Visutá konstrukce příčného traktu areálu Anděl Park Smíchov

Polyfunkční komplex vyrostl na pozemku o rozloze kolem 12 000 m² , který vznikl po demolici bývalého smíchovského areálu Tatry Kopřivnice v Praze. Novostavba vytváří spolu se zbývajícími stávajícími objekty komplexní městský blok vymezený ulicemi Plzeňská, Radlická, Ostrovského a Kováků.

Základní koncepce řešení vycházela z podmínek urbanistické studie ÚRM hl. m. Prahy kompatibilně s celým plánovaným a postupně realizovaným městským centrem. Zástavba je řešená v souladu s těmito podmínkami ve formě uličních podélných pětitraktových bloků propojených čtyřmi třítraktovými příčnými křídly s podélným vnitřním veřejným prostorem (náměstím) a příčnou ulicí Karla Engliše se dvěma výškovými akcenty, při respektování stanoveného základního hmotového členění, rozměrových proporcí, uličních čar, výškových parametrů a počtu podlaží, včetně dislokace vjezdu a výjezdu v ulici Radlické.

Součástí řešení areálu jsou veřejné prostory (ulice Karla Engliše a navazující centrální veřejné náměstí, podloubí podél ulice Radlické) i interní atria. Veřejné prostory jsou pojaty jako obchodně-rekreační zóna s výrazně formovaným městským parterem a drobnou architekturou. Interní atria jsou řešena ve formě plnohodnotného vnitřního parkového prostoru s maximálním rozsahem zejména vzrostlé zeleně.

Spodní stavba je řešená ve formě konstrukčních milánských stěn a základové desky, konstrukce budov je převážně železobetonová monolitická s použitím filigránových panelů a s betonovými parapety. Část stavby (příčné křídlo nad náměstím), anténní nosič s vřetenovým schodištěm, vnější ocelové točité schody a slunolamy jsou ocelové. Opláštění je řešeno jako lehká zavěšená fasádní konstrukce v kombinaci celoskleněných fasád, pásových oken a plných ploch obložených aluminiovými kazetami.

V celkovém koncepčním záměru hraje významnou roli uvedené celoocelové třípodlažní příčné křídlo, které je řešeno jako zavěšená konstrukce na ocelových táhlech s celoproskleným, zcela transparentním opláštěním, kde hlavním výrazovým prvkem je přiznaná vnější visutá ocelová konstrukce.

Ocelová konstrukce třípodlažního traktu je provedena z válcovaných nosníků. Stropní konstrukci tvoří čtyři plechobetonové desky, rozpětí stropnic je 10,8 m + 4,8 m + 10,8 m. Desky jsou spřaženy s nosníky pomocí trnů z důvodu dosažení potřebné únosnosti a tuhosti stropních konstrukcí. Spřažení zároveň přineslo i hospodárnost návrhu. Stabilitu celé konstrukce zajišťují dva příčné víceposchoďové rámy o rozpětí 11,5 m a stropní desky. Rámy mají příčle s obdélníkovými otvory pro vedení médií, jsou mimostyčně osazeny na ložiska a ty na obloukovou rámovou trubkovou konstrukci, která dominuje spodní části traktu. Tato konstrukce je vyvěšena táhly do čtyř hlavních ložisek v úrovni vrchní stropní desky. V této úrovni je umístěna podélná vodorovná trubková rozpěra, která je ve vnitřní části posuvně kotvena ke stropní desce, propojuje ložiska se šikmými táhly a spolu s obloukovou podkonstrukcí tvoří prostorové věšadlo, vynášející konstrukci traktu do hlavních ložisek.

Celá konstrukce působí prostorově staticky určitě. Část nosné konstrukce je umístěna v exteriéru a část v interiéru. Při oteplení se vnější konstrukce roztahuje, při ochlazení smršťuje. Vnitřní konstrukce je naopak umístěna v teplotně stabilním prostředí. Z důvodu rozdílných deformací obou částí jsou sloupy vnitřních rámů osazeny na mostní ložiska umožňující nezávislý pohyb konstrukce od teplotních změn. Po montáži a vybetonování stropních desek bylo nutné si zatěžovací zkouškou ověřit předpoklady výpočtu. Zkouška potvrdila předpoklady a zároveň se takto i získaly přesné údaje pro osazení zavěšených fasád. Na první pohled konstrukce vypadá velmi jednoduše, ve skutečnosti její chování není triviální a na její montáž bylo nutné přizvat nejtěžší techniku, s jejíž pomocí a na základě předem připraveného montážního postupu („scénáře“) proběhl celý proces dopravy dílů, jejich montáže a kompletace pro další navazující stavební práce hladce, bez problémů.

Jak už bylo řečeno, věšadlová konstrukce příčného traktu nejenže umožnila zcela uvolnit vnitřní parter areálu jeho přemostěním, ale vytvořila i jeden ze základních výrazových prvků  architektury objektu. Tato okolnost tím také vedla kromě vlastního staticko-konstrukčního řešení ke koncipování jejího vzhledu, k jejímu tvarování (designu).

Takováto situace znamená, že úspěch designu závisí na vzájemném pochopení, na pochopení inženýra-konstruktéra, oč jde architektovi, a na vnímání problematiky staticko-konstrukčních zákonitostí ze strany architekta. V tomto případě jsme si inženýr i architekt rozuměli, již od prvních konzultací bylo zřejmé, že se návrh povede podle našich představ. Design vnější konstrukce je založen na jednoduchých tvarech v celku i detailu, kdy v celkovém vyznění je sledováno jasné a srozumitelné sdělení, jak celá soustava funguje. K tomu se pak připojuje propracovanost a jemnost detailu, tvořena strojními detaily doplněnými o nerezové prvky. Tvarovému návrhu všech prvků byla věnována velká pozornost. Aby byl výsledek co nejlepší, byl konstrukční návrh několikrát přepracován. Obecně platí, že je-li nutné zajistit kvalitu detailu i správnou funkci konstrukce, je také nutné, aby projektant připravil i výrobní a montážní dokumentaci a sledoval výrobu i montáž. Tak tomu bylo i zde. Navíc 3D návrhové i konstrukční programy umožnily si výsledek ověřit, a tím předem eliminovat chyby, které by mohly ohrozit návrh.