Střechy s vegetací

Velice důležité je vyhotovit plán ozelenění střechy již před stavbou budovy, což se dnes stává samozřejmostí. V minulosti se často provádělo ozelenění až na již stojící budově. V takových případech bylo nutné zajistit posudek od statika, který určil možné zatížení, aniž by se poškodila, nebo dokonce zhroutila střecha. U projektovaných objektů lze únosnost střešní konstrukce určit i podle záměru, jaký typ střešní zeleně bude zakládán. Podle únosnosti konstrukce dělíme střešní zahrady na dva základní typy:

Značný význam pro úspěšné ozelenění střech má návrh dokonalé izolace, která zabraňuje vnikání vlhkosti a prorůstání kořenů rostlin do střešní konstrukce. K tomuto účelu se používají hydroizolační fólie, které musí být rozprostřeny po celém povrchu střešní konstrukce. Jejich okraje je nutné vyvést pod oplechování atik a všechny prostupy (větráky, světlíky, komíny apod.) se musí velice pečlivě odizolovat. Teprve po položení hydroizolační fólie a drenážní vrstvy nastupuje profese zahradnická a vytváří se vegetační vrstva. V této fázi musíme dát obzvláště pozor, aby nedošlo k protržení fólie. Hydroizolaci je dobré ochránit proti mechanickému poškození technickou textilií.

K odvádění přebytečné závlahové či srážkové vody od kořenových systémů rostlin slouží vrstva drenážní. Většinou ji tvoří sypké materiály, jako např. štěrk, lehké pórové kamenivo (drcená lehká láva či pemza), cihelná drť, škvára, umělé kamenivo (keramzit, expandid), vzájemně slepené velké kuličky z EPS apod. Pro tento účel mohou také posloužit drenážní rohože z plastů, pěnových plastů či pryže nebo perforované nopové fólie. Vodními srážkami a závlahami se z půdní vrstvy vymývají jemné částice, jež by soustavně drenážní vrstvu zanášely. Mezi vegetační substrát a drenážní vrstvu se proto vkládá filtrační vrstva, obvykle tvořená geotextilií o hmotnosti 150 g/m² nebo dvoucentimetrovou rohoží s minerální plstí. U střech s intenzivní střešní zelení (střešních zahrad) se pod vegetační substrát vkládá vrstva vododržná (hydroakumulační), sloužící k udržení minimálního množství vody, nezbytného pro život rostlin. Při intenzivních srážkách plní do jisté míry i funkci vrstvy drenážní. Hydroakumulační vlastnosti vrstvy mohou zajišťovat desky z minerálních vláken, schopné intenzivně jímat značný objem vody. U střech s extenzivní zelení se vododržná vrstva aplikuje spíše výjimečně, a to při velmi tenké vrstvě substrátu 2 až 4 cm.

Na filtrační nebo podle potřeby na vododržnou vrstvu se klade vegetační substrát. Jeho složení, tloušťka a četnost zálivky závisí na druhu pěstované zeleně. Nejčastěji se jedná o směs rašeliny a zahradní zeminy.

Střešní vegetaci dělíme na extenzivní střešní zeleň (ESZ) a intenzivní střešní zeleň (ISZ). Extenzivní střešní zeleň se zakládá na střechách s nízkou únosností, což je 60 – 300 kg/m². Z technologického hlediska je tato forma ozelenění méně náročná než intenzivní vegetační střecha. Na druhé straně ale znamená vyšší nároky na výběr rostlinného materiálu, který musí snést extrémní stanovištní podmínky, jako je horko a sucho. Pro tento druh střechy jsou vhodné typy zeleně, které mají schopnost rozrůstat se do prostoru, snadno regenerují při dostatku vláhy a nevyžadují pravidelnou a častou údržbu. Komplikované je také určení optimální skladby extenzivního vegetačního substrátu, který umožňuje růst vysazeným rostlinám a zároveň zamezuje růstu nežádoucích plevelů. Výška substrátu při zakládání tohoto typu zeleně se pohybuje v rozmezí od 2 do 5 cm.

Charakter výsadeb je přirozený, skupiny rostlin se často prolínají a připomínají tak zahuštěná přirozená společenstva. Intenzivní střešní zeleň se zakládá na střechách s vyšší únosností, tj. nad 300 kg/m² do 2000 kg/m². Je charakteristická větší tloušťkou substrátu. Tato tloušťka se pohybuje v rozmezí 30 – 100 cm (a může být i vyšší). Tento typ zeleně se již buduje jako pochozí. Střecha může být pojednána jako místo odpočinku, rozšířený obytný prostor, místo pro práci či rekreaci. Další možností je i zřízení zahrady užitkového charakteru, což znamená pěstování zeleniny, bobulovin, léčivek i drobného ovoce. Kompoziční zásady jsou téměř shodné se zásadami používanými při tvorbě běžných sadovnických úprav. Na těchto typech střech mohou být využity i některé drobné architektonické prvky. 

Ozeleňování je možné u plochých střech, ale i u objektů s šikmou (sedlovou) střechou. Uvádí se, že lze ozeleňovat do 30 stupňů sklonu střechy, přičemž vegetační souvrství je v tomto případě chráněno před sesuvem systémem roštového podkladu. V dnešní době, kdy se ochrana přírody skloňuje ve všech pádech, je otázka střešních zahrad velice aktuální. Vnášejí totiž alespoň kousek přírody do betonové džungle velkoměst a zároveň nás přírodě o ten pověstný krůček přibližují. Musíme se proto snažit tento způsob ozelenění zpřístupnit co nejširšímu spektru lidí, a to například zlevněním technologií či výrobou a optimalizací nových materiálů. Po více než dvoutisícileté historii vývoje střešních zahrad již neplatí, že by tyto projekty byly jen výsadou královen, jako byla Semiramis za panování krále Nabukadnezara II. v Babylónu, ale stávají se – a to především ve městech – samozřejmou možností, jak si přiblížit živou přírodu na dosah ruky.