Trendem jsou velké formáty

Téma velikosti používaných obkladových prvků se dá v zásadě dělit podle několika kritérií. Jedním kritériem je typ podkladní konstrukce, tedy zda jde o konstrukci svislou, či vodorovnou. Je zřejmé, že v případě obkládání stěn není nikdy na obkládaný povrch kladen takový nárok na mechanické zatížení, jako je tomu u podlah. Tam mohou tyto požadavky zvětšené formáty i zcela diskvalifikovat. To je případ průmyslových keramických podlah, kde musí módní trend ustoupit před nároky technickými. Proto se soustředíme v tomto článku při řešení velkých formátů na oblast bytové keramiky a keramiky objektové pro architekturu se standardním zatížením.  I u těchto případů se však střetáváme s požadavkem dokonalého usazení formátu do lože montážního tmelu. Je jasné, že dokonalost pokládky výrazněji než u menší dlažby limituje životnost každého prvku. Zde musíme uvážit další rozdělení na vnitřní a vnější realizace. 

U vodorovných exteriérů dojdeme téměř k identickému požadavku na dokonalost kontinuity lepícího lůžka, jako u výše zmíněných průmyslových podlah. Jde o precizní podmazání či podlití keramické desky, aby se vyloučila přítomnost systémových či defektních dutin. Toho se dosahuje buď zdvojeným nanášením lepidla na podklad a rubovou stranu dlažby, nebo použitím rozlivného lepidla. Konzistence tohoto ztekuceného materiálu zajišťuje při správné aplikaci 100% podlití i těch největších formátů. Mluvím zde o lepicím tmelu LBCS AD 540. Obliba této technologie lepení bohužel není příliš vysoká, neboť je neprávem srovnávána se stadardním postupem pouhého hřebenování tmelů. Po aplikaci tekutého lepidla totiž logicky následuje nutnost čištění zalitých spár. To je ovšem při správném postupu zhutnění a zaklepání neodmyslitelné i u tmelů pastovitých. Na rozdíl od nich má však toto rozlivné lepidlo kromě menšího smrštění při silnější nanášené vrstvě a extrémní adheze ještě výrazně vyšší pevnost v tlaku. Tedy velmi špatně postradatelné vlastnosti.

Pro spárování velkoformátové dlažby pak platí takřka identické pravidla, jako u standardní keramiky. Nelze pokládat bezesparou dlažbu v exteriéru, byť je sebedokonaleji kalibrovaná. Spárovací hmota – pro exteriér nejlépe LBCS GFS – musí být dokonale zakotvená a opět bez dutin zalitá až na dno vyčištěné spáry. Tato hmota je superflexibilní s příčnou deformací S1 a s maximální hydrofobizací, která ji činí v podstatě vodotěsnou. 

Jiná situace nastává u pokládky v interiéru. Zde je možné z důvodů architektonického řešení provést bezesparou pokládku v místech, kde není kladen vyšší nárok na hygienu. Lépe je však počítat alespoň s minimální spárou 1,5 mm. Tu je možné spárovat speciální tekutou hmotou LBCS GL. Konzistence tohoto materiálu s vysokou tekutostí způsobuje efekt zatékání nejen do samotných spár, ale také do eventuelních defektních dutin pod dlažbou. To je další pozitivní přínos této spárovací hmoty, neboť její extrémně vysoká pevnost v tlaku pak jistí i méně dokonalou pokládku.  

A nyní, když se vrátíme k pokládce velkých formátů keramiky na stěnách, opět ji je možno rozdělit na vnitřní a vnější. Montáž v interiéru většinou nedělá větší obtíž, jediným zhoršením bývá zesílená tloušťka obkladů a následně tedy větší zátěž na sjíždivost lepicích tmelů. Zde však lepidlo AD 530 kategorie C2 TE nemá žádný problém. I pro největší formát stačí snížit záměsovou vodu. Důsledkem toho se sice může zkrátit otevřený čas pro uložení desky do naneseného tmelu, ale to při standardním čase otevřenosti 30 minut není montážně žádný problém. Ten ovšem obvykle nastává v exteriéru, tedy na fasádách. Tam bohužel otevřený čas daleko výrazněji zkracuje sluneční osvit a značný vítr. Navíc pro vnější prostředí vyvstává opět požadavek oboustranného nanášení lepidla. To u velkých formátů představuje zvýšení časových nároků na usazování desek do lepícího lože. Z tohoto důvodu se přistoupilo k vývoji supertixotropního lepidla, které by se již nezahušťovalo cestou ztráty záměsové vody se zkrácením času otevřenosti. U obkládání fasád velkoformátovou keramikou prostřednictvím kontaktních technologií lepení však musíme uvažovat ještě o dalších následcích. Vlivem úbytku plochy spár se totiž dále navýší difúzní odpor prostupu vodních par z interiéru ven. Ten je při celoplošném lepení vždy výrazně potlačen, ale tento efekt je u malých formátů přece jen průchodnější. Z tohoto důvodu se při celoplošných keramických fasádách navrhují dnes systémy se zavěšenou konstrukcí, které jsou plně odvětrané. 

Pokud jde o přípravu podkladů pro montáž velkých formátů, je samozřejmé, že úměrně s nárůstem rozměru desek narůstá i nárok na přesnost rovinatosti podkladu. Jestliže tedy ctíme pravidlo, že nerovnosti tolerujeme u standardní pokládky 2 mm na 2 m, měla by se tato tolerance pohybovat rozhodně pod touto hranicí.  Existují různé druhy vyrovnávacích hmot, které zvládají nerovnosti až do 15 mm.  Další nutnou úpravou podkladů je zajištění jejich povrchové soudržnosti a sjednocení savosti. To se provádí aplikací penetračních nátěrů. Tyto postupy jsou však zcela standardní a společné i pro formáty menší. 

Větší rozdíl však nastává při montáži na výrazně se deformujících podkladech. Jedná se především o lehké podlahové konstrukce typu OSB desky. Ty vykazují nadměrný ohyb a pro běžnou pokládku dlažby jsou nevhodné. Je však možné tuto pokládku zprostředkovat za pomoci speciální montážní podložky označenou v programu LBCS jako panel SDI. Jeho základní funkcí je vnesení kročejové akustické izolace do podlahy. Druhou, avšak neméně důležitou funkcí je její separační schopnost při odstínění smykového napětí mezi keramickým formátem a deformující se podkladní konstrukcí. SDI panel je nalepen na podklad stejným lepidlem, jako je pak položená dlažba na něj, tedy tmelem AD 590 kategorie C2 FTE s příčnou deformací S1. Tato dlažba se však musí zaspárovat pouze hmotou GFS, i když se jedná o interiér. Jde o potřebu maximální deformovatelnosti v ohybu, kterou tato hmota má.