Lité potěry a podlahové vytápění: Na co si dát pozor

Podlahové topení stalo fenoménem dnešní doby a je proto vhodné znát některá pravidla a technická úskalí, která by z běžného, příjemného sálavého tepla mohla udělat nepříjemnou a neefektivní realizaci. Úspěch přitom tkví již ve výběru potěru.

Jednou z charakteristických vlastností podlahového topení je, že teplota nášlapné vrstvy nesmí přesáhnout 29 °C v obytných místnostech (33 °C v koupelnách). Vyšší teploty jsou nepřípustné z důvodu negativního vlivu na lidských organismus, který je ve styku s podlahou.

Tyto nízké hodnoty jsou vykompenzovány principem šíření tepla. Jedná se o tzv. sálavé topení. Aby ovšem sálavé topení fungovalo správně, musíme si již na začátku ujasnit, jaký litý potěr budeme při realizaci používat, jaká bude skladba podlahy i jakou povrchovou úpravou ji zakončíme.

Anhydritový potěr

Anhydritový potěr má nižší odtrhovou pevnost než cementový potěr. Proto se nedoporučuje do míst s vysokým povrchovým napětím, tedy například pod masivní dřevěné podlahy. Anhydritové potěry ale nabízejí vyšší rychlost vedení a předávání tepla do prostoru. Velkou výhodou anhydritového potěru je minimální smršťování, takže nehrozí nebezpečí kroucení. Při vysychání vzniká hustá struktura krystalů, které tvoří velmi pevný celek.

Anhydritový potěr je možné aplikovat i při nízkých teplotách, pouze je třeba počítat s pomalejším vysycháním. Nejefektivnějšího vysoušení se dosáhne v kombinaci s vytápěním stavby. Naopak v létě není realizace anhydritového potěru vhodná, v případě vysokých teplot se tvrdnutí zpomaluje a nad 40 °C se úplně zastaví. Po realizaci nevyžaduje anhydrit takřka žádné ošetřování. V prvních dvou dnech je třeba zamezit větrání, následně lze zahájit intenzivní vysušování. Po úplném vysušení lze přejít k pokládce zvolené podlahové krytiny.

Cementový potěr

Cementový potěr je vhodný pro použití v trvale vlhkých prostorách nebo v místech s nedostatečnou možností vysušování, protože tvrdnutí probíhá chemickou reakcí s vodou (hydratací) a ne vysycháním, jak je tomu u anhydritu. Cementový potěr má vyšší tendenci ke smršťování, při kterém mohou vznikat deformace nebo praskliny. Proto je u cementových potěrů nutné provádět tzv. smršťovací spáry. Cementové potěry se mohou aplikovat při nižším teplotním rozsahu. Nízké teploty výrazně zpomalují hydrataci a vysoké teploty naopak tuhnutí urychlují.

Po realizaci je třeba udržet v potěru vlhkost a pozvolna začít větrat až přibližně po sedmi dnech. Po třech až čtyřech týdnech je vhodné povrch opatřit ochranou, aby se zamezilo druhotnému smršťování. Čím je vrstva cementového potěru tenčí, tím důkladnější musí být ošetřování. Cementový potěr bývá vhodnější, když je zapotřebí rychlé pokládky podlahové krytiny. Může totiž obsahovat vyšší zbytkovou vlhkost.

Verdikt výběru

Oba lité potěry, anhydritový i cementový, jsou vhodné pro realizaci podlahového vytápění, ale cementový má nižší tepelnou vodivost. Vydává tedy akumulované teplo s menší intenzitou, a to po delší dobu. Je tak vhodný do lehkých montovaných budov, do cihelných naopak anhydritový.

Příprava stavby

Nejobtížnější částí pokládky je nastavení výšek podlahy a dosažení dokonalé roviny. Tedy proto, aby nebylo potřeba dalšího vyrovnávání, které je nákladnější než provedení samotného potěru. Samotná příprava podkladu pod potěry však již tak náročná není – pečlivou přípravou a dodržením požadavků lze zajistit, že výsledný podlahový potěr bude rovnoměrně „podepřen“ a nebude namáhán nerovnoměrnými pohyby podkladu při stlačení nebo sednutí při následném zatížení, např. zařízením domácnosti.

Výšková kontrola
Zahrnuje zjištění rozsahu nerovností a spádu podkladové konstrukce. Je velký rozdíl v tom, jestli potřebujeme řešit nerovnost v rozsahu 10 nebo 80 mm a zdali jde o spád nebo nerovnost lokální. Tato kontrola je výchozím bodem pro určení vhodné technologie vyrovnání podlahy – využití sypané směsi, deskových materiálů nebo lité vyrovnávací hmoty.

Tepelněizolační a vyrovnávací vrstva
Vyrovnávat podklad až pomocí potěru není vhodné zejména proto, že by měl být aplikován vždy v co nejkonstantnější tloušťce. Na tepelněizolační nebo zvukověizolační vrstvy ovšem tak vysoké nároky nejsou kladeny, proto je vhodné použít je zároveň jako vyrovnávací vrstvu. Požadavkem je, aby tato vrstva vytvořila vodorovnou rovinu, která umožní konstantní tloušťku potěru.

Lokální nerovnosti podkladní konstrukce o rozsahu cca 2 až 3 cm se nejčastěji řeší podsypáním pískem. Nevýhodou tohoto řešení je migrace písku při vibracích spojených například s blízkou autodopravou. V tomto případě je vhodné písek míchat s cementem.

Velké nerovnosti, především při dorovnávání spádu podlahy, lze řešit pomocí deskové izolace z polystyrenových desek při kombinaci různých tlouštěk. Deskový materiál je však nutné seskládat tak, aby nevznikly výškové skoky vytvářející v potěru oslabení přesahující 20 % jeho celkové tloušťky. Pod tepelněizolačními deskami by ovšem neměly zůstávat nevyplněné dutiny. Existence dutin se může projevit zejména vznikem nerovností potěru, případně prasklin v potěru po zatížení.

Obdobný problém přináší vyrovnání různých výškových úrovní. Desková izolace vykazuje odlišné stlačení v tloušťce 40 mm a odlišné v tloušťce 100 mm. Nerovnoměrné sednutí následně způsobuje zlomení potěru. Vhodnou variantou, která vyrovnávání celkově usnadní, je použití moderních litých vyrovnávacích směsí, tzv. pěnobetonů, které vytváří rovnoměrný a nestlačitelný podklad bez závislosti na nerovnostech podkladu nebo objemu podlahových rozvodů.

Separační vrstva a utěsnění
Separační vrstvu nejčastěji tvoří stavební PE fólie. Tato fólie zajišťuje těsnost podlahy vůči protečení litých směsí a zároveň tvoří kluznou vrstvu pod realizovanými potěry. Zvýšením kluznosti podkladu je redukováno kroucení cementových potěrů, které vzniká při nerovnoměrnosti smršťování na horním a spodním povrchu. Čím je proto tato vrstva rovnější a hladší, tím lépe. Separační fólie není prováděna v případě použití systémových desek podlahového topení, v tomto případě nemá její použití opodstatnění.

Příprava dilatací
Dilatační spáry jsou klíčové z důvodu délkových změn způsobených smršťováním materiálu při vysychání nebo roztahováním při změnách teploty. Se snižující se tloušťkou cementových potěrů a nerovnoměrnosti jejich vysychání se zvyšuje riziko kroucení a vznik prasklin. Určitou prevencí je provádění dilatací – rozdělení vznikajícího napětí do menších celků pomocí smršťovacích spár. V tomto případě naříznutím potěru přibližně do třetiny jeho tloušťky. Nejedná se však o dilataci v pravém slova smyslu.

Dilatace se provádějí systémovými prvky (lištami) nebo vložením okrajové pásky k např. plastovému L-profilu. Tyto prvky umožňují teplotní dilataci – roztahování potěru vlivem podlahového topení nebo při oslunění. Anhydritové potěry je nutné dilatovat pouze tímto způsobem, neboť při vysychání nedochází ke smrštění a pouhé naříznutí neumožní teplotní roztažnost.

Smršťovací spáry nejsou dilatační!
Příčina kroucení a praskání potěru spočívá v jeho nerovnoměrném smršťování. Ne vždy musí dojít při smršťování ke vzniku prasklin (překročení meze pevnosti), ale „pouze“ se zvednou rohy, dojde ke kroucení. Tvorbou smršťovacích spár, tj. nařezáním, jednotlivých polí na menší části (ideálně 5 x 5 m) se rozloží vznikající tahové napětí v potěru. Jedná se vlastně o řízené vytvoření prasklin.

Smršťovací spáry se provádějí pouze u cementových potěrů, a to proříznutím (oslabením) přibližně do jedné třetiny tloušťky, kde tak dojde ke vzniku praskliny. Smršťovací spáry je oproti dilatačním následně možné opět pevně „sešít“ pomocí epoxidu a ocelových sponek, a vytvořit tak bezespárou plochu.

Příprava podkladu úzce souvisí se spolehlivostí celé podlahy. Nevhodná příprava podkladu je nejčastějším zdrojem poruch vznikajících u podlahových konstrukcí. Opravy podlah bohužel nelze provádět tak snadno, jako třeba u omítek, nebo fasády. Opravy podlahových konstrukcí jsou navíc značně nákladné, případně jsou poruchy i neopravitelné.

Podlahu v ideálním případě realizujeme až po dokončení omítek. Snadněji se totiž instalují obvodové dilatace. Navíc se omezí pohyb po podlahových vrstvách, a tudíž i zátěž a znečištění, které s sebou nese realizace omítek. Kromě toho nedochází k dalšímu „přinášení“ vlhkosti do prostoru, což by zpomalilo vysychání potěrů. V případě, že se podlaha realizuje dříve než omítky, může být následné napojení omítek na podlahu zdrojem přenosu kročejového hluku z podlahy do stěn, zejména při zohlednění přirozeného kroucení cementových potěrů, nebo např. umístěním těžší skříně a na opačném konci místnosti zvednutím podlahy a těsnějšímu přitlačení k omítce.

Text + foto: Cemex