Obnova podle zásad nízkoenergetické výstavby

Energetická efektivnost domů postavených zvláště v 70. až 80. letech, případně dříve, je často na velmi nízké úrovni. Pokud jste se tedy rozhodli zkvalitnit své bydlení po stránce energetické, měli byste si naplánovat kvalitní renovaci, která by měla být v souladu s nízkoenergetickou výstavbou. Díky této modernizaci můžete získat pohodu a vysoký standard bydlení, který se jen minimálně liší od podmínek v novostavbě.

Hlavním cílem nízkoenergetické výstavby i renovace je v první řadě ekonomické hledisko, tedy energetické úspory při výstavbě a především při provozu budovy. S tím samozřejmě úzce souvisí i hledisko ekologické (zlepšení stavu životního prostředí snížením náročnosti na spotřebu energie, omezením uvolňování škodlivin atd.), i když mnoho zájemců o nízkoenergetickou výstavbu toto hledisko nepovažuje za nejdůležitější.

Kde začít
Takže na počátku je starší rodinný dům s vysokou spotřebou energie na provoz, ze kterého chcete udělat nízkoenergetickou budovu. Po důkladné analýze, která by vám měla ukázat všechny kritické body na objektu, můžete přistoupit k samotné renovaci. Při novostavbě nízkoenergetického objektu se začíná výběrem kompaktní stavební hmoty, která nejlépe zapadá do urbanistického prostředí a je ideálně natočená ke světovým stranám, přitom umístění na pozemku vychází z terénních daností, okolní vegetace i z klimatických podmínek lokality (směru převládajících studených větrů, umístění na rovině, jižním svahu, v údolí atd.).

Existující dům těžko posunete, ale můžete alespoň změnit dispozici ve smyslu vytváření teplotních zón, což v praxi znamená, že na nejstudenější straně objektu vybudujete tepelný filtr (např. garáž, skladovací prostory), který nebude vytápěný a zároveň bude zachycovat největší nápor chladu. Za touto nejchladnější zónou by měla následovat vedlejší nebo obslužná zóna (schodiště, šatna, hygiena…) s přímou návazností na hlavní obytné prostory, které se otevírají na jih. Jižní (akumulační) zónu by měly uzavírat stavební prvky určené k pasivnímu využívání solární energie, jako například zimní zahrada nebo velké zasklené plochy.

Dům řešený podle teplotních zón je možno snadno poznat i zvenku, neboť na jeho severní straně se nachází jen minimální počet otvorů v co nejmenších rozměrech, zatímco jižní strany bývají téměř zcela zasklené. Výrazným architektonickým prvkem se stává ochrana proti přehřívání budovy, respektive stínicí technika, která je důležitá nejen v letních horkých měsících, ale i za chladných nocí, kdy slouží jako další zábrana úniku tepla.

Zateplujte, zateplujte, zateplujte
Co by to bylo za nízkoenergetický dům, kdyby nebyl kvalitně zateplený? I v případě, že uvažujete jen o jednoduché renovaci fasády, vyplatí se vám investovat i do kvalitního zateplení. Investiční náklady na zateplení se vám vrátí v průběhu několika let. Historické objekty s bohatě členěnou fasádou často vyžadují vnitřní zateplení, zatímco budovy s plochými jednoduchými fasádami postavené v 70. letech 20. století jsou vhodné pro vnější zateplení.

Optimálním řešením zateplení je vnější obklad s provětrávanou vrstvou v podobě zavěšené fasády. Mezi latě nosného roštu se křížem uloží tepelněizolační rohože. Při použití sypaných materiálů musí být mezi fasádním obkladem a zdivem uzavřená dutina. Funkci větrné zábrany a ochrany proti vlhkosti splňuje difuzní fólie nebo dřevovláknitá deska umístěná z vnější strany tepelné izolace. Pomocí svislého laťování se zabezpečí dostatečné provětrávání a difuze vodní páry. V horní a dolní části je zapotřebí provětrávací vrstvu uzavřít ochrannou síťkou. Ke zhotovení vnějšího obkladu se nabízí množství řešení, dřevěným obkladem počínaje a plastovým konče.

Na dodatečné zateplení fasády jsou velmi vhodné omítnuté tepelněizolační desky nebo tzv. kontaktní zateplovací systém. Fasádní tepelněizolační desky, které se na zdivo lepí nebo přichycují speciálními příchytkami, slouží jako podklad pro další vrstvy (stěrkovou hmotu, výztužnou síťku a omítku). Všechny používané materiály musejí být součástí jednoho zateplovacího systému, aby bylo zabezpečeno kvalitní spolupůsobení. Konečná povrchová úprava se vytváří z minerálních omítek a nátěrů, které by měly propouštět vlhkost.

Při změně starého, energeticky náročného objektu na nízkoenergetický by se nemělo zapomínat ani na suterén a strop nejvyššího podlaží, respektive střechu a podlahu. Stropem nejvyššího podlaží nebo střechou uniká 15 až 20 % celkových tepelných ztrát budovy. Zateplením podlahy podkroví a podstřešního prostoru vrstvou tepelné izolace v tloušťce 20 cm se energetické ztráty únikem zredukují přibližně o 100 kWh na 1 m² zateplené plochy.

Nevyhazujte energii oknem
Nejexponovanějšími stavebními prvky budovy jsou okenní otvory. Opotřebované okno s nevyhovujícími vlastnostmi musí být opraveno nebo vyměněno. Výměna oken se však v nekompletně tepelněizolačně renovovaném objektu (tj. bez zateplení fasády, stropu nebo podlah) může stát potenciálním zdrojem problémů. Jestliže se na původních oknech vyskytoval kondenzát vodní páry, u nových oken s vyšším tepelným odporem už sice kondenzát nebude vidět, ale pokud zdivo kolem oken není tepelně izolováno (hlavně ostění), pak právě v těchto místech hrozí srážení vlhkosti, a tím následně vznik plísní. U nových oken by zasklení mělo mít hodnotu U alespoň 1,1 W/(m² . K).

Tepelnětechnicky slabým místem okenní konstrukce však není zasklení, ale rámy a často i osazovací spára okenního rámu. Rozhodující je tedy tepelněizolační kvalita celého okna, jehož hodnota U by měla být určitě menší než 1,4 W/(m² . K).

Využívejte slunce, jak se dá
Důležitým prvkem v nízkoenergetických domech, který pomáhá snižovat spotřebu energie na vytápění i přípravu teplé vody, je využívání sluneční energie. Pasivní solární prvky jsou architektonické prvky, s nimiž je nutno počítat už v projektu. Jejich úkolem je zachycovat tepelnou sluneční energii během studených měsíců a naopak zabránit jejímu průniku v letním období.

Kromě jednoduchých pasivních prvků, jako jsou sluneční okna, zimní zahrady nebo transparentní izolace, jsou využívány i složitější, tzv. hybridní konvektivní systémy, jako například okenní kolektory, vzduchové kolektory, tepelněakumulační stěny. V případě dobře projektovaného nízkoenergetického domu může podíl využívané solární energie dosáhnout 50 až 60 %.

Bez tepla a teplé vody to nejde
Při renovaci domu je důležité dodržet správné pořadí opatření, což znamená, že v principu by se zateplení objektu mělo vykonat před výměnou vytápění. Zateplení objektu vytváří podmínky pro zabudování nového vytápěcího kotle s nižší topnou zátěží. U starších staveb musí být vykonán alespoň odhad tepelné zátěže podmíněný tepelnětechnickou kvalitou obvodového pláště, výpočet je však vhodnější. Jestliže je kotel předimenzován, rychle se dosáhne provozní teploty, a tedy se i často vypíná. Při vypnutí se kotel ochlazuje, čímž účinnost tohoto zařízení klesá a rovněž se zkracuje životnost jeho komponentů. V takovém případě pomůže instalace tepelného zásobníku. Při ohřevu vody v něm se prodlužují intervaly zapínání kotle.

Nejpreferovanějším zdrojem tepla je dálkové vytápění, především kotelna na spalování biomasy. Stále větší význam získávají obnovitelné zdroje energie, jako je například dřevo, solární energie nebo obnovitelné teplo prostředí využívané pomocí tepelného čerpadla. Samozřejmě by novému zdroji tepla měl být přizpůsoben i otopný systém, nejlépe nízkoteplotní (se vstupní teplotou maximálně 40 °C).

Konvenční podlahové vytápění není pro nízkoenergetické domy nejvhodnější kvůli své velké tepelné setrvačnosti. Důležitou součástí otopného systému je jeho regulace, například i v podobě termoregulačních ventilů na otopných tělesech. Komplexním řešením je montáž regulačního systému řízeného povětrnostními podmínkami.

Největší podíl na spotřebě energií v nízkoenergetickém domě má příprava teplé vody. V letním období by mělo být v maximální míře využíváno solární zařízení na ohřev vody. Ohřátá voda je potom uskladňována v zásobnících teplé vody. Důkladně izolovaný zásobník má jen nepatrné tepelné ztráty, proto obvykle stačí jeden ohřev zásobníku za den. V mnohých případech je v nízkoenergetických domech zabudováván zásobník na teplou vodu do tepelných zásobníků vytápění, aby byly zužitkovány tepelné ztráty při vytápění.

I dýchat se musí
Větrání v obytných budovách nebylo v minulosti vzhledem ke způsobu a kvalitě tehdejší výstavby a užívání problém. Spalovací proces spolu s komínovým efektem vytvářel v místnosti podtlak, který způsobil přirozený oběh vzduchu netěsnostmi ve zdivu a oknech. Modernizací starších budov, hlavně výměnou kamen za centrální vytápění a obnovou oken, se plášť budovy stal těsnějším. Nezbytné výměny vzduchu, která v minulosti fungovala přirozeným způsobem, se dnes musí dosahovat vědomým větráním. Jak otimálně zabezpečit přívod čerstvého vzduchu a odvod vlhkosti jednoduchým mechanickým větráním bez zpětného získávání tepla nebo s ním. Druhým způsobem je využití centrálního větracího zařízení s potrubním systémem rozvodů, také se zpětným získáváním tepla, které je však do starých budov obtížněji integrovatelné.

Na závěr – šetření elektřinou
V průměrné domácnosti se na provoz elektrospotřebičů spotřebuje přibližně 10 kWh / den. Tuto spotřebu však díky úsporným přístrojům a efektivnímu využívání jednotlivých spotřebičů můžete snížit až o polovinu.

Nezapomeňte, že nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím úspěšnost a efektivnost nízkoenergetického domu je sám uživatel, protože ani ta nejlepší technika nepřináší efekt, když ji uživatel správně neovládá. Pokud tedy obyvatelé dostatečně nepochopí účel a princip fungování jednotlivých prvků nízkoenergetického domu, nedosáhne se přes vyšší potenciál výraznějších energetických úspor.

Erika Vodičková
Foto: R. Freund, Rockwool, rik, D. Veselský