Svou úrovní jsme srovnatelní s předními zahraničními pracovišti

Dostával řadu pozvání k práci v mezinárodních týmech předních světových univerzit, odkud si jako nejcennější poznatek přinesl to, že svou úrovní je česko-slovenské betonové stavitelství s těmito pracovišti srovnatelné. Ve svých jubilejních 70 letech očekává ještě úspěchy mladých spolupracovníků, s kterými má to potěšení pracovat. Prof. Ing. Vladimír Křístek, DrSc., FEng.

Svůj profesní život jste zasvětil betonovým konstrukcím, víme však o vás, že jste se původně chtěl orientovat docela jinak.
Chtěl jsem studovat teoretické disciplíny (chemii, astrofyziku). Můj otec však byl za první světové války v legiích na Sibiři, takže komunisté mě vůbec nechtěli nechat studovat a dali mi na výběr jen hornictví nebo hutnictví. Jakýmsi zázrakem jsem se dostal na stavební průmyslovku – a to byl počátek mého profesního zaměření. Stavební řemeslo se mi nakonec zalíbilo – je rozmanité a dává tvůrčí možnosti; uplatní se v něm jak lidé s organizačními schopnostmi, se schopnostmi řešit problémy, vést stavební práce, tak i lidé v projekční činnosti, a konečně i pár teoreticky zaměřených podivínů. Výhodou stavebnictví je samozřejmě možnost vidět konkrétní výsledky své práce a možnost vyniknout jako jednotlivec.

Po ukončení studia na Stavební fakultě ČVUT jsem nastoupil na místo asistenta na Katedru mechaniky, rok jsem byl na vojně (naštěstí u sportovního oddílu), potom jsem absolvoval aspiranturu, kterou jsem stihl za několik měsíců včetně zpracování a předložení dizertační práce, a ještě před svou třicítkou jsem předložil habilitační práci na Katedře betonových konstrukcí a mostů – byl to rok 1968! – později by to pro mě bylo už těžko možné.

Vaše vědecká kariéra byla téměř závratná; co bylo vaším hnacím motorem? Jakým směrem jste se orientoval?
Hnacím motorem je fantazie, kritické myšlení, neuznávání autorit a norem, intuice a odvaha předkládat originální – třeba i neprověřené – nápady. A to hned v mládí – v časopisu Inženýrské stavby jsem uveřejnil několik článků ještě jako student a dosud používanou relaxační metodu pro analýzu vlivu změn statického systému v důsledku dotvarování betonu jsem vytvořil též jako student – v rámci své diplomové práce. Právě v době mého mládí byla příznivá doba pro rozvoj teorie stavebních konstrukcí: řada aktuálních problémů (komorové mosty, reologie betonu, štíhlé tlačené prvky, materiálová nelinearita) čekala na vyřešení a současně nastávala možnost využít právě se rozvíjející výpočetní techniku.

Jaké jste měl v té době možnosti působení v zahraničí nebo možnost zahraniční spolupráce? Vnímali jste úroveň československého (betonového) stavitelství v širším mezinárodním kontextu? Co v tomto směru přinesly roky po listopadové revoluci?
Na základě vyzvání přednést jednu z hlavních přednášek na světovém kongresu FIB v roce 1970 a několika článků v prestižních zahraničních časopisech a knižní monografii publikované v zahraničí v angličtině jsem velmi brzy dostával řadu pozvání k práci v mezinárodních týmech předních světových univerzit. Můžu říct, že jsem nikdy neměl komplex méněcennosti vůči zahraničním pracovištím. Byla to však skvělá škola a nejcennější poznatek byl, že svou úrovní jsme s předními zahraničními pracovišti srovnatelní.

Po roce 1989 se ještě více otevřely možnosti spolupráce se zahraničím. Za její největší přínos považuji to, že se podařilo vytvořit rozsáhlou spolupráci na institucionální úrovni, na jejímž základě byly uskutečněny zahraniční studijní pobyty pro mnoho našich doktorandů a studentů. 

Dnes jste profesorem na Katedře betonových a zděných konstrukcích, strávili jste na ní mnoho let. Jaké to pro vás bylo období?
Roky to byly krásné, zejména díky velkorysosti a odborným kvalitám mých rádců a učitelů – zejména prof. Konráda Hrubana, prof. Karla Rektorysa, prof. Jiřího Klimeše a prof. Lubora Jandy. I v dobách, kdy byl za minulého režimu můj kariérní postup zmrazený, měl jsem podmínky pro vědeckovýzkumnou práci vynikající. Rok 1989 byl předělem – jako profesor-nečlen KSČ jsem byl na fakultě naprostou výjimkou, a proto jsem byl najednou katapultován do řady akademických funkcí.

Jak důležitý je pro vás tento rozměr vaší práce? V Česku i na Slovensku se mnoho diskutuje o potřebě klást větší důraz na vědu a vzdělanost.
O významu vzdělanosti není třeba diskutovat – je to největší deviza národa. Je třeba mobilizovat ty nejschopnější mladé lidi, poskytnout jim nej­kvalitnější vzdělání, nejaktuálnější znalosti, dodat jim více sebevědomí a motivovat je dobrým uplatněním. Znamená to zajištění vysokoškolské výuky špičkovými specialisty, mezinárodně uznávanými osobnostmi v daných oborech, kteří se mohou vykázat původními přínosy – a dobře je odměňovat. Tragédie je, když vysokoškolský učitel neumí nic víc, než co učí. Na technických univerzitách by nemělo platit jako kdysi: „neuspěl jste v praxi, jste v KSČ, přijďte mezi nás“ ani „kdo něco umí, tak to dělá, kdo to umí méně, tak to učí a kdo to neumí vůbec, tak to řídí“.

Váš profesní život je dlouhodobě svázaný i s pedagogickou činností. Jak se vám pracovalo se studenty v minulosti a jakýma očima je vidíte dnes?
Současní studenti mají na jedné straně mnohem více sebevědomí a energie se prosadit, avšak je otázkou, jestli jejich schopnosti a nadání není v průměru horší než za minulého režimu, a to proto, že dříve řada schopných studentů prvotně usilovala o uplatnění v ekonomických, humanitních nebo společenských oborech, ale pro jejich zpolitizování a kádrové požadavky byly tyto obory pro tyto studenty nedostupné. Nyní tato překážka padla a řada schopných uchazečů se na tyto obory hlásí, a to na úkor oborů technických. Je též třeba připomenout mezeru rozšiřující se mezi rostoucími požadavky na kvalitu infrastruktury a znalostmi poskytovanými vysokými školami na základě současných osnov, zaměřených doposud převážně na návrh a výstavbu nových konstrukcí.

Vy sám jste i ve spojení s praxí; co vás v tomto směru nejvíce zaměstnává?
Za celou dobu profesní aktivity jsem měl možnost se podílet na řešení velmi zajímavých – spíše teoretických – problémů mnoha konstrukcí, zejména mostů, počínaje už legendárním Nuselským mostem, za kterým následovaly další: Hvězdonice, Sedlický potok na D1, Beroun, segmenty. Téměř u všech mostů v 70. a 80. letech byla v nějakém rozsahu pro řešení prostorového působení aplikována námi zpracovaná teorie lomenic a pro mosty měnící během výstavby statický systém relaxační metoda (je základem např. stále oblíbeného programu TM 18 vytvořeného Ing. I. Sitařem, CSc.) Rozsáhlá konzultační činnost – na množství výjimečných konstrukcí – trvá dosud, s novými zajímavými problémy a přístupy.

Registrujete ve vaší profesi – nejen v měřítku domácí české scény, ale i v celosvětovém měřítku – nějaké výraznější posuny odpovídající technické úrovni 21. století?
Jestliže za mého mládí byly ve výzkumu aktuální zejména metody analýzy konstrukcí z hlediska rozložení napětí a vývoje přetvoření, dnes je tato oblast zásluhou naší generace v zásadě vyřešena a dostupná i pro běžnou projektovou praxi, a to i pro nejsložitější konstrukční uspořádání a režimy chování.

V současné době probíhá ve stavebnictví bouř­livý vývoj v oblasti vývoje materiálů a jejich aplikací ve stavebních konstrukcích. Významným faktorem ovlivňujícím současný vývoj je důraz na kvalitu konstrukcí s ohledem na trvanlivost a bezporuchový provoz při přiměřené údržbě, která se vyznačuje malými náklady a minimálním narušením provozu. Význam proto nabývá výzkum charakteristik materiálů jako spolehlivých podkladů pro vstupy do statických a dynamických analýz. Doporučuje se zásada, že řešitel by měl zjišťování a ověřování materiálových parametrů věnovat stejný čas a úsilí jako vlastnímu statickému výpočtu konstrukce. 

Moderní přístup k analýze je dále nutno založit na stochastických principech, které umožňují zohlednit vliv rozptylu reálných hodnot veličin uplatňujících se při analýze systému konstrukce – zatížení – prostředí. Možnost uvažovat náhodnou proměnlivost materiálových a geometrických vlastností po konstrukci vede k výstižnější analýze jejího reálného chování. Zahrnutí vlivu imperfekcí a vlivu postupné degradace konstrukce působením agresivního prostředí představuje další významný krok ke kvalitativně lepšímu modelování reálného chování.

Přínosem je i citlivostní analýza, která umožňuje stanovení vlivu a zhodnocení významu jednotlivých vstupních veličin na odezvu konstrukce ve statistickém smyslu a následné doporučení k tvorbě výpočetních modelů, formulaci závěrů a doporučení pro výpočty při praktickém navrhovaní. Z hlediska celkové koncepce návrhu se prokazuje, že je vhodné navrhovat tzv. robustní konstrukce. Nejde o konstrukce masivní, ale o konstrukce s malou citlivostí na odchylky od předpokládaných parametrů.
 
A naopak – dají se specifikovat současné největší problémy českého betonového stavitelství? Máte nějaké doporučení?
Jsme svědky prudkého vzrůstu velikosti a intenzity zatížení objektů na straně jedné a snahy o nejvyšší možné využití pevnostních parametrů materiálů použitých při návrhu na straně druhé. Logickým důsledkem je podstatně vyšší složitost díla, komplikovanost staveb, často vyšší cena a obvykle i vyšší dosažený přínos stavby pro společnost.

V posledních letech jsou celosvětově zdůrazňovanými trendy v posuzování a navrhování konstrukcí tzv. Performance-Based Design (PBD), tedy navrhování s ohledem na specifikované užitné vlastnosti, nikoliv jenom běžné, průměrné. Stále více je nutno klást důraz na hodnocení celkových nákladů, tj. nákladů pro celý životní cyklus konstrukce, a úsilí zaměřit se na minimalizaci těchto nákladů již v procesu projektování.

Malé nedostatky v projektu nebo ve fázi výstavby mohou vést k velkým problémům a vysokým nákladům v průběhu životního cyklu konstrukce. Je proto nutné zásadně změnit přístup k návrhu, zapojit do procesu projektování i specialisty na údržbové práce nebo aspoň požadovat, aby projekty byly jimi posouzeny. To může rozhodným způsobem ovlivnit náklady na údržbu či opravy a též životnost a provozuschopnost stavby.

Právě mostní závěry, dilatační prvky, styky, klouby a korozní problémy obecně jsou nejčastěji zodpovědné za vysoké náklady na údržbu a opravy. Je zřejmé, že efektivní údržba začíná kvalitou práce při výstavbě. Predikce životního cyklu a snaha po prodloužení životnosti je důležitý úkol pro redukci budoucích nákladů. Precizní posouzení životního cyklu je významnou výzvou; využití výpočetních modelů pro posouzení spolehlivosti a modelů degradace betonu i výztuže je nezbytné. Přitom nutně musí být aplikovány pravděpodobnostní přístupy, tj. zohlednění stochastické povahy řady jevů – vlivů nevyhnutelných/přirozených nejistot a neurčitostí. Úplné posouzení celoživotního cyklu je multidisciplinární úkol, do kterého musejí být zapojeny všechny oblasti – stavební inženýrství, počítačová mechanika, stochastická simulace i ekonomika.

Další oblastí, ve které je nutno respektovat pravděpodobnostní kategorie a techniky, je analýza rizika, která obvykle také vede k nutnosti propojit pravděpodobnostní informace s ekonomickými. Znalost kvantifikovaného rizika je nezastupitelná při moderních způsobech rozhodování, např. pro účelnou alokaci finančních zdrojů na budování a opravy infrastruktury.

Co by vám udělalo ve vašem profesním (nebo osobním) životě ještě radost?
Rád sleduji úspěchy mladých talentovaných spolupracovníků, s kterými mám potěšení pracovat.

prof. Ing. Vladimír Křístek, DrSc., FEng.
Narozen: 15. 10. 1938 v Praze
Vzdělání a profesní vývoj na Fakultě stavební ČVUT v Praze:
1962 – Ing.
1962 – asistent na Katedře stavební mechaniky
1967 – CSc.
1968/1969 – docent na Katedře betonových konstrukcí a mostů
1977 – DrSc. – Teorie a konstrukce inženýrských staveb
1977 – vedoucí vědecký pracovník
1987 – profesor (obor betonové stavby)
1989 až 2004 – vedoucí Katedry betonových konstrukcí a mostů
2004 – dosud: zástupce vedoucí Katedry betonových a zděných konstrukcí
Soukromý sektor:
1991 – dosud: společník Křístek, Trčka a spol.

Funkce:

• viceprezident Českého svazu stavebních inženýrů pro oblast vědy a výzkumu (od roku 2002)
• místopředseda a předseda Vědecké rady Odborné společnosti pro vědu, výzkum a poradenství (OSVVP) Českého svazu stavebních inženýrů (od roku 2006)
• proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční styky Stavební fakulty ČVUT v Praze (1989 až 1994)
• člen vědecké rady ČVUT v Praze (1990 až 1994, 1997 až 2000)
• člen vědecké rady Fakulty stavební ČVUT v Praze (od roku 1990)
• předseda Oborové rady doktorského studia Fakulty stavební ČVUT v Praze
• předseda Stavební sekce Inženýrské Akademie ČR
• soudní znalec
• autorizovaný inženýr

Rozhovor připravila Silvia Friedlová
Foto: archiv autora