Lité podlahové směsi vhodné i pro podlahové vytápění

Krásu podlahy obvykle posuzujeme jen podle položené krytiny, kterou ve výsledku vidíme. Aby však byla dokonalá i tato vrchní nášlapná vrstva, je třeba vybrat i kvalitní základ pro její pokládku. Perfektně rovných podlahových ploch s vynikající pevností lze během pár hodin dosáhnout realizací litých podlah. Ty jsou v současné době jedním z nejpoužívanějších řešení pro podlahové konstrukce. Lité potěry jsou dobrým sluhou ve správných rukou a u jejich výrobců je vždy někdo, kdo s jejich aplikací poradí.

Je-li pro dům, kancelář nebo školní třídu naplánováno topení v podlaze, pak je optimální je spojit s litým potěrem. Litý potěr v ytváří tzv. roznášecí vrstvu, která převádí bodové zatížení podlahy do plošného, aby nedocházelo k deformacím podkladních izolačních vrstev. Ať je topení elektrické, nebo teplovodní, homogenita, hutnost, dobrá tepelná vodivost a nízká tloušťka litého potěru zajistí rychlý a skoro bezeztrátový přenos tepla z vodiče k nášlapné vrstvě.

Na trhu jsou k dostání lité potěry hlavně dvojího typu – sádrové a cementové. V následujícím textu si přiblížíme práci s oběma typy potěrů. A začneme se sádrovým (Českomoravský beton jej nabízí pod názvem ANHYMENT). Anhydritové (sádrové potěry) se díky dobé pevnosti a nízké výšce využívají ve všech místech rodinného bydlení, občanských a administrativních stavbách. Nejedná se samozřejmě o stejný typ sádry, kterou se spárují trhliny v omítce, ani o hmotu, která se přímo i na omítky používá, tento systém má odlišné fyzikálně-mechanické vlastnosti.

Sádrové potěry

Litý sádrový potěr se obvykle aplikuje na izolační vrstvu s mezivrstvou separace (PE fólie) nebo na speciální, profilované „systémové desky“, a to hlavně v případě použití podlahového vytápění. Tyto desky se doporučuje používat s nakašírovanou plastovou vrstvou a bez hlubokých výkrojů (tyto se užívají pro hlazené potěry). Instalace podlahového v ytápění je pak velice snadná a přesná.

Deska potěru je vždy oddělena od svislých konstrukcí obvodovým páskem, používá se nejčastěji pěnový PE (známý jako „mirelon“). Samotné lití potěru je díky malému šnekovému čerpadlu a gumovým hadicím šetrné k již hotovým konstrukcím a povrchům a není f yzicky tolik náročné, jako k lečení při rozhrnování a hlazení zavlhlých potěrů. Po nalití do roviny se potěr nivelačními latěmi čeří (2x do kříže) a ještě se zkontroluje, zda na něj nesvítí příliš slunce, nefouká průvan, není zima nebo příliš veliké horko. Na začátku svého „života“ je právě anhydritový potěr velmi citlivý.

Tepelná izolace – nepostradatelný pomocník

Dovedli jsme teplo do místnosti, jak ale zabránit tomu, aby neutíkalo opačným směrem? Samozřejmě tepelnou izolací. Její tloušťku obvykle určuje projekt. Síla a druh izolace obvykle vychází z požadavků na tepelné hospodářství a efektivitu objektu. Nejčastěji se používají dva základní typy izolačních materiálů. Jsou to pěnový polystyren (EPS), který je vhodný i pro v yšší stavební tloušťky a lze do něj uchytit i systém podlahového vytápění, a minerální vlna „vata“, která se sice snáze deformuje a není vhodná pro vyšší podklad podlah, ale může v sobě kombinovat izolační schopnosti pro více účelů, a navíc je nehořlavá.

Důležitou součástí izolační vrstvy podlahy je i akustická izolace – kročejový útlum. Ta při nižších tloušťkách tepelné izolace pomáhá tlumit impaktní hluk na podlaze (skákání, klapot podrážek apod.). Instaluje se hned pod potěr a v některých případech může sloužit i jako zmiňovaná separační vrstva (PE měkčený pás). Používají se i desky polystyrenové a z minerální vaty.

Cementové potěry

Druhý typ potěrů, cementový, si z hlediska používanosti a důvěry vysloužil od stavebníků jistou rezervovanost, jelikož tento typ potěru měl často problémy s praskáním. Odpovědí na tento problém je litý potěr CEMFLOW. Tloušťka litých cementových potěrů se obecně uvažuje 50 mm minimálně, stejně tak je to vrstva nad podlahové vytápění, ale v některých případech je možné provádět tento potěr v nižších tloušťkách.

Potěr se na místo určení dopravuje autodomíchávači a čerpá se pístovými čerpadly a gumovými hadicemi. Vlnění se po pokládce provádí dvakrát ve dvou na sebe kolmých směrech, s vlněním nejdříve na celý profil a poté jen do 1/3 tloušťky pomocí nivelačních hrazd. Ihned po druhém vlnění je vhodné potěr ošetřit postřikem proti odparu, což nahrazuje „kropení“ u zavlhlých směsí. Někteří v ýrobci se snaží tento krok obejít dávkováním ošetřovacích přípravků přímo do směsi, ale ukazuje se, že tato cesta nedává stabilní výsledky. Potěr opatřený postřikem proti odparu je obvykle možné ve stáří jednoho týdne obrousit pro lepší v ysychání.

Není to nutné, počítáme-li s prodloužením výstavby celého stavebního díla. Při optimální trajektorii se následně ve stáří potěru 21 dnů zahajuje topná zkouška (při osazení podlahového vytápění) a po jejím skončení (a kontrole zbytkové vlhkosti) již můžeme pokládat nášlapné vrstvy. Je na místě poznamenat, že se cementové lité potěry uvažují jako interiérové, nikoli venkovní podlahoviny.

Na cementové lité potěry jsou vhodné v podstatě jakékoli podlahoviny, včetně cementových barevných stěrek nebo nátěrů či pryskyřičných stěrek. Ty se obvykle používají i v místech parkování vozidel, kde je zapotřebí potěr ochránit proti vniku chemických agresorů. Na vlhkých místech není samozřejmě od věci i na cementový potěr provést hydroizolační povlak, aby zbytečně potěr neakumuloval vlhkost. To by pak mohlo lokálně způsobit plíseň či při prudkých změnách teplot oddělení lepené nášlapné vrstvy od potěru.