Využití recyklátu při výrobě plastových okenních profilů

Český stavební trh čekají změny. Dodavatelé se musí připravit na čím dál větší podíly recyklovaných surovin ve svých výrobcích. Trh s otvorovými výplněmi z plastu není výjimkou. Bohužel na trhu existuje vůči podobným výrobkům nedůvěra. Nepramení však z objektivních příčin. Polyvinylchlorid (PVC) je totiž z hlediska recyklace ideální materiál.

Slovní spojení „emise skleníkových plynů“ se v posledních letech skloňuje stále častěji. Důvodem nejsou jen argumenty zastánců či odpůrců klimatických změn způsobených člověkem, ale i chystaná legislativa. Připravované či již přijaté zákony se v blízké budoucnosti budou tohoto tématu týkat čím dál více. Technologická oblast výroby a zpracování plastů se již nyní aktivně připravuje na dobu, kdy plasty nebudou jen jednorázovým materiálem. A protože stavebnictví je na výrobcích z plastu závislé, dopadnou připravované předpisy i na něj.

Legislativa na postupu

Před šesti lety vstoupila v platnost norma, která nařídila energetické audity budov. V blízké budoucnosti vstoupí v platnost norma z dílny Ministerstva průmyslu a obchodu, která bude určovat podmínky veřejných zakázek z hlediska podílu recyklovaných materiálů. Jednoduše řečeno půjde o stanovení podílu druhotných surovin použitých při výstavbě nebo renovaci státem vlastněných budov. Přesto, že ministerstvo přislíbilo dokončení přípravy na polovinu tohoto roku, stále není jisté, kdy bude s přípravou hotovo. Nicméně již nyní je jasné, že pro společnosti na trhu výroby a zpracování plastů je podíl tzv. recyklátů ve výrobcích jedinou cestou, kterou se budou muset vydat. Pokud si má společnost udržet současný životní standard, bude muset změnit způsob spotřeby přírodních zdrojů. Každý obyvatel České republiky je dnes ekologickým dlužníkem. Kdyby totiž všichni na planetě měli stejnou úroveň spotřeby surovinových zdrojů jako průměrný Čech, musela by se zeměkoule zhruba třikrát zvětšit.

Společně v Evropě

Není jistě náhoda, že se společnosti zabývající výrobou a zpracováním plastů sdružují do evropských asociací, které aktivně spolupracují na tvorbě předpisů a technologií. Zmínit lze například aktivity asociace VinylPlus nebo Rewindo. Asociace VinylPlus koordinuje aktivity výrobců a zpracovatelů polyvinylchloridu v oblastech, jako je technologie, výzkum, vývoj či recyklace. Prakticky každý velký výrobce plastových otvorových výplní v Evropské unii má dnes již svou vlastní recyklační linku, která umí pracovat nejen s odpadem z výroby, ale je schopna recyklovat celá plastová okna.

Specifika otvorových výplní

Otvorové výplně mají z hlediska recyklace velký potenciál. Skládají se z několika málo materiálů, které jsou plně obnovitelné. Sklo, kov i PVC lze využívat znovu a znovu, a to dokonce při výrobě stejného produktu. Proč se tedy ve velkém zatím tento segment v České republice nerozeběhl? Prvním důvodem je skutečnost, že plastová okna jsou relativně mladým produktem s dlouhou životností. Tudíž doba konce jejich života v plné míře ještě nenastala. Dalším důvodem může být neochota některých zákazníků, kteří z iracionálních důvodů okna s podílem recyklovaného materiálu odmítají. Produkt EcoPowerCore od Inouticu je okenní profil, který v sobě obsahuje podíl recyklátu PVC a vzhledově i funkčně je identický s produkty na trhu, které recyklované PVC neobsahují. Je s podivem, že i dnes v sobě některé veřejné zakázky obsahují podmínku toho, aby okenní profily neobsahovaly recyklovanou složku.

Mýty a skutečnost

Odpovědět na otázku, proč někteří odmítají podíl recyklované složky, je komplikované. Je nutno uznat, že výrobci okenních profilů v minulosti nevyvíjeli dostatečnou aktivitu v oblasti osvěty a trh se řídil především marketingem. V marketingu hrají důležitou roli pocity a ty někdy nejdou ruku v ruce se skutečností. Nicméně realita je taková, že se Česká republika zavázala k plánu Evropské unie, který by měl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 % a do roku 2030 o celých 40 % oproti roku 1990. Tento plán je spojen s tzv. Pařížskou dohodou, která byla nejrychleji přijatou dohodou v historii Organizace spojených národů. Protože výroba PVC, který je mimochodem třetí nejpoužívanější umělou hmotou na světě, také přispívá k produkci emisí skleníkových plynů, je zřejmé, že ani tato oblast neunikla pozornosti. Recyklace PVC má přitom dramatický dopad na snižování emisí těchto plynů. Při prvovýrobě vznikají na jednu tunu PVC dvě tuny oxidu uhličitého. Pokud se recykluje, potom vzniká na stejné množství jen 136 kg oxidu uhličitého.

Snaha o zodpovědné chování vůči životnímu prostředí však nezačíná a nekončí jen u samotné recyklace. Přestože byl polyvinylchlorid objeven již před více než 140 lety, technologie jeho výroby kráčí neustále vpřed. Toxické prvky jako kadmium či olovo, které se donedávna používaly jako jeho tepelné stabilizátory, nahradily nové netoxické sloučeniny na bázi vápníku. Výroba okenních profilů či potažmo celých oken je tudíž na dobré cestě přispět ke snížení ekologické zátěže planety. Je ale důležité vyvarovat se polopravd a bojovat s mýty, které využívání některých produktů navzdory prokázaným vlastnostem pořád brání. 

Informace o materiálu:

Recyklát vzniká jednak při výrobě profilů z odřezků samotného nového nerecyklovaného PVC nebo při recyklaci starých výrobků. Automatizované linky separují ze starých okenních rámů kov, plast a sklo. Plast, v tomto případě polyvinylchlorid, se nadrtí na tzv. granulát. Granulát se vyčistí, přidají se stabilizátory a změkčovadla. Jejich cílem je udržet fyzikálně-chemické vlastnosti výrobku v normě. Protože recyklát nemusí být barevně homogenní, dochází během unikátního technologického procesu koextruze ke spojení tenké vrstvy nového ještě nerecyklovatelného materiálu (tzv. prvomateriálu či panenského PVC) s tím již recyklovaným. Tento krok prakticky zajistí estetičnost finálního výrobku. Opakovat celý cyklus lze až osmkrát. Pokud tedy předpokládáme, že životnost okenních profilů je padesát let, jeden materiál může sloužit v ideálním případě až čtyři století.

TEXT: PETR SÝS

OBRÁZKY: INOUTIC

Ilustrační foto: Dano Veselský

Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb 2/2017.