Gigantické vlny v Madridu

Nový terminál 4 letiště Barajas v Madridu patří k nejrozsáhlejším evropským realizacím. Před architekty stál náročný úkol – navrhnout terminál letiště, které bude ve finále druhým největším evropským přestupním uzlem po letišti Schiphol v Nizozemí, s přepravní kapacitou až 35 milionů pasažérů ročně. Na obří zakázce se podílelo konsorcium architektů a inženýrů pod vedením kanceláře proslulého architekta Richarda Rogerse.

Terminál 4 byl otevřen před třemi lety, ale dokončení rozšířeného letiště je plánováno na příští rok. V soutěži v roce 1997 zvítězil koncept flexibility a možnosti areál dále rozšiřovat, pokud bude poptávka.

Spolupracujícími architekty s Rogersovou architektonickou kanceláří bylo španělské Estudio Lamela, inženýrské společnosti TPS z Velké Británie a španělský Initec, na fasádách se podílela také firma Arup. ­Realizaci zajistily společnosti JV Ferrovial, FCC, ACS, NECSO, SACYR. Návrh terminálu o rozloze 470 000 m² a šesti podlažích musel zahrnovat 40 příchodů k letadlům s oddělením pasažérů ze zemí schengenské dohody, automatické systémy přepravy zavazadel, propojení s přidruženými budovami pohyblivými chodníky, také stanici metra a vlakové nádraží.

Tým kanceláře Rogers Stirk Harbour and Partners v návrhu konceptu terminálu vycházel ze zkušeností získaných při práci na terminálu 5 londýnského letiště ­Heathrow. Barajas představuje jednoduše čitelný lineární model, vertikálně rozčleněný na podzemní technicko-infrastrukturní část a nadzemní, určenou primárně pro odbavení pasažérů. Tři podzemní podlaží vytvářejí robustní betonovou strukturu, která nápadně kontrastuje s nadzemní provzdušněnou konstrukcí.

Aleje v kaňonech
Jedinými robustními prvky jsou zde nosné betonové sloupy, z nichž vyrůstají vždy čtyři větve ocelových trub nesoucích střechu. ­Tyto podle slov architektů „centrální stromy“ se řadí v barevnou ocelovou alej, která rytmizuje haly průchozích pasáží, takzvaných kaňonů. Kaňony jsou „spektakulární prostory s plnou výškou, překlenuté mosty, po nichž se – ač odděleni – pohybují pasažéři a mohou tak sdílet dramatičnost impozantního prostoru,“ popisuje dojem, který má prostor v lidech zanechat, autorská zpráva Rogersovy kanceláře. Světlá výška 72 metrů impozantnost opravdu zaručuje.

Kaňony zároveň fungují jako ukazatelé směru, podtrhují směr pohybu cestujících. Technickou strohost masivních ocelových stromů v pasážích zlehčují barevné nátěry, lišící se podle zóny – žlutá, červená, bledě modrá a zelená, případně jejich kombinace v postupném, jakoby duhovém přechodu. Barvy jsou použity i v ocelových spojích střešních modulů. Při pohledu vzhůru technicistní dojem zjemňují laminované pásky z čínského bambusu, které kopírují tvar zvlněné střechy a vytvářejí dojem souvislé konstrukce.

Zastřešení je nejvýraznějším architektonickým vkladem celého komplexu. Cílem designérů bylo zdůraznit střešní moduly ve tvaru S jak v interiéru, tak v exteriéru. Koridory terminálu 4 jsou spojeny lineárně k sobě tak, že fasády přicházejí ke slovu pouze v krajních hmotách, ale i tam jsou potlačeny – ať už kvůli výrazně převislému zastřešení nebo kvůli stínicím prvkům. Koncept je podřízen dominanci vlnících se střech podpíraných elegantními podpěrami ve tvaru Y.

Budova je orientována ve směru sever–jih, krajní fasády jsou tak výhodně natočeny k východu a západu, což znamená významně nižší solární zisky; střecha je silně izolovaná. Zároveň byla snaha vpustit do prostor pro cestující přirozené světlo. Světlo prochází oválnými či kruhovými světlíky, umístěnými vždy ve vrcholu střešní vlny. Nacházejí se také v nejnižším místě kontaktu střech sousedících hmot letištních budov. V pasážích, kudy procházejí cestující, rýsují stínicí lamely pod světlíky zajímavé linie stínů na podlahu z přírodního kamene.

Modulové stavění
Přestože stavba je co do rozlohy a kapacity ojedinělá, architektonický koncept umožňoval maximální flexibilitu a velice rychlý stavební program. Stavební konstrukce jsou složeny z velkorozměrových modulů, které se opakují v rastru 18 × 9 metrů. Ani v interiéru nelze hovořit o solitérních prvcích – sjednoceny jsou prvky letištních přepážek, bezpečnostních kontrol i toalet.

Stavba terminálu probíhala ve třech stavebních vrstvách – sklepní, která v některých místech padá až 20 metrů pod úroveň terénu, v třípodlažním betonovém rámu nad zemí a v ocelovém zastřešení. Zvláštní pozornost u betonové konstrukce byla zaměřena na místa, kde bude beton viditelný jako v kaňonech pro pasažéry. Ve snaze omezit výšku budovy směla být maximální hloubka dodatečně předpjatých nosníků 90 cm.

Betonové kmeny ve tvaru H v nejvyšším místě poskytují pevné body pro usazení ocelového zastřešení. Na ně jsou napojeny čtyři nakloněné větve ocelových podpěr ve tvaru Y, které podpírají pár dvojitých modulů střešních prvků ve tvaru S. Každý pár těchto nakloněných podpěr stabilizuje konstrukci střechy v obou směrech. Aby se snížil vizuální kontakt s fasádou, kryje ji stínění, které není představeno na plášti, ale je zavěšeno pod převisem střechy. Stínění z vlnitého plechu se využívá jako nosič orientačních nápisů.

Strukturu prosklené fasády tvoří lanové příhradové nosníky ve tvaru (podle slov architektů) „uzeného sledě“ s centry ve výši 9 metrů. Pár lan začíná na běžném bodě v úrovni přízemí, jeden vytváří oblouk dovnitř a jeden ven, jsou drženy od sebe tlakovými rozpěrami, které také podpírají horizontální prosklené závěsové stěny. V místě, kde se lana dotknou střechy, se protínají a jsou podepřeny svorkou ve tvaru V. To vytváří zvnějšku dojem zmíněného rybího tvaru. Během stavění byl mezi střechou a posledním patrem použit napínací systém – pokud je uvolněný, zajišťuje adek­vátní trvalé napětí v lanových nosnících.

Příčný řez objektem terminálu 4. Oddělení cestujících: červené postavy – odlet, modré – přílet; zcela vlevo parkovací plochy

Iva Nachtmannová
Foto: Amparo Garrido, Katsuhisa Kida, Richard Bryant
(s laskavým svolením Rogers, Stirk, Harbour + Partners a Estudio Lamela)
Obrázek: Estudio Lamela

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.