Pyrodiverzita v praxi: Přírodní požáry utváří novou krajinu

V posledních letech jsme byli svědky nejednoho velkého požáru a ať už mluvíme o Austrálii nebo Americe jedno zůstává společné – spálená zem. Jak požáry přežívá příroda? Tedy konkrétně zvířata? Co pro nápravu situace může udělat člověk?

Je až s podivem, že ač jsou požáry obdobně nebezpečné pro lidi a zvířata – rizika jsou prakticky stejná od vdechování kouře až po tepelný stres – k přímému úmrtí zvířat v přímém důsledku požáru dochází málokdy. Nejkritičtější je pro zvířata doba po požáru, když se nemají kam schovat a co jíst.

Jaká je realita požárů?

Nepochybně všichni si vybavíme inferno, které provázelo požáry v Los Angeles, a často i příběhy lidí, kteří nepřežili. Mezi těmito příběhy se však objevilo nejedno svědectví o domácích zvířatech, pro které požár nebyl až takový problém, jak se páníčci obávali, když prchali z domovů a mazlíčka z jakýchkoli důvodů museli opustit.

Když mělo zvíře jak se dostat z domu, pokud začal hořet, jeho šance na přežití a opětovné shledání s majitelem byly poměrně vysoké. Podobné je to i pro divokou zvěř. Mnoho druhů divokých zvířat má vlastní strategii přežití, kterou po generace vylepšovali právě pro tyto účely. Samozřejmě pokud odmyslíme výjimky, jako jsou koaly. Naopak třeba australské ježury se ukládají k hibernaci v podzemních norách, dokud nebezpečí nepomine.

Většina studií na toto téma nestaví do popředí rizika a škody, naopak poukazuje na důležitost požárů pro správné fungování ekosystémů. Například hmyzu se po požáru nabízí lepší podmínky pro sběr potravy, snazší let přírodou, kterou požár „pročesal“, a více míst, ve kterých může zahnízdit.

Rovněž bylo zjištěno, že počet sekvojí, nejmohutnějších stromů na Zemi, které pamatují éru dinosaurů, dlouhou dobu stagnoval právě kvůli snaze lidí požárům zamezit – sekvoj požáry potřebuje, aby se její šišky vůbec rozevřely a vypustily nová semena. Z říše ptáků pak můžeme jmenovat datla černohřbetého, který se v Severní Americe živí hmyzem, který nachází právě uvnitř mrtvých a umírajících stromů, které byly zasaženy požárem. Spálená zem je pak součástí i jeho strategie rozmnožování.

Proč jsou požáry tak důležité?

Stav, který popisuje komplexní interakce a návaznosti životního cyklu zvířat na rozsáhlé požáry se nazývá pyrodiverzita a probíhá prakticky na všech kontinentech přirozeně, pokud se jí člověk nesnaží zabránit. I například africké savany zaznamenaly o 30 % větší diverzitu společenstev savců a o 40 % bohatší druhovou pestrost ptačích populací po požárech stepi.

Ač to na první pohled může působit absurdně, savany jsou příkladem prostředí, které oheň ke své existenci potřebuje – bez pravidelného spálení rostlin by travnaté plochy brzy pokryly keře a stromy, které by v podnebných podmínkách nemohly prosperovat a ze savany by se stal mrtvý les, kde by nemohlo žít ani jedno ze zvířat, která jsou pro tyto ekosystémy tak typická.

Když se z výhody stane problém

Abychom nešířili pouze myšlenku, že požáry jsou báječné a mělo by jich být víc, protože přírodě prospívají – ne. Požárů by mělo být přesně tolik, kolik jich příroda potřebuje, aby fungovala popsaná pyrodiverzita, tedy pouze došlo k pročištění ekosystémů a zvířata mohla prosperovat. Jak se říká: čeho je moc, toho je příliš.

Požáry v posledních letech jsou stále častější, větší a prudší. Ostatně jako všechny přírodní katastrofy. Přestože je tak příroda na tyto podmínky poměrně dobře připravená, je třeba si uvědomit, že změna povahy požárů mění celou věc a stejně jako může pro přírodu být obtížnější znovu ozelenit neustále spalované pláně, i zvířata, která jsou dobře adaptovaná na požáry, mohou mít problém se se změnou charakteru požárů vyrovnat.

Přestože tedy úmrtnost zvířat zůstává během aktivní fáze požáru nízká, je to hlavně fáze života po uhašení požáru, co se změnilo – zvířata se snáze zraní v agresivnějších požárech, pomalá zvířata snáze padnou za oběť nebo se alespoň nadýchají nebezpečných spodin a rychlá zvířata jsou pomalu ale jistě vytlačována do zcela jiných teritorií kvůli nedostatku a nedostatečně rychlé obnově původního ekosystému – po požáru většina zvířat nemá v lokalitě přístup k vodě, potravě a k jakékoli skrýši.

Rovněž dopady toxického kouře na přírodu jsou zatím neprozkoumané a tedy neznámé. Největší problém pak nastává, když požár vytlačí zvířata do městských oblastí, kde se mohou nepříjemně střetávat s lidmi. Abychom ale zmínili čísla, obří požáry v Kalifornii v letech 2020 a 2021 ovlivnily stanoviště více než 500 druhů obratlovců. O bezobratlých samozřejmě nemluvě.

Jak se k problému postavit?

Na to v zásadě neexistuje správná odpověď, protože nejvíce problematické požáry vždy mají jedno společné – změnu klimatu. A tu, ač se snažíme, se nám zatím moc zastavit nepodařilo. Na jednu stranu si tak musíme připustit, že požáry jsou přirozenou součástí přírody a přírodního cyklu, na tu druhou řada požárů v posledních letech měla s těmi „správnými“ požáry pramálo společného.

Na vině může být například i nevhodné vysazování stromů v některých oblastech, kde jsou uměle vysazeny stromky podobného stáří v předepsaných rastrech a podmínkách, což následně velmi usnadňuje šíření požáru. Obdobně šíření požáru rozhodně nezpomaluje nedodržování stavebních předpisů, které s rizikem požáru počítají a používají materiály, které žáru po nějakou dobu odolají – nevhodné stavební materiály byl mimochodem jeden z faktorů, které hrály roli v šíření letošních požárů v Los Angeles.

Některé státy za účelem lepšího boje s požáry uměle vysazují „zpět“ do přírody velké býložravce, kterých je nedostatek či již zcela chybí. Cílené spásání rizikových porostů je v tuto chvíli úspěšně testováno například v Oregonu.

V našich končinách se ovšem dá říct, že s velkými býložravci problém nemáme, protože jelenů a srnců v naší přírodě rozhodně není pomálu. A je také třeba říct, že na rozdíl od Austrálie nebo Ameriky, u nás to ani s těmi požáry není tak horké. Přesto je i naše příroda připravena s požáry bojovat, pokud by musela, – a stejně tak i člověk, jak dokazují diskuze z minulých let, které cílily na možnost návratu koní, zubrů a dalších velkých kopytníků zpět do přírody, odkud vymizeli.

Závěrem můžeme uvést některé z příkladů adaptace přírody na požáry – borovice produkují semena, která klíčí poměrně rychle po požáru, což zajišťuje regeneraci lesa, kopytníci zpravidla požáru utečou, norová zvířata (zajíc, liška) zmizí pod zemí, zvířata žijící kolem vody (bobři, vydry, ptáci) hledají útočiště na vodní hladině. A, což je třeba zdůraznit, jsou to právě například bobři, kdo je první zpět na spálené půdě, aby zkontrolovali své hráze, opravili je a postarali se o opětovné zaplavení krajiny.

Zdroje: BBC, National Forests, Sentient Media, The Guardian