Brána jižní Moravy

Letiště se v Tuřanech, bývalé zemědělské vesnici za městem, nachází už více než padesát let. Pro veřejnost však bylo otevřeno pouze částečně, až do roku 1991 na něm převládal vojenský provoz. Kromě toho, že současná dopravní situace volala po novém řešení, místo bylo třeba urbanizovat, aby se mohlo stát určitým symbolem kraje. Většina z nás také při odletu či příletu vnímá budovu letiště jako významný bod, kde cesta začíná či končí. I proto bývají terminály často řešeny jako architektonicky zajímavé budovy.

 Význam dopravy pro Jihomoravský kraj ocenili už před sedmdesáti lety Bohuslav Fuchs a Jindřich Kumpošt ve své studii ke strategii regionálního plánování, kdy Brno tvořilo geografický a hospodářský střed meziválečného Československa. Vybudování sítě leteckého spojení se dnes jeví již jako klíčový úkol. Hejtman kraje Stanislav Juránek dokonce tvrdí, že pro něj z hlediska rozvoje neexistuje důležitější a strategičtější místo, jež by mělo přispět k ekonomickému posílení regionu.

Ale kraj skunce, vína a bohaté historie je tu obsažen i v širších souvislostech: vystoupíte-li centrálním schodištěm na galerii, uvidíte při pohledu na jih nejen vzletově-přistávací dráhu s letadly, ale za dobré viditelnosti přímo před sebou v ose terminálu ničím nezastíněné panorama Pálavy. 

Autor této odletové haly pravděpodobně neměl ambice oslnit širokou veřejnost množstvím skla, mramoru, vnějších konstrukcí ani expresivitou tvaru. Zadání pojal střídmě, prakticky, účelně, nikoli však banálně.

 Zdánlivě jednoduchá organická forma objektu vychází z dispozice bezpodporového halového prostoru na obdélníkovém půdoryse, který umožňuje maximální variabilitu uspořádání interiéru. Identická a čitelná architektura exteriéru vznikla zkosením a zaoblením jednoduché hmoty kvádru v souladu s aerodynamickými principy konstrukce letadel a jiných dopravních prostředků. Fasádu autor designově i technicky vyvíjel tak, aby splnila nároky kladené na vnější výraz objektu a dobře odolávala atmosférickým vlivům. Byla vyvinuta speciální titanzinková šestiúhelníková šablona, s níž se podařilo dostát požadavkům a technickým parametrům na monolitický plášť. Často teď bývá návštěvníky označována jako hadí kůže.

Oblým aerodynamickým tvarem autor dále rozvinul myšlenku letiště jako brány do světa – její dominantou jsou velká oblouková vyklenutí vnějších fasád. Jižní fasádu stíní systém předsazených žaluzií, který účinně snižuje nároky na chlazení při zachování výhledu. Severní nástupní fronta má vysunutý obloukový přístřešek ve tvaru křídla.

Interiér odletové haly tvoří na rozdíl od kompaktní, monolitické fasády otevřený skelet s dynamickou a působivou ocelovou konstrukcí s množstvím prvků. Rozhodnutí mezi konstrukcí ocelového příhradového rámu s proměnnou výškou a realizovanou konstrukcí obloukovou bylo zásadní volbou při zhotovení návrhu. Hlavní nosný systém tvoří ocelové válcované profily, základním prvkem je tu šest oblouků v příčném směru. Dalšími jsou zalomené vaznice v podélném směru, rámové věže na obou koncích haly, podélné ztužení a stabilizace. Tuhost konstrukce v příčném směru je tvořena hlavními nosnými oblouky vetknutými do základových patek pomocí předem zabetonovaných šroubů. Rozpětí oblouků činí 38,8 m, vzepětí 12,85 m, poloměr 21 m. Ve čtvrtinách rozpětí jsou oblouky stabilizovány podélnými příhradovými nosníky, v podélném směru je hala zajištěna dvoupatrovými ztužujícími věžemi. Objemu byl záměrně přizpůsoben i detail konstrukčních prvků, jejichž členění by nemělo příliš snižovat čitelnost hlavního systému. Přísná geometrie tu minimalizuje nahodilost – devítimetrový modul hlavních oblouků je střídán s modulem šestimetrovým vnitřní vestavěné galerie, která je posunuta jižním směrem. Vnáší sem trochu nejistoty nepřehlédnutelného, bariéru neproniknutelného a tajuplného (je v ní umístěn systém bezpečnostních a pasových kontrol). Otevřené shedové světlíky natočené severozápadním směrem otevírají interiér světlu a prostoru, dávají mu dynamiku.