Beton a vsakování

Mohlo by se to zdát jako protimluv, ale beton a výrobky z něj hrají důležitou roli při řešení vsakování vody v urbanizovaných územích. S měnícím se charakterem dešťů v ČR, kdy se sice nemění celkový souhrn srážek, ale ty mají nyní mnohem větší tendenci padat ve velkých úhrnech po dlouhých obdobích sucha, je třeba se zaměřit na odvodnění zpevněných ploch. Technické odvodňovací systémy totiž již svou kapacitou nemusejí dostačovat.

Urbanizovaná území jsou charakterizována vysokým podílem zpevněných a vodonepropustných ploch. Dává to smysl – střechy stavíme proto, aby na nás nepršelo, rozbahněné silnice máme spojené spíše se safari, než aby to byla smysluplná možnost při evropské míře dopravního provozu. Rovné a pevné materiály chodníků umožňují bezbariérový pohyb i těm, kdo nedokážou přeskakovat výmoly.

Nicméně špatně navržená a odvodněná silnice se při srážkových deštích může stát divokou řekou přinášející jemné bahýnko z polí až k našim dveřím. A majitelům vyplavených nemovitostí je v důsledku lhostejné, zda je vyplavila řeka nebo „jen“ větší bouřka, která se ale neměla kam vsáknout.

Odvodnění a vsakování

Standardním technickým řešením, které má dodnes v mnoha případech své místo, je řešení odvodnění zpevněných ploch dešťovou kanalizací. Centralizované systémy je ale zapotřebí dobře navrhnout – naddimenzování kapacity vede ke zvýšení výdajů na výstavbu, na druhou stranu nedostatečný objem může vést v případě rychlých a velkých srážkových úhrnů k zahlcení.

Problémem je také údržba, kdy nelze očekávat plný výkon od znečištěné dešťové kanalizace. Technické řešení proto nemůže stát samo o sobě. Je třeba jej doplnit systémem přírodě blízkého odvodnění, které má navíc tu výhodu, že zadržuje vodu, kterou tolik potřebujeme v obdobích sucha. Klíčovým pojmem tohoto jiného, decentralizovaného přístupu je vsakování.

Česká legislativa od roku 2006 přináší pokyn, že „stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití“. Zákon pak jednoznačně preferuje možnost vsakování přímo na pozemku.

Zpevněná, a přitom propustná

Odhlédněme nyní od složitější problematiky vsakovacích tunelů a jiných vsakovacích zařízení. Nejjednodušším, nejlevnějším a nejkrásnějším vsakovacím zařízením je totiž to, které znali naši předkové již před nástupem technologického věku – „likvidace“ srážkových vod vegetací.

Tam, kde to umožňuje morfologie terénu, je vegetační pokryv jednoznačně nejjednodušším způsobem, jak nakládat s dešťovou vodou. Přitom opatření, která zajistí funkčnost takovéhoto „systému“, jsou naprosto běžná a jednoduchá – příčný sklon zpevněných ploch, nezapouštění dlažeb pod úroveň trávníku. Poněkud účinněji, ale na stejném principu, funguje vsakovací průleh.

Jeho funkčnost je odvislá od geologických podmínek, je zbytečné pokoušet se o jeho budování v místech s vysokou podzemní vodou (pak se nám spíše může podařit vyrobit tůň pro obojživelníky, což je také záslužné, ale s odvodněním nám to příliš nepomůže) nebo nepropustnou jílovitou půdou (jílem se v historii obmazávaly hráze rybníků, aby se zajistila jejich nepropustnost).

Ale v mnoha případech je toto opatření vhodné. Jedná se o terénní sníženinu s malým sklonem a malou hloubkou oproti původnímu terénu – často jen 300 mm. Ale již toto stačí, že se zde voda zdržuje déle a akumuluje se v půdě našeho pozemku.

Problémem průlehů a jejich hlubších alternativ – příkopů a vsakovacích nádrží – může být prostor. Ne na každou parcelu se takovéto opatření v dostatečné kapacitě vměstná. Jak tedy snížit množství srážek, které je třeba na pozemku řešit?

Již jsme se zmiňovali, že od střechy obvykle očekáváme nepropustnost. S čestnou výjimkou zelených střech musíme tedy vždy likvidovat 100 % dešťové vody ze střešního pláště. Ale místem, kde si můžeme pomoci, jsou ostatní zpevněné plochy.

Řešením je použitý povrch. Pro chodníky je historicky ověřenou variantou mlatový povrch z mechanicky utužených jílových částic nebo jeho cementová obdoba MZK. Povrch je dostatečně pevný, aby zvládl běžný provoz chodců a cyklistů, ale zároveň je díky porézní struktuře schopen propouštět vodu do nižších vrstev pod sebou.

Schopnost takto fungovat je ale závislá na správném provedení a velmi intenzivní deště mohou tento povrch vymývat a poškozovat, pokud není vhodně vyřešen sklon chodníku. Zajímavou variantou, která je vhodná i pro pojezdové plochy, je drenážní beton.

Použitím kameniva velkých frakcí jsou v betonové vrstvě vytvořeny dostatečně velké póry. Ty následně umožňují vsakování vody do podkladních vrstev zpevněné plochy. Navíc lze drenážní beton pokládat poměrně rychle a jedná se o vysoce stabilní bezbariérový povrch.

Betonové dlažby

Standardem zpevněných ploch u soukromých nebo veřejných pozemků je v České republice betonová, především zámková dlažba. Jestliže je položena na štěrkovém loži a spáry jsou vyplněny pouze pískem bez použití betonové mazaniny, má i tento povrch relativně dobrou propustnost.

Ta se samozřejmě zvyšuje se zvyšováním poměru spár. U zámkových dlažeb je velikost spáry předem daná, u pravoúhlých tvarů ji lze zvětšit či zmenšit. Problém nicméně nastává s dlouhodobým zajištěním polohy jednotlivých dlažebních kamenů, aby se v čase vůči sobě neposouvaly a dlažba se nevlnila.

Speciálně navržené zatravňovací dlažby tento problém řeší tzv. distančními nálisky. Ty jsou skryty pod úrovní svrchního pláště dlažby, ale fixují jednotlivé části dlažby vůči sobě. Spára je tak v čase neměnná a trvalá. Různé výrobky jsou navrženy tak, aby buď tvořily 30 mm spáru kolem všech svých hran, nebo pouze u hran průběžných. Tvoří tak efekt travnatých „čar“.

Ještě větší procentuální zastoupení vegetace nabízí ty výrobky, v jejichž výliscích se vyskytují i vnitřní otvory. Ty jsou obzvláště oblíbené pro parkovací stání. Ve vlhkých obdobích zabrání zapadnutí auta do bláta, zároveň mají ale vysokou propustnost.

Nepřehlédněte: Vybírame dlažbu do zahrady

Kromě dnes již desítky let používaných tvarů s diagonálním rastrem se na trhu nově objevily i imitace oblázků nebo šestiúhelníkové tvary „včelích pláství“. Pokud se tedy stavebník rozhodne pro použití vegetačních a zatravňovacích tvárnic, má z čeho vybírat. A vodu, která mu na zahradě spadne, mohou využít rostliny z jeho zahrady, místo aby zbytečně odtekla pryč.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2019.