Duroplasty a eliminace tepelných mostů otvorů
Normové požadavky a požadavky projektantů a architektů vedou k používání plastů tam, kde bylo tradičně používáno dřevo či kov. V návaznosti na tepelnětechnické požadavky konstrukcí je kladen stále větší důraz na řešení stavebních detailů.
Okno je nejslabším místem fasády z hlediska tepelněizolačních vlastností. Pak následuje styk okna či balkonových dveří s parapetem/podlahou. Okenní rám je proto třeba podložit velmi dobrým tepelně-
izolačním materiálem s vysokou pevností v tlaku. Tradičně se pro tento detail používá dřevo nebo cihla. Stávající trh ovšem nabízí mnohem více možností – ať už známých a oblíbených polystyrenů nebo řešení, která své zastánce teprve hledají.
Tloušťka tepelné izolace včetně roznášecí vrstvy udává výšku rámu dveří. Pod rámem však vzniká mezera, kterou je třeba izolovat materiálem s dostatečnou únosností, dobrými tepelnými vlastnostmi a minimální nasákavostí (obr. 1). Výpočtové postupy pro stanovení požadované a doporučené hodnoty lineárního a bodového činitele prostupu tepla a tepelných vazeb mezi konstrukcemi jsou definovány dle ČSN 730540-2.
Možnosti konstrukce
Problematika osazování výplní stavebních otvorů – včetně eliminace tepelných mostů – je vždy závislá na mnoha faktorech, a ne pouze na tepelněizolačních vlastnostech materiálů. Ne každý materiál, který je izolantem, má stavební technické osvědčení a je vhodný pro danou aplikaci. A materiál, který dobře izoluje, zase nemusí být vhodný z hlediska statického a dynamického namáhání. Je vždy důležité zohlednit specifika stavby.
Na trhu však existuje řada různých variant, kterými lze mezeru pod osazovaným okenním nebo dveřním rámem vyplnit. Mezi nejjednodušší patří často používaný dřevěný hranol či cihlová vyzdívka. Kvůli potřebě eliminace tepelných mostů a s ohledem na platné normy se však v současné době dostaly do popředí spíše polystyrenové materiály.
Termoplastické materiály (jako jsou polystyrény) však nejsou jedinou možností, která vyhovuje přísným standardům. Volit můžeme ještě materiály duroplastické (jako např. purenit).
Rozdíl mezi termoplastickými materiály a duroplastickými je především v jejich váze a odolnosti.
Termoplastické materiály jsou všeobecně dobře známé, nakolik se mezi ně řadí například polystyren. Když mluvíme o polystyrenu, mluvíme o pevném, snadno lámavém a cenově dostupném plastu. Samotná hmota, nijak neupravená, začíná své vlastnosti ztrácet zhruba kolem 70 °C, kdy měkne.
Duroplasty
Duroplasty oproti tomu mají o něco vyšší teplotní odolnost, a to až do cca 110 °C, což například umožní napojení asfaltové hydroizolace přímo na podkladní profil. Jedná se o pevný materiál strukturou podobný sklolaminátu – plastovou hmotu vyztuženou vlákny – a proto jej možná nejčastěji známe z použití v automobilovém průmyslu.
Stejně jako termoplastické materiály lze duroplasty opracovat běžnými nástroji na stavbě a lze je použít i při mokrých procesech, duroplast nemění objem ani vlastnosti vlivem vlhka.
Použití jednotlivých materiálů je ovšem vždy třeba posoudit s ohledem na navazující konstrukce, specifické požadavky, způsob užívání a celkovou estetičnost. A v neposlední řadě i cenu.
