Důležité zásady a nejčastější chyby při montáži oken

Montáž oken je na první pohled z pozice laika zdánlivě snadná disciplína, ale praxe již mnohokrát ukázala, jaké může mít elementární chyba, případně neznalost věci, fatální následky. Špatně fungujícím otevíráním křídla počínaje a tvorbou plísní konče.

Obecné zásady montáže oken definují velmi podrobné příručky a manuály výrobců oken, respektive okenních profilů, které zohledňují desítky možných alternativ a situací. Totéž platí pro použití chemických či jiných materiálů potřebných k montáži. Již několik let je rovněž v platnosti norma ČSN 746077, která definuje požadavky na zabudování oken a vnějších dveří.

Kde hledat nejčastější problémy?

Výrobci oken se v praxi mnohdy setkávají s reklamacemi, které však vůbec nesouvisí s kvalitou výrobku. Dle zkušeností z praxe až 85 % všech reklamací jde na vrub nesprávné montáži, 10 % tvoří vady způsobené výrobou a 5 % náleží tzv. „šedé zóně“. Důležitým pravidlem je dodržení správné tolerance rozměrů, pravoúhlosti, svislosti a vodorovnosti stavebních otvorů, které mimochodem definuje již zmíněná norma.

Při usazování oken musí být také dodrženy všechny tři roviny, má-li být zaručena správná funkce výrobku.
Zejména u rekonstrukcí může být tato samozřejmost problémem, pokud se bude řemeslník řídit podle starého (obvykle nerovného) ostění a nepoužije jednoduše vodováhu. Často opakovaným neduhem je nedostatečná připravenost stavebního otvoru.

Neočištěné plochy se zbytky písku či malty způsobí, že při aplikaci montážní pěny a těsnicích pásků nedojde ke správnému napojení materiálů a montážní spára netěsní. Je proto třeba mít kromě běžného nářadí po ruce také stavební vysavač.

Stejně důležitá a bohužel rovněž podceňovaná je úprava povrchu styčných ploch. Povrch musí být hladký a rovný, což se může vyřešit s pomocí stavebního lepidla, pro aplikaci některých materiálů je také třeba povrch opatřit správnou penetrací, aby došlo ke spolehlivému přilnutí ke stavební konstrukci.

Montážní spára a fixace okenního prvku

Při montáži je důležité zvolit správnou šířku montážní spáry. Měla by se podle situace a velikosti prvku pohybovat mezi 10 až 20 mm. Jsou však případy, kdy může být i 25 mm. To se používá u velkých rozměrů například HS portálů, kde není neobvyklé, aby šířka prvku dosáhla třeba 6 metrů, a je zde předpoklad větší dilatace a také možnosti, že bude konstrukce nového objektu pracovat (sesedne si).

Větší připojovací spára v takových případech účinně předchází deformacím výrobku. V žádném případě by však montážní spára neměla přesáhnout 40 mm, což se může někdy objevit u rekonstrukcí, například při náhradě špaletových oken. Pokud tomu tak je, je nutné buď stavební otvor zednicky upravit, nebo použít rámová rozšíření.

Před vlastní montáží je podstatné určit umístění okenních prvků v ostění s ohledem na následující stavební práce (např. zateplování) a požadovanou funkci oken či dveří. Dříve bylo pravidlem umisťovat rám ve vzdálenosti do 1/3 ostění z venkovní strany, ale dnes je možností daleko více. U mnoha staveb se okenní rám montuje do líce stavby a počítá se s tím, že při zateplování objektu izolace překryje jak nosnou stěnu, tak i rám okna.

Naopak příliš hluboké umístění rámu v ostění omezuje přístup světla a vyžaduje zbytečně velký parapet. Oprava v případě chybného rozhodnutí bývá velmi náročná, a dokonce někdy i nemožná.
Obzvláště důležité je dostatečné podložení spodního rámu montážními podložkami, přičemž na montážních podložkách musí prvky ležet vždy co největší styčnou plochou.

Největší obezřetnost je nutná zejména u velkých posuvných prvků a portálů nebo u vchodových dveří. U rozměrných fixních zaskleních s těžkými skly je nutné, aby podložení bylo provedeno přesně v místech, kde je v profilu podložené sklo, neboť tím pádem je váha skla přenášena prostřednictvím rámu a montážní podložky přímo do nosné konstrukce objektu. Místa pro podložení skla v profilu upřesňuje manuál daného výrobce okenního profilu, který zohledňuje všechny faktory použitých komponent (váha, velikost, typ profilu atd.).

Montážní pěna a komprimační pásky

U oken a dveří je vždy důležité vnímat z pohledu montážní spáry tři roviny. Ta vnitřní je uzavřená pro vzdušnou vlhkost, která by se mohla dostat do montážní spáry z interiéru. Tuto funkci plní např. parotěsná folie. Druhá rovina je izolační, která je vytvořena pěnou, jež má několik funkcí. Předně tepelně izoluje a současně vytváří pro okenní prvek pružné lůžko, ve kterém může daný element dilatovat.

Třetí rovina je naopak paropropustná, což znamená, že umožní, aby vzdušná vlhkost, která se do montážní spáry dostane třeba z nosné konstrukce objektu, mohla být odváděna směrem ven, ale současně nedovolí kapkám vody v exteriéru dostat se zase dovnitř (vodotěsnost). Vše funguje na principu částečně propustných membrán. Proto se používají na obou stranách montážní spáry rozdílné pásky s odlišnými funkcemi.

Variant těchto důležitých detailů je několik, protože záleží na konkrétní situaci (zalomené nebo rovné ostění apod.). V poslední době se používají často i tzv. komprimační pásky, které po nalepení začnou expandovat. Páska tak dokonale vyplní mezeru a perfektně přilne k navazujícím materiálům. Na obou stranách okna se pochopitelně používají komprimační pásky s rozdílnými funkcemi (parotěsné a paropropustné-vodotěsné).

Pro správnou funkci komprimačních pásek je nutné dodržet přesnou šířku připojovací spáry definovanou výrobcem pásek. Doporučuje se rovněž u montáže s komprimačními páskami zafixovat okenní a dveřní rámy pomocí turbošroubů a nikoliv pásovou kotvou.

Při aplikaci montážní izolační pěny je podstatné „propěnit“ celou připojovací spáru a rovněž pak otvory vzniklé odstraněním fixačních klínů či jiných pomůcek použitých při vyrovnávání polohy prvku. V opačném případě zde s největší pravděpodobností vzniká nežádoucí tepelný most.

Problematika montáže oken a dveří zahrnuje mnoho řešení – ta samozřejmě záleží vždy na konkrétní situaci. Zcela samostatnou kapitolou je pak montáž okenních a dveřních prvků u pasivních domů. U všech montáží ovšem platí to stejné – na konci montáže je důležité vždy provést seřízení prvků, a to nejen z důvodu kontroly, ale i zaručení spolehlivé funkce.