Významné změny v normě pro navrhování, provádění a zkoušení podlah

Provedená revize ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení z roku 1994 promítá do nového znění jak poznatky a zkušenosti zpracovatelů normy, tak i širokého spektra odborníků, kteří normu v jednotlivých fázích připomínkovali.

Z pochopitelných důvodů nemohlo nové znění normy zabíhat do podrobností, například pokud se týče cementových či anhydritových potěrů, nebo podrobně rozebírat jednotlivé zkušební metody. Aktualizovaná norma si klade za cíl být obecným vodítkem pro projekční i dodavatelskou sféru tak, aby eliminovala nejpodstatnější pochybení při projektování a provádění podlahových konstrukcí.

Zpracovatelé očekávají připomínky i konstruktivní kritiku a jsou připraveni po třech letech zpracovat revizi těch ustanovení, která budou nepřesná nebo jejichž požadavky se ukážou jako příliš tolerantní či naopak přísné.

Dozrál čas na změny
Norma ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení je v praxi velmi využívaná, avšak její znění bylo již zastaralé a v některých pasážích nepoužitelné. Proto se Český normalizační institut rozhodl zařadit do plánu normalizace její revizi ve vztahu k základním ČSN a EN, technickým předpisům a současným technickým požadavkům. S žádostí o její vypracování oslovil v loňském roce náš ústav. Práce na revizi navázaly na již provedený rozborový úkol, který analyzoval znění normy z roku 1994, a to především ve vztahu k současným platným českým normám a k harmonizovaným normám evropským.

Naším cílem proto bylo aktualizovat znění normy především těmito kroky:

• vymezit reálná kritéria na rovinnost podlahových konstrukcí,
• přesně definovat metodiku zjišťování rovinnosti podlahových konstrukcí,
• definovat požadavky na mechanické vlastnosti nosných vrstev podlah v návaz­nosti na platné harmonizované normy,
• vymezit reálné hodnoty vlhkosti podkladních vrstev, které se požadují při pokládce nášlapných vrstev,
• poskytnout projektantům vodítko při návrhu tloušťky nosné podlahové vrstvy,
• nově doplnit partii týkající se průmyslových podlah, která ve stávající normě z roku 1994 nebyla vůbec pojednána.

Nejpodstatnější změny
Předmět normy byl nově přeformulován: „Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování, provádění a zkoušení podlah ve stavebních objektech. Norma rozlišuje dva druhy podlah: podlahy v bytové a občanské výstavbě a průmyslové podlahy. Norma se nevztahuje na nemovité kulturní památky a na objekty pro ustájení zvířat. Norma nezohledňuje specifické požadavky sportovních činností na podlahy.“ Z definice předmětu normy je zřejmé, že největší změnou je rozšíření normy o problematiku průmyslových podlah. Ta nebyla v předchozím znění ČSN 74 4505 vůbec zohledněna.

Kapitola Termíny a definice je důležitou součástí každé normy. Jejím smyslem je, aby terminologii použitou v normě chápali všichni uživatelé stejně. Nejdůležitějšími změnami oproti verzi z roku 1994 je tedy zavedení termínu průmyslová podlaha, definování pojmu podlahový potěr (podlahová mazanina) a rozdělení spár v podlaze na smršťovací a dilatační.

Nová ČSN 74 4505 rozděluje podlahy na dva druhy. Pátá kapitola se věnuje podlahám v bytové a občanské výstavbě, kapitola šestá pak podlahám průmyslovým. Rozlišení, do které z nich spadá konkrétní podlaha, je specifikováno právě v definici pojmu průmyslová podlaha, která uvádí: „průmyslová podlaha je podlahovou konstrukcí, která je zatížena rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m² nebo pohyblivým zatížením – manipulačními prostředky, jejichž celková hmotnost je větší než 2 000 kg.

Průmyslovou podlahou je i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu, kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to i v případě, že zatížení je menší než výše uvedené hodnoty.“
Ostatní podlahy pak spadají do kategorie podlah v bytové a občanské výstavbě. Oba názvy druhů podlah tedy vycházejí z konkrétního umístění podlahy, kritériem pro rozdělení je zatížení. Může nastat situace, že například podlaha v kuchyni pro hromadné stravování bude muset mít větší únosnost než 2 000 kg/m² – potom bude muset být navržena a provedena podle ustanovení pro průmyslové podlahy.

V případě spár v podlaze je třeba rozlišovat spáry smršťovací, které umožňují, aby proběhly přirozené objemové změny materiálů (zejména betonu), a spáry dilatační, které umožňují teplotní dilataci jednotlivých konstrukčních celků – buď pouze podlahy, nebo celé konstrukce. Dilatační spáry musejí zajistit volnost pohybu po celou dobu životnosti konstrukce. Obvykle se osazují speciálními kovovými profily, které zabraňují olamování hran, a vnitřní prostor se vyplní trvale pružným materiálem. Na rozdíl od nich mají smršťovací spáry pouze dočasnou funkci a jsou nutné zejména u monolitických vrstev na bázi cementu (cementové potěry, litá teraca apod.) a po odeznění smršťování je vhodné tyto spáry vyplnit tuhou zálivkou.

Podlahy v bytové a občanské výstavbě
Podlahy popisované v páté kapitole normy jsou prakticky vždy podlahy plovoucí, kdy je nosná vrstva uložena na relativně měkké vrstvě tepelné nebo zvukové izolace. Kapitola je rozdělena na dvě části vztahující se k návrhu podlahy a k jejímu provádění.

V první části jsou předepsány skutečnosti, které musejí být specifikovány už v návrhu podlahy, a to:
a) Podmínky úspěšné funkce podlahy po dobu její předpokládané životnosti.
b) Skladba podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, jejich tloušťky, kvalita, popř. i složení vrstev a pracovní postupy pro jejich zhotovení. Skladba podlahové konstrukce musí být navržena tak, aby podlaha splňovala požadavky, které jsou na ni kladeny i v případě, že bude vyrobena s nepříznivými odchylkami tlouštěk vrstev.
c) Rozmístění dilatačních a smršťovacích spár v podlaze nebo v jejích vrstvách a jejich úprava.
d) Řešení dilatačních spár nosné konstrukce, které procházejí podlahou. Dilatační spára musí umožnit pohyb nosné konstrukce.
e) Řešení prostupů podlahou (prostupy potrubí, technologických zařízení apod.).
f) Napojení podlahy na stěnu.
g) Způsob uložení prvků a rozvodů technického zařízení budov umístěných do podlahové konstrukce.
h) Požadavky na místní rovinnost povrchu podlahových vrstev (ne nášlapné vrstvy). Požadavky musejí vycházet z požadavků následné vrstvy na podklad – pokud spodní vrstva nesplňuje požadavky na podklad, musí být mezi tyto vrstvy vložena vyrovnávací vrstva.

Body a) až e) a bod g) jsou prakticky totož­né s požadavky původní normy z roku 1994. Nově byly přidány body f) a h). Za zdůraznění stojí zejména bod h), protože místní rovinnost povrchu jednotlivých vrstev je častým předmětem sporů na stavbě a zároveň má konkrétní finanční dopad v tom případě, je-li nutné provádět vyrovnávací vrstvu. Vzhledem k tomu, že norma nemůže postihnout celou škálu individuálních podmínek na stavbě ani zahrnout požadavky všech vrstev na podklad, má autor návrhu podlahy, tedy obvykle projektant, povinnost uvést všechny požadavky. Předpokládá se, že to bude osoba, která bude nejlépe obeznámena s konkrétními požadavky stavby i použitých materiálů a technologií.

Je doporučeno definovat ještě další dva body:
i) Požadavky na místní rovinnost povrchu nášlapné vrstvy, pokud jsou přísnější než požadavky uvedené v normě.
j) Rovinnost povrchu jednotlivých vrstev podlahy a její dovolenou odchylku.

Druhá část Provádění definuje požadavky na firmu provádějící pokládku podlahy nebo některých jejích vrstev. Nová je povinnost sepsat při převzetí staveniště zápis obsahující alespoň údaje o rovinnosti podkladu, tloušťce zadávaných vrstev a rovinnosti i místní rovinnosti povrchu nejvyšší prováděné vrstvy. Mezi požadavky na provádění podlahy patří i vytvoření rastru smršťovacích spár ve vrstvách z materiálů podléhajících smršťování. Tyto spáry jsou preventivním opatřením proti vzniku smršťovacích trhlin a zhotovují se buď pomocí bednění, nebo dodatečným nařezáním (nutno provést ještě před vznikem poruch, tj. u cementových potěrů obvykle do 24 hodin). Dobře se osvědčilo pravidlo požadující pro obvyklé nevyztužené cementové potěry vzdálenost smršťovacích spár maximálně 30- až 40násobek tloušťky vrstvy. Vytvořením smršťovacích spár samozřejmě není dotčena potřeba ošetřování potěru.

Průmyslové podlahy
Problematika průmyslových podlah nebyla v předcházejícím znění ČSN 74 4505 vůbec zmíněna. Text šesté kapitoly s názvem Průmyslové podlahy je tedy zcela nový.

Zpracovatelé normy považují za zcela zásadní článek 6.1.2, ve kterém je přesně definováno, co musí návrh průmyslové podlahy obsahovat. V projektové dokumentaci minulých let se velmi často zjišťuje, že návrhu průmyslové podlahy je věnována jen minimální pozornost a její standardní statický návrh je spíše výjimečný.

Velmi často je tloušťka i kvalita betonu nosné podlahové desky navrhována intuitivně, velmi často zcela chybí požadavky na míru zhutnění podloží. Za významné aspekty, které musí obsahovat projekt, je třeba považovat:

• požadavky na úpravu a vyplnění smršťovacích spár po dokončení podlahové konstrukce,
• vzdálenost a hloubku prořezu smršťovacích spár,
• polohu a konstrukční řešení dilatačních spár,
• způsob přenosu posouvajících sil mezi jednotlivými dilatačními úseky.

Právě improvizace v těchto výše uvedených bodech vede velmi často k poruchám, které jsou předmětem reklamací ihned po dokončení podlahové konstrukce nebo krátce po zahájení provozu. Norma zřetelně upozorňuje, že „požadavky na rovinnost povrchu nášlapné vrstvy mohou být stanoveny přísněji než v tabulkách 1 a 2“ ČSN 74 4505. Je třeba také upozornit na další významný fakt: v čl. 6.1.4 se u průmyslových podlah s vyšší intenzitou pohybu manipulačních prostředků nebo pohybu dopravních prostředků s vyššími kolovými tlaky požaduje porovnání kontaktního napětí pod koly dopravních prostředků s pevností v tlaku povrchových vrstev.

Požadovaná vzdálenost smršťovacích spár je v čl. 6.1.9 uvedena jako 30násobek tloušťky nosné betonové desky, největší vzdálenost smršťovacích spár se pak připouští 6 m. Je častou realitou, že řezané smršťovací spáry jsou prováděny pouze v osách svislých nosných prvků, i když k tomu není žádný racionální ani estetický důvod. V případě použití větších vzdáleností mezi svislými podporami je tak často vzdálenost řezaných smršťovacích spár na úrovni 9 a více metrů, což zákonitě vede ke vzniku nežádoucích smršťovacích trhlin v mezilehlých oblastech, které jsou příčinou oprávněných reklamací.

V čl. 6.2 se uvádějí základní požadavky na provádění a ošetřování betonových podlahových desek, zdůrazňuje se, že betonová směs, použitá pro nosnou podlahovou desku, musí být uložena vždy do počátku tuhnutí. Upozorňuje se na nezbytnost ošetřování, které musí omezit rychlý odpar záměsové vody, a na včasné provedení řezaných smršťovacích spár.

V čl. 6.3 jsou stručně charakterizovány požadavky na povrchové úpravy, a to tvořené jednak bezesparými syntetickými podlahovinami, jako jsou nátěry, lité a stěrkové podlahoviny, polymermaltové a polymerbetonové podlahoviny a tzv. minerální vsypy. U syntetických podlahovin má zásadní význam požadavek na vlhkost podkladu. Její hodnota není obecně definována a odkazuje se zcela přirozeně na požadavky výrobce podlahoviny.

Dále se upozorňuje, že u syntetických podlahovin z polymerových směsí a polymermalt se připouští mírný rozdíl odstínů při navazování jednotlivých dávek směsí. Současně se upozorňuje, že tyto nášlapné vrstvy si mohou zachovat svou barevnost pouze při pravidelném čištění v intervalech a způsobem předepsaným výrobcem nátěrů a že trvalý provoz dopravních prostředků s gumovými pneumatikami může vést v některých partiích k trvalému znečištění těchto podlahovin, což nelze považovat v daném případě za jejich vadu.
V případě minerálních vsypů je uveden explicitní požadavek na tloušťku minimálně 1,5 mm. To odpovídá minimální spotřebě minerálního vsypu cca 3 kg/m².

Obrusné vrstvy menších tlouštěk již nemohou dlouhodobě plnit svoji funkci a deklarovat takto provedenou podlahovou konstrukci jako podlahu s minerálním vsypem by bylo nekorektní. Velmi podstatným ustanovením je konstatování, že „nejednotnost barevného odstínu povrchu je přirozenou vlastností minerálních vsypů a není pokládána za funkční vadu díla“. Právě tato okolnost je velmi často reklamována a u mnoha investorů i projektantů vzniká na základě předkládaných malých referenčních vzorků dojem, že výsledný odstín betonové podlahy s minerálním vsypem bude zcela jednotný; často je snaha zařazovat požadovaný odstín i do barevného vzorníku podle RAL. To je pochopitelně s ohledem na povahu používaných cementů i kameniva zcela nereál­né. Odstíny cementů, které jsou významnou pigmentační složkou minerálního vsypu, jsou totiž významně závislé na řadě okolností, mimo jiné obsahu oxidu železitého v surovině používané pro výrobu cementu. Vzhledem k tomu, že i v relativně homogenním surovinovém ložisku obsah těchto složek kolísá, nemůže být barevný odstín cementu stejného výrobce i stejné třídy zcela identický.

Podobně častým zdrojem reklamací je i vznik jemné sítě mikrotrhlin (tzv. fajáns, krakeláž, crazing) ve vrstvě minerálního vsypu. Norma v čl. 6.3.3 zřetelně uvádí, že výskyt těchto trhlin s šířkou do 0,1 mm je přirozenou vlastností vsypových povrchů a není funkční ani estetickou vadou. Povrch betonové desky s minerálním vsypem vždy obsahuje určité množství otevřených pórů, proto je jeho čistitelnost částečně omezena, i když jeho povrch velmi často působí jako zcela hutný a uzavřený.

doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc., Ing. Petr Tůma, Ph.D.
Foto: KPP

Autoři působí na Kloknerově ústavu Českého vysokého učení technického v Praze.

Článek byl uveřejněn v časopise Realizace staveb.