Navržení střešního pláště pro falcovanou krytinu

Dříve byl rozdíl teplot řešen půdním prostorem, kde postupně docházelo k jejich vyrovnání. Nehrozil zde vznik kondenzované vody a ani následné škody, které tento jev může napáchat. Nyní jsou však požadovány zateplené obytné půdní prostory. Na to, aby se vyrovnala teplota, aniž by přitom vznikl kondenzát, je v závislosti na použitých materiálech potřebná tloušťka střešního pláště v rozmezí 50 až 70 cm. Naštěstí existují moderní materiály, které nám tento složitý úkol usnadňují. Návrh, případně modifikaci skladby nelze zanedbávat ani v případě rekonstrukcí, kdy se mění pouze krytina, avšak nevyhovující materiály ve skladbě zůstávají.

Vodní páry vznikají téměř ve všech prostorách budovy, kde probíhá vytápění, pohyb osob nebo další provoz. Zvýšený výskyt par pak provází zejména mokré výrobní procesy, bazény, koupelny, kuchyně atd. Využití budovy je tak základní vstupní informací pro návrh dimenzí střešní skladby. Vodní páry obsažené v teplém vzduchu stoupají vzhůru do podkroví budovy, kde prostupují do střešního pláště. Zde pak hrozí jejich vysrážení do kapalné formy. Množství a četnost výskytu kondenzátu jsou dány rozdílem tep­lot a tlaků, které se střetávají v daném prosto­ru. Často se proto tvoří v zimních obdobích, ráno nebo večer, kdy tomu napomáhají vnější podmínky. Kondenzační jev je zpravidla časově omezený a netrvá příliš dlouho. Při správné skladbě je tak čas, aby byl kondenzát ze střechy odveden nebo odvětrán.

Teplotní výměna může být chápána ze dvou úhlů pohledu a zároveň směrů působení. Při špatném zaizolování střechy se projeví jednak nežádoucím prostupem tepla ke krytině, ale také prostupem chladu do místností v podkroví. Zatímco druhý případ bude zajímat majitele budovy a bude ovlivňovat náklady na vytápění, v prvním případě je ohroženo samotné fungování střechy a riziko tvorby kondenzátu je větší. Zásadou je proto maximálně omezit přístup tepla do prostoru pod krytinou. V opačném případě hrozí nebezpečí ohřátí spodní strany plechové krytiny a následné odtání tenké vrstvy ležícího sněhu. Vzniklá voda pak stéká po sklonu střechy a namrzá na okapové hraně budovy, kde střecha již není zahřívána zespodu. Proti takovému jevu lze bojovat navržením a správnou pokládkou vhodné tepelné izolace. Velmi důležité je rovněž odvětrání prostoru nad izolací.

Všeobecně známým rizikem je tzv. vnější voda. Tím je míněna např. srážková voda zatékající netěsnostmi v krytině nebo nafoukaný prachový sníh, který ve skladbě odtává a smáčí jednotlivé části střechy, popřípadě zatéká do místností. V tomto ohledu nás zajímá především kvalita provedení střešní krytiny a detailů zajišťující cirkulaci vzduchu, protože je zde značné riziko zafouknutí vody a sněhu. Střechu je třeba odvětrat dostatečně, ale zároveň bezpečně. Omezený průnik vnější vody pod krytinu není vyloučen a je s ním počítáno při požití různých druhů (zejména difuzních) fólií. Krizový stav nastane, je-li konstrukce střešní­ho pláště vytvořena bez použití střešní fólie, takže se voda dostane do tepelné izolace.

Je to první funkční vrstva, která se často klade na spodní plochu krokví (v závislosti na uložení a tloušťce izolace). Úlohou parotěsné zábrany je omezit vstup vodních par do souvrství střechy. Tyto páry by pak měly být odvětrány v rámci běžné výměny vzduchu v budově (větrání okny, ventilace budovy atd.). Výrobci těchto fólií zpravidla dodávají dostatečné informace pro jejich pokládku a fungování. Důležitou zásadou je utěsnění parotěsné zábrany na okrajích, u štítů apod. Pokud se tak nestane, budou teplem tlačené páry stoupat k fólii, kde se zpomalí a přirozeně si budou hledat zmíněnou netěsnost, kterou proniknou ve velkém objemu do těsného prostoru pod krytinou. Zde se rovněž ve větším objemu vysráží a zatečou zpět do místnosti. Paradoxně tak může parozábrana střeše uškodit, protože způsobí masivní kondenzaci pouze v jednom místě. Proto musí být použita v souladu s doporučeními výrobce.

Dnešním trendem je navrhovat stále větší tloušťky izolací pro dosažení maximální ekonomické výhodnosti stavby. I u střechy s falcovanou krytinou je kladem právě její větší tloušťka. Velmi důležité je omezení přístupu tepla do vyšších vrstev střechy. Důležitá je rovněž ochrana izolace, kterou z prostoru podstřeší zajišťuje difuzní fólie. Tepelná izolace je skutečným srdcem střechy a bývá často vztahována pouze na efektivnost vytápění budovy. Sekundárně však může být příčinou potíží se střechou a výskytu vlhkosti v souvrství. Vlhkost v izolaci spolehlivě ruší její tepelněizolační vlastnosti. Pokud vlhkost tvoří 1 % objemu izolace, je její účinnost snížena o 80 %. Voda vede teplo zhruba 30krát lépe než prostý vzduch. Z těchto důvodů tedy musí být izolace dokonale chráněna a ve správné skladbě tomu tak je. Zespodu je chráněna utěsněnou parozábranou a shora je kryta difuzní fólií. Jestliže je některá z fólií vynechána, je téměř jisté, že dojde k provlhčení izolace, které může (ale také nemusí) být vratné. S tím souvisí zabudování vlhké izolace do nově pokládané střechy. Vlhkost je následně uzavřena mezi jednotlivé vrstvy a její vysychání je výrazně omezeno. Tato nekvalitní izolace je příčinou promrzání střechy, následné tvorby vlhkosti v interiéru a vzniku plísní.

Nyní jsou již standardní součástí střechy. Mají schopnost propustit vodní páry ze spodních vrstev a zároveň zabraňují zpětnému zatečení případného kondenzátu. I v tomto případě je nutné zvolit vhodný typ s dostatečným prostupem par. Současným standardem je prostup 1 000 g/m2 za 24 hodin. Nebezpečí hrozí v případě použi­tí starších typů igelitových fólií s malým prostupem vodních par, v důsledku čehož může kondenzovat vlhkost na spodní straně fólie přivrácené k izolaci. U moderních fólií stéká kondenzát po vrchní straně fólie mimo budovu.

Dalším rozlišením může být schopnost fólie být zespodu v plošném kontaktu s izolací. Na to je nutné se informovat, a tím předejít problémům s nevhodnou fólií. Ne všechny druhy fólií, které jsou nabízeny, jsou totiž schopné po delší dobu odolávat UV záření. Pokud je mezi zajištěním střechy fólií a montáží krytiny prodleva, je třeba se informovat u výrobce fólie, zda je fólie konstruována pro tuto dočasnou funkci střešní krytiny.

Aby byla funkce difuzní fólie podpořena a střecha fungovala jako tzv. studená střecha, je bezpodmínečně nutné zajistit pod samotnou krytinou cirkulaci vzduchu. U falcované plechové krytiny je to obzvlášť důležité, protože možnost pasivního prostupu par, například přes spáry krytiny, je nulová. Tloušťka větrané mezery je proměnlivá, neměla by však klesnout pod 4 cm. Při návrhu větrané mezery se přihlíží ke sklonu střechy a možným rozdílům teplot vně a uvnitř budovy. U nižších sklonů musí být mezera vyšší, cca 8–15 cm. Rovněž u dlouhých střech ve směru od okapu k hřebeni se musí mezera poměrně zvětšovat. Větraná vrstva musí být vždy napojena na nasávací a odtahové štěrbiny. Ty bývají umístěny v prostoru pod okapem a v hřebeni. Jsou opatřeny ochrannou síťkou, která chrání štěrbinu před nečistotami a zalétáváním hmyzu či ptáků. Současně však snižuje průřez dle její hustoty, proto je potřeba počítat s větší mezerou. Hřebenové větrání je výhodné dimenzovat o cca 10 % menšího průřezu než větrání okapové tak, aby bylo podpořeno přirozené proudění vzduchu střechou.

Nad větraný prostor vymezený kontralatí příslušné výšky je kladen záklop z prken nebo jiných novodobých materiálů. Tradiční dřevěná prkna nebo fošny mají výhodu přirozené absorpce vody a jejího uvolňování v závislosti na klimatickém stavu v konstrukci. Z tohoto faktu naopak nemůžeme těžit v případě různých impregnovaných překližek a dřevotřísek, které nasákavé nejsou. U dřevěných prken je v případě jejich krátkodobého navlhnutí vysoká šance na vyschnutí, aniž by ztratila svoji kvalitu. Nevýhodou dřevěných prken je naproti tomu jejich tvar a nedostatečná rovinatost. V případě nekvalitního nebo mokrého dřeva může dojít ke kroucení, odhalování hran a jejich následnému orýsování do povrchu plechové krytiny. Mokré dřevo použité při pokládce krytiny může být také příčinou potíží se zabudovanou vlhkostí konstrukce. Minimální tloušťka bednění musí být 24 mm. Vlhkost dřeva pak maximálně 30 %. Pro omezení vlivu kroucení a boulení prken je vhodné ponechat mezi prkny mezeru cca 3 mm.

Vrstva vložená mezi krytinu a podklad může být prostá nepískovaná lepenka. Stavební dřevo bývá totiž obvykle ošetřováno proti škůdcům chemickými roztoky, které působí negativně na plechové krytiny, a proto je doporučována právě tato vrstva. Lepenka vyrovná menší nerovnosti (podle použitého typu) a připraví podklad pro kladení krytiny. V horských pásmech nebo při nízkých sklonech je vhodné lepenku svařit. Existují také speciální nopové fólie určené pod falcované krytiny. Lze je rovněž použít, ale není to nezbytné. Při jejich aplikaci je třeba počítat s použitím delších příponek, které musejí respektovat tloušťku nopů – obvykle cca 8 mm. Montážníci se musejí po plechu položeném na pružných nopech pohybovat opatrně, aby se na plechu nevytvořili nerovnosti.

Tato finální vrstva celé konstrukce je opatřena zesílenou povrchovou úpravou. Dvouvrstvý povlak polyesteru nanášený na neutralizovaný pozink obsahuje polyamidová zrna, která působí preventivně proti proražení nebo poškození laku při zpracování. Tato zrna mají vysokou tvrdost a díky jejich malému rozměru lze tvarovat plech i s lakem. Také samotný plech je speciálně připraven pro tvarování, kterého je zapotřebí u falcovaných krytin. Jemnozrnná ocel s vysokou tažností při opracování nepruží a dokonale se poddává tvarování.

Drážky je vhodné zpracovat pomocí strojů, které drážku připraví v otevřené poloze a také ji následně na střeše uzavřou. Výsledek je nesrovnatelný s ručním zpracováním – jak z hlediska těsnosti, tak po estetické stránce díla. Použití těchto strojů má však zásady, které je třeba dodržovat. V nabídce mnoha výrobců nebo specializovaných firem je více různých strojů, které mají odlišné parametry a často i způsob manipulace. Stroje však dokáží zpracovávat standardizovanou drážku bez možnosti nastavení jiných rozměrů. Častým omylem je domněnka, že k uzavření drážky je třeba vícenásobné projetí drážky – stroj provádí celou operaci v jednom pracovním kroku.

Základním aspektem pro provedení kvalitní drážky je správná aretace stroje na drážce. Obvykle se stroj uvádí do pracovní polohy přepnutím páky a sevřením čelistí pracovního nástroje. Vzhledem k tvarování pracovních koleček nelze nasadit stroj uprostřed drážky – pokud je to přesto potřebné, pracovník musí uzavřít drážku ručně v místě nasazení stroje, ten pak dále pokračuje v tvarování sám. Důležitý je i postup kladení pásů. Často se na celou střechu položí pásy s otevřenými drážkami a následně se uzavře jeden falc po druhém. Tento postup však nelze vykonat s pomocí stroje. Při dovření drážky jsou totiž plechy k sobě staženy na šířku cca 3 mm. V případě, že jsou na opačných koncích uchyceny příponkami, stroj vyjede z drážky a zdeformuje ji. Při správném postupu je fixován příponkami jen jeden z falcovaných plechů a druhý může být podtažen strojem. Až poté je na opačné straně přichycen příponkou a přiložen další pás. Platí vždy pravidlo: není-li si pracovník jistý postupem prací, musí kontaktovat poskytovatele strojů.

Plechová krytina je zpracována z plechu o tloušťce 0,6mm, který je navíc upraven tak, aby byl maximálně tvarovatelný. Nelze proto počítat s tím, že by zakryl jakékoliv nerovnosti podkladu, případně zapomenuté odstřižky plechu. Nežádoucí reliéfy se mohou do krytiny otisknout i při pohybu pracovníků po ploše střechy nebo později při jejím zatížení sněhem. V obou případech je nerovnost značně viditelná a nevratná. Prevencí proti orýsování nerovností do povrchu krytiny je zejména preciznost při přípravě plochy ke kladení. Pomoci může také silná lepenka eliminující nerovnosti podkladu.

Každý materiál má určitou charakteristiku a manipulace s ním vyžaduje správné nářadí. Běžnou a přitom velmi závažnou chybou je například nevhodné dělení plechu úhlovou bruskou. Vznikající teploty poškozují povrchovou úpravu, ale i pozinkovou vrstvu. Výsledný vypálený řez je pak vlastně připraven pro působení nežádoucí koroze. Při řezání navíc nekontrolovaně odletují žhavé okuje poškozující okolní krytinu. Mnohdy se také lze setkat s otlučenou povrchovou úpravou nebo nerovnými střihy, což svědčí o špatném nástroji. Pro opracová­ní povlakované krytiny není možné použít nástroje s kovovými styčnými plochami. Pokud si klempíř nechce kupovat speciální profesionální nářadí, může uplatnit svou invenci a příslušně upravit své nástroje tak, aby nedocházelo k poškozování materiálu.

Současným trendem je snižování ceny díla na minimum, což by však nemělo být důvodem ke snižování kvality prací nebo vylučování zdánlivě nedůležitých prvků. U drážkových krytin je častým prohřeškem vypuštění ztužo­vacích/zatahovacích plechů u okapu nebo na štítech. Citlivé detaily pak postrádají tuhost a mohou být snadno poškozeny sjíždějícím sněhem nebo větrem. Snaha ušetřit na nepravých místech se může objevit také v podobě vynechání větracích mřížek. Majitel stavby pak bojuje se zafukováním sněhu do skladby, s pronikáním kun a ptáků do izolace apod. Podobná situace se vyskytuje i v případě těsnicí expanzní pásky vkládané do drážek při malých sklonech nebo na horách. Jedná se o korunovou položku, přesto může mít její vynechání fatální následky pro celou střechu a způsobit škodu za několik desítek až stovek tisíců korun.

Koncepci střechy je třeba si řádně promyslet, vzít v úvahu každý prvek skladby a zvážit jeho užitné vlastnosti, spolupůsobení s okolními materiály a funkci vzhledem k účelu celé stavby. Střecha je společným dílem výrobce, projektanta nebo architekta, klempíře a pokrývače. Pouze zachováním jejich součinnosti a dodržením všech pravidel skladby střešního pláště, která zde byla ve zkratce zmíněna, bude zajištěna dlouholetá kvalita a funkčnost díla.

Štěpán Lášek
Foto: Lindab CZ
 
Autor je specialistou na drážkové krytiny, trapézové plechy a konstrukční ocelové komponenty Lindab. Zabývá se rovněž posuzováním realizovaných staveb a poradenstvím v oblasti zastřešení a opláštění budov. U společnosti Lindab vede rovněž výuku a vzdělávací program se související tematikou.