Šikmá střecha – nejen položené střešní tašky
Že šikmá střecha nejsou jen položené střešní tašky, ale také střešní doplňky a pomocný materiál, tuší skoro každý. Vždycky se ale hodí podívat se podrobněji na aktuální vývoj střešních doplňků a dalších prvků a pohovořit o pravidlech a úskalích realizace střech z betonových střešních tašek.
Betonové doplňky
Tašky okrajové
Jako alternativa k oplechování štítu slouží okrajové tašky. Ty jsou vyráběny v levé a pravé variantě vždy s bočním okrajem opatřeným výřezem pro vzájemné překrytí a posun podle sklonu střechy. Okrajové tašky jsou opatřeny otvory pro přichycení ke střešním latím pomocí pozinkovaných vrutů. Předpokladem použití okrajových tašek je, aby štítové hrany střechy svíraly pravý úhel s latěmi. Při kladení tašek se u sedlových střech začíná vždy pravými okrajovými taškami, na které v ploše naváže základní krytina. Krycí šířka okrajové tašky odpovídá základní krytině, váha doplňku je však vyšší a činí asi 7 kg.
Tašky pultové
Pultové tašky jsou využívány u pultových střech v oblasti horní hrany. Tento typ tašky je opatřen na straně závěsu betonovým krycím lemem. Připevňuje se pozinkovaným vrutem přes zadní zámek ke střešní lati, případně příchytkou tašky. K pultovým taškám výrobci nabízejí i půlenou variantu a pultové okrajové tašky pravé a levé.
Tašky lomené
Na střechách se změnami střešních sklonů a na hranách mansardových střech se uplatní lomené a úžlabní tašky. Detail je sice možné řešit i vzájemným překrytím tašek nebo oplechováním, ale lomená nebo úžlabní taška představuje řešení opticky i technicky nejlepší. Obě tašky jsou vyráběny s různými úhly lomu, taška lomená s úhlem od 190˚ do 250˚, kde úhel lomu γ = 180 + (a – b), a taška úžlabní s úhlem lomu od 110˚ do 170˚, kde úhel lomu γ = 180 – (b – a). Schémata jednotlivých úhlů je možné vidět na obr. 1 a 2.
 |
 |
| Obr. 1 Taška lomená | Obr. 2 Taška úžlabní |
Tašky větrací
Větrací tašky jsou modifikací základní tašky s otvorem chráněným betonovou stříškou a mřížkou. Kladou se ve druhé řadě pod hřebenem a slouží k odvětrání střechy pomocí vzduchové mezery mezi krytinou a hydroizolační fólií. Množství větracích tašek se určí na základě spádu střechy a délky krokví (obr. 3)
 |
 |
| Obr. 3 Rozmístění větracích tašek dle délky krokví a střešního sklonu | Obr. 4 Správné kotvení antény |
Plastové doplňky a jejich betonové alternativy
Jak již bylo řečeno, kromě betonových doplňků existuje také skupina střešních doplňků plastových. Sem patří třeba tašky odvětrací, anténní nebo odkouření turbo kotle. Díky vývoji v oblasti střešních krytin se daří postupně vyvíjet k těmto plastovým variantám také betonové alternativy. Jejich výhodou je především několikanásobně delší životnost, která odpovídá životnosti základní střešní krytiny a díky tomu na ně platí také stejně dlouhá záruka jako na základní tašky. Navíc jsou s ní barevně jednotné, a tudíž do střešní plochy harmonicky zapadnou.
Odvětrací taška je kompletní prvek pro odvětrání kanalizačních stoupaček, kuchyní, koupelen a WC. V plastové variantě je vyrobena z tvrzeného PVC odolného vůči teplotním výkyvům i ultrafialovému záření. Alternativní prvek je celobetonový a tvoří jeden celek, který se osadí ve střeše v místě napojení. Jak plastový, tak betonový prvek se kotví nejlépe dvěma vruty z důvodu ochrany při posunu sněhu na střeše. Obdobně lze na trhu zakoupit ve dvou variantách i tašku anténní. Ta je určena pro řešení prostupu jedné trubky skrz střešní plášť (kromě antény je tato taška vhodná i pro satelit, zařízení pro bezdrátový internet atd.) Plastovou variantu tvoří základní taška z PVC, na kterou navazuje kloubový kryt s odstupňovanými průměry pro průchod anténního stožáru. Betonová varianta představuje základní celobetonovou tašku s kloubem s krycí částí z hliníku s barevnou povrchovou úpravou. Stejně jako u plastového prvku je horní část tvořena odstupňovanými průměry. Podle průměru trubky se odřízne příslušná část pro daný průměr. Anténní stožár se musí vždy přikotvit ke krokvi (obr. 4).
Komplet pro odkouření turbo kotle je určen k provedení prostupu vlastního vývodu odkouření plynových kotlů. Zatímco někteří výrobci nabízejí plastové varianty, jiní zcela přešli na betonovou alternativu. Obě varianty jsou tvarově založeny na podobném principu. Plastový prvek je opět vyroben z barevně stabilního PVC, a to jak základní taška, tak kloubový nástavec. Betonovou variantu tvoří základní celobetonová taška, na kterou navazuje plastová kloubová část s kruhovým prostupem. Výhodou betonové varianty je opět delší životnost, která činí až 100 let, a dále barevně naprosto totožný vzhled jako u základní krytiny.
Hřeben, nároží a úžlabí
Dalšími detaily střešního pláště, které je nutné správně realizovat, je hřeben, nároží nebo úžlabí. Jsou to místa, kde při nesprávném provedení nejčastěji dochází k zatékání (obr. 5a, b, c).
 |
 |
 |
|
| Obr. 5 A – okapní hrana; B – štítová hrana; C – hřeben; D – nároží; | |
Hřeben
Pro krytí hřebene se používají hřebenáče. Pro jejich umístění jsou možné dvě varianty. První, která se dnes používá už jen minimálně, je kladení do pokrývačské malty a druhá, častější, je kladení nasucho pomocí hřebenové latě, držáků a příchytek. Hřeben je také důležitý pro celkové větrání střešního pláště. Pro zajištění této funkce se používají větrací hřebenové pásy a lišty.
Nároží
Obdoba hřebene, avšak na rozdíl od něj je nároží ve spádu střechy (např. u valbových nebo polovalbových střech a vikýřů).
Úžlabí
Nachází se ve styku dvou střešních ploch a jeho středem odtéká srážková voda. Pro její odvod se nejčastěji v úžlabí montují úžlabní plechy, které jsou překryty střešní krytinou, a vzniklá mezera je utěsněna těsnicími lištami. Dalším možným způsobem řešení úžlabí u některých typů krytiny (např. bobrovka) je možné vyskládání samotnými taškami.
Usnadnění pohybu po střeše
Častým důvodem, proč betonová taška praskne, bývá neopatrný pohyb po střešní ploše. Stoupat je totiž doporučeno na místa, kde leží taška na lati a je podepřená. Usnadnit pohyb po střeše, a především její údržbu, umožňuje pochůzný střešní systém. Ten tvoří tzv. stoupací komplety obsahující střešní lávky, dále nášlapy tašek a výlezová okna. Zmíněné střešní lávky usnadní přístup ke komínům, anténním stožárům, slunečním kolektorům apod. Stoupací komplety zpravidla obsahují dvě tašky nášlapné opatřené speciálními nosnými bloky se zabudovanými kotevními šrouby, dále držáky roštu (umožňují úpravu sklonu roštu dle spádu střechy), nášlapným roštem z pozinkované oceli a spojovacím materiálem. Nosné tašky musí být připevněny k latím dvěma vruty 4 × 40 mm a uprostřed podepřeny střešní latí. Pro vytvoření přístupové cesty ke komínům a dalším zařizovacím předmětům na střeše se hodí tzv. nášlapy tašky. Každý tvoří nášlapná taška, stejná jako u střešních lávek, a dále nášlap z pozinkované oceli s barevnou úpravou. Pro obslužný výstup na střechu slouží výstupní okna, která se dodávají v různých velikostech a materiálovém provedení. Hodí se zároveň i pro prosvětlení a případné odvětrání půdního prostoru.
Protisněhová ochrana
Samostatnou a důležitou kapitolou jsou protisněhová opatření. Protisněhová ochrana musí být zohledněna již v projektu řešení střechy v závislosti na jejím spádu a sněhové oblasti, ve které se stavba nachází. Návrh konkrétního řešení střešního pláště musí vycházet z normy ČSN 73 1901 a z technických podkladů výrobců střešních krytin. Tyto udávají počet a umístění protisněhových střešních tašek nebo protisněhových zábran či sněholamů, přičemž protisněhové tašky nebo zábrany se doporučují se sněholamy vzájemně kombinovat.
 |
 |
| Obr. 6 a – protisněhová taška, b – protisněhová zábrana – hák | |
Protisněhové tašky a zábrany
V současné době je nejrozšířenější obranou proti náhlému skluzu sněhu ze střechy zařazení speciálních protisněhových tašek do střešní krytiny. Protisněhová střešní taška tvoří s betonovým „zachytávacím“ prstencem jeden homogenní, celobetonový prvek. Oproti také používaným plechovým zábranám je její největší výhodou především harmonické začlenění prvku do střešního pláště. Díky jednotnému materiálu základní tašky i betonového prstence, který zabraňuje uvolnění sněhu, nevznikají na střeše žádné šmouhy, často viditelné u plechových zachytávačů. Střešní plášť je u této varianty uzavřený a nedochází ke zvýšenému průniku hnaného prachového sněhu nebo deště skrz střešní tašky, jak se to může stát při použití plechové zábrany (obr. 6a, b).
Pokrytí a počet protisněhových tašek potřebných pro danou střešní plochu se řídí podle sklonu střechy a tzv. sněhové oblasti dané normou. Pro zjištění správného počtu tašek slouží schéma kladení sněhových tašek níže (obr. 7).
Na základě střešního sklonu a sněhové oblasti získáme z diagramu schéma A až F (obr. 8), podle kterého je třeba umístit tašky na střeše. Nejmenší počet protisněhových tašek se týká schématu A, kdy je protisněhová každá sedmá taška na střeše. Nejvyšší počet (ve schématu F) se týká sněhové oblasti s nejvyšším počtem srážek a velkým střešním sklonem, kdy je doporučováno zařadit do krytiny každou druhou tašku protisněhovou.
Obr. 7 Diagram pro určení schématu rozmisťování sněhových tašek dle sklonu střechy a sněhové oblasti
Obr. 8 Schémata kladení protisněhových tašek
Protisněhové sněholamy
Zabránit skluzu sněhu ze střechy je možné také pomocí sněholamů. Jedná se zpravidla o mříž z pozinkovaného plechu s barevnou povrchovou úpravou, která se montuje přímo do speciálních střešních tašek. Množství protisněhových zábran závisí, stejně jako u protisněhových tašek, na střešním sklonu a sněhové oblasti. Doporučuje se kombinovat sněholamy s protisněhovými taškami nebo zábranami.
Sněholam se skládá z nosných plechových tašek opatřených držákem sněholamu, mříží sněholamu a ze spojovacích svorek (viz. obr. 9). Doporučuje se jej využít v oblastech s vysokým sněhovým zatížením, případně nad vstupy a komunikacemi. Nosná taška sněholamu i mříž jsou vyrobeny z pozinkované oceli. Nosnou taškou sněholamu musí být každá třetí taška v řadě a nesmí se umísťovat v první řadě tašek u okapu. Sněholam by měl být průběžný, v místech s větším sněhovým zatížením se umísťuje v každé čtvrté řadě po celé výšce střechy. Další pravidla pro umístění sněholamu na střeše je možné najít v technických příručkách výrobců jednotlivých krytin.
Obr. 9 Schéma sněholamu
Ostatní doplňkové prvky
Kromě uvedených doplňků nabízí někteří výrobci betonové střešní krytiny také například tašky kolektorové, které slouží pro připevnění slunečních kolektorů na střeše, tašky a hřebenáče s držákem hromosvodu nebo tašky kabelových prostupů.
Doplňky pro krásnější střechu na pohled
Svou úlohu, ač především estetickou, mají také okrasné střešní prvky, které jsou součástí střešních systémů. V nabídkách významnějších výrobců lze najít hřebenové prvky, určené pro zkrášlení hřebene střechy. Dle vkusu si lze vybrat kohouta nebo pár zamilovaných hrdliček, ale i další, nejen zvířecí, motivy. Ozdobné hřebenové prvky jsou v prodeji se speciálně upraveným hřebenáčem a kotvicími prvky. Je tak možné zkombinovat rozdílnou barvu střechy a okrasného prvku. Na střechu je lze osadit i dodatečně.
Při montáži se postupuje od prvního hřebenáče na okraji střechy. Ten je vhodné převrtat dle polohy díry u okrasného hřebenáče za pomoci vidiového vrtáku s průměrem 6 mm. Okrasný prvek se zkompletuje tak, že se odstraní krycí fólie z těsnicí pásky, okrasný motiv se natočí vlisovaným bodem k přední hraně hřebenáče a závit kotevního šroubu se prostrčí připraveným otvorem. Vlisovaný bod je na spodní straně dosedací plochy okrasného motivu. Správné natočení zajistí svislou polohu motivu. Ze spodní strany hřebenáče se následně nasune do drážky prodloužená hřebenáčová příchytka a pojistnou maticí přes podložku se dotáhne. Okrasný hřebenáč se vruty přichytí k hřebenové lati.
Ozdobit střechu je možné také hřebenovými ucpávkami s různými motivy (např. slunečnice, holubice) v barevných odstínech shodných s krytinou, sloužícími k ukončení hřebene. Třetí možností ozdobení střechy jsou speciální koncové hřebenáče. Kromě hladkých totiž existují i ozdobné varianty.
Co na první pohled nevidíme
U každé střešní krytiny uvádí její výrobce bezpečný střešní sklon. To je nejmenší sklon skládané krytiny, zajišťující její nepropustnost vůči srážkové vodě v obvyklých klimatických podmínkách. Jde o nejmenší hranici sklonu střechy, která se v praxi považuje za bezpečnou proti průniku volně stékající srážkové vody krytinou. U betonové krytiny je bezpečný střešní sklon zpravidla 22°. V případě sklonu střechy od 12 do 22°
nebo při zvýšených požadavcích na krytinu, resp. střechu, je nezbytné realizovat další doplňková opatření (např. slepená kvalitnější doplňková hydroizolační vrstva, bednění, podtěsnění kontralatí). Zvýšené požadavky vyplývají ze sklonu střechy, její konstrukce, užívání, klimatických poměrů, místních podmínek a ustanovení.
Při navrhování skladby střešní konstrukce je důležité zvážit, zda bude půda volná, nebo zdali má vzniknout obytné podkroví. V případě volné půdy není zpravidla třeba řešit tepelnou izolaci ve střešním plášti a úplně postačí navržení doplňkové hydroizolační vrstvy nebo dostatečné vsakovací vrstvy v podlaze půdního prostoru. V případě obytného podkroví je potřeba navrhnout dostatečné opatření proti průniku vlhkosti do střešního pláště a je nutné také střechu zateplit. Nejčastěji používanou variantou je umístění tepelné izolace mezi krokve. Potřebná tloušťka tepelné izolace však často výšku krokví přesahuje, což znamená nutnost vyřešení kotvení izolace pod krokvemi. Varianta realizace tepelné izolace pod krokvemi je však s ohledem na zmenšení půdního prostoru neefektivní. To otvírá druhou možnost, a to využití nadkrokevní izolace. Také proto začala většina výrobců betonových i pálených střešních krytin v rámci systému nabízet také nadkrokevní izolaci.
Proč musí střecha větrat
Ať už je pro tepelnou izolaci zvolen jakýkoliv systém, mezikrokevní či nadkrokevní, každý střešní plášť musí dostatečně větrat, aby mohl vykonávat správně svou funkci. Především je nutné zabránit průniku a kondenzaci vodních par způsobených užíváním objektu (praní, vaření, koupání, dýchání apod.). Tyto páry totiž negativně působí na jednotlivé prvky v konstrukci střechy (hniloba krokví, snížení tepelněizolačních vlastností izolace, plísně apod.), čímž se zkracuje životnost a funkčnost celého střešního pláště.
Střecha může být navržena jako dvouplášťová nebo tříplášťová. První větraná vzduchová mezera mezi krytinou a hydroizolační fólií musí mít v obou případech dostatečnou tloušťku – musí u okapní hrany pokrývat plochu min. 200 cm2 na 1 m šířky střechy o výšce vzduchové mezery min. 20 mm (obr. 10).
Odvětrání u hřebene zajišťují větrací otvory ve větracím pásu nebo kartáčové liště umístěné ve hřebeni či na nároží. Na odvětrání střešního pláště se podílejí také tašky větrací, které jsou zmíněny už v první části textu. Ty se kladou ve druhé řadě pod hřebenem. Počet kusů na běžný metr délky hřebene se určuje v závislosti na délce krokve a sklonu střechy dle tabulky (obr. 3 – viz první část textu). Pro správné odvětrání střechy se doporučuje suchá montáž hřebene a nároží. Celková plocha pro odvětrání u hřebene by měla být minimálně 1/1000 plochy střechy.
 |
 |
| Obr. 10 Schéma odvětrání střechy u okapu | Obr. 12 Tříplášťová šikmá střecha |
Dvouplášťová střecha
Dvouplášťová větraná střecha je založena na oddělení chráněného (vnitřního) prostředí od vnějšího celkem dvěma vrstvami střešního pláště (střešní krytina a tepelněizolační vrstva s doplňkovou hydroizolační fólií). Mezi jednotlivými plášti je vzduchová vrstva napojená na vnější prostředí. Tento typ konstrukce funguje na principu cirkulace vzduchu vlivem rozdílu teplot u okapní hrany a u hřebene. Je proto zásadní správně navrhnout vzduchové mezery u okapu a nezapomenout na výstupní otvory u hřebene střechy (obr. 11).
Tříplášťová střecha
U tříplášťové větrané střechy odděluje vnitřní prostředí od vnějšího trojice střešních plášťů (střešní krytina, doplňková hydroizolační fólie a tepelněizolační vrstva). Proudění ve dvou vzduchových mezerách mezi krytinou a pojistnou hydroizolací a v mezeře mezi doplňkovou hydroizolační fólií a tepelnou izolací odvádí vlhkost mimo střešní plášť. Je nutné počítat s tím, že obě větrané mezery musí mít jak otvor pro přívod vzduchu u okapu, tak i otvor pro odvětrání u hřebene a po celé délce nepřerušený prostor pro proudění vzduchu. Pro umístění tepelné izolace však v tomto případě nelze použít celou výšku průřezu krokví, ale je nutné vynechat vzduchovou vrstvu šířky minimálně 20 mm (obr. 12 a 13).
U tříplášťové střechy hrozí však riziko zafouknutí prachového sněhu otevřeným větraným hřebenem do půdního prostoru. Tento detail se velmi často objevuje při řešení střech s volnou půdičkou nad obytnou částí, kde je tepelná izolace umístěna v úrovni kleštin. Z tohoto důvodu je bezpečnější realizovat v celé ploše střechy dvouplášťovou konstrukci.
 |
 |
| Obr. 12 Tříplášťová šikmá střecha | Obr. 13 Způsob odvětrání tříplášťové střechy ve hřebeni |
 |
 |
| Obr. 14 Odvodnění pod okapní žlab | Obr. 15 Odvodnění do okapového žlabu |
Okapní plech
U doplňkové hydroizolační fólie, která plní funkci zábrany proti pronikání srážkové a kondenzační vody do tepelné izolace, jak u dvouplášťových, tak i u tříplášťových střech, musí být provedeno její ukončení mimo konstrukci střechy. Toto zajistí okapní plech s ukončením pod okapní žlab (obr. 14) nebo do okapního žlabu (obr. 15). Fólie se k okapnímu plechu přilepí.
Kvalitní střechu tedy netvoří jen správně položené tašky, ale především výběr vhodného střešního systému, správné řešení detailů i vhodná skladba střešní konstrukce. Jistotou pro investory i realizační firmy je v dnešní době již běžný kompletní servis výrobce krytiny a poskytovaná záruka. Technický poradce osvědčeného výrobce krytiny operativně vyřeší nejasnosti při navrhování či montáži střechy.
TEXT: Ing. Martin Urbanec
Foto: archiv KM Beta
Autor je technickým poradcem ve společnosti KM Beta a.s.
