Realizace nášlapných vrstev průmyslových podlah

Minimální pevnost poslední vrstvy určené jako podklad pod dlaždice malého i velkého rozměru a také pod podlahoviny na bázi tvrzených plastů, pryže či textilií (v případě, že jsou spojeny adhezním můstkem s pevným podkladem) by měla odpovídat třídě betonu C 20/25.

U plovoucích podlah uložených na jakémkoliv typu účinné kluzné mezivrstvy, ať už se jedná o podklad pod dlaždice malých rozměrů, podlahoviny na bázi tvrzených plastů, pryže, případně lepených textilií, lepených parket nebo o podklad pro nanášení teracové podlahy, způsobem čerstvé na čerstvé či pokládané samostatně s použitím účinného adhezního můstku, je třeba, aby minimální pevnost odpovídala třídě betonu C 25/30.

Podlaha z cementového betonu – pojížděná či pochůzná, opatřená stěrkovou kryti­nou na bázi syntetických pryskyřic či leštěná, za čerstva povrchově upravovaná barevným tónováním nebo vytvrzovacím vsypem – musí vykázat potřebnou odtrhovou pevnost povrchu minimálně 1,5 Mpa. To odpovídá třídě betonu C 25/30 (lépe C 30/37).

Odtrhová pevnost se měří provedením návrtu o průměru 100 mm do hloubky 1/2 největšího zrna kameniva použitého v betonu. Na vyschlý terč se nalepí kovový přípravek umožňující uchycení táhla pro vertikální tah.

Adhezní můstek

Tímto názvem jsou označována lepidla na bázi syntetických pryskyřic s penetračními složkami, silikátová pojiva dopovaná mikromletými křemičitými písky, makromolekulárními řetězcovými systémy a řada dalších materiálů dostupných na trhu.

Požadavek na podklad pro nášlapnou vrstvu podlahových krytin zhotovovaných na místě (stěrky, případně jiné hmoty vyžadující zajištění dokonalé přilnavosti určitou penetrací do podkladu) je dán jednak minimální pevností cementového betonu v tlaku 25 MPa, jednak pevností kontaktní zóny povrchové vrstvy v odtrhu minimálně 1,5 MPa. Technické parametry spojovacího můstku musejí odpovídat svým složením požadavkům kladeným na penetraci do podkladu a zajišťovat dokonalé spojení s novou hmotou překryvné vrstvy.

Realizace tenkovrstvých překrytí

Jedná se o povrchové úpravy zhotovované na nosné podkladní vrstvě podlahového systému za účelem zlepšení určitých vlastností podlahy. Uskutečňují se nejlépe jako tzv. vsypové vrstvy systémem čerstvé na čerstvé, kdy je položená a urovnaná vrstva většinou nosného betonu ještě v čerstvém (či mírně zavadlém) stavu překrývána relativ­ně slabou vrstvou speciální malty s vysokou odolností proti otěru, obrusu nebo valivému zatížení. Vrstvy lze za určitých technologických opatření aplikovat pomocí spojovacích můstků i na neporušené cementobetonové podlahové kryty různého stáří.

Podmínkou je dodržení určitých parametrů, které souvisejí s fyzikálně-mechanickými vlastnostmi povrchových úprav. V zásadě je nutné respektovat vždy v povrchové úpravě spáry a rozměry spodní konstrukční desky, protože tloušťka těchto úprav většinou neumožňuje jejich samostatné horizontální pohyby jako plovoucí podlahy.

Barevné stěrkové vrstvy

Tyto systémy (většinou na bázi epoxidových pryskyřic nebo polyuretanů) se nanášejí na cementobetonovou desku pomocí stěrky. Vykazují vysokou viskozitu a mají samonivelační schopnost. Vytvářejí hladký povrch, který je možné barevně tónovat. Vyžadují však zakotvení do podkladu systémem penetračních nátěrů na suchý podklad. Pro zajištění dokonalé přilnavosti je naprosto nezbytné, aby podklad vykázal odtrhovou pevnost minimálně 1,5 MPa.

Stěrkové kompozice mají řadu variací – jednokomponentní malty, dvou- a vícekom­ponentní malty v dané skladbě jednotlivých komponent, cementové malty dopované epoxidy, epoxidové malty dopované cementem, vodou ředitelné malty apod.

Používají se převážně v uzavřených objektech, jsou vesměs odolné proti olejům, olejovým emulzím, pohonným látkám, běžným přípravkům pro průmyslové čištění a dezinfekci a dalším.
Nejslabší stěrkové vrstvy jsou lité reprofilační komponenty ze tří složek (epoxid, tužidlo, jemný křemičitý písek), které se nanášejí ve vrstvě 1,5 až 3 mm silné. U základní kompozice se jedná o monotónní šedou barvu, lze ji však různě tónovat vhodným barvivem. Jsou určené pro podlahy s menšími nároky na estetický dojem.

Potěry, jakož i tříkomponentní složky někdy dopované cementem jsou určeny pro dynamicky zatěžované podlahy skladů výrobních hal apod. Mají také samonivelační vlastnosti a nanášejí se ve vrstvách 8 až 80 mm. Povrchově lze tyto vrstvy upravovat různými barevnými odstíny.

Stěrky na bázi polyuretanu mají relativně vysokou pružnost a jejich povrchové užití velmi dobře překlene smršťovací i mírně rozevřené trhliny v podkladním betonu. Používají se i jednosložkové ředitelné s možností řady barevných odstínů.

Technologie pokládání stěrkových vrstev

Na dokonale očištěný a suchý podklad (zbytková vlhkost během zpracování nejvýše 4 %), upravený a nejlépe starší než 28 dní, se stříkáním nebo válečkem nanese penetrační nátěr tak, aby povrch byl matně lesklý, bez louží. Pokud se vyskytnou louže, je třeba je válečkem rozetřít do okolí.

Další vrstvy mají prakticky stejnou technologii. Jednotlivé složky kompozice se smíchají podle požadovaného množství v přiměřených nádobách tyčovým vrtulovým mísidlem nebo v odpovídající míchačce s vyměnitelnou nádobou.

Připravená kompozice se na podklad rozprostírá pomocí hřebla do předepsané tloušťky. Pracovník pohybující se v již rozprostřené směsi musí být vybaven doplňkovými chodidly připevněnými k obuvi. Chodidla jsou opatřena hřeby, délkově odpovídajícími maximální tloušťce vrstvy plus 10 mm. Za vhodnou teplotu prostředí při pokládce je všeobecně považovaná hodnota vyšší než 20 °C.

Poměry míšení jednotlivých komponentů jsou vždy v technických listech výrobců včetně všech doplňujících údajů o skladovatelnosti, bezpečnosti práce apod. Vytvrzení stěrky pro pohyb pracovníků je většinou po 24 hodinách, pro plné zatížení jsou to tři dny, případně i více.

Dlaždice malého rozměru o hraně do 300 mm

Vesměs se jedná o dlaždice keramické na bázi kaolinu, v tloušťkách několika milimetrů s glazovaným povrchem, případně v tloušťkách desítky milimetrů, jako jsou dlaždice keramické terakotové s plastickým povrchem, ostré nebo hladké s lesklým povrchem, nebo dlaždice z taveného čediče případně z přírodního kamene, betonové s vymývaným povrchem nebo povrchem teracovým, případně dlaždice zhotovené na bázi umělých hmot.

Současný trh disponuje obrovskou škálou různých typů dlaždic jak v rozměrových formátech a tloušťkách, tak i v povrcho­vých úpravách i barvách.

Do kategorie průmyslových podlah se řadí povrchová úprava podlahy z dlaždic, které svými vlastnostmi vykazují potřebnou pevnost, umožňují snadnou údržbu a omyvatelnost podlahy a podle typu dlaždic i určitou odolnost povrchu podlahy proti nárazům, kyselinám a celé řadě chemikálií.

 

Technologie pokládání malých dlaždic

Ukládají se na staticky únosný systém konstrukčních vrstev s požadovanou rovností povrchu. Povrch musí být hladký, rovný, zbavený všech nečistot, prachu a mastných skvrn. Na podklad se nanáší jemná lepicí viskózní malta a rozprostírá se pomocí hřebla nebo profilované stěrky do požadované tloušťky. Dlaždice se pokládají do tohoto maltového lůžka buď těsně na sraz, nebo pomocí distančních vložek na potřebný rozměr spáry a lehkým poklepem rukou nebo gumovou paličkou se dotlačí do požadované horizontální roviny korespondující s již položenými dlaždicemi. Rovnost se kontroluje dlouhou vodováhou. Každá, zejména čtvercová keramická dlaždice je v jednom rohu z výroby označená tak, aby se nepatrné rozměrové odchylky jednotlivých dlaždic nemohly sčítat, a tím měnit rozměr a šířku spáry. Pokládají se tedy označením vždy na stejné straně.

Po položení dlaždic se případná vytěsněná malta ze spár odstraní, dlaždice se vyčistí a spáry se zaplní speciální spárovací hmotou.

Dlaždice velkého rozměru o hraně nad 300 mm

Jsou to většinou desky z přírodního kamene, cementového betonu, speciálních umělých hmot případně speciální keramické, určené pro velké plochy podlah většinou reprezentačního charakteru (velké sály, případně haly, prostory letišť a pod.).

Hmotnost těchto desek se pohybuje od 30 do 200 kg, při vyšších hmotnostech se jejich pokládka realizuje mechanickými zvedacími prostředky.

Technologie pokládání velkých dlaždic

Pokládku velkých dlaždic lze provádět dvěma způsoby: ukládáním do jemné viskózní malty jako v případě malých dlaždic, nebo pokládkou do zavlhlé směsi cementového betonu, která je předem pečlivě urovnaná. Pokládané desky se do horizontální roviny nedotlačují poklepem, ale zvednutím a dorovnáním ložné směsi cementového betonu. Někdy lze dorovnání uskutečnit lehkou příložnou vibrací na povrchu desky. Tomu však musí odpovídat konzistence ložné směsi pod deskou včetně její tloušťky.

Tenkovrstvé překrytí speciální směsí cementové malty

Tato technologie zajišťuje ve své konečné fázi zlepšení povrchových vlastností konstrukčního betonu podlahy (např. vysokou odolnost proti otěru, obrusu, protismykové vlastnosti, barevnost a další). Často to jsou samonivelační stěrky tvořící moderní, nákladově úspornou technologii zhotovení rovné pochůzné vrstvy s požadovanými vlastnostmi. Jde o slabé vrstvy, nanášené na podklad z cementového betonu, opatřeného spojovacím můstkem. Jejich složení může být podobné jako u výše uvedených cementových potěrů, avšak plnivo svým největším zrnem reprezentuje 1/4 až 1/5 nejmenší tloušťky nanášené vrstvy. Tloušťka vrstev se pohybuje v milimetrech, což neumožňuje její samostatné chování ve smyslu vlastní dilatace, a tedy spolupracuje dilatačně výhradně se spodním betonem, který tvoří podklad.

Technologie pokládky stěrky

Rozprostírání těchto směsí je velice jednoduché a umožňuje zhotovení pochůzné vrstvy podlahy ve velmi krátkém čase jednoduchými metodami. Na trhu jsou tyto směsi v širokém sortimentu a jsou dodávány suché, balené v pytlích po 25 kg, vesměs ředitelné vodou. U slabých vrstev lze zajišťovat rozprostírání podobně jako u stěrkových technologií ručně pomocí hladítka, u silnějších vrstev se používá váleček opatřený po obvodu soustavou jehel pro uvolnění vzduchu a zajištění konstantní tloušťky vrstvy.

Základní složkou jsou většinou křemičité písky. Doplňkové složky tvoří různé inertní materiály, jako litinové drtě, korundový písek, mleté křemičité písky, úletové popílky, mikrosilika, karborundový písek, různá barviva apod. Minimální množství cementu v těchto kompozicích je 400 kg/m³. Ztekucovací přísady tvoří vesměs velice účinné složky většinou na bázi karboxyléterů. Vzhledem k tomu, že musejí splňovat celou škálu požadavků na základní fyzikálně-mechanické vlastnosti výsledné kompozice, je naprosto nezbytné odběrateli předkládat vždy průkazní zkoušky zaměřené na požadované vlastnosti.

Protože se jedná o relativně slabé vrstvy, je nutné jejich vyztužení tzv. rozptýlenou mikrovýztuží, která se většinou provádí:

• polypropylénovými vlákny,
• alkalivzdornými skleněnými vlákny,
• ocelovými sítěmi nebo sítěmi ze skleněných vláken.

Společným jmenovatelem pro tyto technologie bývá většinou systém samonivelačního betonu, který umožňuje pokládání těchto vrstev s minimálními nároky na jejich zpracování.

Teracové povrchy

Do skupiny tenkovrstvých překrytí patří i teracové povrchy, které jsou již klasickou technologií povrchových úprav pro přidružené podlahy průmyslových objektů a mohou tvořit svým složením, barevností i architektonickou skladbou reprezentační podlahy vstupních a jiných hal průmyslových i veřejných objektů.

Technologie výroby teracových podlah

Podkladem pro teracové povrchy musí být vždy betonová vrstva zhotovená z betonu třídy B 30, dle starého značení minimálně B 15. Nejkvalitnější podlahy tohoto typu jsou zhotovovány systémem čerstvé na čerstvé s tím, že po zpracování nosné podlahové vrstvy je ještě za čerstva (nejdéle do 2 hodin) nanášena vrstva teracové směsi v tloušťce cca 15 mm (resp. trojnásobku velikosti největšího zrna teracové směsi). V případech, kdy je beton podkladu pro teraco starší, ne však více než 24 hodin, lze použít přímo na hrubě upravený, avšak urovnaný podklad adhezní můstek.

Betonový podklad starší než 24 hodin musí být upraven před nanesením adhezního můstku pemrlováním a musí být alespoň 12 hodin vlhčen nebo musí být použit vhodný adhezní můstek.

Teraco je směs cementové malty, barviva a drti, nejlépe vápencové (mramor). Velikost zrna mramorových drtí je většinou podřízena velikosti prostoru, případně plochy. Větší plochy mohou být zhotoveny z hrubší zrnitostí, pro menší plochy je vhodné použít menší zrnitost. Rovněž barevnost teracové podlahy je podmíněna kombinací barevných drtí, použitého barviva v cementové maltě, případně použitého kameniva v maltě a v neposlední řadě použitým cementem, který např. v bílé barvě může ovlivnit celkový vzhled podlahy. Kombinovat lze i různou velikost použitých drtí a barevnost. Kombinací barev, velikostí zrna a půdorysným vytvářením tvarů či obrazců lze zhotovit teracové podlahy s vysokou výtvarnou i architektonickou úrovní.

Všechny spáry vytvořené v podkladu musejí být přiznány i ve vrstvě zhotoveného teraca. Jejich prořezání musí proběhnout nejdéle do 12 hodin po zhotovení a řez ve vrstvě teraca musí být stejný nebo širší, než je šířka spáry ve spodním podkladním betonu. Nesplnění této podmínky může způsobit vytvoření můstku a při zvýšení teploty rozdrcení teracové části spáry.

Aby nedocházelo k vylamování zrn zejména drobného kameniva, je možno započít s broušením nejdříve po uplynutí alespoň pěti dní od položení. Broušení se provádí nejlépe diamantovými plošnými bruskami za stálého oplachování vodou. Podle potřeby se plocha zatře jemnou cementovou maltou, aby se všechny případné kaverny a kazy vyrovnaly.

Druhé broušení povrchu se uskutečňuje těsně před dokončením objektu, když je již povrch bez kazů a pohledově uspokojivý. Jemné póry a drobné kaverny se po broušení v další fázi zatřou cementovou kaší plněnou případně i barvivem. Po omytí a vyschnutí se podlaha napustí ředěnou lněnou fermeží pro oživení barvy. Udržuje se pak transparentními vosky.

Základní směsi kameniva lze připravit již pytlované, v přesných označených dávkách a na staveništi dávkovat pouze cement, barvivo a vodu.

Teracové podlahové systémy na bázi vápencových drtí jsou určeny pro vnitřní části budov. Vzhledem k vyšší nasákavosti a malé odolnosti proti účinkům střídavého mrazu a tání nelze popsanými technologickými postupy bez zvláštních opatření zhotovovat teracové podlahy na místech, která jsou vystavena povětrnosti.

Současná technologie broušení ploch pomocí diamantových nástrojů umožňuje použití i tvrdých, málo nasákavých drtí, odolných proti povětrnostním vlivům a současně i proti otěru a obrusu. Za těchto okolností lze zhotovovat teracové povrchy i na otevřených místech s tím, že obsah cementu nesmí být nižší než 400 kg/m³, musí být použito účinné ztekucovací přísady pro zajištění vodního součinitele w < 0,4 a provzdušňovací přísady pro zajištění 6% obsahu vzduchu v čerstvé teracové kompozici.

Dřevěné podlahy včetně lamelových

V celé řadě průmyslových hal vyžaduje jejich vybavení a provoz podlahu alespoň na určité části dřevěnou. To platí i u objektů občanské vybavenosti, kde se jedná o poměrně rozsáhlé plochy, jako jsou sportovní haly, tančírny a další.

Dřevěných podlahových systémů je poměrně velká řada, liší se druhem a vlastnostmi použitého dřeva, případně jeho kombinací. Způsob užití dřeva je od dlažeb z řezaných kostek kladených příčnou strukturou k povrchu přes tzv. prkenné podlahy a parkety z rozměrově stejných kusů až po systém fládrování z různých barevně skládaných obrazců, většinou v kombinaci měkkého a tvrdého dřeva.

U průmyslových podlah je třeba zvážit vhodnost využití dřevěné podlahy jako samostatného plovoucího systému. Z hlediska únosnosti musí tato podlaha ležet na staticky únosné podlahové konstrukci a bylo by tedy vhodné ji s podkladem pevně, avšak pružně spojit. V těch případech, kdy je podklad naprosto rovný a dřevěné pokrytí je malých rozměrů, lze použít různé elastické tmely – zejména na bázi kaučuku. Jedná-li se o dřevěné podlahové prvky větších rozměrů, je vhodné použít zahuštěné lepicí tmely, např. na bázi kaučuku a asfaltu.

Pokud je použité dřevo dostatečně vyschlé, lze uvažovat o dřevěné podlaze jako o plovoucím systému uloženém na syntetické podložce tak, že všechny spoje budou upraveny spojením na pero a drážku, a to buď bez lepení, nebo pečlivě slepené.

Při lepení lamel na pero a drážku je důležité dodržet montážní předpisy výrobce. Jsou dvě možnosti nanášení:

• nanášení na horní dáseň drážky (po dotažení se přebytek vyteklého lepidla musí odstranit),
• nanášení na spodní dáseň drážky (očištění není nutné, protože přebytek lepidla vyteče směrem dolů pod dílce).

V současnosti je velmi rozšířený a oblíbený způsob spojení dílců pomocí mechanického zámku. Pokládka je díky tomuto typu spojení jednotlivých lamel velmi rychlá.

Kladení textilních krytin a PVC

Textilní podlahovina je útvar vzniklý spojením buď několika soustav přízí, nebo všíváním přízí do podkladu. Je také kombinací různých textilních materiálů. Textilní podla­ha by měla být v první řadě odolná proti opotřebení a měla by se dát snadno ošetřovat. Podle technologie výroby lze textilní podlahoviny rozdělit na vpichované, všívané a speciální. Pro jejich kladení je potřeba zajistit rovinnost povrchu – největší přípustné odchylky jsou 2 mm/2 m při lepení a volném kladení textilních podlahovin. Odchylky místní rovinnosti podkladních vrstev se měří klínovými měřidly na příměrné lati 2 m, přesnost měření je 0,5 mm. Každá sebemenší nerovnost (v rámci přípustných tolerancí), přenesená z podkladu do podlahové krytiny, je zvláště při protisvětle nebo bočním světle zcela jasně zřetelná a může být předmětem reklamací.

Případné trhliny a praskliny v potěru proto musí být během přípravných prací, tedy ještě před kladečskými pracemi, pevně uzavřeny odborným způsobem. Vlhkost podkladu by neměla přesahovat vlhkost vrstev podlahy více než o 2,5 %. Povrch podkladu musí být zbaven nečistoty a látek snižujících přilnavost (např. prach, olej, vosk, barvy atd.). Teplota v místnosti, kde se lepí krytina, by se měla pohybovat v rozmezí 18 až 22 °C a relativní vlhkost vzduchu 65 %, teplota podlahy by neměla klesnout pod 10 °C.

Podkladní vrstvu je třeba před aplikací natřít základním nátěrem (penetrace), aby se na celém povrchu podkladu dosáhlo stejnoměrné nasákavosti. V případech nerovností je před pokládkou nutné provést vystěrkování. Krytina by měla být nejméně 48 hodin před instalací uložena v prostorách, v nichž bude pokládka probíhat. Hrubě nařezaný koberec se nechá v místnosti ležet přibližně 8 hodin, aniž by byl jakkoli zatížen, a teprve poté se provede čisté oříznutí tak, aby byly ponechány dilatační spáry od stěn v šíři 3 až 4 mm.

Lepení PVC

Zásady pro rovinnost, teploty a vlhkost jsou obdobné jako u textilních krytin. Teplota v místnosti nesmí poklesnout pod 15 °C. V případě místností s podlahovou plochou menší než 20 m2 může být krytina z jednoho pásu položena volně. Stačí ji přilepit na okrajích u dvou protilehlých stran oboustranně lepicí páskou, která dobře odolává změkčovadlům. Ve větších místnostech se krytina připevňuje celou plochou disperzními lepidly rovněž odolávajícími změkčovadlům. Na čistě zametený podklad se zubovou stěrkou nanese disperzní lepidlo na šířku pásu podlahové krytiny plus maximálně 30 mm na každou stranu a nechá se zavadnout. Doba zavadnutí je závislá na teplotě místnosti a savosti podkladu. Po položení celé plochy se prostor minimálně 24 až 36 hodin provozně nezatěžuje. Po uplynutí této doby se podlahová krytina svaří. Před svařováním se ručně nebo strojem profrézuje spára ve tvaru V.

Článek byl vypracován v rámci řešení výzkumného záměru MSM6840770006 Management udržitelného rozvoje životního cyklu staveb, stavebních podniků a území.

doc. Ing. Pavel Svoboda, CSc.
Foto: archiv autora, archiv společnosti Terrazo s.r.o.

Autor je vedoucím Katedry technologie staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze.

Literatura
(1) Svoboda, P.: Rychlost pokládky betonové vrstvy versus kvalita. In: VII.Vedecká konferencia s medzi­národnou účasťou. Košice: TU, 2002, díl 1, s. 95–982.
(2) Svoboda, P.: Problematika zpracování čerstvého betonu do konstrukce podlahy. In: TECHSTA 2001 – Industrial Floors. Praha: ČVUT, FS, Katedra technologie staveb, 2001, ČVUT: Fakulta stavební, 2001, díl 1, s. 134–139.
(3) Svoboda, P.: Rychlost pokládky betonové vrstvy versus kvalita In: VII.Vedecká konferencia s medzinárodnou účasťou. Košice: TU, 2002, díl 1, s. 95–98.
(4) Svoboda, P.: Povrchové úpravy stávajících nevyhovujících podlahových systémů. 4. ročník medzinárodnej konferencie Stavebné materiály a skúšobníctvo, 2003, Štrbské pleso, říjen 2003.
(5) Svoboda, P., Doležal, J.: Izolácie proti otrasom, vibráciám a hluku, Stavebné materiály, ročník III, ASB, JAGA GROUP, 5, 2007, s. 98–100.
(6) Svoboda, P., Doležal, J.: Průmyslové podlahy a podlahy v objektech pozemních staveb. JAGA GROUP, 2007.