Rekonstrukce dřevěného trámového stropu

Jednou z vhodných metod rekonstrukce podlahy na trámovém dřevěném stropu je použití suchých podlahových systémů. Dřevěné trámové stropy se nejčastěji dostávají do centra pozornosti realizačních firem při rekonstrukcích podlah ve starší zástavbě.

Dělí se na dvě skupiny – stropy deskové a stropy nosníkové. Deskové (nebo též půdní) tvoří trámy kladené na sráz k sobě a spojované klíny nebo skobami. Vytvářejí tak spolupůsobící desku, která zatěžuje stěnu na všech místech podepření. Nosníkové stropy se skládají z nosníků (lepený nosník, příhradový nosník, trám), které jsou vzájemně odsazené a shora uzavřené záklopem. Nosníky zatěžují stěny lokálně, v místě uložení do zdiva (kapsy).

Oba typy obsahují ještě několik variant, jako například:

• strop rámový (fošnový) – rám tvoří tenké fošny, hlavní a kolmé (kolmé fošny jsou vzpěry),
• strop kazetový – nad nosnými trámy je uložen příčný fošnový rošt,
• spřažené konstrukce – trámový strop s trny, zalitý vrstvou betonu, která ho ztužuje (beton a dřevo tak staticky spolupůsobí).

Ve všech případech jde o sendvičové konstrukce, které se doplňují dalšími materiály, izolací, deskami, zásypem apod. Strop, v němž se střídají lehké (měkké) a těžké (pevné) materiály, pohlcuje zvukové vlny s různou frekvencí lépe než monolitický strop. V praxi se architekti často setkávají s případy, kdy realizační firma vykoná z hlediska montáže velmi náročnou rekonstrukci trámového stropu pomocí dřevěného roštu (Obr. 1). Tento rošt je vyklínovaný, aby se vyrovnaly nerovnosti původního stropu a zároveň dorovnaly výškové rozdíly čisté podlahy. Následně se zaklopí deskovým materiálem nebo latěmi. Toto řešení však představuje problém z akustického hlediska, a to i po vyplnění vzniklé dutiny minerální vlnou. Vznikne tzv. pódium, tedy lehká dutinová konstrukce, která odráží zvuk do místnosti, případně ho násobí (tzv. efekt bubnu). Další problém představuje povrchová úprava desek s parafínovým povrchem nebo s latěmi, jež vysychají a ve spárách vržou. To vede k rekonstrukci už rekonstruovaného, která představuje demontáž nově realizovaného roštu.

Jak tedy přistupovat k rekonstrukci?

Nejprve je nutné provést hloubkové sondy pro zjištění skladby stropu (Obr. 2 a 3). Nejde jen o podlahové vrstvy, ale i o trámy, dutiny a podhled. Důležitá je jejich tloušťka a kvalita – obě se mohou v rámci jedné místnosti lišit, proto by mělo být provedeno více sond. Výsledkem by mělo být zjištění, co vše se může ponechat (co je suché a nepoškozené) a co je nutné vyměnit, případně úplně odstranit. Zároveň se kontroluje, jak je nosný trám založen v obvodovém zdivu. Místo založení (záhlaví) je často ohroženo vzlínající vlhkostí, může být porušeno nejen hnilobou, ale i dřevokaznými houbami a hmyzem. Podlahu by měl vidět a posoudit statik, který určí, zda jsou všechny části stropu nosné a funkční (trámy i záklop), jakým způsobem jsou napojeny na ostatní konstrukce a zda jsou dimenzovány na nové zatížení. Stejně tak navrhne, jak odstranit zjištěné nedostatky, jak konstrukci vyztužit (např. použitím I-nosníků), jaký druh záklopu je nejvhodnější (tloušťka dřevotřískové desky podle rozpětí trámů) a jaký je hmotnostní limit nově navrhované skladby.

Mokrý versus suchý systém

Suché konstrukce mají při rekonstrukci trámových stropů obecně přednost před cementovými potěry a potěry na bázi síranu vápenatého, jejichž vlhkost může poškodit existující historické prvky. Například anhydritový potěr tuhne po nanesení 48 hodin v uzavřeném prostoru, tedy vzdušná vlhkost stoupne tak vysoko, že ji okolní konstrukce a povrchy začnou pohlcovat. To způsobuje olupování maleb a omítek, nadouvání a praskání dřevěných prvků. Potom následuje proces schnutí, přičemž platí, že 10 mm anhydritové vrstvy znamená jeden týden schnutí. Moderní cementové potěry schnou rychleji při téže tloušťce, ale jejich konstrukční výška je větší, tedy vlhkostní podmínky se ani tak nezlepší.

Je nutné odstranit původní zásyp?

Zásypy se už od dob renesance používaly v konstrukcích na ochranu hořlavých částí stropu a na tlumení zvuku. Zásyp musel být vždy suchý a čistý – v ideálním případě pražený. Pražením se odstranily zárodky plísní a rostlinných nebo živočišných příměsí. V historických stavbách proto můžeme najít hrubozrnný písek, vápennou nebo cihlovou a spárovou sutinu. Výjimkou není ani říční kamenivo, hlína nebo stavební odpad. Zásyp, nejčastěji s tloušťkou 80 až 100 mm, ležel buď nad trámy, což ale mohlo neúměrně zvyšovat tloušťku skladby podlahy, nebo se ukládal částečně až úplně mezi trámy.

Je-li původní zásyp soudržný, nedrobí se, neobsahuje velké prvky nebo vzduchové bubliny a je suchý, může se ve skladbě ponechat. Slouží jako cenné přitížení, které by se po odstranění muselo do podlahy vrátit, aby se dosáhlo potřebné hodnoty kročejové neprůzvučnosti. K tomuto účelu lze použít například voštinový systém suché výstavby (Obr. 4 a 5), který má při tloušťce 30 mm přitížení 45 kg/m² a při tloušťce 60 mm až 90 kg/m². Toto přitížení dokáže pohltit 22 dB kročejového hluku a pro dřevěný trámový strop je nevyhnutelné i ze statického hlediska, protože eliminuje průhyby konstrukce. Pozor, voštinový systém neslouží k vyrovnání podlahy! Voštinový plát kopíruje nerovnosti podlahy, překlenuje je a podlahu jen rovnoměrně zatíží. Může se přesypat jen o 5 mm, což může u drobných nerovností postačovat. K vyrovnání větších nerovností se používá lehký vyrovnávací podsyp. Kartonový plát voštiny má vlastní dno, kamenivo se tak neprosype pod desky.

Akustické hledisko

K pohlcení zvukových vln procházejících konstrukcí se doporučuje vystřídat ve skladbě stropu těžkou a lehkou (myslí se objemová hmotnost) vrstvu (Obr. 6). Nejprve by se měla na trámový strop uložit těžká vrstva, například podlahová voština nebo sádrovláknité desky o tloušťce 15 mm s přitížením 36 kg, které pohltí nežádoucí chvění od kročejového hluku. Na ni se může položit měkká vrstva v podobě desky s porézní nebo vláknitou strukturou, která je stejně zvukově pohlcující. Jde o minerální, flísovou nebo dřevovláknitou izolaci. Na kročejovou izolaci by už měla přijít jen roznášecí vrstva – pevná deska, jež je zároveň ohybově měkká a neodráží zvuk zpět do místnosti. Používají se sádrovláknité podlahové prvky – dvě desky slepené a sesponkované z výroby s tloušťkou 10 nebo 12,5 mm. Na trhu jsou dostupné i podlahové prvky, které mají už z výroby nakašírovanou izolaci s tloušťkou 10 nebo 20 mm.

Na co si dát pozor?

Chyba č. 1 – nesoudržný podsyp

Pod podlahou se vytváří propadlé místo, které při chůzi duní, prohýbá se, čímž se ničí podlahová krytina.

Řešení
Nový podsyp je třeba zvolit podle maximální tloušťky, do níž se bude aplikovat. Je-li nutné vyrovnat nerovnosti do 100 mm, doporučuje se vyrovnávací podsyp – minerální pórobetonový granulát s frakcí 0,2 až 4 mm a ostrohrannou strukturou (Obr. 7). Aplikuje se v minimální tloušťce 10 mm tak, aby překryl každou nerovnost a instalace, čímž se vytvoří celistvá soudržná vrstva. Povrch se vyrovná stahovací latí (Obr. 8) do podlahářské roviny (2 mm / 2 m). Vyrovnávací podsyp nesedá, nevytlačuje se do stran místností a může se použít i při zatížení 5 kN/m² (do výšky 60 mm). Podsyp zároveň poskytuje tepelnou a zvukovou izolaci a požární ochranu. Jsou-li nerovnosti podlahy větší než 100 mm nebo se na podlaze nachází množství trubek s komplikovaným křížením, doporučuje se použít rychle tuhnoucí podsyp – polystyrenový granulát s cementovým pojivem, který se aplikuje v minimální tloušťce 30 mm a maximálně 2 m (po vrstvách s tloušťkou 0,5 m). Dá se použít i výlučně lokálně, přičemž se vytvořením kopečků zafixují např. rozvody na podlaze.

Chyba č. 2 – příliš měkká a vysoká kročejová izolace

Podlaha pruží, prohýbá se, izolace sedá, ničí vrstvy nad sebou.

Řešení
Dodavatel podlahových desek a prvků musí určit, jaký typ izolace a v jaké tloušťce je pro danou podlahu vhodný. Závisí to na zatížení podlahy (oblast použití) a nášlapné vrstvy (velký formát podlahy vyžaduje pevnou skladbu, která nepéruje). Obecně se doporučuje použít izolaci na bázi minerální vlny s objemovou hmotností 120 kg/m³ a maximální tloušťkou 20 mm nebo dřevovláknitou izolaci s objemovou hmotností od 160 kg/m³ a tloušťkou do 60 mm.

Chyba č. 3 – chybějící okrajový izolační pás

Pokud se při realizaci podlahy na stropní trámové konstrukci nepoužije okrajový izolační pás, hluk a vibrace se budou šířit přes obvodové konstrukce, sloupy nebo instalace přímo do spodních místností. Z akustického hlediska bude jakákoliv skladba podlahy nefunkční.

Řešení
Okrajový izolační pás musí izolovat všechny nové vrstvy podlahy, od záklopu až po nášlapnou vrstvu. Přečnívající okraj pásu se zřeže až po uložení vrchní podlahoviny. Při rekonstrukci se zachováním existujícího podsypu se okrajový pás vkládá mezi pevné deskové materiály a stěnu. Pevnými materiály se myslí podlahové prvky a polystyrenové desky, ostatní vrstvy jako kročejová izolace a podsypy není nutné od existující stěny pružně oddělit. Tato aplikace v některých případech ani není realizovatelná vzhledem k členitosti a nerovnosti povrchu stěny. Okrajový pás musí být z pružného materiálu o tloušťce minimálně 10 mm a jednotlivé vrstvy podlahy mají k němu volně doléhat.

Skladba stropu

Podlahový prvek fermacell 2E16
tloušťka 29 mm (sádrovláknitá deska 2 × 10 mm + nakašírovaná izolace s tloušťkou 9 mm /filc pro zlepšení kročejového útlumu/)
rozměry: 1 500 × 500 mm
plošná hmotnost prvku: 26 kg/m²

Fermacell Silentio
dvě varianty: 1 × 20 mm sádrovláknitá deska fermacell Silentio nebo 2 × 15 mm sádrovláknitá deska fermacell Silentio
rozměry: 1 500 × 500 mm
realizace spoje: kladení natupo (u dvou desek je třeba dodržet minimální přesahy spojů)

Akustický profil fermacell
rozměry: 4 000 × 123 × 30 mm
použití u pružně zavěšených podhledů nebo předsazených stěn

Sádrovláknitá deska fermacell TB
tloušťka: 10 mm
opláštění podhledu deskami s profilovanou hranou TB

TEXT: Ing. Peter Šovčík, Ing. arch. Katarína Šmejkalová
FOTO: Fermacell