Řešení klimatických problémů v Evropě? Pobřežní mokřady jsou účinnější než pralesy
Eliška Hřebenářová 
Když mluvíme o boji se změnou klimatu, často přemýšlíme o výsadbě dalších a dalších stromů. Pobřežní mokřady se ovšem ukazují být neméně spolehlivým řešením – uhlík totiž zachycují a ukládají snad ještě lépe než tropické pralesy.
Irské solné bažiny
S každým vysokým přílivem omývají vlny Atlantiku bažiny ostrova Derrymore v Irsku. Jedná se přitom o více než jen líbivý, turisticky lákavý pohled, jde to přírodní uhlíkovou jímku. A tým z University College Dublin je samozřejmě na místě, aby studoval, jak dobře tyto močály pomáhají odstraňovat uhlík ze vzduchu.
Slaniska jsou přílivově zaplavená, nízko položená stanoviště, takže rostliny, které zde žijí musí být schopné tolerovat slané a podmáčené podmínky, díky kterým jsou slané bažiny dobré při ukládání uhlíku. Všechny rostliny zachycují CO2, aby mohly růst, ale na suché zemi uvolňují většinu tohoto uhlíku zpět do vzduchu, když se rozkládají. Bažinné trávy jsou jiné – při nasycení slanou vodou je méně pravděpodobné, že se rozpadnou, udrží tak zachycený uhlík v půdě.
Důležité je proto získat představu o tom, kolik uhlíku se v tomto biotopu přirozeně ukládá, abychom pak mohli navrhnout různé způsoby řízení těchto biotopů, aby mohly uhlík nadále ukládat. Klíčovým nástrojem pro tento výzkum je vířivá kovarianční věž – citlivý nástroj, který sleduje výměnu plynů mezi půdou a atmosférou a ukazuje skutečné množství uhlíku, které je močál schopen uložit. Výstupem měření jsou toky oxidu uhličitého a vodní páry – včetně absorpce CO2 během dne kvůli fotosyntéze a emisí CO2 oxidu uhličitého v noci kvůli dýchání rostlin.
Zmíněný Irský prosperující mokřad zachycuje více uhlíku, než pouští. Ale to se stane pouze tehdy, když podmínky naleznou rovnováhu, tedy pokud je ne příliš vlhký a ne příliš suchý. Když totiž dojde k zaplavení, mokřady mají potíže s tím, aby i nadále správně fungovaly. Obdobně ve druhém extrémním případě – pokud vyčerpáme ekosystém pro, řekněme, zemědělské využití, bude to mít opravdu škodlivý vliv na chod systému a uvolní se tím spousta uhlíku. Takové odvodnění navíc může vést k rozkladu hmoty, která byla v lokalitě uložena a konzervována po celá staletí.
Pokud se tedy podmínky či fungování pobřežních mokřadů zhorší, mohou se změnit z úložiště uhlíku ve zdroj uhlíku, což zhorší změnu klimatu.
Proč jsou slaniska tak účinná?
Slaniska se mohou přizpůsobit postupně stoupající hladině moří. Dokud jim nebrání lidský vývoj, mohou se pohybovat do vnitrozemí, nadále zachycovat uhlík a zároveň nabízet další výhody, jako jsou stanoviště pro mořský život a ochranu před bouřemi. Slaniska jsou navíc velmi účinná při zachycování uhlíku.
To se týká tří hlavních procesů. Prvním je růst rostlin – zachycování CO2 z atmosféry prostřednictvím fotosyntézy. Druhým jsou sedimenty přicházející s přílivem, které se mohou usadit. A to pomáhá dále pohřbít uhlík. A nakonec anoxické sedimenty, kde je velmi málo kyslíku, což snižuje rozklad a tak umožňuje, aby uhlík zůstal uložen po dlouhou dobu.
Další výhodou slaných bažin je, že nevypouštějí tolik metanu – silného skleníkového plynu – ve srovnání se sladkovodními mokřady. Normálně by ekosystém vypouštěl do atmosféry více metanu, ale kvůli slanosti v mořské vodě je produkce metanu ve skutečnosti zmírněna.
Zavlažování rašelinišť v Nizozemsku
Holandské poldry jsou dalším dobrým příkladem. Pod těmito zelenými poli v severním Holandsku je rašeliniště – typ mokřadu, kde podmínky brání rostlinnému materiálu v úplném rozkladu. V téměř pěti metrech pod hladinou moře musí být voda nepřetržitě odčerpávána, aby byla půda pro suchá a přístupná pro skot.
V této oblasti byl rovněž proveden výzkum, kdy byla vybraná půda opět navlhčena a nyní rostliny známé povětšinou jako orobinec raší z rašelinišť ponořených do asi 15 centimetrů vody. A protože půda již není vystavena kyslíku, neuvolňuje ani zdaleka tolik CO2 z rozkládající se rašeliny.
Množství uhlíku, které se momentálně váže na jeden litr mléka vyprodukovaného na těchto loukách, je přibližně stejné jako množství spálení dvou litrů benzenového benzínu v autě. Ovšem ve chvíli, kdy se oblasti znovu namočí, nejsou z nich vylučovány žádné uhlíkové emise – jenže pak nejde o půdu, kam lze vypustit krávy, které by běhaly kolem a spásaly trávu. Je tedy třeba se zaměřit na jiné využití, jinou plodinu – a místo chovatelů krav a prodejců mléka je tak možné například pěstovat rostliny pro vlákna. Rostliny prosperující v podmínkách takových mokřadů jsou přirozeně silné, pružné a odolné vůči hnilobě. Jejich využití se tak nabízí od netkaných textilií po ekologičtější stavební a obalové materiály.
Situaci by mohly pomoct případné finanční pobídky ke snižování emisí a obnově přírodních stanovišť. Ty by mohly pomoci k tomu, aby toto využívání půdy bylo z dlouhodobého hlediska finančně životaschopné. Nové lehké stroje by navíc mohly zemědělství na mokřadech ještě více rozšířit, a (nejen pomyslně) přeměnit zachycený uhlík na udržitelné stavební materiály.
Tajemství italské mořské trávy
Laguna v italské Emilia Romagna je přirozeným prostředím ryb využívaným pro extenzivní akvakulturu. Plochy mořské trávy poskytují pro ryby více než jen ideální krmení: globálně tyto podvodní rostliny zachycují 10 % veškerého uhlíku pohřbeného v oceánských sedimentech. Před půl stoletím byly všechny místní laguny pokryty koberci mořských trav. Většina z těchto rostlin byla od té doby zničena, pravděpodobně kvůli znečištění.
Nyní projekt LIFE-TRANSFER, inspirovaný slibnými výsledky z pilotního místa poblíž Benátek a financovaný Evropou, znovu vysazuje přežívající trávy v nedalekých lagunách. Projekt se tak snaží zvrátit stávající trend ubývající vegetace a má za cíl dosáhnout fáze, kdy se mořská tráva rozšiřuje sama, jako se to stalo v Benátské laguně. Tento model by se následně měl rozšířit do celého Středomoří, potenciálně do celé Evropy.
Aktuálně vědci pracující na projektu testují metody, jak přesadit trávy do nové lokality. Jako dosud nejlépe fungující se ukazují předpěstované koberečky sazenic, které se co nejrychleji přesunou na místo s podobnými podmínkami, ve kterých vyrostly. Tak by se měla zvýšit pravděpodobnost, že se tyto podvodní rostliny uchytí a promění v bujné louky na mořském dně. Z dlouhodobého hlediska by to mělo vést k čistší vodě, menší erozi pobřeží a novým bezpečným lokalitám pro vodní volně žijící živočichy. V současnosti se tento postup provádí v Itálii, Řecku a Španělsku.
Zdroj: Euronew Green – přeloženo, upraveno
