Lapače větru: starověká konstrukce inspirací pro současné architekty

Yazd, Írán, krásný letní den čítající přes 40 °C – pouštní město v srdci země se ani v nejmenším neobtěžuje s klimatizacemi. K udržení chladu má totiž mnohem lepší technologii, starověké lapače větru. Tyto vysoké, komínové stavby (persky zvané badgirs), které vyčnívají ze střech starších domů v mnoha íránských pouštních městech fungují na poměrně velmi jednoduchém principu. Chladný vánek, který prochází konstrukcí, je přesměrován dolů do domu nebo do podzemních skladovacích prostor, kde ochlazuje potraviny podléhající zkáze.

Země přitom není jedinou destinací, kde lze takové konstrukce spatřit. Starověcí Peršané a Egypťané, Babyloňané, Arabové i další civilizace sídlící v nehostinných pouštních podmínkách se snažily přizpůsobit svou architekturu drsnému a horkému klimatu svého prostředí vývojem přirozených metod větrání. Příklady lapače větru tak lze nalézt nejen na Blízkém východě a v Egyptě, ale například i v Pákistánu a Indii.

Historie lapačů větru

Lapače větru jsou umístěny v nejvyšším bodě budovy, což je činí obzvláště náchylnými k poškození a rozpadu. Zatímco nejstarší ze zhruba 700 lapačů větru v Íránu pocházejí pouze ze 14. století, existují zmínky o lapačích větru ve spisech perského básníka Nasira Khusrawa již z 5. století.

S historií je samozřejmě spojena i celá řada sporů, jeden z nejaktuálnějších probíhá mezi právě Íránem a Egyptem – malby z doby kolem roku 1300 před naším letopočtem objevené poblíž dnešního Luxoru zobrazují dvě trojúhelníkové stavby na vrcholu královské rezidence faraona Nebamuna, což vede egyptské archeology k přesvědčení, že první lapač větru byl vyvinut v Egyptě.

Mezitím ruiny chrámu perského ohně datované do roku 4000 př. n. l. obsahují četné komínovité stavby, z nichž některé nemají ani stopy po popelu, což vedlo zase íránské architekty k domněnce, že lapače větru pocházejí z Íránu. Která ze zúčastněných stran má pravdu, to se možná nikdy nedozvíme.

Konstrukce a funkce

Většina lapačů větru v obytných budovách Yazdu má obdélníkový tvar se vstupy na každé ze čtyř stran pro zachycení větru vanoucího z více směrů. Tím ovšem tvarová rozmanitost nekončí – šestiúhelníkové a osmihranné lapače větru jsou také běžné. Tvar a počet vstupů závisí na směru větrů v konkrétní oblasti a zejména na jejich podobě. Pokud tedy po většinu roku vaně příjemný, chladný vítr ze tří stran, budou lapače mít tři vstupy. Pokud je oblast proslulá prašnými, drsnými větry, lapač bude mít vstupy orientovány pouze ve směru, odkud tyto nepříznivé větry nevanou.

Samotné fungování lapače je přitom jednoduchá fyzika – chladnější větry vanoucí ve vyšších nadmořských výškách jsou směřovány dolů úzkými vertikálními štěrbinami a následně vytlačují teplý vzduch uvnitř budovy nahoru a ven otvorem na opačné straně lapače větru. I při nepřítomnosti vánku fungují lapače větru jako solární komíny a vytvářejí tlakový gradient, který tlačí teplý vzduch nahoru a ven skrz věž, takže vnitřek domova je chladnější než exteriér.

Dle dostupných studií tak lapače ochlazují interiér o v průměru 10 °C. Chladný vzduch z lapače větru často prochází až do suterénu, kde se skladuje zboží podléhající zkáze. V suterénu domů ve městě Yazd se dále nachází i voda z podzemních kanálů, které přenáší vodu z hor do měst, což dále ochlazuje vzduch v prostorech.

Pod ochranou UNESCO

Město Yazd se v roce 2017 stalo památkou světového dědictví UNESCO jako „živé svědectví o inteligentním využívání omezených dostupných zdrojů v poušti k přežití“. Lapače v Íránu demonstrují, že jednoduchost může být základním atributem udržitelnosti, což je v rozporu s běžnou představou, že udržitelná řešení musí být komplexní nebo technologicky vyspělá.

Přestože v současnosti řada obyvatel své původní, tradiční domy opustila ve prospěch těch nových, moderních (a disponujících klimatizací), neznamená to, že by původní objekty s lapači větru zanikaly. Naopak. Objekty jsou často rekonstruovány novými vlastníky a často je měněn jejich původní účel využití. V souvislosti s ochranou UNESCO začal Institut kulturního dědictví rovněž rozdávat půjčky na rekonstrukce.

To spolu s penězi, které do lokality proudí prostřednictvím cestovního ruchu, znamená, že lidé, kteří původní domy koupili, mohou snáze rekonstruovat a objekty dále měnit na hotely a restaurace – a tím toto cenné dědictví dále zachovat.