazovce smartphonu, které tam napůl zneurotizovanýma očima něco ťuká.

Vidíme a cítíme rozdíl mezi svobodným člověkem, který koná to, co ho baví, a člověkem, který chodí do zaměstnání z povinnosti, kterému společnost nalinkovala jeho život a který ani přesně neví, co ho skutečně baví a naplňuje (nezamýšlí se nad tím, netuší, proč se zrodil na Zemi).

Vždyť to přece cítíme, když vidíme lidi, jak sedí ve své komfortní zóně, odfouknou po přejedení, pijí lahvové před televizí a nadávají na vládu. V pohodlí, v komfortně vytopeném domě, přičemž se jim akorát špatně žije, ale jinak je to komfortní pohoda.

Co tu chceme s takovou civilizací na Zemi? Vždyť většina z nás již není živých ani zaživa. V očích svobodných, „divokých“ a přirozeně žijících lidí se jeví „západní“ civilizovaný život jako živoření, navíc ničící vše živé kolem. Na co si tu hrajeme? Co chceme zachraňovat? O co se snažíme?

Uvědomme si, co jsme způsobili. Co je to za civilizaci, která na krabičku napíše, že kouření zabíjí, a pak tuto krabičku prodává s vysokou spotřební daní? To je ta civilizace, která říká, že si váží života? Ta, která říká, že chce zachraňovat zdraví lidí a přírody? Ta vyspělá civilizace, která vyrábí „čisté elektromobily“, do kterých vyrábějí děti v Africe ve špíně a s haldami jedů a odpadů baterky?

To je však daleko od nás, toho si nevšímáme… Tato civilizace „tlačí“ alkohol, léky a cigarety ve velkém, ale má jakože obavy, že je třeba zachránit přírodu? Vždyť to je čisté pokrytectví, čistý podvod. Tak se na to podívejme pravdivě, přiznejme si to a je to. Nemusíme nikoho obviňovat ani trestat. Stačí si střízlivě přiznat, že civilizace jako celek nemá jakoukoli snahu o ochranu přírody nebo zdraví planety.

Kde je ekologie?

Dnes již velmi dobře víme, že přísné emisní limity na automobily si v rámci EU vylobbovaly samotné automobilky, aby ochránily evropský trh před levnými čínskými auty, jejichž motory nedokázaly tyto limity splnit. Nedokázaly je však splnit ani samotní evropští výrobci, tak je oklamali softwarem (známá aféra Dieselgate).

Člověk s elementární mírou soudnosti si rychle všimne, že všechny podobné vynucené (povinné) EKO záležitosti jsou velmi vzdálené skutečné ekologii. Jen ji předstírají v zájmu toho, aby ekonomika mohla růst, více vyrábět a vydělávat. Lidem se snaží vnutit nový „ekologický“ způsob výroby elektřiny z vodíku, který zaplatí svými daněmi.

Soukromé společnosti postaví za peníze lidí fabriky na výrobu vodíku v Africe a přepravní síť do EU, kde zase soukromé společnosti vyrobí elektrickou energii z vodíku a následně ji distribuují mezi lidi, kterým tuto elektřinu prodají. Od začátku po konec vše platí lidé povinně vyššími daněmi za zelenou energii a soukromé společnosti vydělávají. A kde je ekologie? Ještě jsme pořád takoví naivní?

Můžeme přijmout i ty nejpřísnější limity a klimatické dohody, ale k ničemu to nepovede, protože všechny tyto vnucené příkazy sledují jeden jediný cíl: zisk a udržení vysokého konzumu ekologičtějšími způsoby. Pokud sedm miliard lidí bude dojíždět do zaměstnání elektromobily, pokud sedm miliard lidí bude dovážet potraviny z opačné strany zeměkoule plachetnicemi, nemůže to dopadnout jinak než vyhubením lidstva, a to z jednoduchého důvodu. Dojíždění do zaměstnání a dovážení potravin prostě není pro člověka přirozené – není ekologické přesně tak, jako není pro vlaštovku přirozené stavět hangáry na chov much pro zimní období.

Jak uvnitř, tak na povrchu

Vnější, fyzický projev života lidstva je zrcadlem vnitřního, duševního života lidí. Čistoty jejich myšlenek, úmyslů, záměrů. Čistíme si zuby, staráme se o účes, nehty, myjeme a udržujeme v čistotě naše tělo. Věnujeme však stejnou pozornost, čistotu a hygienu i našemu nitru? Kolik z nás si dá novoroční předsevzetí, že začnou cvičit, přestanou kouřit, více budou vydělávat, našetří si na lepší auto?

A kolik z nás si řekne, že chtějí být v novém roce více laskaví, že chtějí urovnat všechny spory a křivdy, že budou více rozdávat a pomáhat, že se nebudou tolik zlobit a tolik nadávat? Jak dolů, tak i nahoru. Jak uvnitř, tak i na povrchu. Nikdy nemůžeme změnit ekologickou situaci v planeárním rozsahu řešeními na fyzické úrovni, pokud jim nebude předcházet změna vnitřního, duševního rozpoložení lidí.

Víme však, co potřebujeme? Žijeme podle svých přirozených potřeb? Žijeme podle toho, co nás skutečně baví, co nás naplňuje, kvůli čemu jsme se zrodili? Odpověď najdeme velmi rychle.

Náš byt či dům a jejich vztah k planetě Zemi jsou zrcadlem našeho „nitra“ a vztahu k životu. Hledáme a velebíme bohatství, poklady ve svém nitru a žijeme skutečný, svůj, jedinečný život podle sebe, anebo hledáme, velebíme bohatství kolem nás, budujeme paláce, vlastníme mnoho věcí a žijeme život „ve spánku“, který nám nalinkovala společnost?

Lidstvo má dostatek autorit, nemá však dostatek citlivých, laskavých a šťastných lidí. V koncentračních táborech jsme viděli inženýry a vědce, kteří vymysleli stavby s důmyslnými zařízeními na zabíjení lidí (plynové komory). Viděli jsme promované, šikovné, zkušené doktory zabíjet lidi po desítkách. Jakékoliv poznání, věda či výdobytky techniky nepřinesou nic více než utrpení, pokud je nebudou využívat laskaví a šťastní lidé.

Záměr zrození

Pro lidi se sníženou schopností cítění a vnímání v širších souvislostech to bude znít neodborně a nevědecky, ale pokud se každý z nás nezačne učit lásce, nic podstatného se ve světě nezmění. Pokud nebudeme léčit naše zraněné, ustrašené, duševní tělo plné „křivd“, domněnek, iluzí a fobií, nic se nezmění. Budeme hrát naše role, předstírat šťastný a spokojený život, ekologii a udržitelnost. Pokud nebudeme láskyplní, nebudeme žít svůj laskavý individuální život, budeme jen křečovitě a ustrašeně bojovat a hrabat co nejvíce pro sebe.

Tak jako vlaštovka nepociťuje depresi při opuštění svého hnízda před odletem do teplých zemí, tak i „šťastný člověk = člověk jednající bez strachu = člověk naplňující své poslání“ opouští cokoliv, co už nepotřebuje. Spokojený, usměvavý, šťastný člověk lehce, bez traumatu a deprese vymění svůj dům za menší byt hned poté, co od něj odejdou děti, protože už nepotřebuje mít tolik prostoru.

Díky péči a práci na svých vnitřních pokladech budou přibývat spokojení, usměvaví a šťastní lidé bydlící v maringotkách, karavanech, nepřestavěných, ale plnohodnotně využitých starých bytech a domech. Úplně stejně však najdeme spokojené, usměvavé a šťastné lidi bydlící v luxusních vilách nebo zámečcích, zatímco všechny spojuje jediná věc – dělají to, co je baví, a jejich bydlení není jejich prioritou (nepodřizují mu svůj život).

Prioritou je záměr jejich zrození. Cestovatel nepociťuje depresi, že nevlastní žádný dům, nepociťuje strach, že se nemá kam vrátit ze své cesty, protože cítí, že celá planeta je jeho domovem, jeho domem. Proto se na každém místě planety chová tak, jako by byl doma – ve svém obýváku či ložnici. Na každém místě planety udržuje čistotu, jakou by měl ve své ložnici.

Každý člověk realizující svůj záměr zrození – ať už vědomě, nebo i nevědomě – cítí, že se zrodil kvůli tomu, aby obohatil celek, takže jeho práci celek potřebuje, proto je jeho obživa zaručena automaticky. Takoví lidé se těší ze života a pracují či dělají to, co je baví, tvoří svůj život do svých posledních dnů. Na opačné straně máme lidi, kteří ani přesně nevědí, co je baví, a neznají své místo na Zemi. Netvoři svůj život, svůj osud, nežijí podle své přirozenosti, proto není možné, aby byli šťastní.