Sanační omítky

Při sanaci vlhkého zdiva je velmi obtížné zvolit pouze jeden postup řešení, kterým se budeme řídit za všech okolností. Žádná metoda sanace vlhkosti není univerzální, je obvykle nutné provádět kombinace několika z nich. Nezastupitelné místo při řešení jakéhokoliv sanačního zásahu mají sanační omítkové systémy.

Sanační omítky vlhkost ze zdiva neodstraní, pouze zajistí jeho dlouhodobě suchý nepoškozený povrch. Prodyšná sanační omítka vlhkost vizuálně ukryje, zabrání tvorbě výkvětů na povrchu omítky a umožní difundování vlhkosti ze zdiva bez zjevných poruch na povrchu omítek, případně zprostředkuje postupné vysychání sanovaného zdiva. Používá se tedy v případech, kdy není z nějakých důvodů možno provést obnovu izolací.

Sanační omítka svými difuzními vlastnost­mi nezvyšuje osmotický tlak v kapilárách zdiva oproti neprodyšným úpravám, jako je např. keramický obklad nebo cementové malty. Tím zabraňuje rozšiřování vlhkosti a přispívá k vytvoření určité vlhkostní rovnováhy a stabilizaci zdiva. Je vhodné použít ji jako součást komplexního sanačního zásahu spolu s nějakou další metodou snížení vlhkosti ve zdivu, například v kombinaci s obnovou hydroizolací (podřezáním, injek­táží, zarážením plechů apod.), s provětrávanými vzduchovými systémy, drenážemi atd.

Sanační omítky aplikujeme:

• V situacích, kdy je velmi obtížné účinně provést jakýkoli druh dodatečného izolování zdiva a omezování přísunu vlhkosti do zdiva (např. podzemní suterénní prostory z kamene).
• V případech, kdy i při použití dodatečného izolování zůstává zdivo i po vytvoření zábran proti vzlínání vlhkosti vlhké a dobu jeho vysychání počítáme až na desítky měsíců. Finalizace povrchů však končí obvykle ihned po aplikaci dodatečné izolace – tedy ještě na vlhké zdivo.
• Tehdy, když je ve zdivu kromě vlhkosti také značný podíl škodlivých solí; jejich hydroskopičnost sama o sobě způsobuje zvýšený obsah vlhkosti bez ohledu na provedení dodatečných izolací.
• Dále má sanační omítkový systém své nezastupitelné místo v namáhaných soklových partiích fasády objektu a v dalších místech silně smáčených odstřikující vodou, a to překvapivě i u novostaveb.

Ve výše uvedených případech budou klasické vápenné nebo vápenocementové omítky velmi brzy vykazovat poruchy, a je proto vhodné použít právě sanační omítkový systém.

Vlastnosti sanačních omítek
Nejpodrobnější specifikaci vlastností a aplikací tohoto typu omítek poskytují směrnice zpracovávané v rámci společnosti WTA (Vědecko-technická společnost pro údržbu budov a památkovou péči v SRN). První vydání směrnice z roku 1985 bylo na základě dalšího vývoje novelizováno a v roce 1999 doplněno dodatkem. Český překlad směrnice byl u nás vydán společností WTA CZ v roce 2000. (Dále ji označujeme jako WTA.) Tento relativně nový typ omítek je již akceptován i v rámci evropské normalizace a je také jako typ omítky uveden v normě EN 998-1 Specifikace malt pro zdivo – část 1: Malty pro vnitřní a vnější omítky. Nicméně v systému norem není doposud žádný srovnatelný předpis zabývající se sanačními omítkami tak obšírně jako směrnice WTA, a proto se v praxi směrnice WTA používá jako rozhodující podklad pro práci se sanačními omítkami.

Směrnice WTA postihuje všechny důležité skutečnosti související s návrhem sanačních omítkových systémů, s parametry omítek sanačních systémů, se zkoušením omítek i s aplikací sanačních omítkových systémů.

Na základě desetiletími prověřených zkušeností můžeme říci, že omítkové systémy, které vyhovují požadavkům směrnice WTA, mají vysokou účinnost a vysoké užitné vlastnosti. V případě vhodného použití jsou zárukou dobrého výsledku sanace.

Technická směrnice WTA 2-2-91 poskytuje důležitou pevnou platformu pro všechny účastníky sanace zdiva:

• Pro výrobce malt poskytuje jednoznačná kritéria pro návrh a kontrolu svých výrobků.
• Projektantům poskytuje podklady pro návrh postupu opravy, návrh skladby sanačního systému a aplikace sanačních omítek.
• Prováděcí firma zde najde návody pracovních postupů.
• Investorovi slouží jako jednoznačný podklad pro kontrolu prací i používaného materiálu.

Funkce sanační omítky
Obvyklý průběh degradace klasické omítky bývá takový, že vlhkost v kapalné formě proniká ze zdiva do omítky. Pronikající voda je nositelem rozpustných výkvětotvorných solí (roztoky síranů, dusičnanů, chloridů, uhličitanů), které pocházejí z podzákladí, ovzduší, samotného zdicího materiálu nebo z dřívějšího využívání objektu. Voda vynáší rozpuštěné soli k povrchu zdiva, tj. omítky, kde se voda odpaří (tzv. odpařovací zóna). Soli podléhají hydratačním a krystalizačním změnám a rozrušují omítku a zdivo. Vysoká vlhkost zároveň snižuje mrazuvzdornost povrchových úprav a vrstev zdiva.

Požadavky na sanační omítky jsou následující:

• Minimální kapilární nasákavost, která brá­ní transportu vody a solí ve vrstvě omítky.
• Minimální difuzní odpor omítky umožňu­jící difuzi vodní páry ven ze zdiva, tj. nezvyšování osmotického tlaku a vytlačování vlhkosti výše ve stěně.
• Odolnost proti působení expanzních sil vlivem rekrystalizujících solí, tj. vysoký obsah pórů pro možnost ukládání solí ve struktuře omítky bez jejího poškozování.

Shrneme-li výše uvedené požadavky, pak omítka, kterou lze označit jako sanační, je charakteristická vysokým obsahem pórů ve struktuře, tj. vysokou pórovitostí, která je asi 3- až 4krát větší než u klasické vápenocementové omítky, vysokou propustností pro vodní páru (faktor µ < 12) a výrazně sníženou kapilární nasákavostí. Jinak řečeno, sanační omítka má vhodně nastavenou pórovitost (obr. 1) a úroveň vnitřní hydrofobizace, která omezuje průnik kapalné vody omítkou k jejímu povrchu.

Obr. 1: Rozdíl mezi uzavřenou a otevřenou pórovitostí
a) uzavřená pórovitost, b) otevřená pórovitost

Vysoká otevřená pórovitost zajišťuje velmi nízký difuzní odpor omítky proti pronikání vodní páry. Takto zajištěná propustnost sanačního systému pro vodní páru vytváří příznivé podmínky pro odvod vlhkosti ze zdiva ve formě vodní páry a případně vysychání zdiva. Soli, které běžné omítky masivně poškozují, se v sanační omítce postupně ukládají v jejím pórovém systému. Omezený prostup kapalné vlhkosti a velký prostor pro ukládání solí tak zajišťuje, že povrch omítky dlouhodobě zůstává bez viditelných projevů vlhkostí a poruch.

Účinnost sanační omítky závisí především na skladbě a homogenitě malty.
Sanační omítky připravujeme dvěma způsoby:

• z průmyslově vyráběné suché maltové směsi dodávané v pytlích,
• z malty připravované běžným způsobem přímo na stavbě přidáním modifikační přísady.

Předností suchých maltových směsí vyráběných průmyslově je standardní složení suroviny, které garantuje výrobce. Jejich zpracování tedy méně ovlivní nedbalost pracovníků na stavbách a jejich finální vlastnosti jsou zaručeny s vysokou pravděpodobností. Obvykle vyžadují intenzivní míchání, které zajistí vnesení vzduchových pórů do struktury čerstvé malty. Průmyslová výroba suché směsi také umožňuje, že součástí plniva je vysoce pórovité kamenivo s otevřenou pórovitostí, jako je perlit nebo pemza. Tím je výrazně zvýšena konečná pórovitost a kapacita omítky pro ukládání solí. Pouze tento typ omítek vyhovuje požadavku směrnice WTA.

Sanační omítky vyráběné pomocí přísad na stavbě se vyrábějí z běžných pojiv, plniva a přísady, která se do směsi přidává při míchání malty. Nevýhodou této technologie přípravy sanační omítky je vysoká pravděpodobnost ovlivnění výsledného produktu lidským faktorem. Při výrobě malty na stavbě je také obtížné přidávat do směsi pórovité kamenivo. Malta zhotovená pouze z hutného kameniva nemůže docílit srovnatelné pórovitosti s maltou s kamenivem pórovitým. Tyto omítky nesplňují požadavek směrnice WTA.

Další důležitý požadavek směrnice WTA vyplývá z potřeby rychlého vytvrzení a získání dostatečné pevnosti při velmi vysoké pórovitosti (> 40 % objemu). Předpokládá se, že pojivo sanačních omítek je pouze hydraulické (cement, hydraulické vápno). Malta připravená s použitím vápna bez hydraulických příměsí tak není ve smyslu směrnice sanační omítkou WTA, i když se svými vlastnostmi může požadovaným parametrům blížit či vyrovnat.

Skladba vrstev omítkových sanačních systémů
Omítkový systém je založen na možnosti vytvářet souvrství omítek specifických vlastností podle aktuálního stavu zdiva. Rozeznáváme tři typy omítkových vrstev: podhoz, podkladní omítku a sanační omítku.

• Podhoz má zajistit adhezi (přilnavost) k podkladu a musí být odolný proti působení solí. Obvykle se nenanáší normálním způsobem, ale síťovitě, tj. nepokrývá celý povrch omítaného zdiva. Je-li stupeň zakrytí podhozem menší než 50 % celkové omítané plochy, nejsou na podhoz kladeny žádné speciální mechanicko-fyzikální požadavky.
• Podkladní omítka slouží k vyrovnání hrubých nerovností podkladu (vyrovnávací omítka) nebo jako akumulační vrstva pro jímání solí při obzvlášť vysokém zasolení podkladu (pórovitá jádrová omítka).
• Sanační omítka zajišťuje, že povrch zůstává vizuálně suchý, bez výkvětů solí a poruch, a přitom umožní difuzi vodních par z konstrukce. Tím nedojde ke zvyšování osmotických tlaků a vytlačování vlhkosti.

Uvedené typy omítek lze dle aktuálního stavu vlhkosti a zasolení skládat do omítkového systému. Při zvýšeném zasolení zdiva je nutné zabránit průniku rozpustných solí ještě do nevyzrálé, čerstvě nanesené vrstvy sanační omítky. Někteří výrobci předepisují provádět speciální nátěry (antisalty) na podkladním zdivu, které mají tomuto negativnímu účinku zabránit. Vrstva podkladní omítky může být cíleně navržena jako akumulační pro ukládání solí a posunutí odpařovací zóny zejména u velmi zasoleného zdiva. Kritérium stupně zasolení pro návrh skladby omítek je vhodné konzultovat přímo s dodavateli hmot. Určitým vodítkem je také tabulka hodnocení obsahu solí uvedená v ČSN 73 0610.

Požadavky na podkladní omítku a sanační omítku jsou shrnuty v tab. Snad nejznámější parametr pro sanační omítku je objem vzduchových pórů v čerstvé maltě sanační omítky, tj. oněch známých 25 % objemu čerstvé malty. Ovšem z hlediska funkce omítek nelze opomíjet další požadavky, které jsou v konečném důsledku ještě podstatnější. Jsou to dostatečný objem celkové otevřené pórovitosti a kapilární nasákavost. Sladění otevřené pórovitosti a kapilární nasákavosti tvoří fundament funkčnosti omítkových systémů dle WTA. Při prostudování tab. zjistíme, že kapilární nasákavost je prakticky jediný podstatný rozdíl mezi omítkou sanační a podkladní.

Požadavky na vlastnosti omítek systému dle WTA

Omezení kapilární nasákavosti u sanační omítky zajišťuje, že voda v kapalné podobě nepronikne otevřeným pórovým systémem na povrch omítky, nevyplavuje soli a nevytváří výkvěty. Naopak, dostatečně vysoká hodnota kapilární nasákavosti u podkladní omítky umožní poměrně rychlý průnik kapalné vody spolu s transportovanými solemi ven ze zdiva do omítky. Tím je plněna akumulační schopnost podkladní omítky pro jímání solí.

Zásadním požadavkem pro zaručení účinnosti je celková tloušťka sanační omítky, která musí dosahovat minimálně 20 mm při samotné aplikaci nebo 15 mm při aplikaci sanační omítky v kombinaci s omítkou podkladní.

Jedním z nejdůležitějších kroků pro zajištění dobré funkce a životnosti sanační omítky je příprava podkladu. Původní zavlhlé a poškozené omítky je nutno odstranit nad hranici viditelného poškození původní omítky do výšky, která se rovná přibližně tloušťce zdi nebo min. 800 mm. Narušené zdicí prvky se vymění a spáry se vyškrabou do hloubky min. 20 mm. Povrch se dobře očistí ocelovým kartáčem.

Povrchová úprava
Nedílnou součástí systému sanačních omítek je konečná povrchová úprava, která má zejména vyhovující difuzní parametry. Jako finální úpravu je nutno použít zásadně vrstvu s nízkým difuzním odporem vůči prostupu vodní páry, která neznehodnotí funkci celého omítkového systému. Tuto vrstvu obvykle tvoří vrstva štukové malty opatřené nátěrem. Pro rozhodování o vhodnosti úpravy z pohledu difuze jsou důležité tyto parametry:

• hodnota faktoru difuzního odporu materiálu (štuk, nátěr) µ,
• velikost ekvivalentní tloušťky vzduchu S_d = t . µ  (t – tloušťka vrstvy).

Pro ekvivalentní tloušťku vzduchu povrchové úpravy sanační omítky směrnice WTA požaduje, aby hodnota S_d < 0,2 m. Těmto parametrům obvykle vyhovují nátěrové systémy na bázi vápenné, silikátové či silikonové. Akrylátové nátěry jsou méně vhodné. Jako zajímavou úpravu je možno v určitých případech použít i tenkovrstvé minerální omítky. Nevhodnou finální povrchovou úpravou difuzní vlastnosti omítek můžeme výrazně omezit, a tím znehodnotit funkčnost i výsledek provedené sanace. Příklad účinnosti sanační omítky
Na následujících fotografiích je vidět stav povrchů tří cihelných pilířů 300 × 300 × 1 400 mm po tříletém působení vlhkosti a solí. Pilíř na obr. 2 nebyl omítnut. Pilíř na obr. 3 byl omítnut vápenocementovou
omítkou o tloušťce asi 20 mm a pilíř na obr. 4 je omítnut sanační omítkou také o tloušťce 20 mm. Jednotlivé zkušební sloupky byly vystaveny, pro urychlení zkoušky, působení koncentrovaného agresivního solného roztoku (35 g NaCl, 5 g Na₂SO₄ a 15 g NaNO₃/l), byly umístěny na roštu a ponořeny v roztoku do výšky asi 50 mm. Roztok byl průběžně doplňován. Vlastní expozice probíhala v přirozených atmosférických podmínkách, nad jednotlivými sloupky byla umístěna stříška tak, aby do nich nepršelo, ale zároveň bylo umožněno působení slunečního svitu, bočního deště a mrazu.

I směrnice WTA konstatuje, že sanační omítkový systém vlhkost ze zdiva neodstraní, pouze zajistí suchý povrch omítky. Omítka díky svým difuzním vlastnostem vytvoří ve zdivu určitý rovnovážný vlhkostní stav a zabrání vlhkosti vzlínat výše, jak by se stalo v případě neprodyšných vrstev. Omítkový systém je tedy velmi vhodné aplikovat v kontextu celkové sanace zdiva s dalšími metodami.

Ing. Jiří Kolísko, Ph.D., Ing. Lukáš Balík, Ph.D., doc. Ing. Tomáš Klečka, CSc.
Foto: autoři

Poděkování: Tento příspěvek vznikl s laskavým při­spěním grantového projektu GA ČR 103/06/p456

Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb.