Správná montáž a výběr kvalitního okna

Plast dokáže pružně reagovat na požadavky konstruktérů a lze si tak nechat vyrobit okno „na zakázku“. Díky termoplastické tvárnosti lze provádět ohýbání profilů pro okna s kulatým, probraným, lomeným i nízkým obloukem. Díky velkému výběru přídavných profilů lze naprojektovat a zrealizovat jakékoliv napojení na stavební prvky. 

Základním materiálem pro výrobu okenních profilů je polyvinylchlorid (PVC), pro jehož stabilizaci se běžně používá různých stabilizátorů, většina z nich na bázi olova. Vzhledem k mnoha škodlivým vlastnostem olova se EU rozhodla jeho spotřebu zakázat. Někteří výrobci okenních profilů se již dnes hlásí k ochraně životního prostředí a jejich profily splňují kritéria pro recyklovatelnost, jiní, jako např. Kömmerling nebo KBE, jsou už dál a k výrobě svých profilů nepoužívají tyto vysoce škodlivé stabilizátory a nahrazují je ze 100 % stabilizátory na bázi ekologicky příznivého vápníku a zinku. Tito výrobci používají stabilizátor GreenLine, který je dnes již značkou jakosti.

Základní přednosti plastových oken již byly několikrát jmenovány, ale přesto si je znovu zopakujme. Přednostmi plastu jsou minimální požadavky a náklady na údržbu, velmi malý součinitel tepelného prostupu rámem. Okno se nemůže rozklížit ani zkroutit. Plastová okna jsou používána také v nízkoenergetických a pasivních domech.  

Volbou správného okna lze dosáhnout významných úspor energie na vytápění. Ty jsou realizovány zlepšením prostupu tepla, ale i snížením infiltrace vzduchu skrze funkční (mezi rámem a křídlem) a připojovací (montážní) spáru. V této souvislosti byl v posledních letech diskutován problém počtu komor plastového profilu. Objevuje se názor, že čím větší počet komor, tím lepší je tepelná izolace. Měříme-li hodnotu U_f u profilů plastových oken se stavební hloubkou 70 mm při stoupajícím počtu komor (od jedné do šesti), uvidíme, že s přibývajícím počtem komor má tato hodnota U_f klesající charakter, avšak toto zlepšení je stále méně patrné. Například u jednokomorového okna dosahuje hodnota Uf výše 3,0 W/m²K, u tří komor pouze 1,7 W/m²K a u šestikomorového pouze 1,30 W/m²K. Ukazuje se tedy, že s přibývajícím počtem komor je tepelně technické zlepšení stále menší.  

Další důležitou vlastností okna je statika. Od určitých rozměrů musí být okenní profil opatřen ocelovou výztuhou. Je-li zbývající hloubka (šířka) profilu rozdělována do stále většího počtu komor, zmenšuje se i stavební hloubka jednotlivých komor. Jako řešení se nabízí možnost zmenšení hlavní komory (ocelové komory), čímž se vytvoří více místa pro další komory, avšak již nebude dosaženo potřebné stability. Stabilitu ocelové výztuže vyjadřuje plošný moment. Je-li pro ocelovou výztuhu k dispozici pouze prostor například o rozměru 35 mm místo 38 mm, klesá tím její stabilita téměř o 50 %. Rozhodující je tedy nejen počet komor, ale také jejich šířka (pod 8 mm nemají prakticky žádný účinek), tvar a uspořádání v konstrukci profilu. Optimální je při stavební hloubce 70 mm okenní profil s pěti komorami. 

Nelze však zapomínat ani na ostatní komponenty plastových oken, jako je zasklení, kování, technické řešení spáry okenního křídla a rámu. Výsledné užitné vlastnosti okna můžou být znehodnoceny, když i při použití velmi kvalitního profilu bude okenní křídlo zaskleno „obyčejným“ izolačním dvojsklem.  

Neméně důležitou roli hraje samotná instalace okna, zejména z hlediska výše zmíněných tepelně izolačních vlastností. Osazení okna je významný, ale vcelku podceňovaný problém. Mnoho lidí se domnívá, že montáž nových oken je rutinní záležitostí a že stačí mít kvalitní okno a montážní pěnu. To je však omyl. Tento krok totiž představuje 80 % veškerého úspěchu. 

Mezi hlavní rizika nekvalitně odvedené práce patří špatné ukotvení okna do otvoru či nesprávné provedení detailů izolace okna v ostění. Podepsat se však může i malá řemeslná dovednost dodavatelské firmy. Naprosto nevhodný je i postup, kdy u jednoho dodavatele okna zakoupíme a druhým si je necháme zabudovat, bez jakékoliv spojitosti mezi nimi. Takový dodavatel může být vyškolen na jiný okenní systém, nebo nemá takové školení dokonce vůbec. Většina výrobců v tomto případě ani na své výrobky neposkytuje záruku na funkčnost. Kvalifikovaná dodavatelská firma je vyškolena od výrobce oken či okenních profilů, jak lze montáž okna optimalizovat.

Ani nejkvalitnější okno nepřinese kýžený výsledek, jestliže nebude dodržen technologický postup při zabudování do stavebního otvoru. Obvyklým postupem je přichycení okna ke stavební konstrukci, zapěnění spáry polyuretanovou pěnou a začištění, zpravidla maltou nebo štukem. Polyuretanová pěna spolu s klasickým zednickým začištěním jsou samostatně naprosto nevhodným řešením. Užíváním vnitřních prostor vzniká určité množství vodní páry, kterou je třeba odvádět. Použitá malta a pěna však mají tzv. spojitou pórovitost a vodní pára je schopna procházet pěnou a omítkou tam i zpět. Jestliže uvnitř narazí na kritickou teplotu rosného bodu, pak kondenzuje. Pěna začíná nasákávat, zhoršují se tak tepelně izolační schopnosti, a může dojít na skvrny v ostění, vznik plísní, nebo dokonce odpadávání omítky. Dalším problémem je, že oboustranně, z vnějšku i z vnitřku, prochází vzduch. Dle české normy o tepelné ochraně budov (ČSN 730540-2) však musí být spára těsná jak pro vodní páry, tak pro vzduch, při dodržení parotěsnosti zevnitř. Pokud tedy chceme normu respektovat, musí být připojovací spára zevnitř interiéru utěsněna paronepropustně například expanzní páskou či fólií a zvenku musí být uzavřená proti pronikání vody, avšak propustná pro páru. Jako názorný příklad použijeme okno 1,2 × 1,5 m, které má vlastní tepelnou ztrátu kolem 60 W. Utěsnění spáry pouze pěnou však přidá ztrátu dalších asi 60 – 70 W. Správné provedení s fólií vevnitř a paropropustným prvkem vně přináší ztrátu pouze asi 15 W. Pokud je přes spáru přetaženo ještě zateplení, klesne ztráta na 5 W. Technickým detailům správného osazení okna je tedy třeba věnovat velkou pozornost.