Výplně stavebních otvorů z pohledu památkové péče, fikce versus realita

Problematika výplní otvorů je společně s fasádními nátěry významným tématem jak v případě ochrany kulturních památek, tak i v případě památkově chráněných území. Přesto je do značné míry nedostatečně probádaným tématem a s ohledem na rozvoj moderních technologií v oblasti výplní stavebních otvorů musí být v budoucnu zajištěna patřičná náprava.

Největším problémem je rozdílný názor jednotlivých pracovníků památkové péče, jež vychází ze dvou odborných metodických příruček, které se ve svých principech diametrálně odlišují.

Dalším významným faktorem pro stanovení možností výměny či repase otvorových výplní jsou kulturně-historické hodnoty daného objektu a v případě kulturních památek také hodnota a technický stav posuzovaných výplní.

Z pohledu vlastníka lze tyto hodnoty považovat za méně významné, jelikož jejich uchování může značně omezit technologické možnosti výplní, mezi nimiž mají prioritu především pořizovací cena, tepelněizolační vlastnosti, bezpečnostní prvky, možnosti hlukového útlumu, absorpce slunečního záření atp.

V těchto aspektech nemohou původní výplně konkurovat současným. Z tohoto důvodu se požadavky vlastníka a veřejného zájmu zastoupeného památkovou péčí mnohdy nepotkávají.

Přístup obou stran je mnohdy vyhrocený, avšak z pohledu člověka, jenž se v rámci vlastní praxe ocitl na obou stranách barikády, lze konstatovat, že ne vždy musí být zájmy obou stran jednoznačně odlišné.

Současná snaha památkové péče, v níž převládá restaurátorský přístup, směřuje spíše k prosazení repase tradičních výplní bez ohledu na rentabilitu opravy a jedinečnost profilace tradičních výplní.

Specifické jsou v tomto ohledu funkcionalistické výplně, jejichž repase je ve většině případů z technického hlediska v podstatě nemožná, jelikož na současném trhu mnohdy nelze poptat adekvátní náhradu za technicky poškozené prvky.

Nicméně tradiční výplně z druhé poloviny 19. a počátku minulého století lze v mnoha případech bez problémů repasovat nebo vyměnit za věrohodnou repliku s moderními technickými prvky (izolační dvojsklo, těsnění, celoobvodové kování atp.).

V tomto případě je ovšem nezbytné posoudit, do jaké míry je jejich řemeslné provedení unikátním prvkem. Zcela specifické jsou barokní a starší, převážně dubová okna, jejichž řemeslná kvalita mnohdy umožňuje jejich uchování i pro další generace.

Okna z pohledu historie

Pro pochopení odlišnosti technologie památkově hodnotných oken a dveří je nutno předestřít alespoň stručný historický exkurz. Nejstarší dochovaná okna a dveře jsou z období gotiky a většinou se jedná o produkty z tvrdého dřeva.

Tyto výplně jsou zpravidla luxusními výrobky, které si mohla dovolit vyšší šlechta a teprve v období 15. až 16. století pronikaly mezi nižší šlechtu a do městského prostředí.

Určitý kvalitativní skok přišel až v průběhu 18. století, kdy se stále více užívalo měkké dřevo, čímž se pořizovací cena, na úkor životnosti, snížila natolik, že se prosklené otvorové výplně staly běžným stavebním prvkem také ve venkovském prostředí.

Další technologický rozvoj následuje po průmyslové revoluci a souvisí především se zdokonalováním kování a společně se stále kvalitnější výrobou skla dochází k zvětšování světlosti odstraňováním sklodělicích příček. Tento vývoj můžeme sledovat až do současnosti.

Zároveň lze sledovat celkem tři výraznější kvalitativní skoky, přičemž první souvisí především s vynálezem rozvorového kování. Další technologický skok se odehrál v meziválečném období a souvisel především s funkcionalismem.

V tomto období byly vynalezeny dnes velmi populární posuvné a skládací otvírky. Za samostatnou kapitolu lze považovat také snahu o zlepšování tepelněizolačních vlastností, která vyvrcholila vynálezem izolačního skla.

Z hlediska dlouhodobého sledování historického vývoje stavebních technologií stojí za zmínku také poznatky zjištěné v rámci komparativní studie tepelněizolačních vlastností historických budov, z nichž nejlépe vychází barokní dvojitá okna s okenicemi, jejichž hodnota Uw je 1,96 W/m²K.

V průběhu průmyslové revoluce byl zaznamenán spíše pokles tepelněizolačních vlastností, který vrcholí v období funkcionalismu, kdy jsou zaznamenány nejhorší hodnoty tepelných ztrát prostupem. Mnohdy se pohybují kolem 4,5 W/m²K.

Vynález izolačního skla společně se stále vyššími nároky na energetickou úsporu vedou k tomu, že současné výplně otvorů mají stále lepší izolační vlastnosti. Tepelné ztráty prostupem se dnes u stavebních výplní pohybují v rozmezí 0,7 – 1,4 W/m²K a lze předpokládat, že technologický vývoj povede ke stále nižším hodnotám tepelných ztrát prostupem.

Z těchto důvodů jsou tepelněizolační vlastnosti výplní jedním z největších problémů v prosazování repase hodnotných historických výplní otvorů, jelikož repasovaná okna nemohou dosáhnout tepelněizolačních vlastností nových výplní otvorů.

Zcela samostatnou kapitolou je setrvalý úbytek kvalifikované pracovní síly, který je kompenzován postupnou automatizací výroby. Tu ovšem lze velmi obtížně zavádět do údržbových prací, což může komplikovat případné požadavky na repase hodnotných oken a dveří.

Tento trend v budoucnu zcela jistě povede k celkovému snížení variability současných produktů. Z uvedených aspektů tedy vyplývá, že pro soudobou truhlářskou produkci a soudobé požadavky investorů je obtížné najít společnou řeč v oblasti otvorových výplní.

Ne vždy tomu tak musí být. Mnoho požadavků na technické vlastnosti oken a dveří lze vzájemně propojit a zároveň mohou být splněny také nejpodstatnější požadavky památkové péče.

V některých případech lze také dosáhnout určité inovace technologických postupů. V současnosti je určitou výhodou značné množství tradičních postupů v truhlářské výrobě, které mohou být částečně zachovány i v rámci automatizované výroby.

V určitých aspektech je manuální kvalifikovaná pracovní síla stále nenahraditelná a její stálý úbytek může vést k nenahraditelné ztrátě některých technologických postupů, jejichž zachování je z pohledu památkové péče důležité.

Jedná se především o variabilitu zdobných profilací, řezbářské prvky a variabilitu vrchního kování. Přes všechna úskalí se však dá dopracovat k oboustranně akceptovatelnému kompromisu. Mezi ty patří následující příklady.

Domažlice, náměstí Míru čp. 1, radnice repase oken na uličním průčelí

Domažlická radnice je významným dokladem stavební produkce z období historismu. Jedná se o budovu bývalé záložny vybudované v historizujícím neorenesančním slohu. Pro její nesporné architektonické kvality byla v roce 2016 prohlášena kulturní památkou.

Dlouhodobý zájem památkové péče a města Domažlic vedl již dříve k prosazení repase řemeslně mimořádně kvalitních oken na uličním průčelí. Repase byla provedena v průběhu léta až podzimu roku 2018.

Výplně byly opraveny pomocí tmelu a v zhotovitel v mnoha kritických případech zcela rezignoval na očividně nezbytné „protézování“ uhnilých částí oken. Nicméně i přesto byla práce provedena v souladu se zájmem památkové péče a investora.

Podstatná část prací byla financována z dotačních programů. I přes zmíněné nedostatky došlo k prodloužení životnosti mimořádně kvalitních výplní otvorů. V budoucnu lze ze strany investora očekávat tlak na zlepšení tepelněizolačních vlastností oken, které lze zlepšit osazením izolačního dvojskla na vnitřní křídla.

S ohledem na kvalitu modřínového dřeva lze předpokládat, že při dobré a pravidelné údržbě mohou tato okna vydržet další padesát až osmdesát let. Ostatní hodnotné výplně a nehodnotná okna z období druhé poloviny minulého století budou nahrazeny věrohodnými replikami.

Plzeň, bytový dům Adria a bytový dům Klatovská 20

V případě obou staveb se jedná o výběr kvalitních příkladů dobové architektury. Dům Adria je funkcionalistická budova a Klatovská 20 je kvalitním příkladem secesní architektury. Důvodem k prohlášení těchto domů byl především autentický vzhled vnějšího pláště a veřejných interiérů obou bytových domů.

Oba tyto domy spojuje požadavek vlastníka na tepelněizolační a protihlukové vlastnosti oken do bytů.
Národní památkový ústav se snažil prosadit provedení repase nebo věrohodné repliky. Provedení repase bylo s ohledem na požadavky investora zamítnuto, avšak dalším problémem byla snaha investora o maximální snížení pořizovací ceny.

Nicméně po poměrně plodné diskusi s výrobci se podařilo najít řešení v podobě moderního špaletového okna s protihlukovými skly a tepelnými ztrátami s hodnotou U_w = 1,1 W/m²K.

Z hlediska protihlukových vlastností se podařilo dosáhnout akustického útlumu v hodnotě R_w = 48 dB, což je hodnota, které nelze s moderními eurookny či s plastovými a hliníkovými výplněmi dosáhnout.

Tímto bylo dosaženo oboustranného kompromisu mezi vlastníkem a památkovou péčí. Část nákladů byla kompenzována z prostředků ŘSD.

Kanice, zámek čp. 1

Zámek v Kanicích je z pohledu odborné veřejnosti významným dokladem a stavebně-historickým příkladem venkovského vrchnostenského sídla, jehož historie může hypoteticky sahat až do středověku.

Jeho současná podoba je výsledkem barokní přestavby a dvou stavebních fází rekonstrukce a přístavby patra v druhé polovině 19. století. Interiéry byly částečně znehodnoceny v období komunismu. Současný majitel se snaží zámek rekonstruovat a iniciativně spolupracuje se zástupci státní památkové péče.

V rámci rekonstrukce bylo nutné přistoupit k výměně otvorových výplní na vnějším plášti. Po vzájemné dohodě bylo rozhodnuto, že nová okna budou replikou vzorového okna odhaleného v rámci průběžného stavebně-historického průzkumu objektu.

Určitým problémem byl kompromis mezi tepelněizolačními vlastnostmi nových oken, což majitel původně řešil návrhem osazení historizujících eurooken na vnější straně špalety. Po vzájemné dohodě se podařilo zpracovat návrh okna, které splňuje požadavky památkové péče a majitele zámku.

Plzeň, Žižkova 42

Žižkova 42 je vila situovaná v městské pa­mátkové zóně Bezovka. Problémem v tom­to případě bylo částečné zateplení nevytá­pěného předsunutého schodiště osazením moderních výplní otvorů s ohledem na zachování původního vzhledu schodiště.

Proto byly navrženy výplně z profilu IV 78 s historizujícími prvky a majitelé objektu souhlasili se zachováním tradičního řešení vrchního kování formou nastavitelných pantů TOKOZ s historizujícími návleky a osazení olivy typu Altwien.

Článek byl uveřejněn v časopise Realizace staveb 2/2019.