Lži a pravda o úsporách energií v domácnostech a budovách (2. část)

Ve sdělovacích prostředcích se to hemží různými návody na úspory peněz a energií, zaštitovanými nařízeními Evropské komise, ale ve skutečnosti jde především o triky západních výrobců a dodavatelů nových zařízení, jak z našich občanů vymámit další peníze pro zvýšení blahobytu občanů západních zemí Evropské unie.

Jak to vypadá v případě domácích spotřebičů a energií v domácnostech?

Chladničky a mrazáky

Nejvíce opakovanými jsou lživá tvrzení o starých neúsporných chladničkách a mrazácích, které je třeba v zájmu vysokých úspor nahradit novými, úspornějšími. Přitom drtivá většina z nich je umístěna ve vytápěném prostoru, tedy po dobu topné sezony (v Praze 250, jinde i přes 350 dní v roce) jde vlastně o přímotopná elektrická topidla, ve kterých se prakticky celý elektrický příkon nakonec promění v teplo.

A o toto množství tepla pak můžeme snížit výkon ostatních vytápěcích zařízení, tedy kotlů, kamen a krbů, které vyrábějí teplo s podobnou účinností jako elektrárny (uhelné cca 40 %, s využitím tepla pro vytápění měst až 80 %, vodní i přes 90 %).

U přímotopů a akumulačních elektrických spotřebičů je spotřeba nejen energie, ale přímo i elektřiny dokonce zcela totožná. Takže konečné výsledné úspory mohou být ve výši maximálně 115/365 nebo i jen 15/365, tedy cca 30 % v Praze a jen 5 % na Šumavě.

Tak o jaké „závratné“ úspory energie se zde jedná? Vůbec nejhorším argumentem pro nahrazování chladniček a mrazáků novými je navádění spotřebitelů prodejci a výrobci k využívání starých chladniček v rekreačních chalupách a chatách.

Tam totiž pobýváme většinou v létě, kdy není potřeba topit, ale naopak často dokonce chladit, takže jedině tam je opravdu celý jejich příkon ztrátovým teplem, které vůbec nepotřebujeme a pouštíme ho bez užitku do vzduchu. Pokud bychom tedy chtěli opravdu šetřit energii, tak bychom si měli doma naopak ponechat staré chladničky a mrazáky a na chalupu si koupit ty nové, úspornější.

Nepřehlédněte: Lži a pravda o úsporách energií v domácnostech a budovách (1. část)

Tím vším však nechci v žádném případě zpochybňovat technický pokrok u nových chladniček a mrazáků! Argumentem pro jejich nahrazování novými „úspornějšími“ nemohou ovšem být jen úspory energie, ale například design, snadnější údržba, antibakteriální úprava, nižší hluk a jiné vychytávky.

Stejně tak jejich pravidelné odmrazování a čištění tepelného výměníku v zadní stěně neděláme jen kvůli pochybným úsporám energie, tedy abychom snížili dobu jejich chodu či jejich příkon, ale kvůli vyššímu výkonu chlazení a nižšímu opotřebování kompresoru, a tedy zvýšení životnosti.

Proto samotné rozhodování o koupi nové chladničky či mrazáku je třeba ponechat plně na prioritách a finanční úrovni uživatelů a nevnucovat jim řešení s pomocí falešných argumentů.

Ostatní domácí elektrické spotřebiče

O těch platí prakticky to samé, co o chladničkách a mrazácích, byť jejich doba chodu bývá kratší – ale často zase s vyšším příkonem.

A je jedno, zda jde o elektrický vařič (lhostejno zda klasický plotýnkový s topnými odporovými spirálami či s keramickou deskou s halogenovými topidly, či ten nejdražší a prý „nejúspornější“ indukční), elektrickou troubu nebo jen o rychlovarnou konvici na čaj, o kávovar nebo o klasickou elektrickou či teplovzdušnou, nebo mikrovlnnou troubu či pekárnu domácího chleba.

Podobně skoro nic neušetříme ani s „úspornou“ žehličkou, pračkou, sušičkou prádla či sušičkou ovoce, toustovačem, topinkovačem, mixerem, domácím robotem, vysavačem a stejné je to i s televizí, domácím kinem, rádiem, přehrávači, kopírkami či s počítači a jejich tiskárnami.

To vše, i kdyby nakrásně mělo nově poloviční, tedy jen 50% příkon (o čemž lze v praxi s úspěchem pochybovat), vede k podobným úsporám jako u chladniček, podle místa, kde bydlíme, a to je jen zmíněných zhruba 5 až 30 %. Výsledné úspory tak mohou být jen ve výši pouhých 2,5 až 15 %, tedy maximálně jen pár korun ročně!

Jako příklad může posloužit nová televize, která když bude mít spotřebu o 20 W nižší, tak při denním provozu 5 hodin jde o 100 Wh denně, a pokud bydlíme například na Vysočině či na Šumavě, kde netopíme jen cca 50 dní v roce, tak po vynásobení jde o úsporu 5 kWh ročně (v Praze není třeba topit 115 dní, takže úspora je 11,5 kWh), což při ceně elektřiny bez paušálních poplatků 3 Kč/kWh dělá 15 Kč, resp. v Praze 35 Kč za rok.

Návratnost těchto investic do „úspor energií“ je tedy v řádu nikoliv let, ale přinejmenším staletí až tisíciletí. Jejich zbrklé nahrazování dle přesvědčivých reklam v televizi i jinde – argumentujících především úsporami energie – je tedy třeba si vždy velmi dobře rozmyslet i s ohledem na to, zda starší přístroje již opravdu dosluhují a patří do elektroodpadu, či je možné je dál bez problémů používat.

Tím pomůžeme i chránit naše životní prostředí od zbytečných škodlivých emisí z výroby nepotřebných nových spotřebičů.

A stačí se podívat na naše jižní sousedy do Rakouska, kde i přímo ve Vídni existují již desítky let sběrny starších elektrospotřebičů, kde je bez ohledu na jejich vyšší spotřebu elektrické energie opraví a následně předají či prodají méně majetným občanům. Jsou snad Rakušáci chudší než my, nebo naopak moudřejší a odpovědnější k životnímu prostředí?

Tiší žrouti energií

Pro zasmání, kdyby to nebylo tragické, jsou důrazná upozornění na tzv. tiché žrouty elektřiny a na možnosti „velkých úspor“ jejich důsledným vypínáním.

Jde nejen o všechny dálkově ovládané spínače televizí, rádií, přehrávačů, počítačů či světel, které musejí být stále pod proudem i ve vypnutém stavu (tzv. standby stav), aby mohly zareagovat na dálkový bateriový ovladač, který je zapne, ale i všechny malé transformátory zapojené do zásuvek či ukryté pod omítkou v různých krabicích nebo položené na policích a sloužící k ovládání či dobíjení akumulátorových spotřebičů, tedy nejen např. mobilů, ale i meteostanic, teploměrů, hodin, budíků, rolet, alarmů, domácích telefonů, antén, routerů, předzesilovačů, regulátorů vytápění, elektrických vrátných, vjezdových bran, garážových vrat a spousty dalších.

Mívají příkon sice jen pár wattů, ale mohou jich být současně pod napětím, tedy v zapnutém pohotovostním stavu, i desítky.

Oproti tvrzením výrobců a distributorů ani zde však nedochází k žádným masivním ztrátám energie, i tyto přístroje totiž pomáhají vytápět obytné místnosti (stačí si na ně sáhnout, jak příjemně hřejí), takže jejich důsledným vypínáním vytahováním ze zásuvky či pomocí speciálních zásuvkových lišt s tzv. zásuvkami „master-slave“ (kde jedna zásuvka při vypnutí vypíná i všechny další na liště nebo je celá lišta spínaná dálkově) příliš energie neušetříme – opět jen pouhých 2,5 až 15 %.

Takže jejich vypínání má smysl spíše jako preventivní ochrana před přepětím, bleskem či zkratem, který by mohl způsobit požár domácnosti či u starších instalací bez proudových chráničů i úraz elektrickým proudem.

Nepřehlédněte: Kedy nám budú v domoch padať pečené holuby do úst?

Oběhová topenářská čerpadla

Vůbec největším nesmyslem, vnuceným nám nařízeními Evropské komise o snižování energetické náročnosti, je, že všechna nová oběhová čerpadla musí být tzv. úsporná, tedy minimálně ve třídě A. Mají je všechny rodinné domky či chalupy a chaty s ústředním topením, tedy miliony uživatelů v celé České republice.

A ti všichni jsou vystrašeni, že pokud se jim čerpadlo pokazí nebo si staví nový domek, tak si budou muset koupit nové, úsporné, tedy elektronicky řízené oběhové čerpadlo. Samozřejmě mnohem dražší. Zatímco dosavadní čerpadla, řízená mechanicky přepínáním vinutí, stojí jen cca 2 500 Kč, tak ta nová, elektronicky řízená, stojí i třikrát více! A užitek prakticky žádný!

Je sice pravdou, že mají asi poloviční spotřebu elektrické energie oproti těm klasickým, ale protože jsou čerpadla chlazena protékající topnou vodou (proto mají i dutou hřídel rotoru, aby se dobře chladila) a zvnějšku bývají už všechna „zabalena“ do tepelně-izolačního výlisku z pěnového polyuretanu, tak všechna „ztrátová“ energie přechází do topné vody a o tuto hodnotu je možné snížit tepelný výkon kotle na pevná paliva či plyn, teplovodního krbu nebo tepelného čerpadla či elektrokotle.

A protože tato čerpadla oproti výše uvedeným spotřebičům běží jen v topné sezoně, tak zmíněné úspory energie jsou oproti nim dokonce naprosto nulové! Samozřejmě poněkud jiná situace je v případě, kdy jsou tato čerpadla umístěna mimo vytápěnou část obydlí a nejsou tepelně izolována; tam k úsporám energií skutečně dochází, byť ani zde ne v takové výši, v jaké deklarují výrobci.

Hlavní výhodou drahých, elektronicky řízených čerpadel tedy není jejich nižší spotřeba energie, ale právě možnost jejich regulace, což má význam především u tzv. smart (chytrých) budov, kde je možné programem či přes internet dálkově ovládat všechny radiátory a výměníky, k čemuž je třeba mít kromě příslušných elektronických radiátorových ventilů a řídicích jednotek i čerpadla, která dovedou automaticky tomuto režimu přizpůsobit svůj výkon.

Úspora energie tím nastává nikoliv v samotném čerpadle, ale v energeticky úsporném řízení vytápění či chlazení budovy, což je ale něco zcela jiného – a to by měl být hlavní argument jejich výrobců a dodavatelů, byť i zde úspory dosahují pouhých několik procent.

Štítek energetické náročnosti a Průkaz energetické náročnosti budov

Celý ten nesmysl začal směrnicí Evropského parlamentu č. 2002/91/ES (tzv. EPBD) z 16. 12. 2002, O energetické náročnosti budov. To si jeho poslanci ještě dokonce mysleli, že mohou existovat budovy s nulovou spotřebou energie.

Tato směrnice byla do naší legislativy implementována od roku 2009, kdy začalo vydávání Průkazů energetické náročnosti budov, zkráceně také energetický průkaz či PENB. Ty posuzují spotřebu energie spojenou s užíváním budovy, tedy zejména na vytápění, chlazení, větrání, přípravu teplé vody či osvětlení, oproti Štítku energetické náročnosti budovy, který ze zákona hodnotí, jak dobře je objekt tepelně izolovaný.

Obojí je třeba mít pro rodinné domky, obytné a veřejné budovy či administrativní budovy, např. při jejich výstavbě či prodeji, a to pod pokutou 100 000 až 200 000 Kč. Tento svůj obrovský omyl pak poslanci Evropského parlamentu opravili směrnicí 2010/31/EU, kde zavedli reálnější pojem „budova s téměř nulovou spotřebou energie“.

Ambiciózním cílem bylo, aby po roce 2021 byly všechny nové budovy již v tomto standardu, bez ohledu na to, co to bude stát.

Tristním výsledkem je, že Evropská unie postupně stále zpřísňuje požadavky na spotřebu energií v soukromých i veřejných budovách a nyní už dosahují absurdních požadavků, které nemůžou vést jinam, než že se bude při vyplňování tabulek a energetických štítků ještě více masivně švindlovat a podplácet (a v tom jsme nejen my, Češi, mistry), podobně jako je tomu již nyní u měření spotřeby automobilů.

Pravidelně se zúčastňuji seminářů v této oblasti, a tak velmi dobře vím, že už tomu ani odborníci či projektanti sami nerozumí a spoléhají se na vypracované programy, do kterých jen nacpou potřebná data a je jim vlastně jedno, co vyjde a kde je pravda, hlavně, že za to dostanou zaplaceno.

Osobně se 45 let zabývám modelováním sociálních a ekonomických procesů a stále si připomínám slova profesora Waltra, který vedl přes 40 let katedru ekonometrie na Vysoké škole ekonomické v Praze; když mu vyčítali, že modely neodráží skutečnost, tak konstatoval, že chyba není tolik v modelech, jako v datech, která do nich vkládáme.

Dobře to vidíme na předpovědích počasí, kde i přes několik velmi podrobných modelů se nikoli výjimečně stává, že se předpověď počasí nesplní.

A podobné je to i v predikcích chování budov, kde například i ta nejpřesněji vypočtená data modelové simulace solárního pokrytí odběru energie a bateriové akumulace naší nové nejdokonalejší administrativní budovy společnosti FENIX v Jeseníku nejenže neodpovídají skutečnosti, ale přestože fotovoltaické moduly měly být schopny pokrýt 29 % spotřeby energie této budovy, tak pro provoz budovy se jí nakonec využilo jen pouhých 12 %, export do distribuční sítě byl 5 % a 42 % z vyrobené fotovoltaické energie byly ztráty!

A podobně dopadla i měření úspor při útlumu teplot mimo pracovní dobu, které nebyly největší při vyšším útlumu, jak se očekávalo, ale šlo pouze o 3 °C, takže výpočtová role úspor útlumem teplot je jasně přehnaná.

Vše samozřejmě úzce souvisí se způsobem používání budovy – a nejde o žádné detaily, jako že „jezevčík vycourá“ více tepla než dospělá osoba, ale například že rodinný dům byl sice vyprojektován pro čtyřčlennou rodinu, ale ve skutečnosti v něm bydlí šest lidí a každý z nich vyprodukuje, tedy topí výkonem cca 300 W, takže už jsme u těch přesných výpočtů dle programu o 600 W, tedy klidně o 20 % zcela vedle.

A stejně tak je obrovský rozdíl, pokud v domku bydlí na Špicberkách otužilí Norové nebo naši staří občané, kterým je i teplota v obýváku 24 °C málo. A přesto pro obojí platí stejný energetický průkaz EU. To opravdu musíme čekat na skandály podobné kauze „Dieselgate“, kde si automobilové koncerny navzájem vyřizují účty, aniž to má prakticky něco společného s plněním emisních limitů, a doplácí na to řadoví občané?

Tím nechci nijak zpochybňovat snahu o úspory energií v budovách, ale pouze ty nesmyslné přesné výpočty na základě nepřesných čísel, které jsou dle nařízení Evropské komise pro všechny závazné a pokutovatelné bez rozdílu.

Snahy EU o zvyšování energetické účinnosti

Po uvedené směrnici následovala směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (tzv. EED) s implementací do 25. 6. 2020 prostřednictvím novelizace zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií, a prováděcích předpisů k němu.

Směrnice zavádí společný rámec opatření na podporu energetické účinnosti v EU s cílem zajistit do roku 2030 splnění cíle EU pro energetickou účinnost:

• úspora pro rok 2020 ve výši 20 %,
• úspora pro rok 2030 ve výši nejméně 32,5 % ve srovnání s úrovní z roku 1990.

Už z této definice je vidět její nesmyslnost, když ukládá cíl do stejného roku 2020, kdy má být teprve implementována. Z toho vyplývají totiž jen dvě možnosti – buď už byl tento cíl předem splněn, a tudíž je zbytečné ho alibisticky ukládat, nebo nemá smysl se jím vůbec zabývat, protože je nemožné ho během pár měsíců splnit.

Závěr

Z uvedeného plyne, že není žádný pádný důvod ke zbrklé výměně domácích spotřebičů, pokud dobře slouží, a už vůbec ne kvůli domnělým úsporám energií, které jsou opravdu marginální, či dokonce vůbec žádné. A že o nákupu domácích spotřebičů by měly rozhodovat, podobně jako u světelných zdrojů (viz první část článku v TZB 01/2019), především jiné parametry než jen jejich elektrický příkon.

Například tedy geografické umístění, kdy obyčejné žárovky v teplých oblastech jsou opravdu neúsporné, zatímco na Vysočině svítí a topí beze ztrát skoro po celý rok, přestože mají stejný štítek EU. Podobné je to i s budovami.

Je tak třeba vůbec nebrat v úvahu různá nesmyslná nařízení Evropské komise, schvalovaná jak na běžícím pásu, jejichž hlavním smyslem jsou zisky z výroby a prodeje mnohem dražších „úsporných“ spotřebičů, vyráběných navíc v západních zemích EU (či s dumpingovými platy dělníků ve východních zemích), kam plynou veškeré tyto zisky.

Část z nich nám sice pak blahosklonně Evropská unie „vrací“ ve formě dotací, velká část se ovšem v průběhu čerpání stejně rozkrade. Takže jestliže na tyto „úsporné“ a především drahé a zbytečné spotřebiče občané západních zemí s trojnásobným platem, než je u nás běžné, mají dostatek peněžních prostředků (díky nízkým mzdám našich dělníků a imigrantů), tak ať si je kupují.

Nám plně stačí i ty původní, a ještě tím pomůžeme ochránit naše životní prostředí. Zkrátka mezinárodní koncerny z nás pomocí nařízeních Evropské unie jen zbytečně tahají peníze a naši europoslanci to bezhlavě schvalují.

Evropská unie z nás udělala poslušný národ, který pro západní státy EU vyrábí levně spotřebiče a vybavení „úsporných“ budov a následně je nakupuje za vysoké peníze zpět! Z dob, kdy jsem před 25 lety řediteloval u nás mezinárodnímu koncernu, si velmi dobře pamatuji, že jsem musel prodávat vše s tzv. upliftem, tedy s 50% přirážkou oproti cenám v sousedním Německu.

Tato přirážka pak byla převáděna mateřské společnosti do Německa, kde tato firma prodávala své výrobky svým občanům dokonce pod cenou, takže byla ve ztrátě, a tak nemusela platit daně z tohoto „upliftu“ ani v Německu a její management si ještě mastil kapsu vysokými odměnami.

A situace, jak jsem si ověřoval i u jiných nadnárodních firem, je i dnes stále stejná! Proto se ty ekonomické (a sociální) nůžky stále rozvírají, místo aby se zavíraly. Nebo jsme opravdu národ lenochů, kteří neumí kvalitně pracovat? Vždyť ti samí lidé, kteří odejdou pracovat na západ, okamžitě berou několikanásobek peněz!

A podobné je to u služeb. Pokud si myslíte, že platíte hodně peněz za elektřinu či plyn a využijete „nezávislého“ internetového srovnávače cen společnosti TARIFOMAT, tak Vám není nabídnuta slibovaná nejlevnější nabídka, ale třeba až patnáctá (jako mně osobně).

Důvodem je, jak jsem si ověřil, že tato společnost má smlouvu jen s některými distributory elektřiny a plynu, a nabízí jen ty, kteří jim nejvíce platí za získaného zákazníka. Zkrátka podvod, jehož cílem je, aby některé nadnárodní energetické firmy získaly co nevíce zákazníků, a tím majoritu na českém trhu s energií a mohly si diktovat konečné ceny.

Článek byl uveřejněn v časopisu TZB Haustechnik 2/2019.