Rodiny v pohybu. Kvůli suchu se přesouvají celé vesnice

Po staletí kočovné rodiny hnaly svůj dobytek po severní tibetské stepi a zachovávaly si způsob života, který dědily z generace na generaci. Obyvatelé Horního Mustangu, kteří sem dorazili asi před 3000 lety, původně přišli ze severu a mají svou vlastní jedinečnou domorodou kulturu, tradice, jazyky a praktiky. Když vstoupili do Mustangu, vytesali jeskyně do strmých údolních stěn, nyní známých jako nebeské jeskyně, a žili tam. Jak čas plynul, usazovali se a stavěli kláštery a hliněné domy, zatímco se zabývali „solnou ekonomikou“ – obchodovali s tibetskou solí a vlnou široko daleko, napříč přes centrální kopce a pláně.

Kočovní pastevci byli neustále vystaveni drsnému klimatu Himálají. Nyní je tento region označován jako „ground zero“ pro klimatické dopady – vesnici poprvé zachvátilo sucho už na začátku 90. let. Potok napájený ledovcem pomalu mizel. Tváří v tvář kruté realitě klimatických změn se znovu přestěhovali, ušli 10 mil (16 km) od své vesnice a za sebou zanechali jak půdu svých předků, tak kulturní dědictví a svědectví vývoje probíhajícího po mnoho generací.

Neporazitelný nepřítel

Země pod velkou částí Samdzongu není to, co bývala. Zavlažovací kanál, který vede podél téměř vyschlého koryta řeky, neměl žádnou vodu k zavlažování půdy, což zhoršovalo zemědělské problémy během období sucha a vedlo ke špatnému růstu plodin. Dobytek umíral a místní byli frustrovaní.

V regionu se během léta také zhoršovala intenzita dešťů. Najednou bylo vody víc. V transhimalájské oblasti, kde ročně naprší méně než 200 mm (7,9 palce), může nepravidelný déšť a sněžení vést k prohlubující se vodní krizi. To znamená méně deštivých nebo sněhových dnů, ale zato o poznání vydatnějších. Výsledkem jsou povodně a sucha na stejném místě. A v horské vesnici, jako je Samdzong, často tyto problémy přicházejí v podobě ničivých bleskových povodní.

Odborníci dospěli k závěru, že jednu z prvních událostí v roce 1988, velmi významnou pro místní, způsobilo silné sněžení doprovázené relativně vysokými teplotami, které vyvolalo ničivou povodeň z ledovcového jezera. Ta zasáhla čtyři vesnice – svrhla velké balvany, rozdrtila více než 36 domů a smetla bezpočet dobytka, což donutilo rodiny přestěhovat se jinam. Krajina dodnes zůstává poseta troskami a balvany, což slouží jako silná připomínka této události.

Koncem 90. let se sucho stále zhoršovalo. V tomto odlehlém koutu Nepálu není žádná elektřina, žádná nemocnice, policejní stanice ani zdravotní středisko. Studie naznačují, že míra chudoby v horských oblastech převyšuje míru v jiných částech země, přičemž mnoho obyvatel si vydělává na živobytí na úrovni životního minima.

Kvůli tomu a kvůli křehké povaze pastvin jsou extrémní výkyvy počasí v Himalájích často katastrofální. Přestože se místní snažili situaci zvládnout, pozvolna nadešel čas, kdy vesnice musela učinit zásadní rozhodnutí – ​​zůstat, nebo odejít? Poslední pomyslná kapka padla v létě 2006, kdy se téměř každý vesničan neochotně rozhodl opustit svůj domov. Navzdory tomu, že mnozí starší neústupně prohlašovali, že nechtějí opustit domovy svých předků, kvůli obavám o budoucnost dalších generací měli pocit, že vlastně nemají na výběr.

Obyvatelé proto požádali tehdejšího krále Mustangu o povolení k přesídlení na úrodnou půdu asi sedm mil (11 km) od staré vesnice. Do roku 2016 bylo 17 domácností sestávajících z 86 obyvatel přemístěno ze Samdzongu do nové osady, kterou pojmenovali „Namashung“, což znamená zelená louka. Vesničané se ve výsledku přistěhovali blíže k městu Lo Manthang, kdysi hlavnímu městu království Lo, v naději, že jim to přinese ekonomickou prosperitu.

Stěhování problémy neřeší, ne všechny

Stavba Namashungu trvala více než pět let. Začalo to úkolem odklízet objemné balvany – pozůstatky po záplavě ledovcového jezera v roce 1988. Přidělení půdy bylo provedeno rozdělením dostupných oblastí na stejné plochy, které byly rozděleny prostřednictvím loterijního systému. Místní zdroje, jako je půda a vápno, se staly stavebními kameny nových domovů vesničanů, zatímco základní materiály jako hřebíky, zámky a sklo pocházely z regionálních trhů.

Vesničané demontovali nábytek ve svých původních domech, aby znovu použili dřevěné prvky pro stavbu nových domů v Namashung kvůli nedostatku dřeva v této oblasti. Většinu stavebních prací provedli rodinní příslušníci s pomocí příbuzných a přátel výměnou za jiné řemeslné práce. Ve staré vesnici stále stojí domy poprášené hnědým pískem a žije ještě pět vesničanů. Jelikož je teď málo vody, pěstují pšenici jen jednou ročně, a to nestačí ani zmíněným pěti lidem. Jejich příbuzní, kteří se odstěhovali, jim poskytují jídlo, které si sami nedokážou vypěstovat.

Problémům ovšem čelí i obyvatelé, kteří se přestěhovali – obyvatelé musí například sdílet svůj zdroj vody se sousední vesnicí Nenyol. Komunita přitom vyjadřuje obavy, že zásoby vody jsou již vzácné. Dalším problémem je vlastnictví – obyvatelé Namashungu stále nemají zajištěná vlastnická práva na půdu, protože čekají na schválení od bývalé královské rodiny. Bez těchto práv jsou náchylní k vyhoštění, marginalizaci a diskriminaci.

Spolu s nově získanou půdou se ovšem místní budou muset smířit s tím, že jim hrozí ztráta velké části hmotného dědictví. Jejich historické stavby – zejména kláštery a nebeské jeskyně – jsou ohroženy klimatickou krizí. V Mustangu narůstající srážky destabilizovaly hliněnou architekturu. Silnější vítr, vlhkost a vyšší teploty si již vyžádaly daň na klášterech z 15. století, jejich kdysi bíle zbarvené stěny vybledly do světle šedé. V Samdzongu je tato kultura obdobně ohrožena.

Vesnice v pohybu

Migrace vyvolaná změnou klimatu probíhá v celém Nepálu a případ Samdzong lze považovat za symbol většího trendu, kterému čelí mnoho himálajských komunit. Sousední vesnice Dhye přenesla celé osady na místo s úrodnější a zabezpečenou půdou, rovněž za cenu jejich historie, vzpomínek a tradic minulosti. Další vesnice Yara také čelí možnosti, že se bude muset přestěhovat. V Nuwakotu ve středním Nepálu se téměř celá populace postupem časumstěhovala kvůli obavám z nedostatku vody. Podobně v jiném okrese Ramechhap se rybářská komunita náhle přestěhovala, když jejich řeka vyschla. Lidé se majoritně stěhovali do nižších poloh, aby uspokojili základní potřeby a našli lepší živobytí, což vedlo k vnitřním konfliktům v domácnostech.

Většina těchto klimaticky zranitelných populací se stahuje ze stresových oblastí do těch nových z vlastní iniciativy s malou nebo žádnou vládní podporou. Břemeno adaptace je pouze na zranitelné populaci. Tato pokračující migrace je více než hmatatelná. Byli jsme svědky bezpočtu jedinců unikajících z vyprahlých oblastí přes venkovské pozemky, které již nejsou životaschopné. Globální populace migrantů se v posledním desetiletí výrazně zvýšila, což podtrhuje neutuchající obavy o životy a živobytí eskalujícího počtu vysídlených jedinců a rodin. Klimatická krize učiní mnoho vysoce rizikových oblastí neobyvatelnými a nutí další lidi se přesídlit.

Očekává se, že teploty v Horním Mustangu stoupnou v zimě o 6 až 10 °C a během monzunového období o 4 až 10 °C do konce 21. století. Mnozí se obávají, že to nejhorší širší region teprve čeká. Led a sníh v Himálajské Hindúkuš (HKH), nejvyšší části pohoří, poskytují sladkou vodu pro dvě miliardy lidí v Asii. Podle studie z roku 2023 by ledovce v HKH mohly do roku 2100 ztratit až 80 % svého současného objemu.

Celosvětově jsou to právě komunity žijící v těsné blízkosti přírody, zejména ty, které jsou závislé na přírodních zdrojích pro své živobytí, kdo nejčastěji pozoruje přírodní změny – jako jsou rostoucí teploty, nepravidelné srážky, změny v sezónních vzorcích, změněné migrační trasy, zesílený vítr a vlny, ubývající ledovce, sucha a stoupající hladina vody. To, co bylo kdysi malé a poněkud znepokojivé však nyní eskalovalo na extrémní úrovně, což má za následek množství bezprecedentních a trvalých katastrof pro nejzranitelnější a nejkřehčí lidské komunity na celém světě.

Zdroj: BBC, wikipedia