Hospodaření s vodou ve městě: případ Velkého boleveckého rybníka v Plzni

Velký bolevecký rybník (43 ha), založený i s celou rybniční soustavou už roku 1461, sloužil k chovu ryb, později jako zdroj ledu pro plzeňský pivovar a v posledním více než půlstoletí má význam především rekreační.

Na přelomu tisíciletí se zde objevily sinicové vodní květy, a proto začaly probíhat průzkumné práce završené formulováním projektu na zlepšení kvality vody. Projekt se rozběhl naplno v roce 2006, jeho součástí byla:

• systematická redukce rybí obsádky až na úroveň kolem pěti procent původní biomasy a změna její skladby od kaprovitých ryb k dravcům,
• opakovaná aplikace látek, tzv. koagulantů, na bázi železa a zejména hliníku, s cílem pevně zavázat sloučeniny fosforu do sedimentů tak, aby nemohly být k dispozici pro růst sinic,
• vysazování původních druhů vodních rostlin (nejprve do ohrazených prostor), protože ty jsou nezbytným předpokladem pro dosažení trvale průhledné vody a také stabilizují poměry v rybí obsádce.

Výsledek se projevil skokovým zlepšením kvality vody v roce 2008 – prudce se zvýšila průhlednost a vymizely hygienicky rizikové sinice. Od roku 2011 už bylo třeba řešit regulaci intenzivně rostoucí vodní vegetace, která má vždycky ambice zabránit nejen jachtaření, ale i plavání. Vodní rostliny se podařilo dostat pod kontrolu až pořízením speciální vyžínací lodi, která každou sezónu odstraní z vody kolem 3000 m³ fytomasy.

Aktuálně jsou příznivé podmínky pro rekreaci udržovány soustavným sklízením vodní vegetace a podzimní mikrodávkou síranu hlinitého. Většina složek rybničního ekosystému je podrobně monitorována: rybí obsádka, vegetace, mlži, plankton, voda, sediment.

Kvalita vody je dobrá – ale co množství?!

Velký bolevecký rybník se vyznačuje velmi pomalou obměnou vody: dlouhodobě se voda vymění jednou za několik let. To je dáno tím, že povodí je poměrně malé, zatímco rybník velký. Rybník je tím na suché roky citlivý, a proto vždycky platilo, že výška hladiny v suchých letech více klesala. V zásadě bychom tedy neměli být znepokojeni tím, že poklesla i v posledních suchých letech.

Oproti minulým letům došlo ale k několika změnám, které významně zhoršily hydrologické poměry.

• Zvýšila se teplota, což nejlépe dokládají přímo měření teploty vody, a prodloužila se vegetační sezóna. Obojí znamená podstatné zvýšení výparu vody z hladiny.
• Povodí rybníka zabralo sídliště, a to z úctyhodných pětadvaceti procent rozlohy. Všechny střechy a zpevněné plochy jsou odvodněny jednotnou kanalizací, která vede do čistírny odpadních vod (ČOV). Ani velkoryse pojaté retenční nádrže (podzemní a na ČOV dvě otevřené) ale nemohou zabránit tomu, aby za deště část extrémně znečištěné odpadní vody nebyla odvedena do Berounky.
• Výkopy pro vodovod a odpadní stoku podél silnice na západním okraji rybníka zřejmě do značné míry přerušily přítok podzemní vody z části povodí za silnicí.

V letech 2015 a 2016 kompenzoval nedostatek srážek přítok podzemní vody a voda z výlovů menších rybníků v povodí. Sucho nekompromisně udeřilo v roce 2017. Aktuálně chybí přes 1,2 m vodního sloupce, což při průměrné hloubce rybníka 2,1 m je na pováženou. Jedná se o deficit přes 600 000 m³, k čemuž je nezbytné připočíst i nutnost doplnit podzemní vodu.

V poměrně deštivém roce 2020 se srážky zatím odehrávaly především v průběhu vegetačního období, kdy zalesněná nezastavěná část povodí si srážkovou vodu ponechávala a rybník získával v zásadě pouze vodu spadlou na hladinu. Přitom bylo opakovaně pozorováno, že hladina po deštích stoupla pouze zhruba o polovinu výšky, která napršela, tedy například při dešti 40 mm stoupla hladina vody pouze o 20 mm. Zbylá voda infiltrovala do podzemí. Musíme tedy počítat s tím, že nasytit podzemní rezervoár nebude snadné.

Kde vodu vzít?

Moudré je řešit příčinu, a nikoli následek, jakkoli je řešení následků u nás dlouhodobě oblíbené. To znamená dostat srážkovou vodu ze zpevněných ploch zastavěné části povodí zpět do soustavy boleveckých rybníků. V průměrném roce spadne jen na střechy budov o trochu víc vody, než je celý objem Velkého boleveckého rybníka – takže takové úsilí jistě stojí za to.

Druhá varianta je vydat se nějakou „rychlou zkratkou“. Nabízí se myšlenkově zdánlivě nenáročné řešení: přečerpat vodu z řeky Berounky, která protéká Plzní zhruba sedm set metrů od rybníka při převýšení asi třinácti metrů.

Srážková voda ze sídliště

Zastavěná část povodí Velkého boleveckého rybníka vznikala v době překotného budování panelových sídlišť, tedy od roku 1974. Jakákoli voda, která by mohla stavařům komplikovat život, byla drenážována do jednotné kanalizace a srážková voda ze střech byla moderně vedena vnitřkem bytového domu a v suterénu se napojila na potrubí s běžnou vodou odpadní.

Tento trend se držel i v pozdějších letech. Dokonce byl tak absurdní přístup realizován i ve zcela nově postavených bytových domech v těsné blízkosti Boleváku (ulice U Velkého rybníka), kdy už bylo naprosto jasné, že se suchem máme vážně problém, a kdy hned vedle klesala hladina vody rybníka neúprosně níž a níž. Nejsem odborník na regulaci chování developerských firem a neznám možnosti příslušného stavebního úřadu, každopádně výsledek si směle troufnu označit za tristní anachronismus.

Poměrně známá je asi nákladná obnova Bolevecké návsi v drobném území původní vsi Bolevec. Její součástí je i malý návesní rybníček s proudem pramenité vody a vodníkem sedícím na okraji. Moc pěkné místo. Každopádně voda z rybníčka přepadá do jednotné kanalizace…

Situace v zastavěné části povodí je tedy velmi složitá. Stavaři ne že by otázku vody, která všechno propojuje, klimatizuje a vytváří příjemné prostředí, zanedbávali – oni přímo řešili vodní poměry naopak. Je zřejmé, že náprava bude náročná, drahá a dlouhodobá, efekt pro rybníky bude přinášet velmi zvolna, v horizontu desítek let.

Město Plzeň má aktuálně zpracovanou Koncepci odtokových poměrů zaměřenou zejména na povodí Velkého boleveckého rybníka, což je jistě dobrý základ. Mimo jiné vyplynula současná nepřipravenost města účinně otázku hospodaření s dešťovou vodou řešit, jakkoli se zde už nemusíme potýkat s tím, že by vládlo nepochopení nebo nechuť se tématem zabývat.

Základní rozvaha je zadržet v ploše sídliště maximum srážkové vody a zbytek se snažit přivést do povrchových vod (Bolevecký potok, rybník…). Subjektivně vnímám jako obtížně splnitelnou zásadní potřebu získat (vykoupit) do vlastnictví města koridory pro povrchové vedení srážkové vody zastavěným územím s potenciálem napojovat postupně odtok z jednotlivých zpevněných ploch, přičemž s tímto občasným vodním tokem se budou muset překonat i různé komunikace.

Nezbytné je také dodat, že srážkovou vodu nelze – poté, co omyla všemožné městské povrchy – jen tak zaústit do rekreačně využívaného rybníka. Rizikem je primárně bakteriální kontaminace a přísun fosforu, tedy klíčové živiny pro růst sinicových vodních květů.

Bude tedy třeba navrhnout také vhodný způsob nějakého předčištění, a to i v případě, že by se dařilo první nejznečištěnější podíl dešťovky odvést do kanalizace a využívat až relativně čistou vodu. V úvahu připadají zařízení na principu mokřadu či části některého z rybníků.

Z uvedeného je naprosto jasné, že získávání srážkové vody ze zastavěného území nemůže vyřešit urgentní problém nedostatku vodu ve Velkém boleveckém rybníce, a že je tedy nevyhnutelné hledat nějaké další řešení schopné přinést okamžitý efekt.

Voda z Berounky či jiného zdroje

V Berounce je z pohledu Velkého boleveckého rybníka vody dostatek. Potíž ale je, že není v potřebné kvalitě. Jedná se především o obsah fosforu, tedy klíčové živiny pro sinice, dále o riziko mikrobiální kontaminace (včetně virů) a v neposlední řadě o riziko přenosu spor plísně, která cizopasí na racích (tzv. račí mor). Smrtnost račího moru je pro naše domácí druhy raků sto procent. Cenná populace raka říčního obývá celou boleveckou rybniční soustavu.

Je tedy zřejmé, že voda z Berounky bude potřebovat úpravu s využitím koagulantu na bázi železa nebo hliníku k zachycení sloučenin fosforu, dále patrně filtraci přes tzv. keramickou membránu a desinfekci UV lampou. A rázem je jasné, že úprava vody nebude úplně zadarmo (velmi předběžný odhad hovoří o nákladech kolem 3 Kč/m³ jen za úpravu) a také že nebude snadné upravit rychle potřebný objem vody. Jen pro ilustraci: pokud bychom dokázali upravit deset litrů za vteřinu dnem i nocí, trvalo by doplnění Velkého rybníka minimálně dva až tři roky.

Druhou variantou je pokusit se využít mělkou podzemní vodu v nivě Berounky, ale o jejích vlastnostech se údaje teprve sbírají. Minimálně riziko račího moru bychom ovšem mohli vyškrtnout.

Poslední možností je využít vyčištěnou odpadní vodu z městské čistírny. To vypadá výborně, protože čistírna už z definice musí čistit a voda, která jí opouští (kolem 400 l/s), je tedy čistá.

Jakkoli stav i účinnost plzeňské ČOV stojí za pochválení, odtékající voda obsahuje – podobně jako Berounka – příliš vysoké množství fosforu a představuje mikrobiální riziko, ale navíc zde máme co činit s pěknou náloží tzv. organických mikrokontaminant: zbytky léčiv, domácí chemie, hormony a plejáda dalších nežádoucích látek. Čištění by tedy bylo potřeba také, ale podstatně náročnější, v ceně odhadem mezi 15 a 20 Kč/m³.

Takže musíme vycházet z prvních dvou možností: voda z Berounky, nebo z vrtu v její nivě. Testy technologie proběhnou v posledních měsících tohoto roku (2020). Dovolím si ale ještě pozlobit čtenáře zjevně absurdním nápadem – dopustit rybník pitnou vodou. Dostatečně kapacitní potrubí vede přímo kolem rybníka, odchlórování není náročné, vodárna má vody celkem dostatek…

Naprosto bláznivý nápad, že? Jenže ať už budeme brát vodu z Berounky, nebo pitnou, vždycky je to říční voda, která prošla nějakou úpravou. Pravda, pro rybník nám stačí ta úprava jednodušší, ale zase si musíme celou technologickou linku teprve postavit. A teď mi řekněte, co je dneska tady na světě vlastně absurdní? Mně se zdá, že sama situace, do níž jsme se vlastní pílí dostali…

Závěr

S vodou ve městech a obcích nedokážeme moudře hospodařit a bude velmi obtížné a nákladné to napravovat. Cena, kterou za to budeme muset zaplatit, je pouze vyrovnáváním dluhu, co se nakumuloval při realizaci „laciných“ řešení. Právě oněch „laciných“ řešení bychom se měli do budoucna vyvarovat, přestože se to ještě část občanů, firem i politiků vzpírá pochopit. Příklad Velkého boleveckého rybníka v Plzni (zejména pro nás Plzeňany) s dramatickou názorností ukazuje, jak je těžké zkoušet napravit narušený vodní režim, a to i v relativně malé lokalitě.

Zjistili jsme na vlastní kůži, jakou má pro nás vlastně voda cenu, když nám ubývá před očima. Jako velmi znepokojující vidím zjištění, že čistou vodu v rybníce není možné jen tak získat z jiného zdroje – ona už totiž nikde není. A my si toho všimneme, teprve když čistou vodu – přirozenou, bez úpravy vodárenskou technologií – potřebujeme.