Sanace střešních plášťů

V dnešní době, při stávajících dostupných materiálech a dnešní úrovni technických znalostí problému, by teoreticky k onomu neblahému problému s plochými střechami docházet již nemuselo, kdyby ovšem byly vždy zvoleny správné materiály, skladby, způsob jejich zabudování a kdybychom se samozřejmě stále nepotýkali s určitým dědictvím minulosti, pokud jde o technologickou nekázeň a ne vždy žádoucí improvizaci.

Vzhledem k právě jmenovaným příčinám máme stále ještě mnoho práce se sanacemi starších plochých střešních plášťů, jimiž se bude zabývat i tento příspěvek. Jde o poměrně komplikované téma, především kvůli variabilitě stávajících stavebních konstrukcí, okrajových podmínek, ale i díky variabilitě technologií, které je možno pro danou sanaci zvolit.

Východiska
Co je důležité si uvědomit, respektive vzít v úvahu v případě, stojíme-li před úkolem volby správné technologie sanace plochého střešního pláště? Za prvé je to skladba stávajícího střešního pláště, včetně jeho stavu, typu objektu, fyzikální namáhání vnitřního prostředí pod zmíněným střešním pláštěm – především tepelně vlhkostní, vnější namáhání – především vztlakem větru, expozicí slunečnímu záření nebo chemické zatížení. Důležitou roli hraje také samozřejmě náš záměr. To znamená, chci-li pouze sanovat vodotěsnou funkci povlakové krytiny, nebo chci-li zároveň předmětný střešní plášť i zateplit.

V tom případě je samozřejmě pro volbu tloušťky a typu tepelné izolace rozhodující míra tepelné náročnosti budovy nebo konstrukce, resp. tepelné ztráty prostupem konstrukcí, kterých chci dosáhnout, ale i případná konstrukční omezení, např. výšky prahů stávající výstupních dveří na střechu, výšky atik a míra konstrukčních zásahů.

Druhý krok
Pokud tedy máme již rozmyšlený svůj investiční záměr, tj. chceme-li jen sanovat hydroizolaci nebo zároveň i střešní plášť přiteplit, měl by jako druhý krok následovat průzkum dané konstrukce a již výše zmíněných okrajových podmínek. Tento průzkum mohu provést samozřejmě sám, jsem-li dostatečně odborně zdatný, nebo, ostatně jako všechny následující aktivity, zadat odborné, ve fázi průzkumu, návrhu a případně i dozoru nejlépe nezávislé firmě.

Účelem průzkumu je stanovit skutečný stav provedení střešního pláště. Poměrně často se zjistí skutečnost, že předmětný střešní plášť je realizován odlišně ve srovnání s dochovanou projektovou nebo obecně stavební dokumentací. Zjišťuje se rozsah stávajících poruch střešního pláště a jejich následků, okrajové podmínky – tepelně vlhkostní namáhání interiérů pod střešním pláštěm, kategorizace podle vnějších klimatických podmínek, stav souvrství pod vlastní krytinou, tj. únosnost či soudržnost případných betonových potěrů a mazanin pro případné kotvení, degradace jednotlivých vrstev, rozlupčivost, výskyt vrás a v neposlední řadě vlhkost jednotlivých relevantních vrstev skladby střešního pláště.

Projekt nemá chybět
Na základě provedeného průzkumu lze potom potvrdit, nebo naopak modifikovat náš původní investiční záměr, například přiteplení tzv. dvouplášťových odvětrávaných konstrukcí je zapotřebí velmi dobře odborně promyslet a poté přistoupit ke stanovení vlastní technologie opravy, sanace či rekonstrukce. V této fázi doporučujeme zpracování aspoň minimalistického projektu, který stanoví základní princip rekonstrukce, ale především vyhodnotí a zpracuje konstrukční detaily. Tyto dvě skutečnosti se vysoce odvděčí především při poptávkovém řízení, ale i při výkonu technického dozoru investora, který poté má podklad pro kontrolu provedení ve shodě s nabídkou a projektovou dokumentací.

Při výběrovém řízení doporučuji přizvat odbornou pomoc, která vyloučí technicky nevhodné varianty. Téměř nezbytností se z praxe ukazuje zajistit výkon technického dozoru investora při provádění.

Výběr variant
Asi nejdůležitější fází je v tomto případě projektová příprava stanovující způsob zamýšlené sanace. Jaké máme možnosti? Variant je skutečně poměrně mnoho. Pokud máme tzv. dvouplášťovou odvětrávanou střechu, musíme se buď oprostit od úmyslu zateplení, neboť zateplení vrchního pláště a ponechání funkce odvětrávané vzduchové mezery pod tímto vrchním pláštěm nebývá zpravidla, kromě zcela výjimečných případů, efektivní, nebo musíme přemýšlet o způsobu přiteplení spodního pláště, tj. v prostoru odvětrávané vzduchové mezery, což může být buď z prováděcího, nebo kontrolního, nebo i investičního hlediska náročné.

Nebo budeme muset uvažovat o eliminaci funkce odvětrávané vzduchové mezery, jejím zaslepení, ať už úplném, nebo částečném, a vytvoření tak uzavřené vzduchové mezery nebo mezery tzv. částečně provětrávané. V tomto posledním případě je nutno vždy provést velice důsledně i jinak nezbytné tepelně technické posouzení, které tuto možnost potvrdí, nebo vyvrátí. Jedná se totiž o tak výrazný zásah do původního konstrukčního řešení, že se velmi pravděpodobně výrazně změní tepelně vlhkostní poměry v konstrukci, a samozřejmě prvotní snahou je nenadělat více škody než užitku případnými kondenzačními problémy.

Výrazně jednodušší situaci máme v okamžiku, kdy se jedná o tzv. jednoplášťovou střešní konstrukci, tj. bez odvětrávané vzduchové mezery a předpokládejme  s klasickým pořadím vrstev. V tom okamžiku kromě stavu vlhkosti jednotlivých vrstev pláště, na základě kterého se rozhoduje např. o demontáži stávající tepelné izolace téměř jakéhokoliv druhu, je důležitá především soudržnost, resp. rozlupčivost jednotlivých vrstev. Ta je podstatná v okamžiku, kdy budeme volit natavované nebo lepené nebo samolepicí systémy celého souvrství. Tím se myslí buď vrstva vlastní vodotěsné izolace, nebo systém tepelné izolace včetně vodotěsné buď předem kašírované ve výrobně, nebo na místě samém, např. samolepicími pásy nebo povlaky obecně. Pokud bude souvrství shledáno jako rozlupčivé, bude nutno buď provést částečnou demontáž souvrství až na nerozlupčivý podklad, nebo přistoupit k mechanicky kotvenému systému sanace střešního pláště. Mechanické kotvení musí být v tomto případě provedeno do dostatečně soudržných a únosných vrstev. V tomto případě se provádí tzv. výtržná zkouška, zpravidla vybraným dodavatelem předepsaných kotev. Podstatný je výpočet sání tlaku větru v souvislosti s výsledkem výtržné zkoušky a množství kotev připadající na jednotlivé zatěžovací oblasti střechy.

Zdálo by se, že mechanicky kotvený systém sanace je vzhledem k možné rozlupčivosti souvrství při vztlaku větru bezpečnější, kromě přitížení tzv. těžkými zatěžovacími vrstvami, např. betonovou mazaninou, dlažbou na podložkách nebo násypem praného říčního kameniva, tyto však často naráží na statické nebo údržbové otázky. Proč tedy zmiňuji i ty předchozí způsoby – natavované, samolepicí nebo lepené? To proto, že podle mého názoru je v případě dostatečně nerozlupčivého podkladu bylo možno považovat za trvanlivější, a tedy z pohledu investora i výhodnější. Na současném stupni materiálového vývoje jsou z hlediska trvanlivosti, zdá se, spíše limitujícím faktorem právě ony mechanické kotvy.

Volba tepelné izolace
Kromě tedy výše uvedeného způsobu kotvení nebo zatížení sanačních systémů je druhou úlohou případně i volba druhu tepelné izolace. Na výběr máme v tomto případě lehčené silikátové – plynosilikát, pórobeton, plynobeton, liaporbeton, perlitbeton, polystyrénbeton a jiné varianty směsí lehkého poměrně nenasákavého plniva se zpravidla cementovým pojivem, anorganické minerálně vláknité – především z minerálních nebo skelných vláken, pěnové minerální – především pěnové sklo, pěnové plasty – např. pěnový polystyrén, pěněný polyuretan, pěněný polyisokyanurát a samozřejmě extrudovaný polystyrén, vhodný ale především na tzv. obrácené střešní pláště pod některé těžké zatěžovací vrstvy.

Nejčastěji ze jmenovaných možností se v současnosti používá pěnový polystyrén a minerálně vláknité tepelné izolace. Minerálně vláknité izolace jsou výhodnější pro méně stabilní a nerovné podklady, mají vyšší schopnost redistribuovat vodní páru, jsou objemově stabilní v čase. Jejich určitou nevýhodou i přes jejich, dnes již standardní hydrofobizační úpravy, je přeci jen vyšší nasákavost, která vyžaduje vyšší stupeň etapovosti a pozornosti při pokládce. Výhodou právě desek z pěnového polystyrénu je zpravidla nižší cena, nižší nasákavost a vyšší kompaktnost, umožňující použití např. samolepících vrstev. Nevýhodou je tuhost desek v případě nestabilního a nerovného podkladu, nižší difuzní vodivost vyžadující mnohdy mikroventilační úpravy systému a v neposlední řadě nižší požární odolnost. Pravdou je, že především vzhledem k ceně a snazšímu zpracování se v současnosti používá více při sanaci standardních plochých střech nad obytnými budovami tepelná izolace z pěnového polystyrénu. Oba dva nejčastěji používané zmiňované typy tepelné izolace lze použít i ve variantě tzv. spádových klínů, tj. předem nařezaných desek ve spádu, které mohou sloužit i k přespádování stávajícího střešního pláště. Výhodné je to u konstrukcí s méně složitou geometrií.

Vodotěsné izolace
Pokud jde o vlastní vodotěsné izolace, necháme stranou stěrkové, nátěrové nebo stříkané systémy. Hovoříme o systémech, neboť mohou být i s výztužnými prvky.  Stranou je ponechávám proto, neboť nemohu říci, že jsou nevhodné, ale jen je považuji za náročnější především z hlediska udržení technologie obecně, technologické kázně, ale i možnosti případného výkonu technického dozoru, a proto je já osobně ne zcela doporučuji, i když připouštím, že někdo je může za určité situace shledat výhodnými asi především díky jejich bezešvé aplikaci.

Potom nám zbývají vlastně jen tzv. povlakové izolace, vyráběné průmyslně ve formě pásů nebo tzv. fólií zpravidla v rolích. Asi všichni známe klasické, veřejností obecně nazývané, asfaltové lepenky. Veřejností používaný název je mírně zavádějící, protože se ve skutečnosti pro účely povlakových krytin plochých střešních plášťů jedná o tzv. těžké asfaltové pásy. Vysvětlovat názvosloví asi není v tomto případě účelem. To, co si vybavuje většina veřejnosti pod pojmem asfaltový pás nebo asfaltová lepenka, je většinou výrobek z oxidovaného asfaltu. Tyto materiály nám mnohá léta poměrně dobře sloužily, pokud byly dobře zpracovány, ale měly své nedostatky. Především je lze nalézt v malé průtažnosti, která se pak projevovala prasklinami v neodborně provedených detailech. Opět si nechávám něco stranou. V tomto případě to jsou případné závady vzniklé údržbou nebo nedodržením technologie při jejich výrobě.

Vývojem se proto došlo dále k tzv. modifikovaným asfaltovým pásům a to jak nejdříve typu APP, tak později SBS. Oba dva typy se vyznačují zvýšenou průtažností. APP – ataktický polypropylén pak převládající plastickou deformací a SBS – styrén-butadien-styrén deformací elastickou. Především modifikace typu SBS se pro většinu případů v našich podmínkách s nižšími zápornými i kladnými teplotami vnějšího klimatu zdá jako nejvýhodnější.

Druhou variantou povlakových krytin jsou obecně syntetické fólie. S rozvojem chemického průmyslu se samozřejmě objevila celé řada variant chemického složení syntetických fólií. Asi nejrozšířenějšími na plochých střechách se zdají v současnosti fólie typu PVC-P, dříve známé jako mPVC. Tyto fólie jsou poměrně dobře zpracovatelné kvalifikovaným personálem a jsou nejlacinější. U lacinějších typů mohou mít problémy se stabilitou při expozici UV záření, ale obecně jsou poměrně vyhovující variantou. Zdá se, že vyšším vývojovým stupněm, kterému lze předpovídat širší rozšíření, jsou obecně polyolefinické fólie, ve variantě pro střešní pláště většinou pod označením TPO nebo FPO, termoplastický nebo flexibilní polyolefin. Tyto materiály jsou stálejší, neobsahují změkčovadla, jsou UV stabilnější, ale obtížněji zpracovatelné a dražší. Neměl bych opomenout výrobky typu ECB – etylen co-polymer bitumen, které též mají na trhu své místo, nebo variantně POCB – polyolefin co-polymer bitumen – jiné vývojové stadium s velmi přibližně podobným principem. Pryžové fólie typu EPDM – etylen propylen dien monomer se vyskytují na bytových objektech poměrně zřídka. Zbytek raději pro přehlednost neuvádím.

Pro i proti
Obecně lze konstatovat, že obě varianty – ať už těžké asfaltové pásy, dnes tedy především v našich podmínkách SBS modifikované, nebo syntetické fólie, hlavně PVC-P, TPO a FPO, jsou variantami použitelnými, které mají poměrně vyvážené své klady i zápory. Výhodou syntetických fólií je především jejich váha, snazší transport, teoreticky lepší, u některých typů, difuzní charakteristiky. Nevýhodou jsou omezené varianty přikotvení k podkladu. Z naprosté většiny, pomineme-li zatěžkávací vrstvy, se jedná o mechanické kotvení. Varianta lepených fólií existuje, není ale v našich podmínkách příliš rozšířená. Varianta mechanicky kotvené syntetické fólie v kombinaci s jejich převládající plastickou deformací, vyjma EPDM, a jejich nízké váhy přináší určité riziko tzv. „balónového“ efektu za větrných podmínek a následně tvorbě vln na střešním plášti, které mohou být nebezpečné při údržbě nebo i bránit odtoku srážkové vody.

Nevýhodou asfaltových pásů je naopak jejich vyšší plošná hmotnost a následně obtížnější transport. Ze statického hlediska však rozdíl 2,5 -3,5 kg/m² zřejmě nehraje takovou roli. Výhodou asfaltových pásů, SBS, je jejich elasticita a širší pole zpracovatelnosti jak ve způsobech kotvení k podkladu – natavování, lepení, samolepicí úpravy, tak v podmínkách při zpracování i množství realizace schopných firem, čímž se zvyšuje možnost výběru.

Mé osobní preference jsou spíše mírně na straně SBS modifikovaných asfaltových pásů, ale ne dogmaticky. Samozřejmě existují případy, kdy bych preferoval i syntetické fólie, ale důležité je říci, že obě varianty jsou naprosto akceptovatelné.

Ivan Misar
Foto: autor