Provádění střech

V tomto článku uvedu pouze vybrané informace, z nichž některé mají obecný charakter, neboť se netýkají pokrývání šikmých střech pouze betonovou střešní krytinou.

V článku Poruchy šikmých střech jsem se zevrubně zabýval poruchami šikmých střech, z nichž podstatný podíl spadal právě na vrub montážních prací. Ani zde se nelze vyhnout ukázkám některých realizací, které nemají nic společného s profesionálním prováděním střech.

Štítová hrana
Pokud je štítová hrana kolmá na okapní hranu, lze pro její pokrytí použít krajní tašky. Při rozměřování po šířce střechy je třeba vzít v úvahu konstrukční šířku střechy, která je dána vnější roztečí štítových krokví a dvojnásobkem tloušťky štítového prkna. Proto si musí pokrývač zjistit, z čeho truhlář provede obložení štítu.

Ve skutečnosti obvykle projektantem nebývají respektovány skladebné rozměry krytiny, a i v případě rekonstrukcí je konstrukční šířka předem dána. Pak ovšem nemohou být zařezány střešní latě s vnějším lícem štítové krokve, ale budou jej u krytin o krycí šířce základních tašek 30 cm a při tloušťce štítového prkna 2 cm, resp. 3 cm, přesahovat až o 8 cm, resp. 9 cm, atd. Horní hrana štítového prkna bude lícovat s horní hranou kontralatí, pokrývač uzavře volný prostor mezi střešními latěmi pomocí krátkých latí na kontralati a podhled štítu bude obložen tak, aby spára mezi podbitím a lemy krajních tašek byla 1 cm. Tento požadavek vyplývá z jiného, který stanoví, že krajní tašky musí být připevněny k lati dvěma vruty nebo hřebíky.

Na obr. 1 je detail štítové hrany uzavřené proti nastěhování vos. Kdyby měl vyjít oblouk krajní tašky nad vložené latě, pak nezbývá než na ně upevnit větrací mřížku nebo klínový těsnicí pás. Pokud by vložená lať vadila položení krajních tašek, tak se prostě odsekne závěsný ozub.

Pokud je z nějakého důvodu zvolen větší přesah krytiny přes štítovou krokev, pak je u latí 3 × 5 cm omezen na max. 22 cm a u latí 4 × 6 cm na max. 26 cm. Z toho pak vyplývá přesah volných konců střešních latí, který je menší o tloušťku lemu krajní tašky 3 cm a o vzduchovou mezeru 1 cm, tedy 18, resp. 22 cm.

Poznámka: Je-li obložení štítu provedeno závětrnou lištou z plechu, pak se jednotlivé díly vzájemně nespojují nýtováním ani pájením, nýbrž se jen s malým přesahem do sebe nasunou a spoj se vyztuží po celé délce štítu zevnitř vloženým páskem. Je to proto, aby v důsledku teplotních dilatací nedocházelo ke zvlnění plechové závětrné lišty.

Hřeben/nároží
Výška hřebenové/nárožní latě
Je s podivem, že tak běžný detail šikmé střechy, jakým je hřeben nebo nároží, bývá často prováděn v rozporu nejen s požadavky výrobců krytin, ale i se základy pokrývačského řemesla. Jedná se přitom o relativně nenáročné požadavky, které lze splnit v každém případě. Realitu však dokumentují následující obrázek, na němž jsou patrné chyby, které snižují spolehlivou funkci detailu, což se projevuje zatékáním dešťové vody a zafoukáním sněhu.

Na obr. 2 je toto riziko způsobeno přílišnou výškou uložení hřebene proti krytině v ploše. Při správné výšce hřebenové latě se budou spodní okraje kónických hřebenáčů (charakteristické pro betonovou krytinu) dotýkat obloučků tašek.

Výška hřebenové latě je závislá na sklonu střechy, výšce profilu tašky d a tloušťce střešních latí h. Příklady výšky hřebenové latě jsou pro názornost uvedeny v tab. 1, která je zpracována pro šířku hřebenové latě 5 cm a vzdálenost poslední střešní latě od referenčního bodu 4 cm, přičemž referenční bod je nejvyšší bod kontralatí na vrcholu vazby.

Tab. 1  Výška hřebenové latě [mm] v závislosti na sklonu střechy, výšce profilu d [mm] a tloušťce střešních latí h [mm].

Poznámka: Tabulka platí jen pro střechy, které se přimykají k hřebeni pod stejným sklonem. V případě různých střešních sklonů je třeba se řídit dále popsaným způsobem zjištění polohy hřebenové latě. Je třeba vzít v úvahu, že v těchto případech nebude hřeben ve vodorovné rovině, ale v rovině kolmé na osu úhlu svíraného oběma střešními plochami.

Výška hřebenové latě (tab. 1) je totožná se vzdáleností vnitřní hrany menšího konce hřebenáče, neboť jen v tomto bodě bude ležet hřebenáč na hřebenové lati. Zdůrazňuji, že se to týká kónických hřebenáčů. U drážkových hřebenáčů, které se používají s pálenými taškami, to přirozeně neplatí, tam leží hřebenáč po celé délce na hřebenové lati.

Již z příkladů v tabulce jsou vidět ohromné rozdíly ve výšce hřebenové latě (zvýrazněny tučně), z čehož vyplývá, že běžné připevňování hřebenáčů na zdvojenou lať nemůže obecně zajistit kontakt spodních okrajů hřebenáčů s profilem tašek. Tento pokyn samozřejmě platí i pro zjištění výšky nárožní latě.

Snadno lze tedy zjistit správnou výšku hřebenové latě a snadno ji lze i upevnit pomocí držáků hřebenové/nárožní latě. Tento univerzální prvek si, bohužel nezaslouženě, nezískal zájem některých pokrývačů. Tvrdí, že držák neposkytuje dostatečnou stabilitu a tuhost latě při montáži hřebenáčů. Tento argument lze snadno a přesvědčivě vyvrátit, pokud budou jak lať v držáku, tak i hřebenáče vč. příchytek připevňovány místo hřebíků vruty. Pro připevnění latě v držáku jsou vhodné vruty s válcovou hlavou, které na rozdíl od vrutů s kuželovou hlavou nedeformují držák a dále zvyšují tuhost spoje.

Používání několika latí či fošen na výšku má několik nevýhod. Pokud se hřebenáče připevňují k těmto dřevěným prvkům, které nejsou dostatečně vyschlé, dojde časem k uvolnění hřebenáčů. Například je-li správná výška hřebenové latě 100 mm a je-li použité dřevo o 30% vlhkosti, pak po vyschnutí na rovnovážnou vlhkost se seschne o 2,5 mm. Protože však jsou hřebenáče pevně spojeny s latí a menším koncem se dotýkají tašky v řadě pod hřebenem, musí něco povolit. Buď se odlomí hřebenáč, nebo taška pod ním. Další nevýhoda spočívá v pochybné stabilitě detailu. Správně uložené hřebenáče jsou vidět na obr. 3.
–>–>

Obr. 3  Správné napojení hřebene	Obr. 4  Nedokončené krytí podél nároží
Obr. 5  Nedokončené krytí nároží u vikýře	Obr. 6  Nedokončené krytí podél nároží
Obr. 7  Nedokončené krytí podél nároží	Obr. 8  Nedokončené krytí podél nároží

Dokrývání řezanými taškami podél nároží
Na obr. 4 až 8 je vidět velmi častý nedostatek v dokrývání nároží řezanými taškami. Chybí totiž ještě jedna řezaná taška, malá kosa, kterou ani nelze připevnit. Pokrývač nechal díru ve střeše, kterou bude pronikat do střechy sníh a vítr bude zahánět i déšť. Že je díra zakryta Figarollem, není vůbec podstatné, protože takové zakrytí vydrží jen chvíli. Podélné proužky butylkaučuku zůstanou dlouhodobě přilepeny na povrchu tašky, jen pokud jsou nalepeny šikmo přes hladké profily tašek, avšak záhy se odlepí od ostrých drážek vodních zámků. Právě tudy se bude kromě sněhu a deště dostávat i prach a další nečistoty, což způsobí spolu s mechanickým namáháním lepeného spoje za větru další odlepování pásu z povrchu tašek.

Přitom řešení problému je velice prosté! Stačí jen vhodně použít půlenou tašku, avšak ne tak, jak je šipkami ukázáno na obr. 5. Právě tady měly být položeny základní tašky. Zkrátka podél nárožní latě musí být po obou stranách souvislá linie tvořená šikmými řezy tašek a žádné zuby.

Kdyby pokrývač místo ušpiněné základní tašky na obr. 8 položil nejdříve půlenou a teprve pak seříznutou základní, posunuly by se drážky vodních zámků o jednu vlnu doleva, drážky by se schovaly pod hřebenáči a nárožní pás by byl hladce přilepen k taškám. Pak by dílo bylo dokonalé.

Poznámka: Při odborném pokrývání nároží se pokrývač nevyhne půleným taškám. Vůbec nezáleží na sklonu střechy, vždy musí počítat s cca 3 půlenými taškami na 1 bm nároží.

Přesah hřebenáčů přes tašky
Maximální vzdálenost poslední latě pod hřebenem při krytí nasucho jsou 4 cm. Z toho vyplývá, že vnější hrana užšího konce hřebenáče překrývá hlavu tašky ve vodorovné rovině o cca 45 až 70 mm v závislosti na sklonu střechy (menší překrytí u střech s větším sklonem a naopak). V žádném případě nelze připustit překrytí tašek hřebenáči podle obr. 9 a 10, na nichž jsou šipkami označeny hlavy tašek. Jsou zcela mimo hřebenáče! Použití větracího pásu hřebene je neúčinné pro utěsnění proti vodě, neboť tkanina na okrajích pásu propouští vodu. Větrací pás hřebene je účinným prvkem proti polétavému sněhu. Veškerá voda odkapávající z hřebenáčů proteče do podstřeší, což může také znamenat při vydatném lijáku až 0,2 litru vody z jednoho hřebenáče za minutu, což dělá při délce hřebene 10 m za 10 minut rovných 50 litrů!

Obr. 9, 10  Bez přesahu tašek hřebenáči

Nároží u tříplášťových střech s bedněním
V případě, že má být PHI provedena na tuhém podkladu ve tříplášťové skladbě, je nutné nad linií nároží propojit spodní vzduchovou vrstvu pod bedněním s horní vrstvou, kterou lze snadno odvětrat pomocí větracích pásů nároží a odvětracích tašek. Propojit obě vrstvy lze různými způsoby, z nichž dva jsou zřejmé z obr. 11 a 12. Na obr. 11 jsou prkna bednění střídavě uložena na nárožní krokvi a zkrácená prkna jsou k delším zespodu připevněna podélným svlakem. Okraje difuzní fólie jsou ohrnuty zpět přes pár latí v rovině kontralatí. Tyto latě zároveň stabilizují volné konce střešních latí. Na obr. 12 jsou zkrácena všechna prkna, jejich volné konce jsou uloženy na průběžných latích podél nárožní krokve, které jsou připevněny ke krokvi přes distanční latě, což můžou být pásky ze sololitu, překližky apod.

Obr. 11  Větrací mezery v bednění podél	Obr. 12  Schéma jiné varianty nárožní krokve

Používání systémových dílů
I když trh nabízí řadu doplňků, které mají podobný účel použití na šikmé střeše, přece jen je žádoucí používat k modelům střešních krytin originální systémové díly podle nabídky výrobce krytiny. Důvod je prostý: originální systémové díly byly vyvinuty, a hlavně testovány společně s taškami. Vzájemné sladění konstrukčního řešení dává maximální míru bezpečnosti a spolehlivosti i v extrémních povětrnostních situacích.

Nicméně pouhé použití originálních systémových dílů nestačí. Musí být použity vhodně a správně. Nevhodné použití může významně snížit bezpečnost daného detailu, viz obr. 13. Větrací pás hřebene při správné výšce hřebenové latě dokonale utěsní napojení hřebene na střešní tašky, avšak okrajové lamely větracího pásu zešikma položeného na nároží se nedokážou dostatečně přizpůsobit povrchu tašek, protože jsou krátké v šikmém směru. Utěsnění je tak naprosto nedostatečné a prvek nebude plnit svoji funkci, neboť otevřenými spárami bude zafoukávat sníh. Přitom výška nárožní latě je přímo ideální.

Obr. 13  Nevhodné napojení nároží na krytinu v ploše větracím pásem hřebene I zde je vidět nedokončené krytí podél nároží (označeno šipkami). Zároveň je zřejmé, že řezané tašky se již chystají vypadnout, neboť nejsou připevněny.	Obr. 14  Zlom tašek přes okapní lať

Okapní hrana
U tašek se závěsnou délkou cca 40 cm je doporučena vzdálenost latí v okapní hraně 33 cm (měřená od spodní hrany okapní latě k horní hraně druhé latě nad okapem). Tato vzdálenost není pevně stanovena, může se lišit vzhledem k místním klimatickým podmínkám, např. v důsledku zvýšeného zatížení sněhem se tato vzdálenost zvětší třeba na 37 cm a okapní tašky se budou odvodňovat do žlabu přes zatahovací plech anebo okapnici. Při výraznějším zmenšení této vzdálenosti hrozí riziko příčného zlomu okapních tašek, viz obr. 14, který byl pořízen ve Špindlerově Mlýně. V tomto případě byla zjištěna vzdálenost okapních latí pouhých 28 cm.

Důležitou skutečností pro stanovení správné vzdálenosti okapních latí je i konstrukce tašky. Někdy může výrobce přijít s inovací, která může spočívat ve změně tvaru spodních výztužných žeber nad příčným žebrováním. Vyplatí se změřit vzdálenost od závěsných ozubů na střed výztužného žebra, neboť tam je bod, který určuje spodní hranu okapní latě.

Velmi neblahá je česká praxe srovnávání sklonu okapních tašek pomocí okapní latě na výšku, tedy v té nejhorší poloze z hlediska její stability. Možné následky dokumentuje obr. 15. K vyvrácení okapní latě došlo obrovským tlakem zmrzlého sněhu při jeho sesuvu z horních partií střechy, zatímco na střešním přesahu u okapu zůstává sníh ještě přimrzlý ke krytině. Nejprve mohutný sněhový převis zlomil okapní tašky napříč jako u předchozího obrázku a pak zdevastoval celou okapní hranu. I v tomto případě byla vzdálenost okapních latí pouhých 28 cm.

A přitom je to tak snadné, viz obr. 16 a 17. Stačí krátké odřezky latí o tloušťce cca 2 cm, které se přibijí na kontralatě. Toto řešení přináší zároveň další neocenitelnou výhodu: zvětší se dimenze přiváděcího otvoru pro větrání střechy.

Obr. 16, 17  Okapní hrana s vloženou latí

Komu se i toto řešení zdá složité, nechť se podívá k sousedům do Rakouska, kde pokrývači rovněž srovnávají střešní sklon v okapní řadě latí na výšku, avšak těsně za ní ji zajistí normální střešní latí. Ztrácí se tak ovšem možnost zlepšení větrání pod krytinou.

Pojistná hydroizolace
Pojistná hydroizolace v ploše střechy
PHI se v dnešní době provádí až na výjimky z fóliových materiálů, které jsou navinuty do rolí. Pásy se do rolí navíjejí tak, jak se budou na střeše odvíjet, tzn. spodem. A přesto se najdou pokrývači, kteří odvíjejí fólii obráceně, horem, takže líc fólie s potiskem se dostane dolů. Kromě zvýšené pracnosti při rozbalování pásu ztratil pokrývač důležité značky natištěné na obráceně ležícím líci pásu.

Jedná se zejména o délkové překrytí, které je vyznačeno třemi průběžnými liniemi po 10, 15 a 20 cm. Tak jako se délkové překrytí tašek řídí sklonem střechy, odvozuje se od střešního sklonu i překrytí pásů fólie. Při sklonu od 30° vč. stačí délkové překrytí 10 cm, při sklonu od 25° vč. je překrytí 15 cm a při sklonu menším než 25° má být překrytí 20 cm. To platí v případě, nejsou-li vodorovné spoje pásů utěsněny. V případě, že spoje budou utěsněny, stačí překrytí jen 10 cm. Za utěsnění však nelze považovat pouhé slepování různými lepicími páskami. Podmínkou utěsnění je vždy celoplošné bednění nebo jiný podobný tuhý podklad, k němuž budou kotveny pásy fólie.

Pojistná hydroizolace v úžlabí
Na následujících obrázcích je zachycen postup provádění PHI v detailu úžlabí. Na všechna předchozí doporučování je třeba rychle zapomenout a řídit se pouze tímto postupem.

Je důležité, aby byly pásy připevňovány k latím výlučně nad odtokovou rovinou. Pár latí v rovině kontralatí rovnoběžných s úžlabní krokví tvoří zábranu pro přítok vody po fólii do úžlabí. K tomuto páru latí se také konečně přibíjejí střešní latě.

Teprve pak lze pokládat pásy fólie, tj. podkladní průběžný pás o poloviční šířce od okapu k hřebeni a na něj postupně i pásy ze střešních ploch. Ani podkladní pás a ani konce pásů ze střešních ploch nesmí být vypnuty. Pomocí latě položené na fólii je třeba ji vytvarovat podle boků vnějších a vnitřních latí. Teprve v této pozici lze fólii při­sponkovat výlučně k horní ploše těchto latí.

Konstrukce úžlabí podle obr. 18 přináší další výhodu: pod úžlabním plechem může podél latí (2) proudit ve dnech s nadnulovými teplotami teplý vzduch, který ohřívá plechování a účinně přispívá ke snižování uložené masy sněhu.

Ony dvě vnější latě podél úžlabní krokve jsou mimořádně důležité. Oddělují střešní plochu od úžlabí, voda z tajícího sněhu tedy nemůže stékat až do oblasti nad úžlabní krokví, a tudíž se nemůže ani vytvářet zalednění v patě úžlabí pod plechem. Voda bude odtékat podél těchto latí, a proto musí být mezi nimi a kontralatěmi dostatečná spára, viz obr. 19. Pod hřebenem tato spára může být jen 2 cm, avšak směrem k patě úžlabí se musí spáry postupně zvětšovat, protože jimi bude protékat stále větší množství vody.

Je nezbytné zajistit, aby tato spára zůstala trvale volná, zejména nepřipustit její zanesení např. pilinami. Spáru mezi fólií a kontralatěmi v pásmu cca 2 m podél úžlabí je vhodné utěsnit páskou pod kontralatě nebo těsnicí pěnou.

Obr. 19  Spára mezi kontralatí a vnější úžlabní latí	Obr. 20  Vodní pytel, viz šipka

Pojistná hydroizolace v okapní hraně
Je-li součástí šikmé střechy PHI, pak tato musí být v okapní hraně spolehlivě odvodněna. Téměř ve všech případech to znamená odvodnění okapnicí nebo zatahovacím plechem, na nichž leží spodním okrajem první pás fólie. K zamezení průniku vody kapilárním vzlínáním mezi fólií a okapnicí je třeba toto napojení spolehlivě utěsnit. Jsme v nejnižší partii střechy, tedy tam, kde bude protékat největší množství vody nejen po krytině, ale i po fólii, byť by se jednalo jen o vodu z tajícího sněhu, který byl navát pod krytinu. Proto je třeba provedení PHI v okapní hraně věnovat tu největší péči.

Předně je třeba se vyvarovat vzniku vodních pytlů tam, kde fólie není ničím podložena. Čím je menší sklon střechy, tím je větší riziko jejich vzniku. Proto je třeba první pás fólie pokládat s co největším vypnutím. Lépe lze vypnout pás o poloviční šířce. Na obr. 20 šipka ukazuje na vodní pytel, který vznikl v důsledku nezapuštění prken pobití přesahu krokví. Řešení pak ukazuje obr. 21, kde je důležitou součástí klínové prkno (pozice 4).

Obecně platí pravidlo, že napojování pásů fólie lze provést jedině pod kontralatí. V okapní hraně a vůbec na níže položených plochách se PHI provádí vcelku, napojování je vhodné provádět až pod hřebenem.
Ze stejného důvodu je třeba se vyvarovat mechanického poškození fólie. Pokud k němu dojde, je nezbytné poškozené místo spolehlivě ošetřit buď přelepením vhodnou lepicí páskou, nebo odborně provedenou záplatou.

Střešní plocha
Rozměření střechy
Čím zkušenější pokrývač, tím více dbá na řád­né rozměření střechy včetně kontroly rovinnosti nosné konstrukce, rovnoběžnosti okapních hran s hřebenem, pravoúhlosti štítů s okapními hranami, protože ví, že bez těchto přípravných prací by se na konci pokrývání dostal do problémů. Ze zkušeností ví, že vytýčení kolmice na okapní hranu a vyznačení levých okrajů tašek na střešních latích je dalším nezbytným předpokladem pro zahájení vlastního pokrývání.

Nicméně i zkušeného pokrývače čeká jedno překvapení po položení krytiny, pokud konstrukce krovu byla provedena z nevysušeného řeziva. Ještě dnes se najdou mnozí „odborníci“, kteří tuto okolnost přinejmenším podceňují. Po montáži krovů z nevysušeného dřeva začnou jednotlivé prvky konstrukce vysychat s následkem změny rozměrů a tvaru a tím dojde nejen ke snížení pevnosti spojů, ale i ke změně původní rovinné nosné konstrukce vlivem stáčení průřezu krokví. Proto je třeba dodržovat zásadu: nosná konstrukce krovu by se měla provádět z řeziva vysušeného na rovnovážnou vlhkost cca 20 %.

Tab. 2  Prodloužení krokví při použití kontralatí (KL)

Při rozměřování střechy je třeba počítat s prodloužením krokví kontralatěmi s ohledem na jejich tloušťku h a na sklon střechy α, viz tab. 2 a schéma na obr. 22. Ze schématu je možno odvodit rovnici pro výpočet prodloužení krokví ΔL:

ΔL = htg a

Velmi žádoucí je i vyznačení levých okrajů tašek alespoň v každém třetím sloupci. Tím se pokrývač vyhne velmi rozšířenému nešvaru, který se jmenuje příliš sražené nebo příliš roztažené položení. Tašky musejí být ukládány tak, aby se v řadách vzájemně nedotýkaly, aby byla mezi nimi dostatečná vůle pro nezbytné teplotní dilatace. Správné položení zároveň minimalizuje průnik sněhu ložnými spárami.

Pro vyznačení levých okrajů tašek stačí znát výrobcem deklarovanou krycí šířku tašek.

V případě nejistoty nezbude pokrývači nic jiného, než si ji jednoduše zjistit sám na stavbě. Na rovné ploše vedle sebe narovná 11 tašek, jednou je úplně od sebe roztáhne, změří celkovou délku přes 10 tašek, podruhé je naopak úplně srazí a změří celkovou délku přes 10 tašek. Sečte naměřené hodnoty, vydělí 20 a získá krycí šířku tašky.

Obr. 21  Vyloučení vodního pytle	Obr. 22  Prodloužení krycí délky kontralatěmi

Krytí na vazbu a na střih
U profilovaných střešních tašek se zvýšenou boční drážkou se ujalo krytí na střih. Není důvod na tom nic měnit, byť i u těchto tašek u různých detailů se krytí na vazbu nevyhneme – např. u nároží a úžlabí zákonitě dochází k porušení krytí na střih při správném vkládání půlených tašek. Avšak krytí na vazbu v celé ploše má přinejmenším dvě přednosti u profilovaných střešních tašek: obecně je krytí na vazbu bezpečnější proti vypadávání při silných větrech, druhá přednost spočívá v tom, že pevný středový oblouk nedovolí pokrývači klást tašky příliš sraženě nebo roztaženě. Nicméně pro krytí na vazbu jsou třeba vždy půlené tašky, které by při krytí na střih třeba nemusely být zapotřebí.

U tašek bez příčné profilace však není jiná alternativa než krytí na vazbu, neboť mají níže položenou vodní drážku oproti odvodňovací ploše. Při krytí na střih by u těchto modelů došlo k zahlcení drážky a průniku dešťové vody pod krytinu. Při krytí na vazbu vytéká voda z drážky v horní řadě na odvodňovací plochu spodní tašky. Úzký pramínek vytékající z drážky se postupně klínovitě rozšiřuje, a tak se do drážky v další spodní řadě dostane mnohem méně vody než v případě krytí na střih.

Závěr
Vzhledem k plánovanému rozsahu tohoto článku jsem vypustil řadu dalších informací v uvedených kapitolách a některé kapitoly zcela pominul, ačkoli nejsou bez významu. Jedná se zejména o prostupy, napojení, odvodnění, výstup na střechu, pohyb po střeše, prosvětlení podstřeší, zásady protisněhové ochrany a zajišťování krytiny proti účinkům větru a další detaily, které patří k samozřejmému vybavení dnešních šikmých střech. Provádění pojistných hydroizolací v konstrukcích šikmých střech je téma, které by samo o sobě vydalo na celou knihu. Zcela jsem pominul rovněž pokrývání takových střech, jejichž nosná konstrukce je tvořena zborcenou plochou apod. Nedostalo se ani na ty pokrývače, kteří vítají výzvy v podobě volských ok, úžlabí navázaných do střešních ploch a kuželů. Snad někdy v dalším čísle.

TEXT: Ing. Milan Holec
Foto a obrázky: archiv autora

Autor je vedoucím oddělení technických expertiz ve společnosti Bramac.

Článek byl uveřejněn v Realizace staveb.