Poruchy střech z asfaltových šindelů

Asfaltové šindele (někdy též nazývané kanadské šindele) patří už mnoho let k tradičním střešním krytinám, které mají své místo na trhu díky své flexibilitě, mechanickým vlastnostem, životnosti, rozsahu použitelnosti, početnosti barevných a tvarových modifikací, hmotnosti a použitelnosti v nízkých sklonech střešních plášťů. Navzdory tomu, že tento typ střešní krytiny je na Slovensku a v České republice významně rozšířený už více než 20 let a renomovaní dodavatelé vyvíjejí úsilí k zabezpečení kvality realizovaných střech, můžeme se bohužel i v současnosti setkat s množstvím opakujících se chyb a poruch.

Poruchy a chyby můžeme rozdělit do několika skupin. Mohou být způsobeny nesprávným nebo nevhodným výběrem konkrétního typu šindele, chybou v projektové dokumentaci, nekvalitní montáží nebo nedodržením zásad realizace, případně údržby střechy či nadstřešních konstrukcí.

Už při výběru krytiny by měl investor nebo dodavatel důsledně zvážit, co od materiálu očekává. Na trhu je k dispozici velmi široká škála výrobků od různých dodavatelů. Navzdory často podobnému vzhledu se mohou tyto materiály od sebe podstatně lišit svými parametry i životností. Kvalitu asfaltového šindele lze posoudit srovnáním s požadavky STN EN 544: 2011 (Asfaltové šindele s minerální a/nebo syntetickou vložkou. Specifikace výrobku a zkušební metody.). Uvedená norma stanovuje požadavky na mechanicko-fyzikální vlastnosti těchto materiálů. Jde především o plošnou hmotnost výztužné nosné vložky, pevnost v tahu, odolnost nosné vložky proti přetrhnutí kotvicími prvky, rozměrovou stabilitu, minimální množství čistého asfaltu na jednotku plochy, minimální tloušťku šindelů, odolnost proti stékání asfaltu při vysokých teplotách, odolnost proti vzniku puchýřků, nasákavost materiálů či maximální hodnoty obrusnosti posypu. Tyto parametry nelze až na výjimky zhodnotit vizuálně. Zodpovědně je lze posoudit jen z technických listů produktu. Je samozřejmé, že čím jsou udávané vlastnosti lepší než limity stanovené normou, tím je životnost krytiny vyšší a vyšší je i prodejní cena materiálu, která je dána především výrobními náklady.

V projekční fázi je třeba posoudit, jaký je charakter budovy, v jakých klimatických podmínkách se budova nachází, jaké jsou sklonové poměry povrchu střešního pláště a jakému namáhání bude střešní plášť vystaven, jak správně navrhnout vhodný podklad pod krytinu, jakým způsobem řešit odvětrání podstřešního prostoru a jaké jsou požadavky na střechu z požárního hlediska. V případě, že projektová dokumentace některé z těchto požadavků neřeší, musí všechny tyto požadavky zohlednit při realizaci zhotovitel.

Nekvalitní záklop
Velmi častým a bohužel i viditelným problémem je nekvalitní záklop. Jeho nerovnosti mohou být způsobeny použitým materiálem, navlhnutím záklopu vlivem nedostatečného odvětrání podstřešního prostoru nebo poddimenzováním tloušťky bednění vzhledem k zatížení střechy, sklonu střešního pláště a vzdálenosti nosných podpěr. V případě, že byly k vytvoření záklopu použity desky, měly by kromě odpovídající tloušťky splňovat i požadavky na šířku a především vlhkost, která by neměla přesáhnout 18 %. Desky by měly být samozřejmě bez kůry a ošetřené vhodným prostředkem proti vzniku mykóz a působení dřevokazného hmyzu. Při použití OSB desek je třeba respektovat hlavně požadavky na vytváření dilatačních spár mezi deskami, které jsou různé v případě desek s rovnými hranami a desek 4PD (pero-drážka). Tyto požadavky stanovuje výrobce OSB desek. Nezanedbatelným požadavkem je také použití odpovídajících kotvicích prvků při respektování jejich správného rozmístění, které stanovují všeobecně závazné předpisy. Použité OSB desky musejí být určeny do vlhkého prostředí (jsou označeny OSB III nebo OSB IV).

Bez ohledu na použitý materiál musí tento v závislosti na sklonu střechy, mechanickém zatížení a vzdálenosti podpěr splňovat požadavky na maximální dovolený průběh záklopu, který je 0,3 % osové vzdálenosti podpěr. Požadavky na požární ochranu záklopu by měly být stanoveny v požární zprávě.

Další velmi častou chybou je vytváření provizorních zakrytí nevhodnými materiály. Mezi ně patří většinou podkladové pásy typu A, které mají kartonovou nebo plstěnou nasákavou a tvarově nestabilní výztužnou vložku. Ta po navlhnutí vlivem srážkové nebo atmosférické vlhkosti změní své rozměry. Krytina na takto zvlněném podkladu přiznává všechny jeho nerovnosti. Po slepení plochy zůstanou tyto nerovnosti v tomtéž stavu během celé životnosti střechy. Používání těchto pásů pro vytváření se­paračních a ochranných vrstev ve skladbách střech z asfaltových šindelů je nepřípustné. Jako podkladové vrstvy se musí používat materiály, které mají nenasákavou, nehnijící a tvarově stabilní nosnou vložku. Obvykle jde o pásy typu R, tedy pásy se skelnou nebo polyesterovou výztuží.

Uvedené chyby jsou jen estetické. V mezních případech, kdy má střecha spád na hranici bezpečného sklonu, mohou být tyto chyby i funkční. Vlivem nerovností se na povrchu střechy mohou vytvořit místa se sklonem nižším, než je minimální bezpečný spád. V tom případě hrozí riziko lokálního zatékání.

Pojistná hydroizolace

Samostatnou kapitolu tvoří pojistné hydroizolace. Ty se musí používat na místech se sklonem střešní plochy menším, než je minimální bezpečný sklon. Kromě toho se tyto materiály aplikují v úžlabích a na všech ostatních místech, kde se dá předpokládat nadměrná kumulace tajícího sněhu nebo hromadění napadaného listí, které dlouhodobě zadržuje vlhkost. Zvláštní pozornost je třeba věnovat těm místům, na kterých se v určitých okamžicích mění povrchová teplota krytiny. Jde především o plochy předsazené před vytápěný půdorys budovy, kde se v zimě nebo na jaře při venkovní teplotě přibližně –4 až 0 °C vytvářejí místa s různými povrchovými teplotami a na předsazených částech vznikají ledové bariéry. Ty znemožňují odtok vody z míst, na nichž už sníh taje. Tvoří se tu kaluže vody, z nichž vzlíná vlhkost proti spádu střechy a může se mezi termobody dostat až na záklop. Z materiálového hlediska existují dva zásadní způsoby řešení hydroizolačního opatření. První představuje aplikace mechanicky kotveného asfaltovaného pásu typu S o tloušťce minimálně 3 mm s polyesterovou nebo skelnou nosnou vložkou, na který se šindel nalepuje po jeho nahřátí plamenem. V tomto případě už není nutné (a ani není žádoucí) šablony mechanicky kotvit. Druhým, elegantnějším řešením je použití samolepicího bezvložkového pásu, který se vyrábí z modifikovaného asfaltu. Ten má díky procentu modifikace a typu modifikátoru tvarovou paměť, která zabezpečuje vodotěsnost i v místech mechanického kotvení krytiny. Samotné montáži krytiny musí předcházet důkladné rozměření střechy a určení místa založení první řady. V praxi se však můžeme setkat s tím, že realizační společnost nerozměřuje krytí střechy vůbec, a to ani v horizontálním, ani ve vertikálním směru. Kresba viditelných částí potom nesplňuje estetické požadavky.

Krytina se klade vodorovně z důvodu zabezpečení vodonepropustnosti. Když se šablony kladou šikmo, hrozí nebezpečí zatečení vody v místech průřezů mezi vrchní a spodní šablonu. V tomto případě může vlhkost proniknout vodorovně až na bednění. Jiné než horizontální kladení krytiny se dá akceptovat jen za předpokladu, že se tento detail zabezpečí proti vlhkosti pojistnou hydroizolací.

Nevhodné kotvení

Častým problémem je snaha realizačních společností snížit náklady použitím nevhodného kotvení. Kvalita kotvicích prvků je v případě hřebů dána průměrem dříku a hlavy, protikorozní ochranou a výtěžností zvýšenou například vroubkováním nebo kroucením dříku. Při použití hřebů s malým průměrem hlavy se může v průběhu montáže přetrhnout nosná vložka krytiny. Malá výtěžnost kotvicích prvků může naopak (především u záklopu vytvořeného z nekvalitních desek) způsobit, že se hřeby z bednění částečně nebo úplně uvolní.

Další chybou je nesprávné geometrické umístění kotvicího prvku. Místa kotvení jsou jednoznačně určena montážními instrukcemi vydanými výrobcem nebo dovozcem. Předepsané horizontální umístění hřebů je nutné dodržet z důvodu vodonepropustnosti krytiny v místě perforace. Vertikální umístění kotvicího prvku se stanovuje tak, aby prvek procházel oběma vrstvami šindelů. V případě, že se hřeb nachází příliš vysoko a neprojde spodní šablonou, může se především na strmých plochách sesunout vrchní část krytiny vlastní vahou nebo namáháním vlivy vnějšího prostředí. Při montáži se může stát, že se hřeb nebo spona umístí do spáry mezi deskami. V tom případě je třeba hřeb umístit co nejblíže k určenému místu kotvení do pevného podkladu a vzniklý otvor utěsnit asfaltovým tmelem.

Samosvařitelnost termobodů
Mezi další velmi časté chyby realizace pat­ří podcenění takzvané samosvařitelnosti termobodů. Na asfaltových šindelích jsou většinou z výroby nanesené lepicí plochy, které při dodržení technologie montáže zabezpečují vzájemné slepení jednotlivých řad krytiny na sebe. Tyto adhezní plochy se obvykle realizují z vysoce modifikovaného asfaltu. Při určitých teplotách střešního pláště se tyto lepicí plochy při kladení aktivují a následně se krytina slepí. Panuje však názor, že krytina se slepí v určitém časovém horizontu vždy. Toto tvrzení je bohužel mylné. Když se střešní plášť montuje v chladném počasí a není předpoklad, že se krytina slepí v krátkém časovém horizontu, vzniká nebezpečí, že se povrch lepicích ploch zanese prachem, pylem nebo jinými nečistotami a účinná lepicí plocha se tak výrazně zmenší a stane se nefunkční. V horším případě může krytinu mechanicky poškodit vítr. Existuje-li nebezpečí neslepení krytiny z uvedených důvodů, je třeba slepení zabezpečit nahříváním termobodů a přitlačením šablon na sebe.

V chladném počasí se musí věnovat pozornost těm šablonám, které se na střeše ohýbají (úžlabí, hřebenové a nárožní tvarovky a podobně). Platí, že za chladu asfalt křehne a ztrácí svou ohybnost. Pokud se vnější teplota (respektive teplota materiálu) pohybuje pod +15 °C, je při montáži nutné nahřívat ohýbané šablony ze spodní strany tak, aby se na povrchu krytiny nevytvořily trhliny. Případné trhliny dosahují až na nosnou vložku, což může v limitních případech zkrátit životnost materiálu.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat spojům šindelů s klempířskými prvky. Pokud se asfaltový šindel kryje přes klempířské konstrukce, musí se překrýt minimálně 100 mm. Tento přesah umožňuje bezpečné utěsnění spoje pomocí asfaltových tmelů. Tmel se nanáší na oplechování vždy ve dvou pásech vedle sebe. Kromě vytvoření vlastního spoje asfalt–plech je nutné použít tmel i mezi překrývajícími se šindeli tak, aby srážková vlhkost nemohla vodorovně proniknout mezi jednotlivé šablony.

Odvětrání střešního pláště

Problematice odvětrávání střešních plášťů z asfaltových šindelů by mohl být věnován samostatný článek. V příslušné normě se hovoří o tom, že zateplené šikmé střechy jsou navrhovány jako dvou- nebo víceplášťové. Zároveň tato norma předepisuje minimální tloušťku odvětrávané vzduchové mezery 20 mm. U střešních plášťů z asfaltových šindelů je třeba tuto minimální hodnotu zvětšit na 50 mm. Na rozdíl od ostatních skládaných krytin není totiž mezi šindelem a záklopem vytvořena žádná další vzduchová mezera. Zároveň se po slepení povrch střechy uzavře a nelze počítat s účinnou provzdušností ve spojích jednotlivých šablon. Jakákoliv cirkulace vzduchu se tedy odehrává pod záklopem. Pro dimenzování poměru ploch nasávání, odvodu vzduchu a šířky větrací mezery existují výpočtové tabulky, přičemž výpočet závisí na sklonu střešního pláště a vzdálenosti okapové hrany od hřebene střechy (délka větrací spáry). Poddimenzování větrání dvouplášťové konstrukce má za následek nadměrnou kondenzaci vodní páry uvnitř konstrukce se všemi známými negativními důsledky. Pozornost se musí věnovat i větrání nezateplených podstřešních prostorů. Je třeba docílit průběžného vysušování případné kondenzované vlhkosti na spodní hraně záklopu a nosné konstrukci střechy.

Pohyb osob po střeše
Se vzrůstající teplotou se asfaltové výrobky stávají měkčími a choulostivějšími na zacházení. Při vysoké venkovní teplotě je pohyb osob po střeše ztížený, protože hrozí nebezpečí zatlačení hrubozrnného posypu do asfaltu a porušení ochrany materiálu proti UV záření. Zároveň se kromě degradace estetických vlastností snižuje i celková životnost výrobku. Souvislá a trvalá ochrana asfaltu před účinky UV záření totiž výrazně zvyšuje životnost, a tedy i vodonepropustnost asfaltu.

S ochranným granulátem a povrchem krytiny souvisí i další možný problém: realizace jiných řemeslných prací po dokončení střešního pláště, které se obvykle vykonávají velmi necitlivě. Nadstřešní zdivo, omítky, betonáž apod. je třeba (pokud možno) realizovat před montáží krytiny. Všechny další práce uskutečňované po dokončení montáže střechy je třeba minimalizovat nebo je vykonávat maximálně šetrně. To se týká i dalších činností, jako je běžná údržba klempířských konstrukcí, revize bleskosvodů, komínových těles a dalších nadstřešních konstrukcí.

Závěr
Seznam možných poruch střech z asfaltových šindelů ještě není kompletní. Uváděné chyby patří k nejčastějším a vznikají z důvodu nerespektování elementárních fyzikál­ních zákonů ze strany všech zúčastněných.

TEXT: Ing. Ivo Ušák, Ing. Martin Juríček
FOTO: Tegola Bohemia

Ing. Ivo Ušák je technologem společnosti Tegola Bohemia, s. r. o.

Ing. Martin Juríček je obchodním zástupcem společnosti Tegola Bohemia, s. r. o., pro Slovenskou republiku.

Článek byl uveřejněn v Realizace staveb.