Libeňský most: prohra na každý pád
Mohlo by se zdát, že kauza Libeňského mostu je, po vzedmutí občanského zájmu v dubnu minulého roku, už ukončeným příběhem. Opak je ale pravdou. Více než devadesát let starý most, symbol Holešovic a Karlína, má stále stejné problémy a klíčové otázky, nutné pro rozhodnutí o jeho dalším osudu, stále nejsou zodpovězeny.
Otázky o vhodnosti konstrukce a jejího provedení provázely mostní konstrukci již v době jejího otevření u příležitosti 10. výročí Československa v roce 1928. Finanční úspory vedly k volbě obloukové konstrukce z prostého betonu, ačkoli v té době již byly k dispozici inovativnější postupy.
Tu část soumostí, kterou veřejnost nejčastěji považuje za „Libeňský most“, tj. takřka třísetmetrovou mostní konstrukci o evidenčním čísle V009 přes Vltavu, tvoří pět trojkloubových oblouků z prostého betonu. Nejmenší tloušťka klenby je 630 mm, pro betonové konstrukce byla navíc použita směs dnes již naprosto nepřijatelné pevnostní třídy.
Zbourat, nebo nezbourat
Přidejme k výše uvedeným skutečnostem desetiletí absolutního nezájmu o údržbu a dostaneme most, který je dnes namáhán několikanásobně vyšším dopravním provozem, než na jaký byl konstruován, a u kterého máme jen velmi mlhavé představy o kvalitě provedení a současném stavu nosných konstrukcí. Samostatným problémem pak je otázka, jak do příliš úzké mostovky rozmístit infrastrukturní sítě.
Od roku 2004 tak začala debata o dalším osudu Libeňského mostu, která vyústila v současný spor zastánců a odpůrců zbourání. A jedno je jisté – někdo musí prohrát. Přestože most nebyl prohlášen za kulturní památku, není pochyb o tom, že robustně puristické pojetí vnějšího pláště mostu od Pavla Janáka z něj učinilo jeden z nejkrásnějších pražských mostů. Zastánci zachování se navíc mohou opřít o posudek Kloknerova ústavu ČVUT, který navrhuje několik možných řešení rekonstrukce umožňujících zachování současné podoby.
Jeho relevanci nicméně zpochybnili na červnové konferenci ČKAIT odborníci na mostní konstrukce Václav Mach, Jan Vítek, Milan Komínek, Milan Kalný, Lukáš Vráblík a Michal Drahorád. Ti argumentují tím, že varianta 2 rekonstrukce, kterou navrhuje posudek Kloknerova ústavu a kterou zvolila Rada hlavního města Prahy usnesením v dubnu 2019, je založena na předpokladech, jejichž splnění nelze v praxi zaručit. Konkrétně předpokládá zesílení oblouků vrstvou 100 mm vysokohodnotného betonu, spolupůsobení původních a nových konstrukcí pak má zvýšit únosnost až čtyřikrát. K tomu je ale nutné zajistit v praxi neproveditelné dokonalé spojení obou vrstev.
Příběh Libeňského mostu je tak smutným příběhem, ve kterém někdo prohraje. Do zářijového výběrového řízení TSK se nepřihlásila žádná projekční firma, která by splnila podmínky veřejné zakázky, oprava tak má nyní probíhat metodou D&B. Nakonec ale buď prohraje snaha zajistit mezi Holešovicemi a Karlínem řešení, které je trvale bezpečné, dostatečně kapacitní a nevyžaduje každoroční náklady na diagnostiku stavu konstrukce, nebo tato část města přijde o další kus své historie. Nejvíce ale už nyní prohrála klidná, neemocionální debata odborníků o dopravním řešení dané oblasti a výhodách a nevýhodách všech možných řešení.
Text: RED, FOTO: GYROX
