Hledání antropologie denního světla

V moderním městském prostředí se denní světlo stále častěji nahrazuje umělým, čímž dochází ke ztrátě spojení s prostředím přirozeným. Mají-li být splněna naše fyziologická a duševní očekávání, bude muset architektura vyvinout nové způsoby pro práci s denním světlem a současně zahájit užší dialog s vědou, aby mohli lidé dosáhnout skutečného pocitu pohody.

ZA SVĚTLEM
Člověk se a priori řídí vnitřní potřebou stát ve světle, a nikoliv temnotě, stát v teple slunečního světla, a nikoliv v chladu stínů. Tato potřeba se také řídí přirozenou touhou po fyzické a emoční interakci s denním světlem. Tyto interakce mohou počínat pocitem denního světla na naší pokožce nebo vnímáním dráhy denního světla od rozbřesku po západ slunce a končit pohledem na světlo oblohy nad námi nebo výhledem do dáli. Denní světlo nejen ovlivňuje senzorické aspekty ve vztahu k naší náladě, ovlivňuje také naše chování a celkový pocit duševní pohody v závislosti na denní době a geografickém kontextu.

Než se člověk usadil v jeskyních, potuloval se po savanách, žil nomádským způsobem života pod širým nebem a při hledání potravy a ochrany proti divokým zvířatům se spoléhal na denní světlo. Lidé obývali přírodní svět, který se do puntíku řídil vzorcem dne a noci. Tento cyklus světla a tmy rámoval schéma denních činností a vytvořil základní vztah mezi fyziologickými a psychologickými rytmy člověka a jeho přirozeným prostředím. V mnoha kulturách byl tento vztah základem mysticismu a náboženského uctívání – světlo bylo považováno za posvátné.
V době, kdy se předchůdci člověka pustili do stavby prvních příbytků, snažili se o posílení spojení s vnějším světem budováním primitivních otvorů a oken. Tyto účelově vybudované otvory poskytovaly nejen přístup pro denní světlo a čerstvý vzduch, ale i symbolické rozhraní mezi vnitřním a vnějším prostředím. Rovněž umožnily synchronizovat cykly spánku a bdělosti se čtyřiadvacetihodinovým cyklem střídání světla a tmy.

Tuto zásadní symbiózu mezi člověkem a denním světlem využívají i výrazové prostředky architektury k vyjádření vzájemného působení mezi zastavěným prostředím a přirozeně osvětleným interiérem. Architektura se stala prostředníkem pro maximalizaci těch vlastností denního světla, které poskytují člověku pohodlí, a současně přispívá k pocitu duševní pohody. Cílem architektury je zachytit, rozvinout a jasně artikulovat denní světlo s využitím těch součástí budov, jež jsou určeny k jeho filtrování, odražení, zprostředkování a přesměrování. Architekti jsou si odedávna vědomi nástrojů, jimiž lze ovládnout intenzitu, jas a kontrast světla mezi vnitřním a vnějším prostředím, ale i vztah světla k funkcím interiéru. Tento vztah k dennímu světlu se prolíná prakticky celými dějinami architektury. Navíc preference přirozeného světla oproti světlu umělému bez ohledu na následné vědecké inovace, vyšší účinnost svítidel a doplňkové osvětlovací systémy je zřejmá i v dnešní době.

Stavění se světlem
Jak se lidská civilizace posunula z jednotlivě rozptýlených budov do hustých megalopolí současné doby, jsou požadavky na osvětlení denním světlem stále přísnější a náročnější. Je pravděpodobné, že tento trend ještě poroste, protože do roku 2020 má 70 % světové populace žít v urbanizovaných společenstvích. Stali jsme věčnými obyvateli městských „jeskyní“, stále více se vzdalujeme od „přirozenosti“ denního světla (jeho posloupnosti, rytmu a souvisejících rituálů) a pociťujeme ztrátu fyzických a emočních výhod, které nám přirozené světlo poskytuje.
Částečně jsme se na tuto redukci a ztrátu denního světla adaptovali vývojem nových vzorů života a úpravou našeho bezprostředního okolí. Vykompenzovali jsme ji stavební legislativou (například omezením výšek budov, legislativou práva na osvětlení, ale třeba i stanovením omezení pro výtahy ve výškových budovách), stavěním budov se skleněnými fasádami a řešením interiérů s využitím různých zdrojů umělého osvětlení a atrií. Navzdory těmto opatřením ale stále prahneme po návratu k přirozenému dennímu světlu, které je naším každodenním pomocníkem při výkonu základních činností. Avšak stále více je patrnější, že čím lépe je prostředí stejnoměrně a účinně uměle osvětlené, tím více dochází ke ztrátě duševních a důležitých biologických podnětů. Toužíme po světle nejen pro osvětlování, ale také pro stimulaci procesů, které obvykle dokáže poskytnout pouze slunce a denní světlo.
Přirozené světlo se mění a zvyšuje svoji intenzitu v průběhu celého dne, a to díky klimatickým podmínkám (oblačnost, počet hodin slunečního svitu apod.). Na druhou stranu umělé světlo je barevně stálé a postrádá řadu z fenomenologických kvalit, kterými se vyznačuje přirozené světlo, třeba díky geografickým specifikacím či přítomnosti vody v ovzduší. (Vzpomeňte třeba na typicky měkké a zamlžené světlo v Benátkách.) Světelný umělec James Turrell popsal tyto jevy jako „oblast prostorového a optického pnutí“ – prožitek uvědomění si světla, které je mnohem více než pouhým zdrojem jasu.

Kvůli naší přirozené potřebě denního světla vede jeho nedostatek k rostoucímu počtu zdravotních problémů a nepříznivých duševních stavů. Lidské chování je modulované cyklem den/noc, který můžeme přímo pozorovat prostřednictvím úrovně okolního světla. Je také skutečností, že naše moderní životy se řídí časem, a proto používáme hodinky, jimiž se řídí naše jednání. Naše lidská biologie je řízena našimi „denními hodinami“, které určují spánkové vzory, bdělost, náladu, krevní tlak a soulad našich prožitků a metabolismu s nocí a dnem. Nastavování hodin našeho těla na místní čas probíhá každý den expozicí světlu a přesný opak má za následek odklon nebo „volný chod“ denních rytmů a narušení těchto cyklů.
Narušení tohoto cyklu může vést k řadě anomálií v chování, jako například poruchám spánku, příjmu potravy a poruchám nálady a v zimních měsících může dojít k rozvinutí deprese. Rozsah těchto účinků naznačuje, že pro člověka existují specifické cykly světlo/tma, včetně časových a prostorových vlastností, které optimalizují duševní pohodu a přispívají k ní.
Současný způsob života je silně závislý na využití umělého světla a má velkou tendenci nás izolovat od přírody a denního světla, zejména ve městech. Existuje proto rozpor mezi naším životním stylem a přirozeným prostředím – obojí ale musíme udržovat v rovnováze, abychom byli zdraví a duševně v pohodě.

Lehkost bytí
Vědecké poznatky a každodenní pozorování zmíněné výše poskytují dostatek důkazů o existenci vrozené lidské potřeby denního světla, kterou není možné adekvátně splnit alternativními (umělými) zdroji světla. Vyvstává tak otázka, jak architektura – a konkrétně projektování budoucích budov – může lépe reagovat na interakci mezi člověkem a denním světlem.
Architektura dosud pracovala uvnitř vakua, odděleně od vědeckých poznatků o psychologických a behaviorálních účincích denního světla. Spíše se zaměřovala na svou funkci z hlediska utilitárních vztahů (celkové úrovně vyjádřené počtem lux, designem stolního osvětlení apod.), estetického a uměleckého využití denního světla pro komunikaci samotné architektury. Nicméně existuje naléhavá potřeba spolupracovat s dalšími odborníky, kteří budou přispívat k aktivaci denního světla podporou nových postupů a vytvářením nových metod pro budoucí architekturu. Zejména oblasti environmentální psychologie, chronobiologické a sociální antropologie a neu­rovědy jsou klíčovými oblastmi, se kterými musí architektura bez dalšího prodlení začít spolupracovat.

Nicméně proto, aby mohlo k tomuto mezioborovému rozvoji dojít, je nutné zjednodušit vztah mezi vědou a výzkumem na straně jedné a architekturou/praxí na straně druhé. Obě oblasti se dnes setkávají pouze prostřednictvím využití moderních technologií a stavebních prvků a výrobků. Věda pokládá otázky a pomocí výzkumu rozvíjí problém, ovšem bez nutného hledání definitivních odpovědí nebo konečných řešení. Na druhou stranu architektura, rozkročená mezi vědou a uměním, vychází z přístupu pokus–omyl. Architektura často potřebuje odvážné kroky, aby znovu definovala už dávno známé, a spoléhá spíše na kreativní intuici než na vědecké zdůvodňování.

Jednou z hlavních výhod je zjevně větší propagace „přenosu znalostí“ mezi světem vědců, specialistů na denní světlo, psychologů a neurovědců na straně jedné a architektonickou profesí na straně druhé. Architektonická profese musí být rozmanitější, musí přijmout úkol získané poznatky integrovat do konstrukce budovy beze ztráty nároků na funkci a estetiku řešení.
Je ale potřeba proud myšlenek a znalostí koordinovat v obou směrech, od vědců k architektům a naopak, aby mohlo docházet ke každodennímu přenosu znalostí a aby tak bylo možné hlouběji studovat účinky denního světla. Dosud se zdá, že jsme sotva začali se zkoumáním nevizuálních vlivů světla na tělo a náš kognitivní systém. Tyto poznatky skýtají mnoho otázek, které je potřeba prozkoumat a využít.

Všechny tyto úvahy mají významný dopad na architekty a designéry osvětlení. O osvětlení v budovách už není možné dále uvažovat pouze z hlediska jeho vlivu na zastavěnou formu a na prostor, tj. z hlediska vizuálních vlivů. Nevizuální vlivy jsou stejně důležité. Dále je nutné vzít v úvahu vlivy spektra: světlo není pouze zdrojem přírodní energie ve fyzikálním slova smyslu, ale jeho doba trvání, intenzita a spektrální složení mají rozhodující vliv na lidskou fyziologii, která se rozvíjela současně s naším lidským zrakovým systémem po tisíce let. Umělé světlo, jakkoliv dobře vymyšlené (aby se blížilo přirozenému osvětlení, musí být navržené jako přírodní bílé světlo), je k dispozici teprve velice krátkou dobu, a proto zatím nedokázalo naši fyziologii formovat stejně jako přirozené osvětlení.

Navíc architektura nemůže být projektována na obecných principech nebo v nespecifických lokalitách, ale musí být navrhována s ohledem na přesné souřadnice. Budovy musí mít spojitost nejen s orientací, ale také se zeměpisnou šířkou – za účelem optimalizace expozice světla s počtem hodin slunečního svitu na daném konkrétním místě, s blízkostí přírodních těles, jako například lesů, jezer a moře, a s celkovým prostředím místa stavby.

Za třetí, jako architekti bychom měli upřednostňovat intenzivně osvětlené prostory v budovách, jako například arkýřová okna a světlovody vedené do hlubšího prostoru a umožnit v mnohem větší míře vystavit člověka dennímu světlu.

Budoucí vize
Spojení architektury se světlem bylo vždy jak fyzické, tak i estetické. Architekti využívali denní světlo ke zdůraznění artikulace architektonických výrazových prostředků nebo k dematerializaci budov, aby materiálnost potlačili a podpořili naopak prostorovost jako poetický průnik mezi vytvářením místa a prostoru.

Moderní architektura poutá pozornost zachycením fyzikálních vlastností denního světla a celkovým otevřením prostoru. S využitím skla jako základního stavebního materiálu vyřešili architekti modernismu vnímání propojení interiéru a exteriéru. Typické příklady vidíme například ve Skleněném pavilonu Bruna Tauta na výstavišti Werkbund v Německu (1914), vile Tugendhat v Brně od Miese van der Rohe (1928), v jeho Německém pavilonu v Barceloně (1929) nebo v Maison de Verre v Paříži od Pierra Chareaua (1931). Další dobře známé příklady jsou Villa Savoye v Poissy od Le Corbusiera (1931) a Farnsworthův dům v Illinois od Miese van der Rohe (1946). Tito architekti úspěšně zkoumali denní světlo z hlediska odrazů, průhlednosti, průsvitnosti a svítivosti a pro dosažení „dematerializace“ architektury pro vytvoření úžasného prostoru postupovali zejména empiricky.

V druhé polovině 20. století tento přístup rozvinula celá řada mezinárodně uznávaných architektů, jako například Rafael Moneo, ToyoIto, Stephen Holl, Peter Zumthor, Herzog& de Meuron, Erick van Egeraat, SANAA a John Pawson. Ti toto zaujetí dematerializováním prostoru demonstrovali zaměřením na zážitek z vlastního denního světla a usilovali o zachycení metafyzické reakce na architekturu.

Dosud byl zájem architektů o denní světlo poháněn zejména potřebou regulovat klima v interiéru, udržovat komfort a zajistit přístup světla do budovy. Hlavním rozhraním a filtrem denního světla je okno. Sklo umožnilo oknům proměnit se do svébytného architektonického prostředku, vytvořit výplň otvorů, regulovat teplotu v interiéru a přenášet a násobit vlastnosti a výhody denního světla. Sklo se také stalo měřítkem toho, jak jednotliví architekti spojili vlastní architektonické vize s pohodlím a komfortem uživatelů a obyvatel.

V moderním pojetí se nyní okna stala budovou a sklo rozhraním pro budoucí spojení mezi denním světlem a bydlením, mezi fyzickým a duševním, mezi komfortem a duševní pohodou. Vycházíme-li z dědictví Franka Lloyda Wrighta a Miese van der Roheho až po Petera Zumthora, vidíme novou éru lidské a udržitelné architektury. Tato éra hovoří o architektech jako o profesionálních vzdělancích, kteří jsou schopni zajímat se o denní světla jako o životadárnou substanci.

Musíme zahájit pokročilý výzkum nové oblasti, kterou bychom mohli pojmenovat „antropologie denního světla“ nebo „kultura průhlednosti“ v budovách. Tento úkol nemůžeme ponechat pouze na bedrech architektů. Potřebujeme týmy specialistů, kteří přispějí k našim znalostem a rozšíří je, vyvinou nové metodiky a provedou spíše živé než laboratorní experimenty. Je čas udělat si představu o budovách, které zcela svírají denní světlo pro vlastní sílu a energii, pro vizuální potěšení a krásu a pro zdravé vlivy prostředí.

Konec konců, denní světlo je k dispozici zdarma a troufáme si odhadnout, že navěky. Život se světlem představuje jediný skutečně udržitelný způsob života.

TEXT:Brent Richards
FOTO: VELUX

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB speciál pro společnost VELUX.