Nejčastější chyby při pokládce betonové střešní krytiny

Střecha je součástí estetického ztvárnění celé stavby a svým tvarem i barvou ji dotváří. Její hlavní funkcí je ale ochrana stavby proti povětrnostním vlivům a srážkám. Proto je velmi důležité, aby byl celý střešní plášť proveden správně ve všech detailech. Shrňme si několik závažných chyb, kterých se realizační firmy často dopouštějí.

Fólie a pravidla jejího použití
Prvním krokem ke správně zvolené skladbě střechy je výběr typu fólie. V současné době je možné zvolit dvě nejčastěji používané konstrukční varianty střešního pláště, které mají na volbu fólie zásadní vliv:

• tříplášťovou střechu s nekontaktní fólií (obr. 4),
• dvouplášťovou střechu s kontaktní fólií (obr. 5).

Obr. 4 Tříplášťová šikmá střecha

Obr. 5 Dvouplášťová šikmá střecha

Tříplášťová střecha s nekontaktní folií
Při tomto řešení skladby střešního pláště se fólie nedotýká tepelné izolace. Mezi fólií a tepelnou izolací jsou stejně jako mezi fólií a krytinou vytvořeny větrané mezery. Mezera mezi fólií a tepelnou izolací je nejčastěji vytvořena vydrátováním mezi krokvemi. Přívod vzduchu je zabezpečen u okapní hrany a odvod vzduchu přes hřeben. Vzniklé mezery se po celou dobu funkčnosti střešního pláště nesmějí uzavřít.

Častou chybou u tříplášťové střechy je neprovedení vydrátování. V důsledku toho se tepelná izolace, především postupným zvětšením svého objemu, případně chybnou montáží, dostane až k fólii, takže vlhne a ztrácí svoje tepelněizolační vlastnosti. Další chybou je nevytvoření dostatečného přívodu a odvodu vzduchu, kdy opět dochází k vlhnutí tepelné izolace a z toho vyplývající ztrátě tepelněizolačních vlastností.

Na velkém množství střech také z „úsporných důvodů“ chybí okapní plech, který odvádí vodu z fólie mimo římsu nebo do okapu (obr. 1). Zatékající voda pak pozvolna římsy ničí. Některé realizační firmy navíc zapomínají, že po dokončení střechy nesmějí fólie ze střechy nikde vyčnívat ani být jinak vidět, protože se vlivem UV záření po čase rozpadají. Každá fólie má totiž stanovenou dobu odolnosti proti UV záření, která je řádově několik měsíců a je určena pouze pro časový úsek mezi jejím položením a pokládkou krytiny.

Obr. 1 Na velkém množství střech chybí okapní plech, který odvádí vodu z fólie mimo římsu nebo do okapu.

Dvouplášťová střecha s kontaktní fólií
U dvouplášťové střechy se fólie dotýká tepelné izolace a je vytvořena pouze větraná mezera mezi fólií a krytinou. Pro toto řešení je nutné vybrat vhodnou kontaktní fólii. Kromě častého zaměňování kontaktní a nekontaktní fólie jsou nejčastější chyby obdobné jako u tříplášťové střechy. Velká část chybných řešení spočívá opět v absenci okapního plechu (obr. 2). Častou chybou je také fólie viditelná na krajích střech, čímž se, jak už bylo popsáno výše, znehodnocuje.

Obr. 2 Také u dvouplášťové střechy je nutné dbát na umístění okapního plechu.

Větraná vzduchová mezera
Při navrhování dvouplášťových a tříplášťových střech za použití betonové střešní krytiny se provádí větraná vzduchová mezera mezi krytinou a hydroizolační fólií o ploše nejméně 200 cm², připadající na 1 m šířky střechy, o výšce vzduchové vrstvy nejméně 20 mm. Přesahuje-li vzdálenost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů 10 m, zpravidla se zvětšuje plocha větrané vzduchové vrstvy asi o 10 % základní plochy na každý další 1 m, který přesahuje vzdálenost 10 m. Odváděcí větrací otvory ve hřebeni či na nároží se volí o velikosti plochy nejméně 1/1000 plochy střechy (při uvažování plochy střechy přimykající se ke hřebeni či k nároží z obou stran). K odvětrání střechy slouží taška větrací, která je modifikací základní tašky s otvorem chráněným betonovou stříškou a mřížkou. Větrací  tašky se kladou v druhé řadě pod hřebenem. Počet kusů na běžný metr délky hřebene se určuje v závislosti na délce krokve a sklonu střechy přibližně podle tab. 1. Pro lepší odvětrání se doporučuje suchá montáž hřebene a nároží namísto dříve často používaného kladení hřebenáčů do malty.

Tab. 1: Počet kusů střešních tašek na běžný metr délky hřebene se určuje v závislosti na délce krok­ve a sklonu střechy.

Pravidla správného laťování
Nejdůležitějším krokem před pokládkou střešní krytiny je správné rozměření krovu a určení vzdáleností latí podle pokynů jednotlivých výrobců střešních krytin. Bohužel u některých neprofesionálních firem se můžeme často setkat s podceněním tohoto kroku. Výsledkem je různá vzdálenost latí po délce krokví, což je nejvíce patrné na okrajových taškách. V horším případě dochází i k tomu, že není dodržena maximální vzdálenost poslední latě od hřebene krovu, a tudíž je nedostatečně překryta poslední řada tašek hřebenáči, takže zde zatéká.

Vhodné rozteče latí uvádějí jednotliví výrobci v prováděcích příručkách. Doporučené rozteče jsou totiž rozdílné pro jednotlivé typy krytin i pro různé sklony střechy. Například technická příručka společnosti KM Beta uvádí tuto tabulku roztečí pro rozmezí střešního sklonu od 12° (tab. 2 a obr. 3).

Tab. 2: Doporuče­né rozteče latí pro rozdílné sklony střech 

Poznámka:
Bez ohledu na střešní sklon musí být mechanicky připevněna každá taška na štítové hraně, pod hřebenem, na nároží, úžlabí, pultové a okapní hraně.

L    délka krokve
P    přesah okapové hrany 79 mm
ROL rozteč okapové latě 320 mm
RL    rozteč latě
RHL    rozteč hřebenové latě
30 mm při kladení nasucho
20 mm při kladení do malty

Hodnoty P/ROL mohou být podle konstrukčního řešení a místních podmínek v rozmezí 0 až 79/320 až 399 mm.

Obr. 3 Doporuče­né rozteče latí pro rozdílné sklony střech

Konstrukční zásady při realizaci hřebene střechy
Hřeben včetně dalších podstřešních vrstev je dalším detailem, ve kterém se často chybuje. Při suchém kladení hřebenáčů u profilované betonové krytiny (KMB Beta a KMB Hodonka) musí být první lať ve vzdálenosti 30 mm pod hřebenem. Na vrchol spoje krokví se připevní držák hřebenové latě. Výška připevnění držáků je závislá na sklonu střechy. Do takto připravených držáků se vloží hřebenová lať 50/30 mm a zafixuje se hřebíky (2,5 × 32 mm). Po pokrytí celé střechy krytinou se univerzální kartáčová lišta nebo pás přichytí krátkými hřebíky k hřebenové lati. Hřebenáče se doporučuje klást tak, aby otevřená spára byla po směru převládajících větrů. Nejdříve se připevní příchytka hřebenáče do kraje hřebenu dvěma pozinkovanými hřebíky (2,5 × 32 mm). Nasune se hřebenáč a přitiskne do příchytky. Další příchytka se připevní jedním pozinkovaným hřebíkem (2,8 × 70 mm) dírou v hřebenáči a dvěma pozinkovanými hřebíky (2,5 × 32 mm) do hřebenové latě. Tento postup se opakuje. Hřebenáčová příchytka současně vymezuje krycí délku hřebenáče. Hřebenáč vlastní vahou a dotlačením vytvaruje těsnicí lištu tak, že utěsní prostor mezi taškou a hřebenáčem. Hřebenáčová příchytka má pro ukotvení přes hřebenáč oválný otvor, který umožňuje měnit krycí délku hřebenáče. Detail ukončení hřebene a štítových hran se uzavře perforovanou ucpávkou příslušné barvy nebo ozdobnou hřebenovou ucpávkou. Správné provedení hřebene je na obr. 6.

Obr. 6 Správné provedení hřebene

Správným řešením při realizaci hřebene je v případě dvouplášťové střechy dotažení tepelné izolace včetně fólie až do vrcholu krovu – v tomto případě žádný problém nenastává. V současnosti je ale tento detail často řešen tak, že tepelná izolace je ukončena v místě kleštin a prostor až ke hřebeni zůstává volný, nezaizolovaný tepelnou izolací. Použita je pouze pojistná fólie dotažená až ke hřebeni. V tomto případě je ale nutné vzniklý prostor řešit jako tříplášťovou střechu se všemi pravidly

– tedy přísun vzduchu nad tepelnou izolací pod fólii (nejlépe přidáním větrací mřížky mezi fólie) a odvod přes hřeben (vytvořením větrané mezery), jako je tomu na obr. 6. Pokud není zajištěno dostatečné větrání, dochází ke kondenzaci vody na spodním líci fólie a stékání do tepelné izolace a konstrukcí a v zimním období se zde mohou tvořit i rampouchy.

Zásady kotvení základních tašek a doplňků
Velmi důležitou zásadou pro pokládku střešní krytiny je nutnost kotvení jednotlivých tašek, kterou řeší příručka Pravidla pro navrhování a provádění střech vydaná Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR a současně to upřesňuje každý výrobce ve svých technických podkladech. Hlavní zásadou je nutnost kotvení základních tašek v ploše střechy podle jejího sklonu. Při sklonu do 45° se tašky nepřipevňují, při sklonu do 60° je nutné každou třetí tašku připevnit pozinkovaným vrutem (hřebíkem) otvorem v tašce nebo pomocí příchytky tašky. Při sklonu střechy 60° až 90° je již nutné přichytit každou tašku, a to opět buď vrutem, nebo pomocí příchytky.

Současně ale také platí, že při jakémkoliv sklonu střechy je nutné kotvit veškeré tašky na okrajích střechy a u prostupů. To se týká všech okrajových tašek na štítových hranách a dále pultových tašek. Taška pultová se používá u pultových střech pro ukončení horní hrany pultové plochy. Taška je opatřena na straně závěsu betonovým krycím lemem. Připevňuje se pozinkovaným vrutem přes zadní zámek ke střešní lati, případně příchytkou tašky. Pravidlo o nutnosti kotvení platí ale také pro všechny základní tašky podél okapní hrany, hřebene, úžlabí a nároží, kolem střešních oken a komínů, tedy tam, kde by se mohly vlivem působení větru uvolnit. Podrobnosti o řešení detailů lze najít také v technických příručkách jednotlivých výrobců.

Martin Urbanec
FOTO: archiv firmy KM Beta

Autor pracuje ve firmě KM Beta, a. s. jako technický poradce.

Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb.