Veřejné budovy v Česku trápí nízká kvalita vzduchu

České veřejné budovy se neustále potýkají s vysokou koncentrací oxidu uhličitého či prachu. Nejčastěji se uvádějí školy, kde může k dosažení kritické koncentrace CO2 dojít i za pouhých 18 minut. Podle odborníků řešení tohoto problému stále pokulhává. Nejlépe si vede soukromý sektor, jehož zástupci se čím dál častěji uchylují k instalaci systémů nuceného větrání.

Nevalná kvalita vzduchu je jedním ze zásadních problémů, se kterým se dlouhodobě potýkají nejen české veřejné budovy. Jedná se zejména o vysokou koncentrací škodlivých plynů a prachových částic ve vzduchu.

Experti se přitom shodují na tom, že zatímco informovanost o této problematice se v posledních letech zvyšuje, zavádění účinných řešení do praxe spíše pokulhává. Podle odborníků se odpovědné instituce v Česku v posledních letech o kvalitu vzduchu ve veřejných budovách více zajímají.

Nicméně s ohledem na vysoké investiční náklady na realizaci nového systému větrání se zatím žádné obecné řešení nechystá. Zatímco v soukromém sektoru se realizují funkční systémy vzduchotechniky prakticky všude, ve veřejných budovách, zejména těch starších, je pořád co dohánět.

Důvodem často nízké kvality vzduchu ve veřejných budovách je skutečnost, že ji člověk při delším pobytu v interiéru ne vždy vnímá. I proto byla tato problematika dlouhá léta poměrně přehlížená. A to i přesto, že se jí už v roce 1888 zabývalo vedení tehdejšího Rakouska-Uherska nařízením o větrání ve školních třídách.

Vydýchaný vzduch za 18 minut

Kvalita vzduchu je tvořena synergickým působením toxického, aerosolového a mikrobiálního mikroklima a má přímý vliv na lidské zdraví. Pro vnitřní prostředí budov jsou v ČR definovány limitní koncentrace oxidu uhličitého, tuhých znečisťujících látek (prachu) a vzdušných mikrobů.

Právě hranice je důležitým atributem, na němž se ne všichni experti shodnou. Například tuzemská vyhláška stanovuje maximální povolený limit CO₂ na 1 500 objemových jednotek v milionu objemových jednotek vzduchu (ppm).

Naopak takzvané Pettenkoferovo kritérium udává jako maximální hodnotu koncentrace CO₂ ve vnitřních prostorech a pobytových místnostech, ve kterých se ještě člověk cítí komfortně, pouze 1 000 ppm. Ačkoliv se hranice různí, v českém prostředí se zpravidla používá limit stanovený vyhláškou.

Jedním z nejčastěji skloňovaných typů veřejných budov, kterých se problém kvality vzduchu týká, jsou školská zařízení. Výsledky výzkumů a mnoha měření ukazují, že limity hlavně oxidu uhličitého jsou ve sledovaném vnitřním prostředí staveb často překračovány.

Dosavadní měření přitom ukazují, že k překročení limitní koncentrace oxidu uhličitého ve školní třídě stačí méně než polovina vyučovací hodiny se zavřenými okny. Maximální povolené hranice dosahuje množství tohoto plynu již po 18 minutách.

Obdobně je tomu i s počtem prachových částic v 1 m³ o jednotkové velikosti 0,5 až 5 µm. Tyto částice jsou lehké, takže nesedimentují, vznáší se ve vzduchu a jsou nosným prvkem pro transport mikrobiálních struktur, které pak vdechujeme.

Překročení limitu u 40 procent tříd

Podle expertů se lze navíc v českých veřejných budovách často setkat s koncentrací oxidu uhličitého, která výrazně převyšuje i zmíněnou vyšší hranici. Není výjimkou, že jsou naměřeny hodnoty koncentrací oxidu uhličitého přes dva i tři tisíce ppm.

Takové podmínky mají zřejmý vliv na osoby z hlediska zvýšené únavy, snížení soustředění až bolestí hlavy.
Problém kvality vzduchu dlouhodobě monitoruje také Státní zdravotní ústav.

Například mezi lety 2015 a 2016 zkoumal vnitřní prostředí ve 25 mateřských školách. Ve více než třech čtvrtinách měřených tříd dosáhly koncentrace takových hodnot, které již mohou být pro malé děti obtěžující, ve 40 procentech tříd tyto hodnoty překročily vyhláškou stanovený limit.

Podobné výsledky ukázala i loňská studie, kterou SZÚ provedl na 12 českých školách v rámci celoevropského programu InAirQ. V mnoha učebnách překročila koncentrace oxidu uhličitého hygienický limit, někde i několikanásobně. Příčinou přitom bylo zejména nesprávné větrání.

Nucené větrání jako řešení

Právě větrání je přitom podle odborníků nejefektivnějším způsobem, jak kvalitu vzduchu ve veřejných budovách zvýšit. Z hlediska škodlivin a s ohledem na vysokou potřebu větracího vzduchu na počet žáků ve třídě se jeví jako nejúčinnější nucené rovnotlaké větrání se zpětným získáváním tepla.

Právě systém nuceného větrání zajišťuje uživatelům komfort hned ze dvou různých hledisek. Kromě mnohem zdravějšího vnitřního prostředí je to také fakt, že se uživatel o větrání prakticky nemusí starat.

Lze to vztáhnout i na příklad školy, kde se vysoká koncentrace škodlivých látek vyskytuje často jen proto, že na pravidelné a intenzivní větrání učitel či vychovatel vždy nemyslí. Klíčová je u tohoto způsobu také patřičná filtrace vzduchu. Velkou výhodou je i výrazná úspora energie na ohřev větracího vzduchu, což snižuje energetickou náročnost celé budovy.

Při rekonstrukcích veřejných budov se na vzduchotechniku zapomíná

Systémy nuceného větrání, a to i včetně systému rekuperace tepla z odpadního vzduchu, se však ve školních budovách objevují jen zřídka. Setkat se s nimi lze spíše v budovách soukromého podnikového sektoru.

Jednou z příčin tohoto stavu je například fakt, že zatímco soukromé společnosti sídlí v nových či již rekonstruovaných budovách, kde bylo možno naplánovat systém nuceného větrání již při projektování výstavby či rekonstrukce, veřejné budovy zpravidla na svoji rekonstrukci teprve čekají.

Nové budovy pro potřeby školství či veřejné služby pak jsou stále v menšině. Pokud se veřejné budovy již rekonstrukcí dočkaly, pak se valná většina z nich zaměřila na výměnu oken, zateplení, rozvody vytápění, avšak na výměnu vzduchu myšleno nebylo.

Přesto i tyto budovy mají možnost dočkat se lepšího vzduchu ve svém interiéru. Výrobci a dodavatelé vzduchotechnických jednotek a jednotek umožňujících rekuperaci tepla totiž nabízejí řešení i pro ty případy, kdy není možno potrubí pro rozvod vzduchu instalovat, a to v podobě decentrálních jednotek.

Tyto jednotky lze umístit přímo do větraných místností, protože nevyžadují další rozvody vzduchu. Stačí pouze vyústění do venkovního prostoru pro nasávání čerstvého vzduchu. Nevýhodou tohoto řešení je ale nutnost instalace jednotky pro každou místnost zvlášť, s čímž se pojí vyšší náklady na údržbu.

Tam, kde je prostor pro instalaci rozvodného potrubí, je proto vhodné instalovat centrální jednotku, která se postará o úpravu vzduchu – jeho filtraci i zpětné získání tepla – a obslouží pomocí rozvodů více místností najednou.

Díky možnosti řízení dle jednotlivých místností lze poté centrální jednotku využít například pro větrání rozdělené do několika zón včetně chodeb, tělocvičen či šaten. Ani na tyto prostory se totiž při řešení kvality vzduchu uvnitř budov nesmí zapomínat.

Světlo na konci potrubí

Ze výše uvedeného vyplývá, že zcela univerzální řešení problémů s kvalitou vzduchu uvnitř budov k dispozici není. Přesto existují technické možnosti, jak větrání v nich zajistit. Při výběru řešení je ovšem vhodné se na každou budovu podívat jako na jeden funkční celek a nesoustředit se pouze na učebny nebo kanceláře samotné.

Dále je třeba posoudit vhodnost nasazení jednotlivých variant či jejich kombinace. Jelikož se samozřejmě jedná o investice v řádu statisíců, lze pro financování využít výzvu z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP).

Výhodnou možností je také financování pomocí takzvaných EPC projektů, tedy projektů se zaručenou úsporou, v rámci celkového zefektivnění energetického provozu budov.

Článek byl uveřejněn v časopisu TZB Haustechnik 2/2019.